Lekce z racionálního myšlení o islámu

Na serveru Délský potápěč, kam jsem napsal článek o vzdělanosti a racionálním myšlení, mi jeden čtenář reagovat tímto příspěvkem:

Pane Hampl, díky za příspěvek, jen poznámka: Já bych asi také nebyl ve vztahu k islámu tak přísný. Existují i příklady mnohaletého neproblematického soužití s muslimy. Padesátimilionová menšina chuejů – čínských muslimů – s centrem v čínském Lanžou a žádný problém (narozdíl třeba od etnicky odlišných Ujgurů). Litevští Tataři, polští Lipkové (z nich pocházel například F. Ossendowski). Ve Francii vyvolávají etnickou válku Alžířani a ne třeba Malajci a Indonésani (také muslimové), zatímco Nigérijci, co prodávají na Václavíku drogy, jsou křesťani. Podobně, muslimové v Rusku jsou problém v jednom medializovaném regionu (Kavkazský emirát), ale příkladů pokojného soužití je jinak mnohem více: Čuvaši, Baškirové, Tataři, Kirgizové (skvělý Čingis Ajtmatov!) a další etnika jsou muslimská. Je třeba se na to podívat objektivně; muslimské země střední Asie byly před staletími mnohem rozvinutější než Evropa a vděčíme jim za mnohé (chemie, matematika, arabské číslice, astronomie etc.) a důvod, proč zhruba od 16. století upadaly až do dnešní zaostalosti, je mimo jiné geografický. Jádrové oblasti jsou dnes vázány na rozhraní pevniny a moře, nastoupily Mahanovy „sea powers“, kdežto vnitrozemské útvary pozbyly význam, zanikly tamější obchodní stezky (hedvábná stezka!), změnilo se klima, došly zásoby vody z tajících ledovců ještě z posledního glaciálu, vyschla jezera, vznikly nové pouště (Taklamakan, Aralkum), lidé odešli.

Je to ukázková nahrávka na smeč. Nejen proto, že bych teď mohl předvést islám jako šílenou nebezpečnou ideologii (a měl bych pravdu), ale zejména proto, že mohu demonstrovat přednosti logického myšlení jakožto společné půdy, kde se mohou setkávat kultivovaní lidé s rozdílným názory. Tvrzení vyvolá emotivní vlnu a od té chvíle má náš mozek jasno. Nyní funguje v režimu, kdy:

1. Analytické části mozku jsou úkolovány těmi vývojově staršími. Zadání, které analytické části dostávají, nezní „zjisti pravdivou skutečnost“, nýbrž „zdůvodni, proč je právě toto tvrzení pravdivé“. Analytické části tedy nemají pravomoc změnit názor.
2. Pokud narazíme na nové skutečnosti, tak zadání pro analytické části mozku nezní „jak to mění můj pohled?“, nýbrž „proč tuto novou skutečnost nemám brát vážně?“. V krajních případech jsou nová fakta dokonce vygumována.

Zadání, které analytické části mozku dostávají, nezní „zjisti pravdivou skutečnost“, nýbrž „zdůvodni, proč je právě toto tvrzení pravdivé“.

Nešťastné na tom zejména to, že si to neuvědomujeme a že jsme přesvědčeni, že náš mozek pracuje ve výzkumně – analytickém režimu.

Nemusím asi připomínat, jak těžké je pak vést debatu a jaké příšerné hádky z toho vyvstávají, přičemž obě strany jsou přesvědčeny, že ta druhá je zfanatizovaná, případně zkorumpovaná.

Nicméně existuje z toho cesta ven. Odložit stranou jednotlivá fakta (k těm se vrátíme v pozdějších krocích) a jít postupem racionálního myšlení:

• Formulujeme teorii
• Ptáme se, co všechno z té teorie vyplývá
• Porovnáváme tyto důsledky s pozorovanými empirickými fakty
• Ta fakta, která jsou nejsou podstatná pro posouzení teorie, těch si nevšímáme.
• Jakmile narazíme na první rozpor, pokládáme teorii za vyvrácenou.
• Zformulujeme novou verzi teorie a ptáme se, co z té teorie vyplývá (a tak pořád dokola).-

Oceňme, že máme teorii, která umožňuje racionální posuzování. Právě v tom spočívá rozdíl mezi diskuzí rozumných lidí a sérií emotivních výkřiků.

Můj čtenář z Délského potápěče předkládá teorii, která říká, že

• Muslimské komunity jsou schopné dlouhodobého (tedy po mnoho generací) klidného soužití s nemuslimskými populacemi, aniž by to vedlo k zániku těm nemuslimských populací.
• Muslimské populace mají poměrně vysokou schopnost pěstovat a rozvíjet vědu. Nejsou tím myšleny případy, kdy muslimové dobydou nějaké území i s obyvatelstvem pěstujícím vědu a po nějaký čas tu vědu tolerují.
• To, že islám je téměř vždy spojen s násilím a zaostalostí není dáno islámem, nýbrž zeměpisnými faktory. Zejména tím, že muslimské národy nemají přístup k mořím.

Pokud je tato teorie správná, mělo by z ní vyplývat následující:

1. Existuje řada případů mírového soužití muslimů s nemuslimskou populací, aniž by to vedlo k zániku té nemuslimské populace. Za 1400 let by takových případů měla být celá řada a neměly to být pouze případy přísných autoritativních režimů.
2. Jsou nějaké případy, kdy se v muslimské společnosti objevila věda, aniž by ta věda byla přijata od podmaněné populace. Nebo aspoň případy, kdy muslimové vědu od podmaněné populace převzali a dokázali nadále pěstovat.
3. Zaostalost a brutalita se týká jen muslimských populací žijících ve vnitrozemí.
4. Pokud se změní demografické faktory (např. muslimská komunita se přestěhuje jinam), významně se změní její chování.

A teď se pojďme podívat, co říkají fakta. Ještě před tím ale oceňme, že máme teorii, která umožňuje racionální posuzování. Právě v tom spočívá rozdíl mezi diskuzí rozumných lidí a sérií emotivních výkřiků. Můj čtenář teorii sice takto neformuloval, ale podle všeho by s mou formulací souhlasil.

Co se týče odkazů na studie a statistiky, doporučuji svou knihu Prolomení hradeb dvojka, kde jsou těchto odkazů stovky. Odkazů na kritické zdroje, odkazů na umírněné muslimy, ale především odkazů na neutrální informace.

Ad a) Máme příklady pokojného soužití muslimů a nemuslimů? Můj čtenář uvádí čínské chueje a Tatary v pobaltí a Polsku. Já bych přidal ještě bývalé sovětské republiky.

Všechny tyto případy ale mají společné to, že muslimská populace je podrobena přísnému dohledu. V Polsku a Pobaltí se jednalo o skupiny o velikosti několik set lidí, zcela izolovaných od zbytku muslimského světa.

Co se týče tvrzení, že muslimové malajského původu žijící ve Francii nepodporují džihád, žádná statistika nic podobného nepotvrzuje.

Co se týče tvrzení, že muslimové malajského původu žijící ve Francii nepodporují džihád, žádná statistika nic podobného nepotvrzuje. Rozhodně tomu není tak, že by existovala nějaká skupina malajských muslimů, která by se vůči džihádu vymezovala.

Našli jsme tedy první rozpor. Podle posuzované teorie by tu měly být příklady pokojného soužití a ty příklady tu prostě nejsou.

Ad b) Muslimové a vědy. Za 1400 let dějiny islámu nevíme o žádném případu, kdy by v muslimské společnosti vznikla věda. Víme o jediném případu, kdy věda přežila i po islamizaci společnosti. Tímto jediným případem je Persie – Irán. Ovšem i v tomto jediném případě se vědecký zájem soustřeďuje výhradně na válečnické technologie. Iránští muslimové vyvíjejí jaderné zbraně, drony a další zbraně. Ale žádné objevy v lékařství, žádný výzkum vesmíru, žádné přírodní vědy, žádná psychologie…

Máme tedy druhý rozpor.

Ad c) Je muslimská zaostalost, tupost a agresivita dána izolací od moře? Ani náhodou? Většina fundamentalistických oblastí má přístup k moři. Indonésie, která bývala dávána za příklad umírněného islámu, se během poslední generace radikalizovala a jde saudským směrem.

Třetí rozpor.

Nikdy si nebudeme jisti, že naše poznání je pravdivé a úplné. Můžeme se ale zbavovat nejhloupějších omylů.

Ad d) Když se muslimské komunity přesouvají ze svých původních zemí do Evropy, nijak se tím nemění radikálnost jejich islámu.

Čtvrtý rozpor.

Můžeme tedy konstatovat, že posuzovaná teorie o umírněném islámu byla vyvrácena. Pokud u ní někdo setrvává, jedná iracionálně.  Ale to ještě neznamená vítězství druhé strany.

• I moje teorie by měla být podrobena zkoušce stejného typu
• Můj čtenář teď může sestavit chytřejší a sofistikovanější teorii o umírněném islámu.

A tak pořád dokola. Nikdy si nebudeme jisti, že naše poznání je pravdivé a úplné. Můžeme se ale zbavovat nejhloupějších omylů. V tom spočívá civilizační pokrok.

Pro tuto chvíli však můžeme konstatovat, že teorie o rozumném mírumilovném islámu byla vyvrácena a že jsou silné důvody domnívat se, že je tomu přesně naopak.