Příliš optimistický Marian a krvavé levandule

Do recenze knihy Mariana Kechlibara Krvavé levandule jsem se chtěl pustit hned, jak vyšla. Knihu jsem opravdu přečetl, shledal ji zajímavou, zaznamenal položku do seznamu úkolů… a vrátil se k ní až v posledních dnech, kdy neomarxistické skupiny vytvářejí  – po vzoru džihádistů – vlastní non-go zóny v amerických městech. Za plné podpory vládnoucí vrstvy.

Krvavé levandule jsou v něčem podobné Vondruškově kronice zániku Evropy. Mluví pro ně syrovější atmosféra a menší počet stránek.

Děj probíhá v jižní Francii, v okolí města Marseille. Jednoho dne – z ničeho nic – vypukne džihádistické povstání. Přípravu se dařilo do poslední chvíle tajit, až přišel výbuch. Na mnoha místech zároveň byly zahájeny útoky, policie zlikvidována, mnozí jednotliví policisté uneseni a umučeni a džihádisté převzali moc. Zavedli režim, ke kterému patřilo otroctví, mučení, každodenní popravy a všechno ostatní, co známe z Islámského státu. Některým místním lidem se podařilo ukrást zbraně, vytváří buňky odporu a vedou partyzánskou válku. Mezitím se rozhýbe armáda, která po velké bitvě s použitím veškerých těžkých zbraní nakonec džihádisty zlikviduje.

Krvavé levandule nejsou psány jako dějepisná kniha, kde se popisuje, kdo byl jmenován velitele, kdo kam zaútočil a u kterého města se odehrála bitva. Čtenář se dívá očima jednotlivých účastníků. Někdy to jsou poslední vteřiny před smrtí. Jindy to je napětí někoho, kdo se snaží ukrást kus chleba. Jindy si vychutnává vítězství, když se vydařil útok na islamistický konvoj. Nebo prožívá děs při setkání se ženou, která zešílela poté, co jí islamisté přímo před očima zabili malé děti. Nebo při otevírání sklepa, kde byly vězně otrokyně, teď už polomrtvé. Atmosféra je pochmurně děsivá, ale realistická.

Marian se projevuje jako velmi zručný spisovatel, jednotlivé minipříběhy jsou psány šikovně a přesvědčivě,

Marian se projevuje jako velmi zručný spisovatel, jednotlivé minipříběhy jsou psány šikovně a přesvědčivě, čtenář je udržován v napětí, atmosféra je působivá.

Vlastně jediné slabé místo knihy je v úvodu, kde Marian se omlouvá, že se potřeboval vypsat z noční můry, že je o extrémně negativní scénář. Ve skutečnosti popsal variantu, která je extrémně pozitivní. Až dětinsky pozitivní. Počítá se v ní s tím, že:

• Francouzské armádě vydrží bojeschopnost. Nebude paralyzována muslimy uvnitř jednotek ani školeními politické korektnosti.
• Vedení země a armádní vedení budou mít odvahu nasadit armádu, včetně těžkých zbraní, do boje proti džihádistům a na obranu obyčejných bílých Francouzů.
• Nestane se, že by tisk, intelektuálové, univerzity a všichni ostatní okamžitě vystartovali na obranu džihádu. Že by zabránili nasadit armádu, podryli morálku a možná i prosadili odvolání politiků ochotných bojovat.
• Mezi běžnými Francouzi je dostatek lidí se schopností vést partyzánskou válku (ovládání zbraní, fyzická kondice, základní výcvik atd.)
• Džihádisté nebudou dostávat trvalou pomoc z ciziny (např. z Turecka)

Každý z těch bodů je extrémně nepravděpodobný. Realistický scénář je takový, že džihádisté převezmou moc, mainstreamoví politici vydají neslaná nemastná prohlášení, Zelení označí šaríju za základní lidské právo, velké redakce se přikloní na jejich stranu, džihádisté budou mezitím šířit hrůzu, jejich propaganda ve veřejném prostoru převládne (protože protistrana bude blokována na sociálních sítích a bojkotována ve velkých médiích), v dalších částech Francie budou vypukat islamistické nepokoje… a vláda nakonec podnikne jediné – uvězní pár „pravicových extrémistů,“ tedy kritiků vládního postupu.

…a vláda nakonec podnikne jediné – uvězní pár „pravicových extrémistů,“ tedy kritiků vládního postupu.

Nicméně to je spíš na odbornější diskuze než na knihy povídkového typu. A Krvavé levandule stojí za čtení už jen kvůli skvělému vystižení atmosféry „autonomních regionů“.

Knihu můžete zakoupit přímo v autorově e-shopu.