O Konvičkovi, Bartošovi, Pleslovi a Taberym

Píšete-li kontroverzní komentáře, spoustu lidí naštvete. Nicméně skvělé je, že mnohem víc lidí nadchnete. A že vám občas zavolá nějaký ministr nebo univerzitní profesor, aby vám řekl, že už dlouho nadšeně čte všechno, co napíšete. Tentokrát jsem ale zabodoval u pána, které si vážím víc než většiny ministrů a profesorů. Jmenuje se Ladislav Větvička a je to nejpopulárnější český bloger a lidový mudrc (ten výraz není myšlen ironicky).

Minulý týden převzal moje vyjádření z rozhovoru pro Ostrava Online: „Od roku 1945 se žádná česká vláda nechovala vůči vlastním obyvatelům tak urážlivě a arogantně, jako to dělá Sobotkova vláda. Dokonce i Klement Gottwald, který byl vybaven policejní mašinérií a mohl si dovolit absolutně cokoliv, stál o lidovou podporu. Zlom přinesla až situace s imigrací, kdy česká vláda věděla, že podpora přijímání islámských uprchlíků je nulová, že to je pro lidi důležité a přesto podnikla všechno, co bylo v jejích silách, aby jich sem dostala co nejvíc. Viditelně okázale. I bruselští úředníci byli překvapeni, kolik servilnosti Sobotko-Babišova vláda projevila. Ostře to kontrastuje s Polskem, Maďarskem a Slovenskem, jejichž premiéři se postavili na obranu svých zemí. A nakonec ještě Sobotkův tajemník ještě vzkáže lidem, že bude lámat jejich odpor. To je stejné, jako kdyby premiér obešel národ, zazvonil u každého bytu, člověk by otevřel, Bohouš Sobotka by vám plivnul do obličeje, pak se na vás hezky zazubil a pokračoval k dalšímu bytu.“

Viděno z druhé strany by to samozřejmě bylo možné popsat tak, že statečný premiér se postavil hordám xenofobních barbarů, kteří obývají české země a kteří slovu demokracie chybně rozumí jako právu podílet se na vládě ve vlastní zemi.

…statečný premiér se postavil hordám xenofobních barbarů, kteří obývají české země a kteří slovu demokracie chybně rozumí jako právu podílet se na vládě ve vlastní zemi.

Klíč k určování opozičních skupin

V každém případě to ale znamená, že staré dělení levice-pravice je odsouváno do stále hlubšího zapomnění a že základní politické dělení se rýsuje spíše na ose establishment – opozice. Rýsují se také základní dva proudy opozičních skupin. Velmi zjednodušeně bychom mohli první z nich spojit s Martinem Konvičkou a druhý z nich s Adamem B. Bartošem. V již zmíněném rozhovoru jsem rozdíly mezi těmito proudy shrnul takto:

1) „Konvičkovi“ jsou zaměřeni na obranu evropské kultury a evropských hodnot, „bartošovci“ na obranu bílé rasy.
2) Vztah k antisemitismu. Pro „konvičkovce“ je to něco absolutně nepřijatelného. Většina z nich stojí v konfliktech jasně na straně Izraele. Pro bartošovce jsou Źidé viníkem současného evropského marasmu.
3) Vztah k násilí. Konvičkovo hnutí je důsledně nenásilné, bartošovci se přinejmenším nebrání násilím vyhrožovat.
4) Smysl pro humor.

Výkřiky o tom, že Martin Konvička je „špinavý Žid“ a „zaprodanec Cikánů“ už začínají patřit k běžnému folklóru.

Zatím se neobjevují žádné známky toho, že by oba proudy byly ochotny či schopny spolupracovat. Konvičkův Blok proti islámu vydal prohlášení, v němž se jednoznačně distancuje od všech forem rasismu a antisemitismu, Národní demokracie Adama B. Bartoše zase vydala prohlášení, v němž obvinila Martina Konvičku, mne a další z polovičatosti a určitého kolaborantství s establishmentem. Výkřiky o tom, že Martin Konvička je „špinavý Žid“ a „zaprodanec Cikánů“ už začínají patřit k běžnému folklóru.

Intelektuálská hra s ohněm

Formují se i proudy na straně establishmentu a snad můžeme hovořit o rozdělení na pragmatiky a liberály.

Šéfredaktor MF Dnes Jaroslav Plesl publikoval článek „Zeman zachraňuje systém (prezident Zeman je v naší terminologii konvičkovcem)“, v němž připomněl, že pro vývoj v České republice je určitě lepší, aby se lidový hněv ventiloval prostřednictvím kultivovaného nenásilného hnutí se smyslem pro humor než prostřednictvím fašizujících skupin. To je postoj, který můžeme označit za pragmatický.

Z postojů pražských a brněnských intelektuálů posledních týdnů doslova čiší touha po tom, aby došlo k nějakému zoufalému násilnému činu.

Čtenáři literárek už nejspíš četli odpověď Ericha Taberyho (která je podle všeho stanoviskem Zdeňka Bakaly, protože stejné stanovisko tlačí i další tituly Economie), která navrhuje nerozlišovat a vůči hněvu dolních 90% implicitně nabízí jedinou reakci: represi a zastrašování. Což není jen záležitost jednoho článku. Z postojů pražských a brněnských intelektuálů posledních týdnů doslova čiší touha po tom, aby došlo k nějakému zoufalému násilnému činu, který by ospravedlnil systematické sledování, zatýkání a další likvidaci občanských svobod.

Kavárenský groupthink

Logicky se nabízí otázka, zda si pánové Tabery a Bakala uvědomují všechna rizika. Bude současná státní moc dost odhodlaná a dost brutální, aby formující se postoj nižších vrstev (tzv. xenofobů) účinně potlačila? Nedopadne to spíše tak, že jen přileje oleje do ohně? Výbuchy lidového hněvu zpravidla bývají přehnaně násilné a velmi často se vybíjí na těch, kdo si to zaslouží nejméně. A pokud by vládní represe byly úspěšné, mohou si být nezávislí intelektuálové jisti, že nebudou dalšími objekty pozornosti tajné policie? Tabery není nezávislým intelektuálem ani vzdáleně, nicméně mezi jeho přáteli takové lidi najdete.

Pokud jste příslušníkem pražské smetánky, jsou správné názory tím základním statusovým znakem, který vás odlišuje od nižších tříd.

Možná odpověď na tuto otázku je stejná jako na otázku o dva roky starší. Jak je možné, že pražská kavárna si jako kandidáta na prezidenta vybrala osobu, která je z celé země nejméně volitelná. Vždyť proti knížeti Schwarzenbergovi by v českých zemích nejspíš vyhrál i slaměný panák (neřeším teď skutečné kvality kandidáta, ale voličské preference).

Pokud jste příslušníkem pražské intelektuální smetánky, jsou správné názory tím základním statusovým znakem, který vás odlišuje od nižších tříd. Nemůžete si dovolit pochybovat, nemůžete si dovolit otevřenou debatu. Pak není divu, že výsledkem diskuze vzdělaných a inteligentních lidí je řešení mnohem hloupější, než kdybyste ty všechny chytré lidi nahradili jedním dlaždičem.

Ale to není ani tak problém pražské kavárny, jako spíš obecnější problém byrokratické civilizace blízké kolapsu. O tom zase někdy příště.

Publikováno na www.literarky.cz