Doslov k životopisné knize o Martinu Konvičkovi

Je těžké psát doslov k životopisu někoho, kdo je váš kamarád. Můžete psát poznámky obdivné nebo poznámky o tom, co vás na Konvovi štve. V obou případech ale vznikne něco, co bude zajímat pouze pár společných přátel. Tím se dostáváme k otázce, co je vlastně na Martinu Konvičkovi tak zajímavého, že to přesahuje rozměry jednoho politického projektu.

Před 20 lety napsal americký sociolog a politolog Samuel Huntington knihu Střet civilizací, ve které ukázal nový způsob, jak nahlížet na dějiny i na současné události. Takových zajímavých knih je hodně, jenže součástí Huntingtonovy práce je i prognóza, která se krok za krokem naplňuje. Huntington předpověděl válku na území bývalé Jugoslávie, vojenský konflikt na východní Ukrajině, a také nadcházející střet mezi evropskou civilizací a světem islámu. Předpověděl i to, že Evropa bude ve střetu pasivní, bude se jen neochotně bránit, válka bude vedena primárně na evropském území a že je velmi nejisté, zda bude útok odražen.

Huntington popisuje svět rozdělený mezi několik civilizací. I když v rámci každé civilizace existují různé skupiny, státy, národy atd., pořád platí, že když dojde na lámání chleba, lidé nadřazují loajalitu k vlastnímu civilizačnímu okruhu nade vším ostatním. Čínský komunista bude nakonec bojovat po boku čínského kapitalisty, arabský sunita po boku perského šíity a Čech po boku Němce. Huntington ukázal, že tento odvěký konflikt civilizací znovu ožívá. Někde má povahu spíše soupeření o ekonomický a politický vliv, ale hranice islámu jsou hranice krvavé. Kdo má tu smůlu, že sousedí s islámskou civilizací, musí počítat s násilím, vraždami, únosy, zotročováním a znásilňováním v míře, jaká je v jiných civilizacích nemyslitelná. Taková je islámská civilizace už 1400 let a není žádná naděje, že by tomu mohlo být jinak. My Evropané máme někdy tendenci klást to za vinu hloupé politice západních mocností, ale stejně krvavé jsou hranice islámu s čínskou civilizací, hinduismem, pravoslavím i všemi ostatními.

My Evropané máme někdy tendenci klást to za vinu hloupé politice západních mocností, ale stejně krvavé jsou hranice islámu s čínskou civilizací, hinduismem, pravoslavím i všemi ostatními.

Hloupí evropští vládcové přenesli hranici mezi islámem a vlastní civilizací přímo do ulic vlastních měst. To nám otevírá otázku, proč evropské země páchají sebevraždu a tím se konečně dostáváme k Martinu Konvičkovi. Vysvětlení sebevražedného chování západních zemí totiž existuje celá řada a nejspíš jsou pravdivé všechny zároveň. Martin Konvička by volil výklad biologický, Petr Hampl sociálně třídní, ale tentokrát upozorním na problém komunikace mezi různými světy. Máme totiž za sebou přibližně 200 let, kdy existovala jen jedna civilizace – ta západní křesťanská. Ať jste přijeli do Egypta, Indie nebo Číny, všude jste narazili na evropskou okupační správu a takovou vrstvu domorodého obyvatelstva, která dokázala dokonale předstírat přizpůsobení západním hodnotám. Lidé na vesnicích byli pokládáni za bezvýznamné a nikdo nepochyboval o tom, že i oni se časem přizpůsobí západním standardům. Když Evropané hovořili o autentické indické nebo islámské kultuře, měli fakticky na mysli svou vlastní evropskou kulturu opatřenou romantickými rekvizitami. Evropská mysl se úplně uzavřela představě, že by mohlo existovat ještě nějaké jiné nahlížení na svět.

Hloupí evropští vládcové přenesli hranici mezi islámem a vlastní civilizací přímo do ulic vlastních měst.

Jenže v roce 2016 jsme v situaci, kdy Evropa už nevládne světu, a příslušníci jiných civilizací nevidí žádný důvod, proč by se měli přizpůsobovat. Neevropské civilizace se vrací ke svým kořenům. Pro nás to pak znamená třeba to, že s muslimy hovoříme o „lidských právech“ a „svobodě vyznání“. Jako bychom pořád ještě byli v té éře kolonialismu. Jenže na opačné straně stolu sedí lidé, kteří..

• fakticky nerozumí našemu pojmu člověk. V jejich pojetí světa není něco jako člověka obecně. Rozumí světu tak, že je obydlen dvěma druhy stvoření – muslimy a podlidmi (kafiry).
• nedokážou akceptovat, že by někdo mohl mít práva v našem slova smyslu. V jejich představě světa se má veškeré stvoření podřídit Alláhově vůli zjevené skrze Mohameda, všechno ostatní by bylo nadbytečné a rušilo harmonii.
• pokládají za absurdní samotný koncept svobody. Buď slepě následuješ Mohamedovo učení nebo jsi ve vzpouře. Žádná další možnost ani nemůže existovat.
• stejně absurdní je pro ně náš pojem „vyznání“ vycházející z toho, že různí lidé mohou mít různá náboženství. V jejich verzi světa jsou muslimové, jejich otroci, odpadlíci a podlidé určení k vyhlazení. Existence čehokoliv jiného by byla nelogická a nesmyslná. 

Málokdy si uvědomujeme, že tam, kde neexistuje vůbec žádná společná platforma, je téměř nemožné dokonce i vedení války. Častěji je tomu tak, že jedna ze stran je vybita jako zvěř. Představme si třeba, že by během bitvy o Anglii v roce 1940 Angličané nerozuměli pojmu „válka“. Vůbec by si nedokázali představit, že by příčinou výbuchů mohlo být něco jiného než časté nehody v německých letadlech, případně psychické problémy německých pilotů. Nikdy by se nezačali bránit a místo toho by hledali, co dělají špatně, že Němce provokují k takové reakci.

Existují minimálně dva možné způsoby, jak se s něčím takovým mentálně vypořádat.  Buď převládne arogantní myšlení západních intelektuálů, celé země se zhroutí a skončí civilizace. To nejspíš čeká Velkou Británii a Švédsko.  A pak jsou země, kde lidé pochopili, že jsme se octli ve válce světů, že naše pravidla přestala platit a že zametání pod koberec nic nevyřeší. Lidé jako Martin Konvička. Biolog, bohém s pestrou minulostí a především otevřenou myslí. Nevíme, jak dopadne jeho politická kariéra a jestli jednou nebude třeba předsedou vlády. Ale zcela jistě víme, že Česká republika po Konvičkově vystoupení je jiná, než byla před ním. Vůbec se nedivíme, že vyvolává tak obrovskou nenávist, zejména mezi těmi profesionálními intelektuály, kteří nejsou ochotni jít dál než k papouškování naučených frází.

Buď převládne arogantní myšlení západních intelektuálů, celé země se zhroutí a skončí civilizace. To nejspíš čeká Velkou Británii a Švédsko. 

Následující kniha je zásadní v tom smyslu, že nám umožňuje pochopit kořeny fenoménu Konvička. A možná i kus toho, proč se v některých zemích nikdo podobný nenašel.

Nevíme, jaká budoucnost čeká naši civilizaci. Možná, že za pár století už nebude nikdo vědět, že na místě kalifátu byl kdysi svobodný svět. Potom tuto knihu nebude číst nikdo, protože nikdo nebude číst žádnou knihu. Nebo západní civilizace útok odrazí a potom bodou následující stránky naprosto zásadní k pochopení toho, proč se ubránil. Zásadní k pochopení mechanismů, které znovu a znovu generují osobnosti schopné a ochotné postavit se na obranu svobodného světa, a o i tehdy, když je většina nechá na holičkách a ještě jim podráží nohy. Kdo zná Martina Konvičku osobně, ten nepochybuje o tom, že patří do řady těch statečných bojovníků, kteří v malých hrstkách bránili středomořské ostrůvky proti stonásobným přesilám, všemi opuštěni a pokládáni za mocnými za magory.

…jak západní společnost formuje charaktery lidí, kteří milují svobodu a dokážou projevit odvahu a odhodlání.

„Rozhodně to dlužíme našim rodičům, dlužíme to našim dětem, ale pokud to někomu úplně nejvíc paradoxně dlužíme, tak těm nešťastným Západoevropanům, kteří nám pomáhali proti Hitlerovi. Máme tento dluh a musíme ho splatit,“  říká na stránkách následující knihy Martin Konvička.  Můžete ji číst nejen jako svědectví o jednom konvičkovi, ale především o tom, jak západní společnost formuje charaktery lidí, kteří milují svobodu a dokážou projevit odvahu a odhodlání.

Dobřichovice, září 2016