Projev k 75. výročí osvobození Prahy

Dámy a pánové,

Myslím, že všichni vnímáme, že nejde o jednoho maršála, který už je stejně po smrti. Pokaždé, když uctíváme vojevůdce nebo vojevůdcům spíláme, tak to není jenom o tom jednom člověku. Je to o těch mužích, kteří bojovali v jeho jednotkách. Tady mluvíme o mladých mužích, kteří projevili naprosto neuvěřitelnou statečnost. A oni nebo jejich potomci si mohou říkat: „Ano, byl jsem v armádě maršála Koněva. Mohu na to být hrdý. Bojoval jsem za něco, co mělo smysl. Náš otec umřel za něco, co mělo smysl.“

Nebo to může mít podobu „Byl jsem v jednotkách nějakého zločince. Bylo to zbytečné. Náš otec umřel, aniž by to mělo smysl. Vlastně se za to stydíme.“ Takhle by to měli prožívat ti, kdo bojovali na německé straně. A do téhle polohy se dnes někteří snaží natlačit i hrdiny Rudé armády.

Jestli tady na Praze 6 je instalován nějaký kus kovu, to nemůže nic změnit na to, že se ti muži projevili neuvěřitelně statečně…

Všichni se asi shodneme i na tom, že na statečnosti těch mladých mužů nemůžeme nic změnit. To, jestli tady na Praze 6 je instalován nějaký kus kovu, to nemůže nic změnit na to, že se ti muži projevili neuvěřitelně statečně, vybojovali něco velkolepého a zachránili český národ před vyhlazením.

Stejně tak nemůžeme nic změnit na velikosti ruského národa. Rusové se nezmenší ani nestanou méně statečnými, pokud v jedné bezvýznamné čtvrti jednoho evropského města nebude stát nějaký kus bronzu. Jde ale o nás. To, co probíhá, to není jen útok na památku mladých rudoarmějců, kteří za nás umírali. To není ani jen útok na Rusko a ruské dějiny. To je v první řadě útok na český národ a na české dějiny. Útok na všechno, co je pro nás důležité a co pokládáme za posvátné. Na to, co nám umožňuje žít naše života tak, jak to chceme a jak jsme na to zvyklí. O nic menšího nejde.

Během okupace bylo zabit téměř 350 tisíc občanů Československa. Mnoho z nich zemřelo smrtí hrdinů.

Během okupace bylo zabit téměř 350 tisíc občanů Československa. Mnoho z nich zemřelo smrtí hrdinů. Je důležité to připomínat. Zvláště dnes, když z přítmí vylézají skety, které počkaly, až zemře většina pamětníků, a snaží se vytvořit obraz kolaborantského národa nebo kteří nám dokonce vnucují pocit viny za to, že jsme se nenechali dost ochotně vyhladit. Je to hnusné a odporné.

Je důležité, abychom tomu čelili nejen svými názory, ale také svými charaktery. Jako lidé, o které se může národní myšlenka opírat.

Jako sociolog si v tom všímám ještě další aspektu. A sice, že tato doba vytahuje velmi specifické lidské charaktery. Ty typy osobností, které by během okupace udávaly, a potom by se schovávaly a doufaly, že nebudou pověšeni jako kolaboranti, takové skety jsou dnes vynášeny na místa primátorů a starostů velkých pražských čtvrtí i malých pražských čtvrtí. Ještě před 20 nebo 30 lety by jimi každý pohrdal, dnes to jsou mediální hvězdy.

Ještě před 20 lety by jimi každý pohrdal, dnes to jsou mediální hvězdy.

Všichni vnímáme, že to takhle nemůže pokračovat. Ten trend je příliš destruktivní. Situace se bude muset změnit. Radikálně změnit.

Děkuji, že tu jste, protože to vnímám jako akt odhodlání pracovat pro národ. Nezastavit se. Nenechat se ukřičet. Nenechat se zastrašit tím, že vás budou urážet v nějakém mainstreamovém médiu. Tak, jako se nenechali zastavit vojáci Rudé armády.

I když to bude těžké, nebude to stejně těžké jako to, čím prošli hrdinové Pražského povstání či vojáci Koněvových armád.

Připomínejme si také, že i když to bude těžké, nebude to stejně těžké jako to, čím prošli hrdinové Pražského povstání či vojáci Koněvových armád. Važme si toho! Nenechme se zastrašit!

Proneseno na setkání motorkářského klubu Blanických rytířů  na místě bývalého pomníku maršála Koněva dne 8. května 2020