Jak hluboko budeme muset klesnout?
Otázka týdne z 14. února 2020
Takovou a podobnou otázku dostávám docela často. Zvláště, když vidíme úpadek společnosti doslova po hodinách,
Třeba v posledních dnech, kdy unikla policejní zpráva, podle níž je ve Francii již 150 non-go zón (aniž by vládu podnítilo k jakékoliv akci), u nás milionchvilkaři vystartovali proti tomu, že ombudsmanem byl v řádném hlasování zvolen plně kvalifikovaný kandidát, v Jablonci byla z práce vyhozena prodavačka, na kterou si zasedli funkcionáři Člověka v tísni, a Evropská unie rozhodla o uvalení vysokých daní na některé základní potraviny. Jak daleko to jen zajde?
Někdy se společnost skutečně vzpamatuje. A když ne?
Za tou otázkou je představa společnosti fungující jako mechanické těleso, které se po různých zmatených pohybech ustálí v rovnovážné poloze. Není to jen představa laická. Existují celé sociologické školy, které popisují společnost jako systém, který reguluje a opravuje sám sebe. Jakmile se společnost odchýlí od zdravého stavu, jednotlivé části na to reagují, a vše samo od sebe směřuje ke stavu, kdy společnost bude schopna dlouhodobě fungovat. Když např. společnost prochází vnějším ohrožením, automaticky se změní hodnotový systém i rodinný život, takže se lidé stanou bojovnějšími a odolnějšími.
Jenže ve skutečnosti k takovému vyvažování docházet nemusí. Argument „musí se to stát, protože by společnost jinak nepřežila“ není dost silný. No a co! Kdo říká, že společnost musí přežít? A kdo říká, že musí přežít její členové?
Ve skutečnosti to závisí na mnoha vnitřních faktorech a zejména na tom, jaké konflikty momentálně probíhají. Někdy se společnost skutečně vzpamatuje. A když ne?
Tím se začátkem 70. let zabýval americký sociolog Peter L. Berger. Ve své teorii dekadence skutečně našel bod, kdy se společnost přestává dále rozpadat. Stane se tak ve chvíli, kdy „náčelník barbarů se prohlásí králem“. V nejméně špatném případě jsou těmi barbary hrubé lidské masy. V nejhorším to, čeho se momentálně děsíme v souvislosti s růstem islámských komunit.
Argument „musí se to stát, protože by společnost jinak nepřežila“ není dost silný. No a co! Kdo říká, že společnost musí přežít?
Kalif by si poradil velmi rychle. Každý další nápad na poškozování ekonomiky ve jménu záchrany klimatu by mohl být odměněn, řekněme, 200 ranami bičem. Aktivisté neziskovek požadující dotace by mohli být prodáni do otroctví. A o dalším raději ani nemluvíme.
