O levici, pravici a potřebě nové ideologie

Druhá část rozhovoru per partes Petra Hampla s Janem Kellerem

(první část je zde)

Petr Hampl: Vidíme tedy trend neustálého zhoršování situace, s perspektivou, že se blíží kolaps, jeho důsledky opět dopadnou hlavně na příslušníky nižších tříd. Vidíte také nějakou možnost změny tohoto trendu?

Jan Keller: Já si myslím, že dopadnou spíše na příslušníky středních vrstev. Nižším třídám totiž není možno vzít tolik jako těm středním, jejich příjmy jsou už tak nízké a majetky prakticky nemají. A v souvislosti se středními vrstvami bych parafrázoval výrok německého sociologa Klause Offeho, který kdysi prohlásil: Kapitalismus není schopen žít ani se sociálním státem, ani bez něho. Měl tím na mysli, že sociální stát ubírá prostředky, které by bylo možno investovat do výroby. Tím snižuje možnosti soukromého zisku. Zároveň ale sociální stát přerozděluje tyto prostředky způsobem, který zvyšuje kupní sílu obyvatel, což prospívá i těm, kdo vyrábějí. Bez koupěschopné poptávky není sebevětší produkce k ničemu.

Bez koupěschopné poptávky není sebevětší produkce k ničemu.

Stejné napětí, domnívám se, existuje i mezi elitou a středními vrstvami v rovině mocenské. Mocenská elita nemůže žít ani se středními vrstvami, ani bez nich. Skutečná majetková elita, která tvoří v ekonomicky vyspělých zemích desetiny procenta obyvatel, potřebuje střední vrstvy (hlavně ty nové a v době globalizace ty nejnovější) k tomu, aby vykonávaly její panství nad společností. Proto říká Pierre Bourdieu, že střední vrstvy jsou podřízenou součástí vládnoucí třídy. Já pro ně používám výraz „pomocná elita“, který to jejich rozpolcení rovněž vyjadřuje. Zároveň se ale mocenská elita nechce dělit o majetky a příjmy. Tuším, že v roce 2015 mělo jedno procento nejbohatších lidí na zeměkouli už souhrnně vyšší majetky než zbylých 99% dohromady. A pořád je jim to málo, pořád slyšíme o tom, že lidé jsou velice rozmazlení a žijí si nad poměry. O tom, že by nad poměry mohla žít třeba zrovna elita, o tom se nějak nemluví.

Nedávno jsem slyšel vykládat nějakou americkou ekonomku o tom, že ti nejbohatší chtějí střední vrstvy zcela zlikvidovat (ať už pomocí zrušení papírových peněz, pomocí covidu anebo jinými způsoby). Myslím si, že nemá tak docela pravdu. Mocenská elita potřebuje střední vrstvy či jejich část nejen k tomu, aby v jejím zájmu ovládaly společnost, ale také k tomu, aby existovala řevnivost mezi středními a nižšími (či také lidovými) vrstvami. Všimněme si, že střední vrstvy obvykle nekladou vinu ta problémy ve společnosti těm nad sebou, ale těm pod sebou. Ty nad sebou vnímají jako svoji referenční skupinu, které se chtějí podobat. Pokud by na tom byla celá společnost stejně mizerně, ovládala by se těm horním mnohem hůře.

Proto se domnívám, že bude posilován trend k udržení či vzestupu zlomku středních vrstev, konkrétně těch nejnovějších a deklasován bude ten zbytek. Pro zvrácení těchto trendů bude klíčové, nakolik bude obětovaná většina středních vrstev schopna si uvědomit, odkud jí hrozí nebezpečí. Pokud si bude myslet, že od vrstev lidových, skončí velice brzo mezi nimi.

Pořád slyšíme o tom, že lidé jsou velice rozmazlení a žijí si nad poměry. O tom, že by nad poměry mohla žít třeba zrovna elita, o tom se nějak nemluví.

Petr Hampl: Existuje ale velmi rozšířené alternativní vysvětlení současného dění. Lidem se prý dařilo příliš dobře, blahobyt rozvrátil jejich morálku, a současné problémy jsou důsledkem toho nedostatku morálky. Případně to může mít ještě specifičtější podobu, jakou můžeme slyšet třeba od myslitelů z okruhu IVK: Lidé jsou líní a rozmazlení, proto chtějí velký stát, a to další už je důsledkem příliš velkého sociálního státu. Není na tom přece jen kus pravdy?

Jan Keller: Tento způsob uvažování má dlouhou historii. Někteří ekonomové ve Francii před první světovou válkou například tvrdili, že by nebylo správné zavádět starobní důchody. Argumentovali tím, že když člověk, který je v letech, bude dostávat pravidelný měsíční příjem, pak zleniví a nebude chtít pracovat až do smrti, jak by bylo ekonomicky správně. Jak vidno, určitý směr ekonomického myšlení dokáže „vědecky“ zdůvodnit, že senioři jsou paraziti.

Nejdříve k prvé části otázky. Pokud dobrá životní úroveň a solidní příjmy rozvracejí lidskou morálku a podkopávají výkonnost, pak logicky musejí být nejlenivějšími a nejméně výkonnými velcí bankéři, investoři, špičkoví manažeři a odborníci v žádaných a vysoce nadstandardně odměňovaných profesích. Pokud jejich pracovní morálku blahobyt nerozvrátil, proč by měl rozvrátit morálku někoho, kdo pracuje na tři směny a jeho roční příjem je zlomkem měsíčního příjmu výše uvedených?

Pokud dobrá životní úroveň a solidní příjmy rozvracejí lidskou morálku a podkopávají výkonnost, pak logicky musejí být nejlenivějšími a nejméně výkonnými velcí bankéři, investoři, špičkoví manažeři

Argument z okruhu IVK by mne snad přesvědčil, pokud by byl doprovozen ověřitelným indikátorem lenivosti a rozmazlenosti. Jinak totiž není možno měřit vztah mezi rozmazleností a politickými preferencemi, takže zdánlivě vědecké úvahy ekonomů nelze pak zcela spolehlivě rozlišit od hospodských řečí. Skutečná ekonomická věda už déle než sto let poněkud zjednodušeně, ale docela funkčně dělí lidi na typ podnikatelský a typ rentiérský. Podnikatelský typ preferuje možnost vyššího zisku i za cenu většího rizika. Typ rentiérský dává před rizikem přednost sic nižšímu, ale jistému zisku. Obě strategie mají svoji racionalitu a nelze jednu z nich ztotožnit jednoduše s lenivostí a rozmazleností.

Sociální stát je forma pojištění pro ty, které před sociálními riziky nepojišťuje jejich majetek. Majetní lidé sociální stát nemusí, protože jsou pojištěni svým jměním. To je z jejich hlediska naprosto rozumné. Lidé, kteří majetkem pojištění nejsou, by však byli krajně nerozumní, pokud by odmítali pojistku i v podobě sociálního státu. Pak už by je pojišťovala jen jejich rodina a je prokázáno, že v rámci rodin se pomáhá podle výše majetku, nikoliv podle míry nouze, ve které se někdo z jejich členů ocitne. Pomáhá se tehdy, když na to rodina má, ne tehdy, když by to bylo nejvíce potřeba.

Samozřejmě nepopírám, že jsou případy zneužívání pomoci ze strany sociálního státu. Poměrně přesně se ví, jak jsou tyto případy rozloženy. Je snadnější předstírat nezaměstnanost, brát příslušné dávky a načerno pracovat než předstírat, že jste samoživitelka, pokud nemáte dítě. Na druhé straně platí, že lidé jsou kritičtí vůči těm formám sociálního zabezpečení, o kterých se domnívají, že jich osobně se dané riziko netýká. Málokdo má něco proti starobním důchodům anebo proti hrazené nemocenské péči. Mnohem větší je odpor k podpoře právě matek samoživitelek, dlouhodobě nezaměstnaných, či dokonce bezdomovců. Přitom na tyto formy podpory jdou v porovnání se stářím a nemocemi jen zanedbatelné částky.

Takže když to shrnu: Je třeba odhalovat konkrétní případy zneužívání sociálního státu línými a vychytralými lidmi. Tvrdit však, že sociální práva obecně jsou projevem rozmazlenosti, mohou pouze lidé, kteří jsou líní myslet.

Je třeba odhalovat konkrétní případy zneužívání sociálního státu línými a vychytralými lidmi. Tvrdit však, že sociální práva obecně jsou projevem rozmazlenosti, mohou pouze lidé, kteří jsou líní myslet.

Petr Hampl: „Pro zvrácení těchto trendů bude klíčové, nakolik bude obětovaná většina středních vrstev schopna si uvědomit, odkud jí hrozí nebezpečí,“ píšete. Míříte tím k ideologiím?

Zdá se totiž, jako by nižší vrstvy neměly žádnou ideologii použitelnou pro obhajobu svých zájmů. Se shora je jim vnucováno to, co nazýváte hybridní ideologií, tedy kombinace neoliberalismu a neomarximu, přičemž součástí balíčku je ještě neokonzervatismus. Z druhé strany konspirační teorie, které mohou obsahovat zrnko pravdy, ale nepomáhají dosáhnout změny. Starý marxismus je už spíš muzeální záležitostí, nacionalismus je na ústupu.  Kde vzít potřebnou ideologii? A je vůbec zapotřebí?

Jan Keller: Už samotný termín „ideologie“ budí nedůvěru, a to docela zaslouženě. Ideologie jsou vynálezem moderní společnosti a nepanuje shoda v tom, co vlastně představují. Podle marxismu je ideologie zapotřebí k tomu, aby si velké skupiny lidí uvědomily, v čem spočívá jejich skutečný zájem. Jako v celém marxismu, také v tomto bodě se vlastně jen reprodukuje Hegelovo myšlenkové schéma. V tomto případě jde o proces sebeuvědomění ducha. Tvořívá síla si v konfrontaci s tím, co vytvořila, uvědomuje (u Marxe stejně tak jako u Hegela), kým vlastně je. Je to těžká metafyzika, která byla naroubována na realitu. Hegelův duch by se patrně divil, čím se nakonec stal. Zcela jinak se dívají na ideologii třeba neopozitivisté. Považují ji za myšlenkové harampádí, která nám brání realitu exaktně poznat a prozkoumat. Jeden z nich to shrnul slovy: Posuzovat svět podle ideologií je podobné, jako posuzovat stav auta podle toho, jak mu fungují stěrače.

Takže si můžeme vybrat. Buď budeme pohlížet na ideologii jako na nezbytnost, bez které není možná organizovaná akce těch, kdo doplácejí na poměry, anebo budeme každou ideologii považovat za způsob, jakým se jedni snaží manipulovat druhými tak, aby z toho sami měli prospěch.

Skutečná elita (nikoliv elita pomocná) si je svých zájmů dobře vědoma a dělá vše proto, aby je prosadila.

Obávám se, že platí obojí zároveň. Bez toho, aby si neprivilegovaní lidé uvědomili, co je v jejich zájmu a co je poškozuje, nejsou schopni pro zlepšení své situace prakticky nic udělat. Kdykoliv však nějaká ideologie vznikne, stane se prioritou prosazení moci svých nositelů, nikoliv nástrojem změny poměrů ve prospěch těch, na které se odvolává.

Na tuto skutečnost poukazuje takzvané postmoderní myšlení, které chce „dekonstruovat“ nejen ideologie, ale jakýkoliv komplexnější výklad světa. Záhadné slůvko „dekonstruovat“ v podstatě znamená znevěrohodnit. Až bude jakýkoliv výklad světa znevěrohodněn, fantazírují postmodernisté, nebudou se už lidé v jeho jménu zabíjet. Tito myslitelé bohužel nepostřehli, že navzájem se můžeme zabíjet, aniž bychom čemukoliv věřili. Tak je tomu minimálně od vzniku žoldnéřského vojska.

Takže zpět k otázce, zda je ideologie zapotřebí a kde ji v tom případě vzít. Ideologie se prostě nezbavíme. Tvrzení, které říká, že nastal konec ideologií a každý jednotlivec si může podle svého svobodného výběru sám konstruovat, kým se cítí být, má všechny rysy ideologie. Pomáhá udržovat status quo a zabraňuje tomu, aby se lidé spojovali ve snaze poměry změnit. Skutečná elita (nikoliv elita pomocná) si je svých zájmů dobře vědoma a dělá vše proto, aby je prosadila. To není konspirační tvrzení, ale evidence potvrzená například způsobem výchovy dětí ve vysokých kruzích, jejich sňatkovým chováním, sídelními vzorci, profesními dráhami či způsobem ovlivňování politiky ze strany skutečné mocenské elity.

Kde vzít ideologii, která by vyjadřovala zájmy těch, kdo na poměry doplácejí? Jsem přesvědčen, že nic úplně nového vymyslet nejde.

Kde vzít ideologii, která by vyjadřovala zájmy těch, kdo na poměry doplácejí? Jsem přesvědčen, že nic úplně nového vymyslet nejde. Politické myšlení krystalizuje podél dvou os. Jedna z nich vyjadřuje protiklad pravice a levice. Druhá protiklad mezi těmi, kdo chtějí zrušit hranice všeho druhu (geografické i normativní), a těmi, kteří si dokáží představit důsledky takového počínání. V geografickém smyslu by to vedlo k likvidaci demokracie, protože ta se vyvinula a dokáže fungovat jen v jasně vymezených hranicích. V normativním smyslu by to vedlo k anomii, tedy ke zpochybnění každého pravidla a všech norem.

Pravolevé myšlení prokázalo své limity. Stavět proti sobě kapitál a práci je v nových podmínkách nešťastné. Znemožňuje to třeba chránit drobné domácí podnikání proti nadnárodnímu korporátnímu byznysu, vytváří to dojem, že například aktivisté neziskových organizací placení za propagaci masové migrace pracují v zájmu námezdních.

Domnívám se proto, že je třeba vytvořit kritickou platformu, která přehodnotí pravolevé myšlení z hlediska oné druhé osy, která bude čím dále aktuálnější. Jsem si vědom toho, že se to snadno řekne, ale obtížně udělá.

Třetí část rozhovoru bude publikována ve středu 31. března.