Kdo se tu chová jako šílenec?
Od komentátorů, analytiků a politiků jsme už slyšeli snad tisíckrát, že Vladimír Putin zešílel. Opravdu působí jako šílenec? Nedalo by se od šílence čekat spíš to, že bude běhat po Kremlu nahatý, založí nové náboženství, bude pronášet projevy o vesmírných bytostech, nařídí bombardování moskevské zoologické zahrady, a možná bude mít pěnu u úst. Nic takového nevidíme.
A na druhou stranu, pokud Putin zešílel a jedná naprosto iracionálně, pak na nás mohou každou minutou dopadnout rakety s jadernými hlavicemi. Měli bychom tedy okamžitě evakuovat Českou republiku a přesunou obyvatelstvo třeba někam do latinské Ameriky. Také by to znamenalo, že nebude možné Putina soudit, protože jedná v nepříčetnosti.
Všimněte si, že nikdo z teoretiků Putinova zešílení nic takového nepožaduje. Oni to s tím šílenstvím možná nemyslí tak úplně vážně.
Ostatně, motiv šílenství není mezi sluníčkářskými intelektuály nový. O psychických problémech slyšíme pokaždé, když džihádista provede útok, někoho zavraždí a intelektuálům se nechce přiznat, že ten džihádista jednal naprosto racionálně (cílem bylo vnést hrůzu mezi nevěřící, změnit společenské poměry a vytvořit tlak na konverze k islámu).
O psychických problémech slyšíme pokaždé, když džihádista provede útok, někoho zavraždí a intelektuálům se nechce přiznat, že ten džihádista jednal naprosto racionálně…
Takže se logicky nabízí otázka. Není to podobný případ? Není za jednáním vedení Ruské federace nějaká racionalita, kterou nechceme přiznat?
Z vyjádření Vladimíra Putina i jeho kolegů je totiž naprosto zřetelné, že nabyli dojmu, že:
- Západ nenávidí Rusko, a chce ho za každou cenu zničit.
- Dosavadní smlouvy, dohody, sliby a pravidla nejsou dodržovány. Cokoliv Západ slíbí, to poruší. Na nic se nedá spoléhat.
- Vojenská připravenost Ukrajiny roste rychleji než schopnosti ruské armády. Ačkoliv je současná válka vysoce riskantní, její odklad by pro Rusko znamenal vyšší riziko a více mrtvých.
Možná to všechno pochopil nesprávně. Možná se nic takového neděje.
Jak před pár dny napsal jeden americký analytik, „na březích Dněpru nemáme žádný zájem, který by vyvážil riziko totální nukleární války.
Jenže když něco nesprávně pochopí nezávislý sociolog, není to žádné neštěstí. Když něco špatně pochopí bojovně naladěný car vybavený stovkami jaderných raket a odhodlaný používat vojenskou sílu, není to jenom jeho problém. Je to problém celého světa, a zvláště je to problém malých zemí ležících v dosahu. Nikdo si přece nemůže myslet, že by Američané vstoupili do oboustranně zničující války jen kvůli jadernému útoku na nějaké středoevropské město. Jak před pár dny napsal jeden tamní bystrý analytik, „na březích Dněpru nemáme žádný zájem, který by vyvážil riziko totální nukleární války.“ Jaký zájem mají Američané na březích Vltavy?
Není čas chovat se tak, aby podobná nedorozumění nevznikala? A jestli to pan bakalář Lipavský nezvládne, není nejvyšší čas ho nahradit? Jestli to neumí nikdo z našich diplomatů, k čemu je vlastně máme? Mimochodem, kdo se tu chová jako šílenec?
Koukám, že pár věcí si nikdo nevšiml.
1) Konflikt je ruskou variací na cca 200 let starou Monroeovu doktrínu, tedy předloha Made in USA (nikoliv Hitler, ten taky opisoval).
2) Že cca před 180 lety (ne přesně, byl to delší proces) si prakticky stejným způsobem USA přivlastnily skoro čtvrtinu Mexika (vše, co se povšechně označuje jako Jihozápad), jen bylo nutno předem vyměnit část obyvatelstva. Tady se dá očekávat zabrání území po Dněpr s ruskojazyčnou většinou.
Velmocenská politika je stejná už od pyramid a je jedno, co má při jejím provozování dotyčný pověšeno za hadr za kecpultem.
Co je dobrýho na tom, že to neproběhlo krvavě?
Dovedlo nás to až k válce s Ruskem a následné bídě?
————-
Tak hlavně, že to soudružka učitelka měla okecaný a vy to umíte pěkně, bezmyšlenkovitě odpapouškovat.
—
Francouzká revoluce proběhla krvavě, zlikvidovala celou starou šlechtu a Francii to bylo jen k dobru. – Dodneška jsou na to hrdi.
—
V Rumunsku to byl PALÁCOVÝ PŘEVRAT. Většina lidí před a po byli ti samí.
Nějak to nemáte promyšlený.
—–
Jinak se ten pakt elit oficiálně nejmenuje SAMETOVÝ PAKT ELIT, ale SAMETOVÁ REVOLUCE.
Revoluce a pakt elit jsou dvě různé věci.
Pakt elit není revoluce, dokonce ani když to hlásá Vaše učitelka.
Jinak myslíte tuhle Dvořákovou, co vstoupila do KSČ, aby ji „rozkládala zevnitř“ ? https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADra_Dvo%C5%99%C3%A1kov%C3%A1
To je hláška jak z ČT. To je jak Svěrák. – Nosila při přednáškách klaunskej nos?
PS: Samozřejmě, že jsem váš elaborát skoro nečetla, Bubeníku. Je to úplně mimo už od začátku.
K tomuto článku se nedá nijak polemizovat, protože bych ho musel celý opsat. Ta jednolitá propaganda o šílenství Putina je nehorázná mystifikace. Ještě šílenější je, že kdysi rozporuplná diskuzní fóra se najednou obarvila na stejnou barvu. Vezmu namátkou jen Novinky, nebo I-dnes. To je hotové peklo. Dnes tam nenajdu jeden smysluplný názor. Všichni píší jedním tónem. Naše společnost je fatálně zasažena vylhanou propagandou. Od politiků, kteří jsou pravidelně zváni do ČT, ČRo nebo k Soukupovi se dají takové udýchané a vehementní projevy očekávat. Ale obyvatelstvo? To mě děsí. Přitom ve světě geopolitiky neznamenáme NIC. Nerozumím kolektivní inteligenci, ale řveme na slona jako myš aby uhnul. Útok na svobodu lidí ze strany státu je znatelný, lidi se lžím poddávají a už je to cítit na každém kroku.
Milý Jerry.
Bohužel, na každého nedojde.
Podívejte se jak skončil socialismus? Viseli někde komunisté za to, co lidem dělali? Alespoň pár stovek? Ne vůbec. Dohodli se s havloidama, šábli se o moc a fungovali vesele dál. Komunista Čalfa byl ve vládě. Komunisty z prognosťáku najdete ve vysokých státních funkcích. Na Hradě je dnes bývalý komunista. Televizi a UK řídil donedávna bývalý komunista a samozřejmě, také komunistické dětičky byly upíchnuty na místa fotříků – vis Topolánek.
Prostě zločiny, křiváctví a amoralita vynáší. Je lepší dospět a vzít to jako fakt.
Podobně je to s nacistickým pomahačem Serešem. Rodinou Bushů (která kšeftovala s nácky i bin Ládinovými atd).
Y jiného pohledu, česká společnost je z velké většiny odlogována a zfanatizována. Stačí čist komentáře na novinkách a koukat na ukrajinské vlajky v ulicích. – V ČT je dokonce možné vidět takové perly jako „Kličko tu u nás jako dítě bydlel (=ten je vlastně náš)“ – Když Kličko tu byl jako syn okupačního lampasáka a chodil do oddělené školy pro děti okupantských lampasáků. Je to výkonná mlátička oficiálně boxer, což je zábava pro primitivy.
Na to, abyste někoho zatýkal a soudil, potřebujete napřed vyhrát volby, dostat se k médiím a vyčistit justiční systém. To nemáte jak. Zkoušet to sám na vlastní triko, tak rychle skončíte ve vězení, ne-li mrtvý a to se vám zjevně nechce. Takže vám zbývá jen čekat, až nějaká událost změní náladu veřejnosti. To se může stát rychle, pomalu nebo nikdy.
Je třeba být realista. Na druhou stranu, i do té Kalifornie se můžete dostat.
> komunisté se dohodli s havloidama, šábli se o moc a fungovali vesele dál. Komunista Čalfa byl ve vládě. Komunisty z prognosťáku najdete ve vysokých státních funkcích. Na Hradě je dnes bývalý komunista. Televizi a UK řídil donedávna bývalý komunista a samozřejmě, také komunistické dětičky byly upíchnuty na místa fotříků – viZ Topolánek …
Správně, šábli se o moc a aspoň to u nás neproběhlo krvavě jako třeba v Rumunsku.
V politologii se tomule říká PAKT ELIT jako 1 (nejlepší) ze 4, potažmo 8 typů revolučních přechodů.
To mě na VŠE naučila tehdy docentka, dnes profesorka DVořáková, vedoucí katedry politologie, která se na toto mimo jiné specializuje.
Jedná se o multilaterální kompromis.
Víc viz PDF Teorie přechodů (IS MUNI), je to na 244. stránce i s obrázkem … Ať žije ORBIS PICTUS …
Obrázek 15.1 Typy přechodů (Dvořáková, Kunc, 1994, s. 64)
„Pakt představuje variantu přechodu, v němž jsou iniciátorem změny elity,
které se shodnou na kompromisech vyhovujících všem zúčastněným silám …“
https://is.muni.cz/www/milos.rajdl/Richova_15.pdf STAČÍ TAM DÁT HLEDAT SLOVO PAKT A HODÍ VÁS TO NA stránku 242 a poté 244 …
Na stránce 242 je ještě navíc 8 typů přechodů …
Viz též Vilfredo Pareto a cirkulace elit
Související informace naleznete také v článku Koloběh elit.
Vilfredo Pareto, italský sociolog, politolog, ekonom, matematik, statistik a filosof, přičemž je autorem teorie elit, která je považována za nejsystematičtější. Stejně jako Gaetano Mosca se ve své teorii věnuji především oblasti moci.
V teorii elit se tvrdí, že společnost funguje na cyklické bázi a postupnou přeměnou dospěje zpět do výchozího bodu. Počátečním stavem je společnost rozdělená na vládnoucí elitu a ovládanou masu. Část ovládané masy přestane akceptovat společenský stav a přestane souhlasit s nástroji, které elita využívá k vládnutí. Z vůdčích osobností masy se stane kontra-elita, která je v opozici k původní elitě a zastává hodnoty názorově bližší ovládané mase a tím získává její silnou podporu a poté je potlačena starou elitou. Proces se opakuje do té doby, dokud se nevytvoří dostatečně silná kontra-elita, kterou nebude stará elita schopna potlačit. Následně se revolučně (častěji spíš evolučně … viz pakt elit …) zamění stará elita za novou, která se postupem času vrátí k nástrojům a systému vládnutí původní elity, čímž společnost dospěje do původního/obdobného stavu…
https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_elit#Vilfredo_Pareto_a_cirkulace_elit
Teorie elit
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
Teorie elit se zkoumají především v sociologii a politologii. Termínem teorie elit se v těchto vědách označují teorie, které se snaží popsat a vysvětlit mocenské vztahy ve společnosti. Sociologie se v tomto ohledu zabývá zejména rozvrstvením společnosti zatímco politologie řeší spíše rozložení moci. Teorie elity je společným východiskem pro více teoretiků elity a vycházejí z faktu, že lidé jsou si přirozeně biologicky a psychologicky nerovni. Tato přirozená nerovnost je základem nerovnosti společenské, která je také přirozená a věčná.
„ Elitismus vznikl jako kritika rovnostářských idejí typu demokracie a socialismu. Upozorňuje, že tím, kdo vládne, je elita, ať už se tato skutečnost chápe jako nevyhnutelný a žádoucí rys sociální existence, nebo jako její rys nežádoucí a odstranitelný. “
— Andrew Heywood[1]
Důsledkem je hierarchické rozvrstvení každé společnosti na vládnoucí, málo početnou skupinu nejzdatnějších (k tomu podrobněji viz Machiavelliho a Paretova teorie virtů (zdatnosti)) v jistém okruhu lidí, tedy elitu a početnou ovládanou masu, což výstižně popisuje Michelsův zásadní Železný zákon oligarchie.
Tento zákon shrnuje skutečnost, že ve všech organizacích/společnostech působí mechanismy a tendence, které nutně vedou ke vzniku oligarchie (vládě několika málo osob) jako mocenské struktury. Michels se snažil tento zákon demonstrovat na příkladu politických stran a odborových svazů. Vedení velkých komplexních organizaci se vždy dříve či později zvrtne k oligarchii, když se začne více zajímat o uchování si nabyté moci než o původní cíle skupiny / organizace. Každá organizace se dělí na vedoucí menšinu a vedenou většinu, přičemž o všech důležitých otázkách rozhoduje menšina. Demokracii znemožňují tři tendence spočívající v podstatě lidské přirozenosti, politicko-třídního boje a organizace (k tomu dále viz přímo článek Železný zákon oligarchie).
Elity můžeme najít v různých oborech, ale nejčastěji zmiňovány jsou politické, umělecké a vzdělanostní elity.
Obsah
1 Klasické teorie elit
2 Příklad dělení elit
2.1 Diskrétní elita
2.2 Pomocná elita
3 Vilfredo Pareto a cirkulace elit
4 Gaetano Mosca a teorie elit
5 Charles Wright Mills a teorie mocenské elity
6 Reference
7 Literatura
Klasické teorie elit
Klasické teorie elit se objevují na přelomu 19. a 20. století v Evropě. Dle těchto teorií je společnost rozdělena na dvě skupiny – ti co vládnou (elita), a ti co jsou ovládaní (masa). Jejich hlavní myšlenkou je představa přirozené nerovnosti lidí ve společnosti. Jodl charakterizuje hlavní definiční znaky těchto teorii takto[2]:
Odmítnutí teorie pokroku a společenského vývoje. Koncepce společenského pohybu jako změny a koloběhu.
Odmítnutí společenského optimismu.
Odmítnutí rovnosti pro kteroukoliv fázi společenského života. Hybnou pákou společenského života je nerovnost, která je přirozená a věčná a je základem dělby práce.
V době, kdy autoři psali své teorie elit, docházelo v Evropě ke krizím buržoazně demokratického systému a k politickým úspěchům marxistického socialismu. V jejich teoriích proto dochází k odmítnutí rousseauovského pojetí lidu jako suveréna, čímž se jim teorie společnosti redukuje pouze na teorii elit a základem společenského pohybu se tak stává pohyb politický – pohyb elit. Teorie elit prováděly revizi a redefinici buržoazně-demokratického modelu – odmítaly představu lidské rovnosti jak v podobě lidské přirozenosti, tak v podobě rovnosti majetku. Vymezovaly se tak jak proti „rousseaismu“ tak proti marxismu. Toto vymezení se vůči starým pořádkům vedlo autory až na samou hranu, za kterou již začínal fašismus. Autor Železného zákona oligarchie Robert Michels, dokonce tuto hranici překročil, a přidal se k fašistické straně v Itálii.
Na konci 19. století dochází k velkému zvýraznění problémů, kterým čelila tehdejší imperialistická buržoazní společnost. Docházelo ke striktnímu oddělování společenských tříd a ke třenicím mezi nimi. Itálie byla nespokojena se svým údělem, velmi dlouho byla roztříštěna a po sjednocení byl její imperialismus velmi slabý. Hodnoty plynoucí z buržoazního demokratického modelu se proto nestihly uchytit ve společenském povědomí a proto byla kritika společnosti pomocí teorie elit snadná. Ukázalo se, že model buržoazní demokracie je ve skutečnosti bojištěm mezi politiky a třídami. Teorie elit je snahou autorů o navrácení harmonie do společnosti.
Příklad dělení elit
Diskrétní elita
Diskrétní elita disponuje největším vlivem. V těchto tradičních rodinách, dynastiích se po generace koncentruje největší majetek a silný politický vliv. Jedná se o důsledek spojení buržoazie s dočasně oslabenou politickou reprezentací v 19. století. Tyto působí v bankovnictví, těžařství a ve velkém průmyslu. Příjmy této skupině plynou z vlastnictví finančního kapitálu, nikoliv z profesní činnosti. Členové diskrétní elity tedy nepracují, ani nespravují svá aktiva. Pro tyto účely najímají expertní týmy složené z ekonomů, daňových poradců či právníků. Obvyklé je vlastnictví sezónních rezidencí v příhodných, navzájem však geograficky odlišných lokalitách v kombinaci se starobylými panstvími na venkově a apartmány v centrech světových metropolí. Tato kombinace reprezentuje jejich moc nad prostorem a časem. Vedle finančního kapitálu usilovně rozvíjí sociální kapitál, když při vybraných společenských událostech (golfové turnaje, koňské dostihy, premiéry oper či uzavřené kluby) navazují a rozvíjí kontakty se zbytkem nobility. Evidentní je tento trend již od dětství, kdy potomci jsou vedeni k vybranému chování, znalosti etikety a aktivnímu životnímu stylu, sportu (jezdectví, golf či tenis). Navštěvují vybrané soukromé školy, kde navazují kontakty s podobně superiorními vrstevníky. Paradoxem je skupinový kolektivismus charakteristický pro život diskrétní elity navzdory jejich veřejným deklaracím zasazujících se o společnost rovných šancí pro všechny. Primárním cílem jejich snažení je rozvoj všech forem kapitálu a jeho předání dalším generacím.[3]
Pomocná elita
Pomocná elita je o poznání viditelnější v porovnání s téměř neviditelnou elitou diskrétní. Jejími příslušníky jsou vrcholní politici, manažeři a mediální celebrity (umělci či sportovci). Příjem je odvozený z dané profesní činnosti a zastávané funkce v ekonomické, politické či mediální oblasti. Navzdory vysokým příjmům se tedy nejedná o absolutně nezávislé lidi, protože obvykle pouze spravují cizí majetky, aniž by byli jejich vlastníky. Stejně tak je mezi nimi dle schématu „rozděl a panuj“ přítomen konkurenční boj o lukrativní pozice, což znemožňuje pomocné elitě kooperovat v míře typické pro elitu diskrétní. To ústí v nejistotu a nestabilitu jejich vydobytých pozic a zároveň v tolik relevantní distanc od diskrétní elity. Diametrálně odlišný je rovněž životní styl kvůli pracovnímu vytížení. Ačkoliv tráví svůj čas na různých místech světa, často znají jen prostředí uniformních kanceláří. Právě jejich rozhodnutí mají obvykle reálný vliv na životy mnoha ostatních občanů. Jejich potomci často střídají prominentní školy, obvykle pro děti z podobných kruhů. Vycházejí z axiomu, že příjem elity je odvozen od podaného výkonu, jenž je odrazem kvalitního vzdělání. Při podobných úvahách však bagatelizují význam rodinného původu a majetku, případně politických a osobních konexí, které jsou pro ně mnohdy signifikantní.[3] Například Michael Hartmann (2002) poukazuje na relevantnost rodinného původu při prosazení se do vedoucích pozic.[4]
Vilfredo Pareto a cirkulace elit
Související informace naleznete také v článku Koloběh elit.
Vilfredo Pareto, italský sociolog, politolog, ekonom, matematik, statistik a filosof, přičemž je autorem teorie elit, která je považována za nejsystematičtější. Stejně jako Gaetano Mosca se ve své teorii věnuji především oblasti moci.
V teorii elit se tvrdí, že společnost funguje na cyklické bázi a postupnou přeměnou dospěje zpět do výchozího bodu. Počátečním stavem je společnost rozdělená na vládnoucí elitu a ovládanou masu. Část ovládané masy přestane akceptovat společenský stav a přestane souhlasit s nástroji, které elita využívá k vládnutí. Z vůdčích osobností masy se stane kontra-elita, která je v opozici k původní elitě a zastává hodnoty názorově bližší ovládané mase a tím získává její silnou podporu a poté je potlačena starou elitou. Proces se opakuje do té doby, dokud se nevytvoří dostatečně silná kontra-elita, kterou nebude stará elita schopna potlačit. Následně se revolučně (častěji spíš evolučně … viz pakt elit …) zamění stará elita za novou, která se postupem času vrátí k nástrojům a systému vládnutí původní elity, čímž společnost dospěje do původního/obdobného stavu…
Většina teoretiků elity, včetně Vilfreda Pareta, tvrdí, že elita si uchovává své dominantní postavení prostřednictvím kombinace nátlaku a manipulace.[5] Podle těchto způsobů udržení si moci rozděluje Pareto vládnoucí elity na dva druhy:
tzv. lišky: vládnoucí elita prvního druhu, která využívá zejména (podvodné) manipulace,
a tzv. lvy: vládnoucí elita druhého druhu, která někdy dokonce využívá násilí k potlačení opozice.
Konkrétněji je tedy vládnoucí elita jednoho typu v důsledku své neschopnosti vypořádat se s událostmi nahrazena elitou druhého typu. Lišky, které vynikají v získávání souhlasu politickým manévrováním, neumí tolik použít násilí, je-li toho třeba. Budou svrženy kontra-elitou, jež má vlastnosti třídy II. a je schopna rozhodné akce. Pro lvy je příznačné užití nátlaku, a to organizovaným způsobem, jejich slabou stránkou je však sklon stát se příliš konzervativními a nakonec směšnými a vzdálenými populaci … Potřebují pomoc těch, kdo mají vlastnosti třídy I., pročež ti mezi ně postupně proniknou a elitu přetvoří.
Pareto zároveň tvrdí, že proces cirkulace elit může být prolomen silou. Zároveň ale dodává, že z takového násilného ukončení koloběhu elit vzniká opět elita, která je ale slabá a postupně zaniká na úkor z jednoho z výše zmíněných typů elity…
Gaetano Mosca a teorie elit
Gaetano Mosca, italský politolog, žurnalista a byrokrat, se na rozdíl od Vilfreda Pareta soustředil především na charakterizaci elit z osobnostního a sociologického pohledu. Dle jeho teorie měli lidé ze všech společenských vrstev šanci stát se elitou za předpokladu, že k tomu měli vhodné vlohy. Jeho nejznámějším výrokem se stalo tvrzení, že elity jsou organizovanou menšinou a lid je neorganizovanou většinou. Vládnoucí vrstva se dle Moscy dělí na elity a tzv. sub-elity. Společnost rozdělil na základě výše zmíněného do dvou skupin:
vládnoucí vrstva,
ovládaná vrstva.
Při charakterizaci elit zdůrazňuje Mosca krom majetkové, intelektuální a morální nadřazenosti především organizační schopnosti vládnoucí skupiny, kterou ve svém díle nazývá politickou vrstvou. Dle jeho teorie je právě dovednost organizovat nejsilnějším nástrojem na získávání moci v novodobé společnosti postavené na byrokracii.[6]
Samotná organizační schopnost by ale nestačila k dlouhodobé nadvládě elity nad ovládanou vrstvou. K zajištění dlouhodobého držení státního panství je potřeba naplnit touhu masy po iluzi morálního základu státu. Mosca tento soubor idejí legitimizující nadvládu elity nazývá politickou formulí. Jedná se o uspokojení potřeby iluzí, které lidská povaha potřebuje stejně tak nezbytně jako materiální zabezpečení. Tyto politické formule se v průběhu času mění (panovník z vůle Boží, panovník z lidu), vždy ale slouží k uspokojení masy. Mosca identifikuje 3 nové formule objevující se v 19. století: demokracie, socialismus a nacionalismus.
Ideje shromážděné v politické formuli musí vycházet ze společnosti, základní podmínky shrnuje Miroslav Jodl[7]:
Musí tu být adaptace k danému historickému momentu.
Formule musí uspokojovat maximální počet lidských vášní, citů a náklonností, zvláště takových, které jsou nejvíce rozšířeny a nejvíce zakořeněny ve společnosti.
Musí tu být dobře organizované „řídící jádro“, čímž Mosca zřejmě myslí ideologické a propagandistické představitele (ideology hnutí/organizátory manipulativních/demagogických kampaní).
Po čase politická formule ztrácí svůj původní půvab, takže začne být nezbytné jeden systém iluzí nahradit iluzemi novými. Tento proces obměny politické formule znamená úpadek pro momentální elitu, která společnosti najednou vyjevuje svoji morální vyprázdněnost. Následně dochází k rozpadu konsenzu a k rozkolu v mravní koherenci společnosti. Tento postupný úpadek je nevyhnutelný, takže s budoucí deziluzí společnosti musí elita počítat. Mosca uvádí, že jediná skutečně dlouho trvající a úspěšná iluze je náboženství, které posouvá řešení zásadních otázek do posmrtného života.
Charles Wright Mills a teorie mocenské elity
Mills se zabývá dynamikou elity na konci 19. století v USA, kdy jsou místní, lokálně působící elity s po generace děděným jměním, nahrazovány finančními magnáty a těžaři s celofederálními zájmy, ambicemi a vlivem, kteří již ale nereflektují specifika té které lokality – „vykořisťovali přírodní bohatství národa, vedli mezi sebou hospodářské války, vytvářeli nejrůznější kombinace, proměňovali veřejné prostředky v soukromý kapitál a neštítili se ničeho, aby dosáhli svých cílů“. [8]
Vlivem státních dotací během 2. světové války vznikají monopoly, obří korporace, z nichž se (vedle federální administrativy) rekrutuje současná mocenská elita.
Mills ovšem nevnímá elitu coby entitu považující se navzájem za jednotně (homogenně) vládnoucí podřízené roztříštěné mase, ale spíše jako navzájem koexistující výrazné individuality.[3]
Reference
HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha: Eurolex Bohemia, s. r. o., 2004. ISBN 80-86861-71-6.
JODL, Miroslav. Teorie elity a problém elity: Příspěvek k dějinám a problematice politické sociologie. 2. nezm. vyd.. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1994. 1 s. ISBN 80-85605-94-5. S. 18.
KELLER, Jan. Tři sociální světy. 1.. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2010. ISBN 978-80-7419-031-5.
HARTMANN, Michael. Der Mythos von den Leistungseliten. 1.. vyd. [s.l.]: Frankfurt & New York: Campus Verlag, 2002. 208 s. ISBN 978-3593371511.
The Mind and Society. IV.. vyd. New York: Harcourt, Brace and Company, 1935. Dostupné online.
MOSCA, Gaetano. Elementi di scienza politica. [s.l.]: [s.n.], 1896.
JODL, Miroslav. Teorie elity a problém elity: Příspěvek k dějinám a problematice politické sociologie. 2. nezm. vyd.. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1994. 1 s. ISBN 80-85605-94-5. S. 29.
MILLS, Charles Wright. Mocenská elita. Praha: Orbis, 1966.
Literatura
Jan Pakulski, Heinrich Best, Verona Christmas-Best & Ursula Hoffmann-Lange (Eds.): Elite Foundations of Social Theory and Politics. Historical Social Research 37 (1), Special Issue, 2012.
Hartmann, Michael (2007). The sociology of elites. Taylor & Francis. ISBN 978-0-415-41197-4.
Scott, John, ed. (1990). The Sociology of Elites: The study of elites. Edward Elgar. ISBN 978-1-85278-390-7.
JODL, Miroslav. Teorie elity a problém elity: Příspěvek k dějinám a problematice politické sociologie. 2. nezm. vyd., 1. v nakl. Victoria Publishing. Praha: Victoria Publishing, 1994. ISBN 80-85605-94-5
Miroslav Jodl, Emanuel Pecka. Teorie elity. VŠE Praha: Vysoká škola ekonomická, 1994. ISBN 80-7079-352-X.
Autoritní data Editovat na Wikidatech
BNE: XX525263 BNF: cb119313476 (data) LCCN: sh85042580
Portály: Sociologie
Kategorie:
SociologiePolitologie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_elit
Relevantní obrázek ze strany 244 jsem dal zde http://internetovaprezentace.kvalitne.cz/244.png …
Konečně jsem se dokopal k tomu, že jsem k tomu založil Termín na wikipedii …
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pakt_elit
Můžete to kdyžtak doeditovat …
Juknu ještě na cizí verze …
Tom
https://twitter.com/TomasBubenikPrg
Tak jsem to přeložil překladačem Guglu, zkoukl a rozšířil tím českou verzi Paktu elit na wikipedii … Tu je kopie:
Pakt elit
Skočit na navigaciSkočit na vyhledávání
Pakt elit představuje variantu přechodu od politického režimu k jinému zřízení, v němž jsou iniciátorem změny elity, které se shodnou na kompromisech vyhovujících všem zúčastněným silám. Typickým příkladem takové změny je naše tzv. Sametová revoluce.
Pakt elit, urovnání nebo politické urovnání je dohoda nebo porozumění mezi politickými elitami, které mírní násilí a vítěz má veškerou povahu neomezeného konfliktu. Takové dohody jsou často chápány tak, že transformují vládu z autokratického režimu do více pluralitní, demokratické formy. Jiní však považují politické urovnání za normativně neutrální. Tento koncept v politické teorii je součástí teorie elit a budování státu. Joel Migdal navrhl, že koncept politických dohod má původ sahající až k práci Barringtona Moora. Politické dohody jsou rámcem pro řízení státu založeného elitami, ať už prostřednictvím formálních procesů, nebo neformálně v průběhu času. Existuje mnoho definic politických urovnání a paktů elit, často včetně důrazu na porozumění mezi elitami, které vytváří podmínky pro ukončení konfliktu nebo udržení míru. V roce 2011 Zpráva Světové banky o světovém rozvoji navrhla novou terminologii pro politické urovnání s konceptem „dostatečně dobrých koalic“. Elitní pakty mohou být explicitně artikulovány (zakotvené ve vyvíjejícím se dokumentu – jako je mírová dohoda nebo ústava). Verena Fritz a Alina Rocha Menocal publikovaly v roce 2007 článek, v němž tvrdily, že politická urovnání jsou „doménou“ v srdci všech státních procesů. Vztahují koncept k širší státní teorii (včetně otázek voleb a legitimity). Zdůrazňují, že politická urovnání nejsou jednorázové události, ale vyvíjejí se v čase. Významné příspěvky k ustavení politických urovnání v moderních (zejména nově demokratických) státech také přinesli Thomas Carothers a Marina Ottaway z Carnegie Endowment for International Peace. Za zmínku stojí také práce JC Scotta „Seeing Like a State“, která zkoumá cesty, kterými politické osady ve středověké Evropě začaly upevňovat formální státní struktury. Nedávno Christine Bellová z Výzkumného programu politických osad tvrdila, že analýza politických dohod se centrálně zabývá tím, jak rozumět a podporovat pakty elit a zároveň umožnit transformaci na jiné formy širšího začlenění. V politologii se pojem „politické urovnání“ liší od krátkodobých procesů zaměřených na dohody elit, jako je „mírový proces“ nebo „mírová dohoda.“ Mírová jednání a dohody mohou být součástí procesu dosažení politického urovnání. , ale samotné vypořádání je časový úsek, po který platí elitní dohoda, která může trvat dny nebo staletí. Kontroverzně politolog Patrick Chabal navrhl, že koncept politického urovnání je často méně užitečný než koncept „politické sedimentace“, zbytek elitního ubytování, které zbyde po období sporů nebo explicitního konfliktu (citováno z Whaites výše) viz. takže. Termín politické urovnání nyní používají klíčové rozvojové agentury, navzdory nejasnostem ohledně toho, co přesně tento termín znamená, a pochybám o tom, jak tento koncept pomáhá aktérům rozvoje účinněji zasahovat, aby podpořili stabilní, otevřené a inkluzivní politické urovnání.
Podrobněji (Teorie tohoto) viz například https://is.muni.cz/www/milos.rajdl/Richova_15.pdf …
Lipavský je nepochybně nesvéprávný ale všehoschopný idiot, ovšem to je prakticky celá vláda takže je potřeba vyhodit je všechny a to co nejrychleji neb včera bylo pozdě!
A tak zbývá leda je pozatýkat, zabavit majetky na náhrady škod které způsobili, odsoudit, případně zastřelit a především zabránit jim v tom aby ty svině zdrhly z republiky kdyby došlo na válku (včetně občanské) a zajistit aby si to se všema příbuznejma škaredě odskákali a ne že budou vychechtaní a s balíkem někde v Kalifornii!
Ovšem na každýho jednou dojde takže i tam je někdo nasranej muže sejmout….