Jiří Vyhnalík: Rozšíření vysokoškolského vzdělání paradoxně posiluje polarizaci společnosti

ROZHOVOR PETRA HAMPLA SE STATISTIKEM A PŘEDSEDOU ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO CIVILIZAČNÍ STUDIA RNDR. JIŘÍM VYHNALÍKEM

V posledních desetiletích hodně pokročily statistické metody, je k dispozici víc pozorování a tudíž snad dokážeme lépe rozumět mnoha společenským jevům, včetně rozlišení toho, co je vrozené a co nikoliv. To má samozřejmě dopady i na politiku.

Kdybyste měl z těch nových objevů vypíchnout něco nejvíc průlomového, co by to bylo? Dědičnost inteligence? Nebo statistický vztah mezi výši IQ a sociálním postavením? Nebo něco úplně jiného?

Na začátku uvedu, že měření IQ lze velmi volně považovat za intelektuální analogii fyzického atletického desetiboje. Měříme výkon v několika různých testech intelektuálních dovedností a výsledky přepočítáme tak, aby průměr přes celou referenční populaci byl 100 a rozptyl byl 15 bodů. To znamená, že v běžné (západo)evropské populaci, na které byla IQ škála kalibrovaná, je průměrné IQ přibližně 100 bodů a do rozmezí 85-115 bodů spadají přibližně dvě třetiny populace.

Hlavní rozvoj výzkumu IQ nastal po 2. světové válce, kdy už byly vyřešeny metodické otázky a IQ se začalo měřit ve velkém. Problém nastal ovšem kvůli tomu, že IQ měří rozdíly mezi lidmi a to se stalo ve věku politické korektnosti problematickým. Od 80. let do konce století dochází k útlumu výzkumů a dnes se výzkumy v tomto směru prakticky zastavily.

…IQ měří rozdíly mezi lidmi a to se stalo ve věku politické korektnosti problematickým. Od 80. let do konce století dochází k útlumu výzkumů…

Podařilo se prokázat, že inteligence (IQ) je ve značné míře (70-85 %) dědičná. Ukazuje se také, že na růst průměrného IQ má vliv dlouhodobý evoluční tlak. To je ovšem zároveň dobrá i špatná zpráva. Na jednu stranu to znamená, že každá populace může v horizontu staletí zvýšit postupně průměrné IQ potomků. Na druhou stranu to ovšem znamená, že je k tomu potřeba, poměrně silný (a tedy nepříjemný) evoluční tlak. Tam, kde je tento tlak odstraněn dochází k postupnému poklesu IQ podle evolučního pravidla regresu k průměru. Toto pravidlo říká, že evoluční tlak může v čase vést ke zvýšení určité vlastnosti u populace. Pokud ovšem tento tlak vymizí, začne se tato vlastnost opět postupně zhoršovat. Toto vypozorovali chovatelé u stád šlechtěných na velikost jedinců. Stejně to platí i u IQ.

Důležitý poznatek je, že existuje významná korelace mezi průměrným IQ populace a prosperitou zemí. Tedy země, ve kterých výrazně klesá průměrné IQ budou zaostávat a naopak země s vysokým průměrným IQ (např. Čína a Tchaj Wan, Izrael, Korea) mají šanci se rozvíjet.

Jak by mohl vypadat ten evoluční tlak na vysokou inteligenci? Byly doby, kdy se všichni snažili mít hodně dětí a poskytnout jim šance. Ti s vyšší inteligencí v tom mohli být úspěšnější než ostatní. Na druhou stranu ale působila řada mechanismů opačným směrem. Třeba to, že někteří hodně chytří kluci volili kněžskou dráhu, a tudíž měli méně potomků než ostatní.

Dnes ale žijeme ve světě, kde mít děti je nevýhodné po všech stránkách, od financí až po životní spokojenost. Nemůžeme tedy o žádné závodu v  plození potomků mluvit. Snad kromě velmi specifických menšin, pro které jsou sociální dávky rozhodujícím příjmem.

Jak v takovém prostředí zajistit evoluční tlak? Inteligence dnes koreluje s bohatstvím a životním úspěchem silněji než kdykoliv v minulosti, ale nezdá se, že by s tím souvisela plodnost.

Pokud jde o evoluční tlaky, tak těch na nás působí vždy víc najednou a platí, že pokud má určitý evoluční tlak vést k změně, musí trvat dlouho a musí být silnější než konkurenční tlaky. Například život za polárním kruhem je velmi náročný a vyžaduje od lidí v takových podmínkách maximum, ale vedle inteligence budou silnější roli hrát schopnosti čistě tělesné, jako je efektivní metabolismus tuků, schopnost snášet zimu atd. Vypadá to, že relativně vyšší IQ se vyselektovalo v oblastech mírného pásu, ve kterých výrazné změny podmínek v průběhu každého roku, nutily lidi dlouhodobě plánovat a vzájemně spolupracovat a zároveň příroda byla drsná v přijatelných mezích.

Vypadá to, že relativně nejvyšší IQ se vyselektovalo v oblastech mírného pásu.

V této souvislosti si dovolím historickou vsuvku. Ještě před tím, než Charles Darwin přišel s teorií přirozeného výběru, rozvíjela se teorie pojmenovaná po Jean-Baptiste Lamarckovi, která předpokládala, že organismy svým potomkům předávají vše, co během svého života získaly, nebo se naučily. Naopak Charles Darwin tvrdil, že vlastnosti potomků se náhodně liší od vlastností rodičů. Nejvíce potomků vychovají ti, kterým náhoda dopřála ty momentálně nejvhodnější vlastnosti. O obou těchto koncepcích se vedly dlouhé spory a teprve objev DNA dal za pravdu Darwinovi.

Ve skutečnosti využíváme oba dva druhy dědičnosti. Tu darwinovskou, pokud jde o naše chromozómy a DNA a tu lamarckovskou spolu s učením se, pokud jde kulturu a její přenos do dalších generací. Důvodem toho, že člověk tak rychle ovládl Zemi je právě tato kombinace dědičností, kdy jsme se naučili omezení dané darwinovskou dědičností obcházet pomocí kultury a civilizace. Rychlost změn společnosti pomocí kultury je o několik řádů vyšší, než je rychlost biologické evoluce. Proto je nezbytné, aby napřed přišla civilizační stabilizace.

S tím, jak se vysokoškolské vzdělání zpřístupnilo postupně všem talentovaným, dochází k tomu, že si lidé nacházejí partnery ze stejné vrstvy a prohlubuje se propast ve společnosti.

Snad bychom tedy mohli dosavadní povídání shrnout tak, že v současné době v rámci západní civilizace platí, že:

• a) lidé s vyšší vrozenou inteligencí jsou v životě výrazně úspěšnější,
• b) tento úspěch se nepromítá do počtu potomků a tudíž ani do selekce,
• c) pro úspěch země či civilizace mají větší význam kulturně dané způsoby chování, zvyklosti, instituce apod.

Dá se s tím takhle souhlasit?

Ano s tím se souhlasit dá. Pokusím se to ještě trochu rozvést.

Vyšší IQ dává lidem větší možnosti vzdělání a možnost si vybírat kde a za kolik budou pracovat. Proto lze najít lidi s vysokým IQ mezi právníky, lékaři, bankéři a konzultanty, špičkovými programátory a i mezi vědci. Tedy v oborech, kde se za svoje schopnosti dočkají odměny, někteří finanční a jiní ‚pouze‘ uspokojení ze zajímavé práce. Ovšem ještě před půl stoletím a natož před delší dobou, bylo společenské rozložení lidí s vysokým IQ mnohem rovnoměrnější. V 19. století a dříve, bylo možné najít výjimečně nadané lidi ve všech společenských vrstvách a tito lidé dokázali přicházet se svými nápady v nejrůznějších oborech. S tím, jak rostla dostupnost vzdělání, docházelo postupně k výraznější společenské diferenciaci. To, že lidé dostali lepší šanci uplatnit svůj potenciál, se projevilo na růstu produktivity, ale zároveň to vedlo, po prvních dvou generacích k zamrznutí sociální mobility ve společnosti. S tím, jak se vysokoškolské vzdělání zpřístupnilo postupně všem talentovaným, dochází k tomu, že si lidé nacházejí partnery ze stejné vrstvy a prohlubuje se propast ve společnosti.

Není to spíš tak, že se musíme prostě smířit s tím, že část těch nejvíc inteligentních bude své IQ používat proti svým spoluobčanům a bude přemýšlet hlavně o tom, jak je ošidit? A jak se vlastně vyrovnat s tím, že od té doby, co dostali ti s nejvýkonnějšími mozky největší prostor, se životní podmínky ostatních zhoršily? Začala klesat životní úroveň, lidé jsou méně svobodní, začaly se kupit nejrůznější problémy…

Bavíme se převážně o inteligenci, až to může u někoho vyvolávat dojem, že inteligence je jedinou, nebo hlavní lidskou vlastností, která řídí společnost. Tak tomu ovšem vůbec není. Vedle inteligence je řada dalších vlastností a schopností, které jsou důležité pro jednotlivce a společnost. S inteligencí souvisí třeba kreativita, ale například píle a pracovitost na inteligenci nejspíš nezávisejí.

Inteligence se obecně definuje jako schopnost efektivně zpracovávat informace, řešit problémy, úspěšně zvládat neobvyklé situace a schopnost přizpůsobovat si prostředí ve svůj prospěch. Ovšem inteligence je pouze jednou z vlastností lidí. Proto neexistuje jednoznačný model toho, jak se nadprůměrně inteligentní lidé chovají v krizových dobách. Ti, kteří se vnímají jako součást společnosti a přijímají spoluodpovědnost za její vývoj, budou svoji inteligenci využívat k tomu, aby hledali cesty, jak pozdvihnout celou společnost a řešit společné problémy. Naopak ti, kteří jsou zaměřeni více sobecky, dokáží převratné doby využít ve svůj prospěch, protože dokáží rychleji, než druzí odhalovat a využívat nové příležitosti. Takže ano, část těch nejchytřejších v krizových dobách výrazně zbohatne, ale to se týká hlavně těch zaměřených na vlastní prospěch, naštěstí se snad najdou i takoví, kteří svoji inteligenci zaměří na hledání řešení pro celou společnost.

Naprostá většina nadprůměrně nadaných lidí, s výjimkou třetího světa, dnes získává vysokoškolské vzdělání. To vede k prohlubování rozdílů ve společnosti a její polarizaci.

Problém vidím ještě jinde. Do konce 19. a do značné míry do poloviny 20. století, bylo vzdělání elitní záležitostí a tak se špičkové vzdělání dostalo jenom na část těch nejnadanějších, což na jednu stranu vedlo ke ztrátě těchto nadaných mozků pro rozvoj vědy, ale zároveň se často stávalo, že ti nejnadanější a nejpracovitější z nich se dokázali prosadit i v povoláních, ve kterých bychom nějakou nadprůměrnou inteligenci neočekávali. Třeba jako sedláci, nebo řemeslníci, případně se prosadili jako námořníci nebo vojáci. Historie nabízí řadu takových příkladů a zejména průmyslová revoluce do značné míry stála na takovýchto vynálezcích a zlepšovatelích. Stačí se blíže podívat na vývoj nějakého zařízení, nebo technologie a uvidíme, že velké vynálezy byly vždy doprovázeny celou řadou drobných vylepšení, dnes už anonymních vynálezců.

Teprve ve 20. století došlo k plnému rozšíření vzdělání napříč sociálními vrstvami a k emancipaci žen i pokud jde o přístup ke vzdělání. Naprostá většina nadprůměrně nadaných lidí, s výjimkou třetího světa, dnes získává vysokoškolské vzdělání. To vede k prohlubování rozdílů ve společnosti a její polarizaci.

(Druhá část rozhovoru zde)