Jaroslav Štefec: Nezapomeneme. Ani po 80 letech
8o let, a stále nezapomenuty. Lidice, obec, která měla navždy zmizet z tváře světa jako pomsta Němců za likvidaci jednoho z jejich elitních hrdlořezů, stále žijí. 503 vyhaslých lidských životů, 103 zničených a se zemí srovnaných domů. Tragédie, podobná stovkám jiných, odehrávajících se v té době po celé Evropě, ale především na území tehdejšího SSSR, přesto však odlišná tím, že se bezprostředně dotkla nás, Čechů.
Lidice měly být zapomenuty. Místo toho se staly jedním ze symbolů boje proti německému nacismu, známým po celém světě. Nejsou zapomenuty ani dnes a nesmí být zapomenuty ve jménu přežití našeho národa.
Lidice měly být zapomenuty. Místo toho se staly jedním ze symbolů boje proti německému nacismu, známým po celém světě.
Jména 88 zavražděných lidických dědí, počínaje novorozenci a konče mladými lidmi na prahu dospělosti, předčítaná v závěru koncertu na památku lidických obětí, vehnala slzy do očí snad všem ze stovek lidí, kteří se ho zúčastnili. Blikající plaménky svíček, v podvečer zapálených na místech všech 103 zničených lidických domů, pak už jen podtrhly velebnou atmosféru večera. A vyvolaly pocit odhodlání nedopustit, aby se podobné tragédie, jako ta lidická, nebo její pokračování v obci Ležáky, na našem území ještě někdy opakovaly.
Jako každý rok jsem i letos položil skromnou kytičku u hromadného hrobu 173 lidických mužů, zavražděných německými hrdlořezy u zdi Horákova statku. Na pozadí pompézního průvodu „politických“ věnců, samozřejmě v čele s premiérem Fialou. Ten, těsně obklopen snad desítkou bodyguardů, ihned po obřadu zmizel v prostoru pro „vyvolené“ návštěvníky. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na loňský rok. Tehdejší premiér Babiš v doprovodu dvou strážců po jeho skončení chodil mezi lidmi a volně s nimi mluvil. Jak se zdá, priority se za ten rok dost změnily.
Ještě poznámka na závěr. Musím poděkovat za významné pozvednutí Památníku Lidice a „znovuzrození“ vzpomínkových večerů a oficiálních akcí na paměť zničení obce a vyvraždění jejích obyvatel německými vojáky jeho řediteli, vojenskému historikovi, spisovateli a bývalému vojákovi Eduardu Stehlíkovi. Jeho působení v pozici ředitele Památníku už teď zanechalo v jeho historii nesmazatelnou stopu.
