Jak přistupovat k putinovskému Rusku

Podle toho, co víme o současném severokorejském režimu, se jedná o to nejodpudivější, nejkrutější a nejagresivnější zřízení na světě. Okolní státy (Jižní Korea, Čína, Japonsko) k němu přistupují odpovídajícím způsobem. To znamená, že na něj vyvíjejí určitý nátlak, ale zároveň si dávají velký pozor, aby se severokorejský režim necítil příliš ohrožený. Všimněte si, že to není otázka politických názorů. Je to otázka rozumu. I když je v Jižní Koreji úplně jiné zřízení než v Číně, základní rozumové pochody jsou stejné všude. To, že je nám někdo odporný, to ještě neznamená, že budeme vyvolávat válku.

To, že je nám někdo odporný, to ještě neznamená, že budeme vyvolávat válku.

Zmíněné státy aplikují princip, který byl po tisíce let pokládán za naprosto samozřejmý a který začal být západními elitami ignorován až v posledních letech. Stejně jako je ignorováno všechno, co souvisí se zdravým rozumem a historickou zkušeností. Ten princip počítá s tím, že tak, jako si nevybíráme, jaké suroviny se nachází pod povrchem naší země, tak si nevybíráme ani politické režimy v jiných zemích. Občas můžeme někde podpořit převrat nebo dokonce vést válku, abychom prosadili změnu, ale to je velice riskantní, velice nákladné a každý myslící člověk se tomu snaží vyhnout. Vyjma případů typu amerického útoku na Grenadu, kde pár set mariňáků zvládlo.

S někým můžeme sympatizovat a někdo nám může být odporný, ale musíme žít s tím, co je.

Normální přístup obnáší:

• Pochopit, jak se ten režim chová a jak reaguje na jaké podněty
• Na základě toho se k němu chovat tak, aby nevznikl válečný konflikt
• Na druhém místě pak vytvářet takové hospodářské vztahy, které jsou pro nás výhodné,
• A pokud je prostor, tak se snažit i pomoci místním lidem, zmírnit utrpení, tlačit diktátory k méně brutálním způsobům vládnutí atd.

Jde tedy převážně o analytickou práci. I proto je diplomacie přirovnávána k šachům – složité analýzy, porovnávání možností, citlivá jednání… tím spíše, že jde u vztahy ke stovkám států zároveň a je třeba vše vyvažovat.

Je správné a legitimní požadovat, aby stejný přístup byl použit i vůči putinovskému Rusku. Jenže nalezení takového přístupu vyžaduje hodně přemýšlení a hodně debat.

V posledních více než 10 letech převládá mezi západními politickými, intelektuálními a politickými elitami názor, že správnou strategií vůči Rusku je zastrašování…

V posledních více než 10 letech převládá mezi západními politickými, intelektuálními a politickými elitami názor, že správnou strategií vůči Rusku je zastrašování a neustálé vyvolávání konfliktů (tzv. jednání z pozice síly). Tento přístup postupně vedl k růstu napětí, pak ke studené válce, poté k horké válce a roste riziko velkého jaderného konfliktu. Stoupenci tohoto postupu reagují na kritiku tím, že to vyplývá z podstaty ruského etnika (případně podstaty Putinova režimu) a že by každá jiná strategie vedla ke stejným nebo horším výsledkům.

Realističtější ale je chápat západní strategii tak, že s Ruskem vůbec nesouvisí a že je typickým produktem mentality nové aristokracie, která nutně vede k sebevražednému jednání. Před Ruskem jsme měli Zelený úděl – plán unikátní tím, že vede ke zničení životního stylu, hospodářství i krajiny a k neuvěřitelné devastaci životního prostředí, aniž by to mělo byť i ten nejmenší pozitivní efekt. Před tím se podařilo přilákat mnohamilionové masy migrantů, z nichž velká část je otevřeně nepřátelská vůči západní civilizaci. Konflikt s Ruskem můžeme chápat jako pokračování této linie. Kdyby západní politici a manažeři dokázali způsobit srážku vesmírných těles, už by na tom pracovali.

Kdyby západní politici a manažeři dokázali způsobit srážku vesmírných těles, už by na tom pracovali.

A co horšího, máme jen velmi málo návrhů, jak situaci řešit.

Objevily se tři skupiny pohledů. Ten mainstreamový je velmi jednoduchý. Rusko je esenciální zlo. Jediná morálně přijatelná strategie je neustálé vyvolávání konfliktů a jejich vyhrocování, což není příliš riskantní, protože Rusové jsou vojensky naprosto neschopní. Kdyby došlo na jaderný konflikt, můžeme se spolehnout, že Rusové se z přirozené zbabělosti neodváží protiúderu, a ty rakety by jim stejně nefungovaly.

Proti tomu stojí alternativa, která vše vidí přesně obráceně, případně to doplňuje o konspirační historky. Osobně mám tendenci pokládat za realističtější ten alternativní pohled, ovšem opakování pouček nemusí stačit k hlubšímu pochopení.

A pak se rýsuje jakýsi třetí postoj, který bych nazval starou solidní pravicí, který opakuje tradiční antiruskou rétoriku, ale soustředí se na analýzu neúspěchů a neschopnosti ruských ozbrojených sil. Nevyplývá z toho žádné poučení jak jednat, ovšem implicitně může povzbuzovat pohled na Rusko jako snadnou kořist. Tam řadím i svoje oblíbené autory jako Mariana Kechlibara nebo Lukáše Visingera.

Nicméně něco mají všechny tři skupiny společné. Poměrně jednoduché vidění světa a ignorování všeho, co nezapadá do toho kterého obrazu.

Nicméně něco mají všechny tři skupiny společné. Poměrně jednoduché vidění světa a ignorování všeho, co nezapadá do toho kterého obrazu. Nestane se, že by autor z jedné skupiny rozebral článek ze skupiny jiné, pokusil se porozumět jeho argumentům a okomentoval je. Třeba i tak, že by v nich našel chyby.

Chybí nezávislé osobnosti typu profesora Mearsheimera schopné opustit myšlenkové koleje. Přitom bych si moc rád přečetl (a věřím, že nejsem sám) třeba reakci Lukáše Visingera na Mearsheimera. Předpokládám, že by některé své teze revidoval, jiné podržel a celkově bychom se dostali k pokročilejšímu pohledu.

Pochopení a nalezení správné reakce je pro nás otázka života a smrti. Přirovnání ke každé minulé situace dává smysl jen do určité míry.

Jestli si pak někdo doma postaví Putinův oltář nebo jestli naopak bude na jeho obraz plivat, to už je jenom takový detail ze soukromého života.

Jestli si pak někdo doma postaví Putinův oltář nebo jestli naopak bude na jeho obraz plivat, to už je jenom takový detail ze soukromého života. Veřejná debata by měla být o něčem jiném.