Jak může české hnutí odporu porazit euroelity

Vážení pánové,

Děkuji za příležitost promluvit na vašem setkání, které shodou okolností probíhá téměř přesně dva roky poté, co jsem byl pozván na podobnou ideovou konferenci, tehdy hnutí Islám v ČR nechceme.  Za ty dva roky naše hnutí utrpělo řadu nevýher, pokud nechceme přímo mluvit o porážkách. 

Už před dvěma lety, když jsem stál za řečnickým pultem, tak za stolkem předsednickým seděla jedna velmi široká paní, o které už zde byla řeč, a určovala, kdo bude mluvit a kdo nikoliv. Už v té chvíli byl náš projekt fakticky mrtvý a nebyla žádná šance jej zachránit. Jen jsme to tehdy nevěděli. K tomu dnes nemá smysl se vracet. Ale jsou i jiná poučení, která bychom si měli jasně shrnout. Protože jestli mají vlastenecká hnutí vyhrávat – a my vyhrávat chceme – je důležité neopakovat chyby.

Část první. České protiislámské hnutí a chlumečtí sedláci

Vraťme se na chvíli do východních Čech do roku 1775. Panstvo tehdy řešilo, kolik je toho možné ze sedláků vymačkat, aby neumřeli, ale aby jim nezbylo ani o zrníčko víc, než kolik potřebují k přežití. Umíte si představit, že to není snadné a že občas uděláte stanovíte odvody zbytečně vysoké nebo zbytečně nízké. Pak se stalo, že byly dva roky neúrody, lidé začali umírat, a jako první pochopitelně děti. To ukazují i matriky – úbytek obyvatel. Zoufalí sedláci vzali improvizované zbraně a vyrazili proti panským zámkům. Nebylo to připravené povstání, byl to akt zoufalství.

…jestli mají vlastenecká hnutí vyhrávat – a my vyhrávat chceme – je důležité neopakovat chyby.

Z počátku to nevypadalo špatně. Připadali si jako husité, nenarazili na vážnější odpor, hnutí rostlo, až se shromáždilo asi 10 tisíc sedláků.  Potom se ale střetli s armádním oddílem a necelá hodina stačila k drtivé porážce. Majiteli panství to ani nestálo za to, aby se tam jel podívat, tak bezvýznamné to pro něj bylo.  Vůdce dostal tříletý trest, což také dobře ukazuje, že i císařským úředníkům bylo vlastně trapné brát jednání těch ubožáků jako plnohodnotnou vzpouru.

Nicméně mělo to následky. Po dobu celé generace se nikdo neodvážil ani ceknout.  Povinnosti byly dále utužovány, lidé byli zbaveni naděje a jen tiše umírali. Bez hlasitého reptání. I jednání o rušení nevolnictví, která později probíhala, byla komplikována tím, že šlechta dobře věděla, že nevolníci nejsou schopni odporu.  K tomu vedlo povstání u Chlumce. Argument „aspoň jsme to zkusili“ tentokrát nefunguje, protože kdyby to sedláci nezkoušeli, byli by na tom mnohem lépe.

Po dobu celé generace se nikdo neodvážil ani ceknout.  Povinnosti byly dále utužovány, lidé byli zbaveni naděje a jen tiše umírali.

Podstatný znak, jak rozpoznat tento typ nebezpečného amatérismu, je zoufalství jako impulz k boji.  Válečník zahájí boj, když ví, že je příhodná situace. Vybírá si čas, vybírá si bojiště. Zoufalec vyráží do boje tehdy, když není schopen dále snášet situaci. S mizivou šancí uspět.  I české protiislámské hnutí bylo takovými zoufalci. Nešli jsme do politického boje proto, že bychom věděli, že jsme dobře připraveni. Šli jsme do něj proto, že jsme věděli, že je poslední možnost zabránit vzniku významné islámské komunity. A to nestačí.

Pánové, říkám to proto, že protiislámské hnutí si už nemůže dovolit další neúspěch. Už takhle jsme to sadou nevýher, mírně řečeno, nezlepšili. Druhá strana se cítí triumfálně, má pocit, že si může dovolit cokoliv a skutečně nenaráží na odpor. Další neúspěch protiislámského hnutí by takovou situaci zabetonoval.

To příští musí být velké a úspěšné. Bez ohledu na to, jak dlouho budeme muset čekat a připravovat se.

To příští musí být velké a úspěšné. Bez ohledu na to, jak dlouho budeme muset čekat a připravovat se.

Část druhá. Statečné národy a ubožácké národy

Existuje iluze, že pokud se situace dostatečně zhorší, islamisté ovládnou celé regiony, prosadí šariju do národní legislativy a bude se zabíjet každý den, že potom dojde ke změně volebního chování a lidé začnou volit protiislámské strany. Ale je to jen iluze. Příklady Švédska, Velké Británie nebo třeba Nizozemí ukazují, že tomu tak není.

To, co se dnes děje třeba ve Švédsku, to je situace, která protiislámským silám přidává určité body. Ale pořád platí, že se musí najít někdo, kdo porazí establishment. V první řadě to znamená, že dokáže vybudovat armádu, která porazí establishment. Dokáže ji vybudovat v situaci neustálého tlaku, zastrašování, odříznutí od peněz a médií, ale také ataků tajných služeb, které se pokusí dostat do organizace své agenty a rozvrátit ji zevnitř. Pouze pokud se podaří takovou organizaci vybudovat, je možné přeměnit lidový hněv v sílu schopnou změnit situaci.

Víte, často slýchám o tom, že nějaký národ je hrdý a bojovný a nějaký jiný národ zbabělý a ubožácký. Ale ve skutečnosti nevíme o žádném měřitelném rozdílu v chování příslušníků odvážných a neodvážných národů. Britové by pravděpodobně nehlasovali výrazně jinak než Maďaři, kdyby hlasovali za stejné situace.

…ve skutečnosti nevíme o žádném měřitelném rozdílu v chování příslušníků odvážných a neodvážných národů.

Rozdíl mezi národy je v tom, že někde z národní komunity vzejde oněch pár stovek nebo tisícovek lidí odhodlaných a schopných změnit situaci.  A někde se ti lidé nenajdou. Většina se pak jen přidá – k tažení do bitvy nebo ke kapitulaci.

Proto si myslím, že ani Britové a Švédové ještě nejsou tak úplně bez šance. A proto odmítám řeči o tom, že „Čechům je všechno jedno.“ Nejde o to, zda je většině všechno jedno. Jde o to, zda se najde těch několik tisíc bojovníků. O to se dnes hraje.

Nejde o to, zda je většině všechno jedno. Jde o to, zda se najde těch několik tisíc bojovníků.

Část třetí. Jaké lidi potřebuje naše vlast

Když se dnes rozhlédneme po českém hnutí odporu proti elitám, vidíme přebytek generálů, předsedů a jiných vůdců. A protože mám za sebou jednu volební kampaň, vím, že i pěšáci se najdou. Není jich až tolik, ale jsou mezi nimi nesmírně odhodlaní lidé.

Ale úplně chybí četaři, desátníci, poručíci, kapitáni. Chybí střední management. To je problém téhle země.

…úplně chybí četaři, desátníci, poručíci, kapitáni. Chybí střední management. To je problém téhle země.

Před časem jsem mluvil s jedním z mála lidí schopných postavit organizaci schopnou smést současnou vládnoucí elitu. Dokázal by zajistit dostatek zkušeností, kontaktů i peněz. Řekl mi tehdy jednu velmi zajímavou poznámku. Takový projekt by potřeboval minimálně 100 velmi schopných a odhodlaných lidí. On ty lidi v České republice nevidí.

To je klíčová věc, o kterou se hraje. Jestli v České republice vznikne podhoubí schopné vygenerovat skutečně vítězné hnutí odporu. Jací ti lidé musí být?

Musí být odhodlaní a musí to pro ně být srdeční záležitost. Jinak skončí, jakmile jim někdo nabídne víc peněz. To se dříve či později stane.

Musí být ochotní podstoupit riziko. Nechat své práce a dřít 12 – 14 hodin denně za naprosto mizerné peníze. S rizikem, že politický projekt může skončit neúspěchem.  

To nejdůležitější jsou ale schopnosti. V armádě můžeme použít jen lidi fyzicky zdatné a schopné střílet, v politické organizaci zase potřebujeme jiné dovednosti. Dnes má takové dovednosti jen málokdo. Mnohem horší ale je to, že tu zcela chybí lidé ochotní podstoupit roky nudy a dřiny, aby se naučili něco, co z nich udělá platné desátníky a poručíky hnutí odporu.

…tu zcela chybí lidé ochotní podstoupit roky nudy a dřiny, aby se naučili něco, co z nich udělá platné desátníky a poručíky hnutí odporu.

Kolem čeho se točí ty nepostradatelné dovednosti?

  • Peníze. Shánět peníze, motivovat dárce, udržovat je motivované. Naprosto racionálně zacházet s těmi částkami, které přijdou. Dbát, aby nevznikla nedůvěra.  To je samostatné řemeslo. Pokud nebudeme mít dostatek lidí s chutí naučit se tomu řemeslu, neuspějeme.
  • Budování struktury. Ve volbách, ale třeba i ozbrojené revoluci, nakonec rozhodnou místní pobočky a místní buňky. Kdo je umí postavit? Kdo do nich umí získávat lidi? Kdo je umí motivovat? Kdo s nimi umí pravidelně komunikovat? Kdo je umí podporovat při každodenních útocích, kterým čelí? I to je řemeslo.
  • Šíření informací. Jedna věc je facebook a další sociální sítě, ale druhá věc je vybudování pravidelných komunikačních kanálů typu distribuce letáků. Dostat ty správné věci k těm správným lidem. Motivovat lidi, aby informace posílali dál.  Ujišťovat se, že k předávání opravdu dochází. Něco takového se v českých zemích nepodařilo ještě nikomu. Vím o jednom pokusu, který skončil tak, že se účastníci po čase unavili a nechali toho. Ale budeme potřebovat lidi, kteří se to naučí. Jestli chceme porazit velká média, potřebujeme perfektně fungující sítě předávání informací.

To je otázka pro každého, kdo tady sedí nebo kdo poslouchá nahrávku.  Jste ochotni investovat roky práce do toho, aby se něco z toho naučili? Nebo si chcete střihnout nějakou zábavnou demonstraci, zakřičet si a jít domů?

CO BY TEDY MĚL DOBRÝ VLASTENEC UDĚLAT? STÁT SE EXPERTEM V JEDNÉ ZE TŘÍ VÝŠE UVEDENÝCH ODBORNOSTÍ. MANAŽEREM PŘES PENÍZE, LIDI NEBO ŠÍŘENÍ INFORMACÍ. ŽÁDNÉ PŘÍŠTÍ HNUTÍ ODPORU SE NEOBEJDE BEZ DESÍTEK A STOVEK MÍSTNÍCH VELITELŮ S TOUTO ODBORNOSTÍ. BUDE TO VYŽADOVAT ROKY NUDNÉ PRÁCE, ALE SNADNĚJŠÍ CESTA NENÍ.

Pánové, prosím, neuvažujte tak, že by vaším projektem byla Sedmá republika nebo SPD nebo Alternativa pro ČR nebo cokoliv jiného. Vaším projektem musí být český národ. Nic menšího nemá cenu.

Skutečný válečník se nenechává vytočit šarvátkami, protože se chystá na rozhodující střetnutí.

A neupadněte do stavu, kdy byste hleděli jenom na nejbližší volby, a pak zase na nejbližší volby.  Skutečný válečník se nenechává vytočit šarvátkami, protože se chystá na rozhodující střetnutí. A my už nebudeme mít víc než jeden pokus.  Náš příští útok nemůže být docela dobrý. Náš příští útok musí být zdrcující.

Český národ nepotřebuje hrdiny, co se vrhnou do beznadějného boje a statečně padnou. Český národ potřebuje hrdiny, co těm zmrdům rozmlátí držky tak, že se o tom bude ještě po staletích vyprávět. Jako to udělali třeba Žižkovi sedláci.

Proneseno na ideové konferenci sdružení Sedmá republika 1. dubna 2017