Ivo Budil: Čtyři cesty

Jaké východisko zbývá České republice, loajálnímu americkému satelitu, v době, kdy se hroutí východní fronta a končí americká hospodářská a politická hegemonie založená na dolaru jako mezinárodní rezervní měně a na nadřazenosti a brutalitě amerických ozbrojených sil?

• Můžeme bojovat za americké zájmy až do konce. To je cesta, kterou zvolila současná vládní koalice. Její protřelejší členové mají ovšem už dávno ústupovou cestu vydlážděnou zahraničními konty a bezpečnými rezidencemi v zámoří. Ti hloupější riskují v lepším případě lidový soud, v horším případě pouliční lynč. Někdo ale musí sehrát úlohu obětního beránka. Výsledkem bude zbídačená a zkompromitovaná země, nedůstojná našim národním aspiracím.
• Můžeme povolat k moci Andreje Babiše a v čas se „pragmaticky“ přidat k vítězící straně. Problém je, že něco podobného jsme nikdy v dějinách nedokázali. „Vychytralý Švejk“ je mýtus a sebeklam. Vždy nás ti chytřejší a bezohlednější obehráli, a to jak v době sovětského komunismu, tak amerického neoliberalismu. Volba „menšího zla“ by byla možná dočasným řešením před deseti lety, ale nyní by nás odsoudila k úpadku, z něhož by nebylo východiska.
• Můžeme se nostalgicky upnout k údobí před rokem 1989 a snažit se oživit duchy minulosti. Bezpochyby počátkem devadesátých let minulého století jsme se měli pokusit o tvůrčí synergii veřejného a soukromého sektoru, která by byla mnohem produktivnější než neoliberální výprodej národního majetku. Tato chvíle pominula a selhání současného režimu neznamená automaticky rehabilitaci režimu minulého. Bylo to koneckonců intelektuální a morální zhroucení komunistické moci v osmdesátých letech dvacátého století, které z nás učinilo americký protektorát.
• Anebo se můžeme pokusit o jeden z nejvyšších výkonů našich národních dě Nemusíme být příliš chytří, vzdělaní či sebevědomí. Tyto vlastnosti jsou často zrádné, protože vedou k aroganci, sebepřeceňování a chybám. Stačí základní morální instinkt. Vystoupení Petra Fialy v Bílém domě a veřejná prezentace Petra Pavla nám poskytla jednu jistotu: Hlouběji již klesnout nemůžeme. Toto je bod nula. Nyní již musíme pouze stoupat. To není volba, ale povinnost. Každý, kdo si přeje, aby Česká republika byla zemí, kde budou jeho potomci žít jako důstojné lidské bytosti, musí jednat. Nepožadujeme heroismus, sebezapření či mučednictví. Stačí obyčejný akt. Při blížících se volbách hlasovat proti vlastizrádcům. Všichni víme, kdo to je. Cítíte tu tíhu pohledu, který na nás upírají budoucí generace? Je nám zcela jedno, jak nás budou hodnotit? Budeme v jejich očích zbabělci, nebo legendy?

Hampl k tomu doplňuje, že body 2) a 4) nejsou v rozporu. Manévrování v rámci toho, co je možné, zvyšování vlastní síly a čekání na příležitost ke vzpouře. Konec konců, dějiny jsou plné úspěšných revolucí vedených těmi, které panstvo dosadilo do nějaké pozice a oni se vymknuli kontrole.

Vize, schopnosti i odhodlání se zpravidla rodí z každodenní práce, ze spousty nepovedených projektů a postupného růstu

A ještě důležitější je uvědomit si, že přijít s vizí národní obnovy a porvat se o ni, to není otázka jednorázového činu. Vize, schopnosti i odhodlání se zpravidla rodí z každodenní práce, ze spousty nepovedených projektů a postupného růstu. Je ale životně důležité, aby se lidé dokázali zlepšovat a aby se dokázali použit z vlastních chyb. Ti, kdo měli vždy pravdu a vše dělali správně (respektive kdo takto vidí vlastní minulost) jsou jen málokdy použitelní pro velké úkoly.

A další podstatná věc. Velké společenské změny jsou často nezamýšlenými důsledky. Lidé si žijí svoje životy, budují svoje zázemí, pěstují svoje vztahy… až jednoho dne zjistí, že se stali tak silnými, že vládnoucí moc se buď přizpůsobí jejich požadavkům nebo bude svržena.