Články

Co vlastně vadilo na husákovském režimu

Otázka týdne ze 17. července 2020

Třicetiletý odstup od komunistického režimu by mohl stačit k tomu, abychom si staré věci nebrali příliš osobně.

Abychom byli schopni o nich nezaujatě přemýšlet a diskutovat. Abychom klidně přiznávali dobré i špatné stránky, a abychom si z toho mohli brát poučení pro naše vlastní politické diskuze a zápasy.

Jenže se to nedaří. Husákovský starý režim dosud vyvolává bouřlivé emoce. „Shoř v pekle, šmejde!“, zní epitaf od jednoho ambiciózního ekonoma, jehož otec byl v 50. letech členem ÚV KSČ.  A není jediný.

Co dnešním pokrokovým globalistům na husákovském režimu vadí?

  • Úkolování z Moskvy? Nikoliv. Každý z nich vám perfektně zdůvodní, proč si obyvatelé českých zemí nemohou vládnout sami, a proč potřebují protektorát Bruselu, Berlína, nebo Washingtonu.
  • Cenzura? Nikoliv, tu podporují.
  • Vyhazování z práce či zavírání za nepohodlné názory? Kdepak, to se jim naopak velmi líbí.

Husákovský režim se v jejich očích provinil něčím úplně jiným.  Ekonomickou soběstačností. Ethosem péče o běžné pracující. Malými sociálními rozdíly. Dostupností bytů (v některých regionech). Skvělou úrovní školství a z dnešního pohledu neuvěřitelně vysokou úrovní technických schopností. Pěstováním národní hrdost. Podporou tradiční rodiny.

„Listopad 1989 byl odmítnutím a koncem myšlenky národního státu,“ napsal Bob Kartous, člověk, který fakticky řídí české školství

„Listopad 1989 byl odmítnutím a koncem myšlenky národního státu,“ napsal Bob Kartous, člověk, který fakticky řídí české školství. Toho si dobře všimněte. Nevadí mu cenzura a zatýkání, vadí mu národ.

Husákovský režim pro ty lidi zosobňuje vše, co se staví na odpor globalismu. A neotvírá to příležitosti k tomu, aby lidé tlačeni k zemi a odrbáváni. Byl to svět bez hypoték, bez exekucí, bez nucených odkládání dětí. A tudíž bez korporátních zisků i bez mnohamiliardových dotací.

Jenže takhle přímo se to říct nedá. Globalisté jsou nuceni hledat to špatné. A ono toho také nebylo málo. Šikanování nezávislých umělců. Smrt politického vězně Pavla Wonky v roce 1988. Občasné výpadky zásobování. Zákaz cestování do některých zemí. Střelba na hranicích. Nemožnost sehnat některé knihy. A riziko, že si na vás zasedne nějaký zakomplexovaný režimní funkcionář.  Jenže ani to všechno nestačí k tomu, aby tím byla diskreditována myšlenka národní suverenity.

Byl to svět bez hypoték, bez exekucí, bez nucených odkládání dětí.

Je tedy zapotřebí sahat do dob, kdy byl Gustáv Husák mučen v tajné věznici StB a předstírat, že až do konce 80. let se režim vůbec nezměnil.

Jeden můj čtenář si dal tu práci, že prošel facebookové profily, na kterých byla připomínka Milady Horákové nebo připomínka vyvraždění Lidic. Nenašel ani jeden, který by připomínal obě události! To přesně potvrzuje výše řečené. Nevadí teror, vadí národní nezávislost.