Glosy za červen 2024
V moci šílenců (15. 6. 2024)
Je tomu přesně rok, co probíhala ukrajinská ofenzíva. Expert s nejlepšími školami, včetně generálů a vysloužilých generálů neměli nejmenší pochybnost, že skončí obrovským úspěchem. Někdo by si třeba mohl položit otázku, jak může být úspěšná ofenzíva do důkladně připravené obrany, kde je obránců několinásobně více než útočníků, jsou lépe vyzbrojeni a o útoku předem vědí. Ale na to měli experti pádnou odpověď. Při prvním kontaktu Rusové opustí obranné pozice a v panice prchnou. Jenže co když neprchnou? Žádný plán B experti neměli. Žádný plán B neměli ani velitelé NATO. Ofenziva dopadla podle toho. Útočící ukrajinské jednotky NATO byly zmasakrovány a západní strana konfliktu se z toho nevzpamatovala. Nedokázaly ty mrtvé a těžce zraněné (bylo jich řádově 100 tisíc nahradit).
Proč to připomínám? Protože ti stejní experti usilují o raketovou válku mezi evropskými státy NATO a Ruskem. Celý plán je založena na předpokladu, že když začneme střílet na Rusy, Rusové se neodváží střílet nazpátek na nás. A co když se odváží? Žádný plán B opět neexistuje. Západ nemá srovnatelné raketové prostředky. A konkrétně Česká republika nemá ani protivzdušnou obranu. To znamená, že Putin si může v klidu vybrat jakékoliv místo České republiky a může tam střelit raketu. Na západní straně není nic, co by mu v tom mohlo zabránit.
Ale tím se experti nenechají zmást. Stejně jako si byli naprosto jistí úspěchem loňské ofenzivy.
Jako latinos (15. 6. 2024)
Druhý poznatek z nedávného článku Curtise Yarvina. Co může ohrozit oligarchickou vládu, jaká teď drží moc v západním světě? No přece kombinace monarchie a vlády davu. Diktátor opírající o lidové masy.
Vlastně je to konstatování, že se celý západ dostal do situace hodně podobné Latinské Americe. Na jedné straně oligarchické diktatury opírající se o americké tajné služby, a proti nim občas vystoupí nějaký ten Chaves, tedy lidový diktátor. Výrazem “diktátor” zde ale nemyslím, že by se za jeho vlády občané žili méně svobodně než za loutkové vlády označované výrazem “liberální demokracie.”
Ivo Budil varuje před „latinizací Evropy“ už delší dobu. Jenže ono to taky znamená, že bychom měli Latinskou Ameriku pečlivě studovat, protože jim se v posledních letech vzpoury daří.
O komunistech s nostalgií (14. 6. 2024)
Nenápadným poraženým nedávných eurovoleb je KSČM. Poraženým nenápadně, ale zato drtivě. Značka Konečná je silnější než značka komunistická strana a zjevně je dostatečná k takovému volebnímu úspěchu, aby to pár lidem zajistilo pokračující členství mezi politickou elitou. Neexistuje už žádný rozumný důvod proč investovat tisíce hodin a miliony korun do renovace stranické struktury, školení a motivace lidí, obnovy ideologie atd. Logičtější je nechat stranu odumřít a přeměnit ji v obrovskou realitní kancelář pro správu či prodej miliardových nemovitostí.
Jakkoliv jsem nikdy nebyl voličem KSČM, nemohu se ubránit určité nostalgii. Víc než 100 let byla významnou částí našich dějin. A v dnešní debatě rozhodně chybí hlas, který by byl jednoznačně socialistický (ve smyslu státního vlastnictví výrobních prostředků a třeba i centrálního plánování) a přitom racionalistický, s důvěrou ve vědu a pokrok a s úctou k pracujícím vrstvám. Jenže můžeme jen snít, v čem by dějiny probíhaly jinak, kdyby tu byl subjekt přejmenovaný třeba na Stranu pracujících s vysoce efektivní strukturou a tisíci dobře vyškolených a motivovaných členů. Ten subjekt tu prostě není a nebude.
Je paradoxem, že česká komunistická strana zaniká v době, kdy komunistické strany v řadě západoevropských zemí jdou nahoru.
Že to už horší být nemůže? (14. 6. 2024)
Všichni to znáte. Když džihádista něco podřízne, nemůže za to islám. Je to jen projev psychických problémů. I kdyby on sám tvrdil, že to udělal pro Alláha, policisté, soudci a experti mu vysvětlí, že šlo ve skutečnosti o psychickou poruchu.
Teď se tomu dostalo pěkného doplnění. Evropský parlament jednomyslně přijal „doporučení“ ukončit přinucování kvůli mentálnímu zdraví. Takže ty džihádisty s mačetami tu necháme volně běhat.
Pokaždé, když máte pocit, že už to nemůže být horší, jste na omylu.
Tichá vzpoura mladých (13. 6. 2024)
Jak hlasovali evropští mladí voliči v eurovolbách? Nemáme dosud data z exit polls, nicméně máme data nasbíraná v různých evropských zemích pár dnů před volbami. A výsledek bude pro mnohé překvapující. Voliči do 25 let jednoznačně a razantně podporovali populistické strany proti migraci, proti islámu, proti Green Dealu a proti válce. Ve Francii mezi mladými vyhrála Národní fronta, v Německu AfD, v Holandsku Wilders… a jinde to bylo rozdělené. Třeba ve Finsku volily holky Zelené a kluci Pravé Finy.
Někteří se budou ptát, jestli jsou za tím speciální zábavná videa, poskakování s rolničkami či jiný skvělý marketing. Jenže v tom to není. Cokoliv umí v téhle oblasti populistická hnutí, to umí Piráti a Zelení lépe. Možná by ale pomohlo začít brát mladé lidi vážně. I když třeba nejsou v průměru stejně bystří jako předchozí generace, nejsou to debilové, které by bylo možné utáhnout na korálky, zrcátka nebo tiktoková videa. Na ta videa reagují z toho důvodu, že je jim ten politický projekt sympatický, nikoliv naopak. Samozřejmě, pár blbečků tam samozřejmě je (na fakultách humanitních studií i jinde), ale ti nepředstavují celou generaci.
Chcete získat mladé? Přestaňte řešit mladé a začněte pořádně dělat svou práci. Až tu bude protisystémová opozice, která nepůsobí komicky a neřeší placatou zemi, vraždící vakcíny, falešné útoky na dvojčata a invaze vesmírných vetřelců, značná část mladých ji podporovat. Stačí působit solidně, profesionálně, celkem inteligentně a nabídnout jinou verzi budoucnosti.
Hampl na Arktosu (13. 6. 2024)
Mým oblíbeným koníčkem je vzít nějakou teorii, kterou je všeobecně akceptována, pořádně ji rozebrat a najít v ní fatální chyby. Způsobuje to, že nejsem příliš oblíben a že jsem cenzorován mainstreamem i konspirační alternativou, ale nemůžu si pomoci.
Tentokrát jsem se zaměřil na historku o tom, že se Západ zbavil komunismu a on se ten komunismus měl údajně vrátit zadními vrátky v ještě agresivnější podobě jako anticivilizační neomarxismus. Kolikrát jste to už slyšeli? Jenže když to člověk v klidu rozebere, najde tam příliš mnoho rozporů. Spíš je to taková pohádka pro ty, kdo nechtějí moc přemýšlet. A rozumný výklad z ní úplně jinak: To, co nazýváme obnoveným komunismem nebo neomarxismem, je ve skutečnosti klíčovou ideologií globálního volného trhu.
Zveřejnil to prestižní a myšlenkově otevřený britský web Arktos, kam přispívá také Alexandr Dugin a řada autorů francouzské nové pravice.
O českém národním obrození (12. 6. 2024)
Knižní záložka jako reklamní předmět Jungmannovy národní akademie s Ženíškovým motivem může vést k otázce, proč ta fascinace českým národním obrozením. Není to zdaleka jenom proto, že to obnovilo téměř zlikvidovaný národ. Ani proto, že bych si myslel, že je dnešní situace natolik podobná té historické, že by mohly fungovat recepty z 18. a 19. století. Přesto se k českému národnímu obrození vracím grafikou, grafikou, občasným používáním latiny i dalšími drobnostmi.
Bylo to hnutí naprosto unikátní a podařilo se mu něco tak skvělého, že to uniká i mnoha vlastencům. Bylo vytvořeno jádro společnosti, která je v rámci západní civilizace alternativou k britské tržně-kastovní společnosti i k německému extrémismu důkladnosti. Podařilo se vyhnout jak arogantnímu elitářství, tak primitivní chátrovitosti, v jakou mohou snadno degenerovat lidová hnutí. Dokázalo vyprodukovat vlastní elity, ale ty elity se nikdy nevymezovaly proti lidovým vrstvám. Naopak, vymezovaly se proti cizím elitám právě sepjetím s těmi národními lidovými vrstvami. Zdravé plebejství, které si hájí svoje zájmy, ale vezme si z vysokého (aristokratického) umění to, co potřebuje. Když stojíte před budovou Národního divadla nebo Národního muzea, cítíte tu vznešenost vysokého umění a zároveň cítíte, že je to pro obyčejné lidi. Aby je to pozdvihovalo.
A především si národní obrození vzalo z celého aparátu racionality, vědy a zvládnutí technologií. Nedalo prostor konspiračním teoriím ani výkřikům, že je to celé údajně podvod. Místo toho se národ ty věci naučil a začal je používat ve svůj prospěch. A to nejdůležitější. Nebylo to hnutí zaměřené na minulost. Dívalo se do budoucnosti a minulost používalo pouze jako nástroj.
Je škoda, že tahle úžasná dimenze uniká většině těch spolků a aktivit, které se v posledních letech vynořily a mají národní obrození v názvu.
O německých vyšších třídách (12. 6. 2024)
Ještě před pěti lety měly německé vyšší třídy pocit, že jich se migrační problémy hned tak nedotknou. Samozřejmě jim to přinášelo nějaká omezení, ale vypadalo to, že když zůstanou ve svých luxusních čtvrtích a izolovaných kancelářských budovách, mají před sebou ještě desítky let pohodlného života. A pak se uvidí. Nebyl žádný důvod riskovat kariéru kvůli tomu, že se člověk staví na odpor migračním fanatikům.
A skutečně. Když člověk prošel historická centra některých měst zejména v západní části země, na žádné migrační problémy nenarazil.
Teď ale Němci z vyšších tříd zjišťují, že to dorazilo i k nim a žádné se žádné desítky let pohodlného života konat nebudou. Vědí to všichni, píše se o tom v běžném tisku (i u nás na Novinkách) a všichni se s tím smiřují. Už je pozdě. Už se to nedá zastavit. Nejen kvůli migrantům, ale i kvůli tomu, že příliš mnoho příslušníků většinové populace spojilo své kariéry s postupující islamizací a etnickou výměnou.
Je to normální? Ano, je to normální tam, kde zcela chybí vůdcovství. A jak se pozná vůdcovství? Vůdce je ten, kdo se otočí proti davu a zkrotí ho. Konjukturalista je ten, kdo se veze po momentální vlně lidové nálady. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že v tomhle smyslu je celá česká protisystémová opozice konjunkturalistická.
O opozičních fanklubech (11. 6. 2024)
Včera jsem psal o neschopné opozici. Jak se může stát z neschopné opozice schopná opozice? V dějinách západní civilizace jsme zpravidla využívali geniální vynález nazývaný „metoda pokusu a omylu“. Prostě něco děláme. Pak zjistíme, že jsme to udělali špatně. Pak přemýšlíme, v čem mohla být chyba. Pak to uděláme znovu. A tak pořád dokola. To vede k růstu a k budoucím vítězstvím.
Jenže k tomu musí být splněny dvě podmínky.
- Schopnost přiznat si pravdu
- Schopnost otevřeně a racionálně diskutovat o možných příčinách
V tom je současná opozice ještě mnohem horší než vládnoucí skupina. A to je co říct! Všimněte si, že tu neexistují opoziční politické strany. Jen fankluby. Fanklub Andreje Babiše. Fanklub Tomia Okamura. Fanklub Jindřicha Rajchla (jestli ještě existuje). Komunistická strana je v tichosti odložena stranou a nahrazena fanklubem Kateřiny Konečné. Výhodou fanklubů je, že nemusí řešit spory frakcí, ale jejich nevýhodou je, že nejsou schopny růst.
Ale to je samozřejmě jenom zlomek problému. Jeho hlavní část spočívá v tom, že tu chybí aliance sociálních vrstev, o kterou by se politická opozice mohla opírat.
O mocenských a volebních konfliktech (11. 6. 2024)
Čím nesnesitelnější vláda, tím lepších výsledků dosahuje u voleb. Taky jste si toho všimli? Ve Francii, kde Macronova vláda nepředvádí ani zlomek toho, co Fialova, byla smetena. U nás dosáhly strany pětikoalice (až na Piráty) slušného výsledku. Německo a Rakousko někde uprostřed.
Je to nepochopitelné? Záleží, jak se na celou záležitost díváme.
Buď to můžeme pojmout tak, že voliči jsou něco jako komise. Prohlížejí si strany, jejich nabídky, jejich chování, jejich reklamní kampaně, jejich důvěryhodnost a vyberou tu nejlepší. Pokud se díváme tímhle pohledem, jsou volební výsledky nevysvětlitelné.
Ale lze se na to dívat i jinak. V každé zemi jsou zformovány nějaké mocenské skupiny a mezi nimi je různý poměr sil. Když má jedna z nich naprostou převahu, může si dovolit cokoliv a může se chovat naprosto bezohledně. A protože má naprostou převahu, může si zařídit i volební vítězství. Jenže v jiné zemi je moc rozložena jinak. I tam je někdo nejsilnější, ale nemůže si tam prosadit cokoliv, musí brát v úvahu i jiné zájmy a nemá ani dost síly na volební vítězství.
K eurovolbám (10. 6. 2024)
Kdyby se po včerejších eurovolbách sestavovala nová vláda, byl by premiérem Petr Fiala a od současné vlády by se lišila tím, že by musela přibrat Motoristy, kteří mají k vládním stranám rozhodně blíže než k SPD nebo KSČM.
Jinými slovy, ani v té úplně nejoptimálnější situaci, kdy vládne jedna z nejnenáviděnějších vlád na světě, nedokáže opozice přimět své stoupence, aby došli k volbám, které jsou zadarmo a které jsou v místě. Neobstojí výmluva na nekvalitní obyvatelstvo, protože vládní strany to dokážou. Ono to není jenom tak, že máme nejhorší vládu v dějinách, máme taky nejneschopnější opozici v dějinách.
Mohl bych psát o konkrétních chybách, ale nemyslím si, že by na nich záleželo. Opoziční strany i spontánní lidová opozice se snadno shodnou, že to byl superúspěch a příště to udělají úplně stejně.
O post-revoluční éře (10. 6. 2024)
Curtis Yarvin publikoval další velmi zajímavý text. Donald Trump byl odsouzen a možná bude uvězněn. Všichni na obou stranách sporu vědí, že jde o politický proces. Rozdíl jen v tom, zda to pokládají za záchranu americké demokracie nebo naopak likvidaci americké demokracie.
Na tom není nic objevného. Curtis Yarvin ale připomíná, že byly doby, kdy by uvěznění vůdce opozice znamenalo rozpoutání masových nepokojů, možná boj o převzetí vládních budov, s rizikem že některé policejní útvary vypoví vládě poslušnost a že to vše dokonce přeroste v revoluci a změnu režimu. Nic takového se nestane. Nikdo o tom neuvažuje ani ve snu. Proč ne? Protože éra násilných revolucí skončila před téměř 100 lety. Dnešní západní společnosti jsou jiné.
Má to řadu důvodů, ale Curtis Yarvin vypíchnul jeden podstatný moment. Technologická změna. Žádný dav se nemůže postavit proti vojenským a policejním jednotkám. A to dokonce ani tehdy, když lidé mají zbraně.
Hampla napadá protipříklad. Doněcko a Luhansko roku 2014, když lidé vybrakovali zbrojnice, narychlo zformovali domobranu a udrželi se proti ukrajinské armádě několik měsíců, než přišla podpora z Ruska. Nicméně to byla výjimečná situace jak zoufalým stavem tehdejší ukrajinské armády, tak tím, že na straně vzbouřenců stála místní státní správy, místní oligarchové, všichni měli vojenský výcvik atd.
To neznamená, že jsou režimy absolutně pevné. Žádný režim není absolutně pevný. Ale jsou naprosto odolné vůči revolucím, jak je známe z učebnic. Yarvin píše, že revoluční období bylo přibližně v letech 1750 – 1950.
O křesťanských dobách (9. 6. 2024)
Včera proběhl na Jungmannově národní akademii další famózní seminář s docentem Térou. Kdo na ně nechodí, o hodně přichází. A to i ve srovnání s jeho knihami. Téra osobně je jedinečný.
Při jeho výkladu si člověk mimo jiné uvědomí, s jakým zpožděním fungují civilizační trendy. V době, kterou nazýváme křesťanským 
středověkem, byly myšlení, chování i mezilidské vztahy primárně určovány dědictvím z předchozích pohanských (archaických) dob. To se netýká jen různých lidových slavností, ale i třeba nauky o trojím lidu, která představovala naprostý ideový základ středověké společnosti. Nauka o trojím lidu nebyla odvozena ani z Bible ani z děl církevních otců, nýbrž z prastarých pohanských kultů a mýtů, kde mocenská rovnováha mezi trojicí božtev zajišťuje rovnováhu vesmíru, a tomu odpovídají tři společenské vrstvy.
Když to člověk domyslí, celkem jasně se ukazuje, že poslední staletí, kdy byl veřejný prostor plný ateistické rétoriky, byla zároveň nejkřesťanštějším obdobím v dějinách Západu. Osobní svoboda, rovnost, solidarita všech lidí, idea pokroku, oddělení víry a vědy… to vše jsou myšlenky a ideály přímo vycházející z křesťanských textů.
Logicky se nabízí otázka, jak by vypadaly společenské struktury a vztahy fakticky určované ideálem racionality a vědy.
Kalich a půlměsíc (9. 6. 2024)
Obrázkem se vracím k slavnostnímu představení knihy Miroslava Houšky Kalich a půlměsíc. Přirovnávám ji k rodokapsu. Svižné dobrodružné čtení, které se líbí klukům a u kterého většina holek nikdy nepochopí, co na tom ti kluci mají. Jde o alternativní dějiny (jak by se vyvíjel Západ, kdyby u Lipan vyhrála táborská strana). S odhady doktora Houšky můžeme souhlasit nebo ne, ale velmi dobře upozorňuje, že v 15. století byli čeští husité suverénně nejlepšími válečníky, jaké měla Evropa k dispozici. Jestli se někdo mohl postavit Turkům, tak jedině oni. Jenže evropský středověk byl typické v tom, že pro církev nikdy nebylo vítězství nad muslimy prioritou. Stejně jako to nebylo prioritou pro většinu urozených pánů (pokud tam zrovna neměli finanční nebo jiný zájem). To je obrovský rozdíl proti muslimskému světu, který opravdu žil ideálním dobytí Západu. A do značné míry žije dodnes.
O smyslu voleb (8. 6. 2024)
Volby nejsou k tomu, aby vybraly ty nejlepší či jinak nejvhodnější vládce. Volby jsou k tomu, aby potvrdily vládnoucí moc. Kdyby vládnoucí moc předpokládala, že potvrzena nebude, tak volby nepřipustí nebo změní pravidla. A kdo nemá moc změnit pravidla, toho nemůžeme pokládat za vládnoucí moc.
Nicméně k něčemu volby dobré jsou. Čas od času se stane, že vládnoucí skupina udělá chybu, podcení situaci a volby se změní v nenásilnou revoluci. Nepotvrdí vládnoucí moc, nýbrž ji naruší. Třeba v roce 2013, kdy elity připravily přímou volbu pro Karla Schwarzenberga, ale vlámal se jim do toho Miloš Zeman. Nebo v roce 2016, kdy hladké předání moci Hillary Clintonové překazil Donald Trump. Ani jedna z těch příležitostí nebyla využita a ani nemohla být. Ale příklad Maďarska roku 2010 ukazuje, že to principiálně možné je.
Eurovolby z principu nemohou být volbami – revolucí. Mohou být nicméně přípravou na volby následující. Různé skupiny se naučí vést kampaně, mobilizovat přívržence a někteří také získají imunitu a finanční prostředky, které se jim mohou příští rok hodit. O nic jiného v nich nejde.
O uzavřené společnosti (8. 6. 2024)
Možná víte, že Karl R. Popper napsal knihu o otevřené společnosti. Co je ale uzavřená společnost? To je taková společnost, kde jedinec (a v podstatě ani skupina) nemůže přijmout žádné rozhodnutí. Veškerý život do nejmenších detailů je řízen soustavou tabu, pověr a náboženských předpisů. Tedy velmi rigidní forma kmenové společnosti. Už život ve starém Řecku před téměř třemi tisíci let byl podle Poppera životem v otevřené společnosti.
Když je každá společnost otevřená, proč o tom psát knihy? Protože podle Poppera v evropských dějinách nacházíme znovu a znovu nostalgii po té staré uzavřené kmenové společnosti. A s tou nostalgií občasnou snahu obnovit ten archaický model, ovšem trochu upravený. A sice tak, aby byl dokonale odolný vůči jakékoliv změně.
Popper jaksi zapomněl, že taková uzavřená společnost už existuje. Islám. Civilizace, kde je život do nejmenších podrobností popsán předpisy obsaženými ve svatých spisech a kde je společenská inovace horším hříchem než vražda.
Mimochodem, jak se Západ vrací k před-osvícenským vzorcům myšlení a chování, už nám islamizace nepřipadá tak šílená a nesnesitelná jako před 20 lety. Vadí nám hlavně násilí, které je s ní spojeno. Všimli jste si toho?
O životě ve strachu (7. 6. 2024)
Studuji teď online kurzy psychologie z jedné docela dobré americké univerzity. Pochopitelně tam najdete hodně ukázek myšlení, a pochopitelně hlavně z prostředí psychologů, univerzitních učitelů a lidí z jejich společenské vrstvy. Nejsou to příslušníci elit v majetkovém ani mocenském smyslu, ale nemají k nim daleko. Mnozí z nich jsou s příslušníky elit v kontaktu. A finančně jsou na tom rozhodně mnohem lépe než většina Američanů.
Je překvapující, jak velká část jejich myšlenek se točí kolem toho, že onemocní a nebudou schopni zaplatit účet za léčbu. Nebo že přijdou o práci, zároveň o dům, skončí jako bezdomovci. Strach z pádu na dno je všudypřítomný.
Podle toho, co nám říkají volnotržní teoretici, se má tenhle strach týkat pár procent nejlínějších. Má pro ně být motivací, aby se snažili a pracovali stejně poctivě jako ostatní. Takový morálně výchovný nástroj. Jenže v tom strachu žije většina americké společnosti, včetně těch nejpracovitějších a nadprůměrně schopných. Je to opravdu ten civilizační vzor, kterému se má celý svět připodobňovat?
O cílových skupinách (7. 6. 2024)
Mary Haringtonová na Unherd komentuje program britských Konzervativců pro mladé lidi a velmi správně si všímá, že to ve skutečnosti není zaměřeno na ty mladé lidi, ale na středostavovské důchodce, kteří chtějí slyšet, že se pro mladé lidi něco dělá.
To je obecnější princip. Stejně fungoval i Deštník proti chudobě české vlády, který chudým lidem vůbec nepomohl, ani to nebylo jeho účelem. Jeho účelem bylo uspokojit blahobytné městské manažery a dát jim pocit, že si chudí stěžují zbytečně, protože se pro ně dělá dost. Ostatně, v české politické opozici najdete falešné mládežové aktivity, které ve skutečnosti nejsou zaměřeny na mládež, ale na tahání peněz ze starších lidí. Za ty peníze pak lidé dostanou pocit, že je tu hnutí vlastenecké mládeže.
Mary Harington na Unherd Konzervativci pro mladé lidi. Není to určeno mladým lidem, ale středostavovským důchodcům, kteří se chtějí uspokojit, že vláda něco pro mladé lidi.
Obecný princip. Česká vláda deštník proti chudobě, který vůbec chudým lidem nepomohl a nebylo to ani jeho účelem. Jeho účelem bylo uspokojit korporátní manažery
O humanitárních konspiracích (6. 6. 2024)
Nezastírám, že pokládám konspirační historky za tu nejhorší parodii na politické myšlení, která rozežírá politickou opozici. Jak kdysi poznamenal Ivo Budil s odkazem na Hannah Arendtovou, konspirační myšlení přeměňuje lid v chátru. To jsou ty imbecilní historky o vesmírných ještěrech, gumových modelech mrtvol v nemocnicích, Gatesově plánu na zavraždění čtyř miliard lidí, přistání na Měsíci točeném ve studiu apod.
Jenže ono to nerozežírá jenom opozici. Ultraliberální a servilně prorežimní Britské listy kupříkladu přinesly text, který naznačuje, že atentát na Roberta Fica byl fingovaný. Nejspíš se střílelo slepými náboji, všude kolem byli herci atd.
Jenže to naráží na stejný problém jako všechny konspirační historky. Vyvolává neurčitý pocit podvodu, vybuzuje emoce, ale nevysvětluje 
vlastně nic. Protože to nejzajímavější se stalo PO STŘELBĚ, když v liberálně-demokratické diskuzi jednoznačně převážil názor, že vraždy politických odpůrců jsou oprávněné. Pokud ten odpůrce odmítá globalistickou agendu, pak si smrt zaslouží a je to jeho vina, že nezbylo, než ho zavraždit. Nebo bylo snad vysílání České televize a Českého rozhlasu po dobu několika týdnů nahrazeno podvodem vytvořeným umělou inteligencí? Byli skuteční redaktoři po tu dobu svázaní někde ve sklepě? Platí totéž o slovech pana Šimečky a madam Vašáryové?
Ono to vlastně není úplně nové. Stačí připomenout konspirační knihu Průmysl lži, podle které v českých zemích neexistuje autentická lidová nespokojenost a všechno to dělají převlečení Rusové. Ta kniha patří k liberálně-demokratickému kánonu.
Můžeme to tedy shrnout: Na covidových odděleních leželi herci, nespokojení občané jsou převlečení Rusové a atentát na Fica byl slepými náboji. A samozřejmě to nejsou obyčejné konspirační lži. Tyhle konspirační lži jsou humanitární.
K čemu jsou na světě parlamenty (6. 6. 2024)
Zastupitelská demokracie fakticky zmizela minimálně v tom smyslu, že poslanci přestali zastupovat občany. To je jedna z mála věcí, na které se shodnou občané i poslanci. Mám možnost občas s nějakým poslancem mluvit (z různých stran) a je vlastně až šokující, s jakou lehkostí přistoupili na to, že jejich role je být dalšími faktickými pracovníky ministerstev.
Kdy úředníci udělají při přípravě předlohy chybu, v parlamentním či senátním výboru si toho někdo všimne, a opraví to. Poslanci a senátoři jsou hrdí, že takové chyby všimli a chlubí se s tím před voliči. Ale od toho tam přece nejsou! Jestli chtějí opravovat chyby v předlohách, ať se přestěhují na ministerstvo a pracují za plat referenta.
Poslanec je přece od toho, aby prosadil nějaký politický názor. Nějakou zásadní vizi. Něco, co je v zájmu lidí v jeho obvodu a co je proti zájmům někoho jiného.
Potom samozřejmě otázka, proč vůbec parlamenty. Obávám se, že jediné vysvětlení je setrvačnost. Prostě jsme na to zvyklí a je docela možné, že kdyby se to zrušilo, přišlo by ještě něco horšího. Nebo taky ne.
Džihád jako obvykle (5. 6. 2024)
V Německu zase muslimové někoho zavraždili a tisíce mladých muslimů oslavuje vraha jako hrdinu. Opět byl vrahem vzorně integrovaný muž, který byl udáván jako vzor kultivovaného umírněného muslima. Jako pokaždé. V Prolomení hradeb dvojce cituji několik studií francouzských a britských vládních institucí, které konstatují, že integrace a deradikalizace nefungují. Multikulturalisté mají pravdu, že většina vzorně integrovaných muslimů zatím nikoho nepodřezala. Nicméně i ta menšina stačí k tomu, aby nevěřící (a vlažní věřící) žili v neustálém strachu.
S tím jsme se už smířili. To už neřešíme. To patří k normálnímu životu. Už jsme se smířili s tím, že toho bude přibývat i v českých zemích. Když ministr Rakušan lže o migračním paktu, velmi dobře, že nám přiváží právě takové vraždy. A vědí to i jeho voliči a příznivci. A ví to i opozice. Celá debata kolem té věci je vlastně jenom takové zbytečné divadlo.
Jenže tohle všechno je jen část problému. Je to dokonce jen menší část problému. Zároveň pracují solidní dobře vypadající džihádisté v oblecích. Probíhá džihád investice, džihád u soudů, džihád ve škole, džihád ve věznicích… tedy systematické úsilí o nastolení vlády islámu nad daným územím.
Tedy systematické úsilí o vytvoření světa, kde podřezávání bude stejně normální, jako je normální v Pákistánu nebo Egyptě. Protože se mezitím vracíme do středověku, tak nám to už nepřipadá tak strašné jako před generací. Jenže proti našemu středověku má islám ještě něco navíc – nehybnost. Přesně tak, jak Popper definoval „uzavřenou společnost“. Je to snaha obnovit nějaký starodávný model společnosti, ale přidat k tomu pojistky proti pokroku. To islám splňuje dokonale, i v té nejkultivovanější formě.
O ukázce drtivé převahy vládnoucí moci (5. 6. 2024)
Nejsem voličem STANu ani motoristů, nicméně já osobně pokládám Filipa Turka za neskonale poctivějšího a rozumnějšího člověka než Danuši Nerudovou. Jiní to mají zase naopak.
Navzdory sympatiím ale musím uznat, že tentokrát dostal lekci z profesionality. Chytil se do pasti, kterou reklamní specialisté protistrany pečlivě připravili. Nepočítal s možností, že součástí té hry bude i dobře připravená moderátorka. Nedokázal zabránit přesměrování debaty ze skutečných problémů na to, co má ve své sbírce uměleckých předmětů. Jeho příznivcům to připadá nečestné. Ale boj o moc není měření čestnosti. Boj o moc je měření síly.
Jak dobře byla protistrana připravená, je vidět i z toho, že už ke konci debaty se začaly na sociálních sítích objevovat hotové grafiky (tedy připravené předem), které celkem vtipným způsobem oznamovaly, že Nerudová Turka rozdrtila. Aby si to váhající mohli správně srovnat v hlavě.
Není to fatální porážka. Filip Turek na sobě může pracovat a za pár let být někde úplně jinde. Ale je to ukázka, jak drtivou převahu ještě pořád vládnoucí strana má.
Připomínám železné pravidlo dějin. Schopnější vyhrávají nad méně schopnými.
O mužích, ženách a substancích (4. 6. 2024)
V pozdně středověké katolické filosofii převládal názor, že to, co vnímáme svými smysly a co je pozorovatelné, je v zásadě bezvýznamné. Rozhodující jsou jakési podstaty těles, jevů, lidí, živočichů atd. Tyto podstaty (substance) můžeme poznat speciálním vnitřním nazřením nebo filosofickou spekulací.
Je to myšlení, které samozřejmě vede k nesmyslným výsledkům, nicméně to nic nemění na tom, že v tehdejších klášterech a prvních univerzitách působila řada skvělých myslitelů a že tam postupně vznikla vědecká metoda, na které je založen náš moderní svět. Nauka o substancích zůstala zajímavou kuriozitou. Jenže…
Jenže dnes už zase žijeme v době, kdy je někdo podle všech pozorovatelných znaků dívkou, jenže aktivisté nazřeli, že ta osoba má mužskou substanci. Tak se ty bezvýznamné pozorovatelné znaky mění – uřežou se prsa, do nešťastnice se napumpují hormony, mrzačí se další části těla. Co na tom, rozhodující je přece substance.
A kdyby někdo řekl, že je to pitomost, je tu obnovená inkvizice.
Vracíme se do středověku.
Květnová hitparáda (4. 6. 2024)
Děkuji všem, kdo mě v květnu podpořili darem na transparentní účet nebo nákupem v Českém vlasteneckém knihkupectví. Co se týče květnových prodejů, vychází žebříček takto:
O vnucování a povzbuzování (4. 6. 2024)
Je velice obtížné přijít a začít lidem vnucovat něco, co nechtějí. V dobrém i špatném. Není ale tak obtížné najít skupinu, která to už akceptovala, a tu skupinu podporovat a postupně rozšiřovat.
Samozřejmě, může se stát, že se ta skupina stáhne do sebe, radikalizuje, začne se vymezovat vůči většině, uráží ji, začne pěstovat pohádky o tom, že většina jejím členům údajně závidí… … pak se z ní asi moc myšlenek nerozšíří. Ale takové skupiny nejsou všechny.
To se týká i mladých lidí a vlastenectví. Reklamní kampaně by nepomohly (i kdyby na ně bylo) a ve skutečnosti by ani moc nepomohla změna školních osnov (i kdyby se jí podařilo prosadit). Smysl má hledat, povzbuzovat a podporovat ty skupiny, které už reálně existují.
O práci poslance (3. 6. 2024)
Tak pirátští poslanci jsou prý nejlepší, protože jsou nejčastěji na hlasování. Svatá prostoto! Oni tomu opravdu rozumí tak, že jejich práce je zvedat ruce. Tedy něco jako kopat s krumpáčem. Pilný kopáč kope hodně hodin, líný se válí u piva. Pilný poslanec stráví hodně hodin zvedáním rukou, líný se někam zašije.
Možná by jim někdo měl prozradit, že poslanec není gymnasta. Jeho práce není zvedání rukou. Když někoho jako volič posílám do parlamentu, tak ho posílám, aby tam prosadil nějaký můj zájem. A je samozřejmě na něm, jestli hlasováním nebo obstrukcemi nebo zákulisním vyjednáváním nebo jakkoliv jinak. Pokud je poslanec pokaždé přehlasován a nenajde si ani jiné cesty, je tam zbytečně.
Nicméně jsem ochotný věřit tomu, že voliči Pirátů žádný zájem nemají. Prostě dělají, co se po nich chce. Pak tedy není divu, že ta pitomost z pirátského plakátu prošla bez povšimnutí.
O národě a národním státě (3. 6. 2024)
Být národem, to znamená preferenční zacházení na základě společné historie, dědictví, kultury nebo původu, píše Mary Haringtonová na Unherd.
Lidé, kteří s námi sdílí jazyk, kulturu a historii, jsou zvýhodňováni proti ostatním. Když mezi námi žije Maďar, musí se naučit náš jazyk, vědět něco o našich dějinách, možná i znát pár českých písniček a českých filmů. Jinak tu nebude schopen vést plnohodnotný život. Tenhle 
asimilační tlak teď zažívají Rusové žijící v ČR, což plně schvaluji. Měli by ho zažívat všichni.
Protože národní stát, to taky znamená, že pokud neumíte česky, nemůžete se stát třeba ředitelem Národní galerie. Leda byste byl někdo, kdo se celé roky intenzivně zajímal o české umění, propagoval ho ve světě atd.
Pokud tohle nefunguje, nemůžeme mluvit o národním státu. V tom smyslu je v Evropě jen několik národních států – Maďarsko, Slovensko, Srbsko, možná Polsko… a blížíme se konci seznamu. A kde není národa, resp. národního státu, tam není ani vůle k obraně. Před řáděním nadnárodních korporací, před migrací před přímým vojenským napadením. Konec konců, národy v moderním politickém významu toho slova byly vynalezeny právě kvůli schopnosti bojovat. Bez národa existuje jen masa nešťastníků, kteří byli uloveni a jsou hnáni na smrt, jak to vidíme na Ukrajině.
Proč půjdu volit (2. 6. 2024)
Volby se blíží, nervozita stoupá a vzájemné útoky opozičních stran probíhají takovým způsobem, že fakticky skončilo předstírání, že jde o něco jiného než platy a funkce. Vůbec se nedivím, že většina obyvatel ČR bude volby ignorovat.
Nicméně já k nim půjdu a budu volit tak, aby strany pětikoalice přišly aspoň o nějaké mandáty. Prostě proto, že méně mandátů znamená méně peněz a někdo bude muset z kola ven. A protože mezi těmi lidmi není dostatečná vzájemná solidarita, aby poražené uklidili na slušně placená místa. Můžeme tedy čekat rozbroje, hádky, možná vzájemné udávání a možná začátky nových nepřátelství.
Vzhledem k tomu, jak momentálně vypadá opozice, přináší rozkol uvnitř vládnoucí skupiny větší šanci na změnu než cokoliv jiného. Jeden Zahradil je pro režim tisíckrát větší hrozbou než všechny kulaté stoly a národní aliance dohromady.
Takže volit kohokoliv, kdo je nepřátelský vůči pětikoalici a s jistotou se dostane.
O stavu českého školství (2. 6. 2024)
Jan Gregor z Aliance pro rodinu publikoval hezký článek, který shrnuje problémy českého školství. V první řadě to, že ministerstvo, pražský magistrát a další orgány moci byly privatizovány aktivistickými neziskovkami, jejichž cílem je fakticky zrušit školní výuku a nahradit ji primitivní politickou agitací.
Hezky napsáno, i když to vlastně všichni vědí. Jenže ono to taky ukazuje slabou stránku opozičních snah. A sice, že se omezují na pokusy zbrzdit či zpomalit to nebo ono opatření. Ono se to ale nakonec stejně stane. Jen třeba o dva roky později. A školství už je v takovém stavu, že beztak není co bránit. Ztráta času a ztráta energie.
Místo toho by bylo lepší soustředit na novou koncepci školství. Jak ji jednou vybudovat na troskách té současné tragédie. S poučením skvělým školstvím 80. let, ale také s vědomím, že ten starý svět už nejde obnovit. S předstihem promyslet, co by se mělo ve školách učit, jak by měla vypadat celková koncepce, jak ji prosadit a jak celý ten systém řídit. Jak podporovat učitele. Napsat s předstihem jednotlivé programy a metodiky.
Pokud vládnoucí moc zakolísá, mít už připravené konkrétní kroky.
Jenže to by chtělo stovky hodin práce, která nebude hned vidět. Zatímco výkřiky o ničemnostech páchaných ministerstvem vidět jsou a vyvolávají požadované emoce (čímž nezpochybňuji, že ti lidé mají pravdu).
Nerudovi po borátovsku (1. 6. 2024)
Nová hvězda pražské kavárny, pubertální synek Danuše Nerudové, chrlí moudra a všichni jsou z něj nadšení. Metá urážky na všechny strany, a když se snad uražený ohradí, je to „nečestný útok na rodinné příslušníky“. Popravdě, ve svých 12 letech nemá o nic menší inteligenci a rozhled než jeho dospělá maminka. Takže proč ne.
Teď přišel se zajímavým postřehem. „Za 8 let éry Andreje Babiše ani jedna medaile mistrovství světa v hokeji, za tři roky Petra Fialy už dvě.“ Všichni se tomu smějí, protože vědí, že to není tak, že by jinak trénovalo ani že by česká vláda vydávala víc peněz na korupci rozhodčích. Ale něco se změnilo. Z mistrovství zmizeli Rusové a Bělorusové.
Jen tak dál! Když budou ze všech disciplín vyřazováni všichni lepší než naši reprezentanti, bude přibývat vítězství. Pěkně po borátovsku.
O demokracii a sférách vlivu (1. 6. 2024)
Je lepší spadat do sféry vlivu demokratického státu nebo diktatury? První povrchní pohled říká, že lepší je spadat pod demokratický stát, protože když se vláda toho demokratického státu chová slušně k vlastním obyvatelům, bude se chovat slušně i k obyvatelům kolonie. Jenže ono to taky může být naopak.
Vláda země s autoritativním režimem může rozhodnout, jak se budou k nějaké kolonii chovat. Je tedy možné dosáhnout nějaké rovnováhy. Vláda „svobodné země“ se nemůže postavit korporacím a dalším subjektům, které chtějí podřízenou zemi vydrancovat. Když nebude drancovat Soros, bude drancovat Gates. Když nebude drancovat BlackRock, bude drancovat Goldman Sachs. To je přece svobodný trh.
Jenže být liškou tam, kde je svobodný trh s kožešinami, to není žádná výhra.