Glosy za duben 2024

O politice a náboženství (30. 4. 2024)

Ze sociologie náboženství víme, že když vládnoucí moc intenzivně používá náboženské symboly, má opozice tendenci spojovat se s opačným náboženstvím. V katolických zemích byli rebelové protestantští, v protestantských zemích katoličtí. A když v některém prostředí chyběl zárodek opoziční konfese, stávala se opozice militantně ateistickou. V principu to není otázka osobního náboženského přesvědčení, ale spíš politického boje.

Jestliže žijeme v éře, kdy se vládní moc téměř neustále odvolává na vědu a vědecké poznání, je očekávatelné, že opozice se bude profilovat ezotéricky. Jenže tentokrát je to nešťastné, protože věda je zdrojem moci. Je to nejspíš jeden z důvodů, proč nejubožejší elita všech dob ještě nebyla smetena. Opozice jedná příliš iracionálně.

Jen maličká ilustrace: výzkumy veřejného mínění. Když máme proti sobě dvě strany, z nichž jedna ty výzkumy studuje a druhá je celé označuje za podvrh (bez čtení), které to asi přináší výhodu?

Konec kauzy Vrbětice (30. 4. 2024)

Takže o Vrběticích máme konečně jasno. Ani po letech vyšetřování se nepodařilo získat žádný důkaz o tom, že za ním stála ruská rozvědka. Ani Čepiga s Miškenem, ani mezitím zesnulí ruští manželé s českým občanstvím ani nikdo jiný. Kdyby ten důkaz získali, byly by příslušné orgány povinny zahájit trestní stíhání, případně trestní stíhání v nepřítomnosti, žádat vydání atd.

Když je případ odložen, znamená to, že se nepodařilo získat důkazy o spáchání trestného činu.

Zájemce o podrobnější studium té kauzy odkazuji na rozbor Jiřího Wagnera.

Což samozřejmě nebrání produkovat hromady novinových článků, mlžit a vířit emoce.

O pokusnictví (29. 4. 2024)

Tak naše slavné ministerstvo školství přišlo s dalším skvělým nápadem, že se děti nebudou učit znalosti, ale budou dělat experimenty. A těmi experimenty si osvojí svět, takže budou všemu rozumět, aniž by se učili z knížek.

No, kdyby na ministerstvu pracovali lidé, kteří mají aspoň základní povědomí o té problematice, tak by věděli, že každý experiment začíná fází „shrnutí dosavadního poznání.“ Nikdy se nezačíná od nuly. Jinak se v každé generaci muselo začínat znovu od opracování pazourků a rozdělávání ohně.

Pochopit něco takového je zjevně nad síly lidí pracující na ministerstvu nebo v neziskovkách, které to ministerstvo fakticky řídí. Za jiných okolností by následovala bouře výsměchu a s tím návrhem by se museli stáhnout. Jenže v ČR v roce 2024 je až příliš snadné být vyhozen z práce nebo dokonce čelit trestnímu stíhání za nesouhlas. Nikdo přitom neví, s čím se nesouhlasit může a s čím už ne. Odborná veřejnost tedy raději mlčí a doufá, že to v tichosti vyšumí.

O aktivismu na druhé straně (29. 4. 2024)

Na tohle obrázku je docela obyčejná popálenina (opařenina). Nějaký podvodník to opatřil komentářem, že jde o reakci na očkování proti tetanu a na facebooku to už má tisíce sdílení a lajků. Obávám se, že vidíme stejný mechanismus jako u tzv. „práv menšin“. Tam si aktivisté musí vymýšlet další a další menšiny a další a další údajné diskriminace, aby mohli vykazovat činnost. Nezastaví se nikdy.

Na druhé straně je nesrovnatelně méně peněz, ale mechanismus stejný. Některým lidem se zalíbilo být bojovníkem proti očkování, užívat si uvnitř své bubliny prestiže „odhalovače temného spiknutí“ a být autoritou, aniž by se člověk cokoliv učil. A když už covid nikoho nezajímá, vymýšlejí si lži o smrtícím očkování proti tetanu. Někteří jejich příznivci očkování opravdu vynechají a pár z nich bude mít velké zdravotní problémy. Někdo možná umře. Nebo – ještě hůř – umře neočkované dítě takových rodičů.

A namlsaní aktivisté si budou vymýšlet další a další lži. Není to konec civilizace, každá taková vlna se nakonec zastaví. Ale spoustě lidí to ublíží.

Odkud pramení budoucnost (28. 4. 2024)

Včerejší facebookový příspěvek profesora Budila pokládám za tak zásadní, že jsem ho překopíroval na svou stránku (ZDE) a připojil krátký vlastní komentář.

Vyjímám z něj: “Velké společenské změny jsou často nezamýšlenými důsledky. Lidé si žijí svoje životy, budují svoje zázemí, pěstují svoje vztahy… až jednoho dne zjistí, že se stali tak silnými, že vládnoucí moc se buď přizpůsobí jejich požadavkům nebo bude svržena.”

Pravice vytváří, levice rozdává? (28. 4. 2024)

Kdybych dostal korunu pokaždé, když si musím vyslechnout, že pravice podporuje vytváření zdrojů, zatímco levice je promrhává, byl bych už milionářem. Je to tvrzení ale pravdivé?

Vezměme si třeba současnou diskuzi o důchodové reformě. Opoziční strana se snaží řešit tři vzájemně provázané oblasti: podporu ekonomického růstu, výběr daní z té rostoucí ekonomiky a jejich rozdělení. Pravice se absolutně nezajímá o ekonomickou prosperitu (to nějak zařídí trh), rezignovala na výběr daní (to se asi vybere samo) a veškerou energii směřuje na rozdělení peněz.

Kdyby to byla jen zoufalá vládní parta, dalo by se to pochopit. Jenže tenhle přístup podporují veškeří ekonomové hlavního proudu, komentáři, představitelé „pořádné pravice“ atd.

Tak si říkám, není to náhodou úplně obráceně?

O nacistické propagandě (27. 4. 2024)

Proč stát brání šíření starých nacistických spisů? Dřív jsem myslel, že je to proto, aby ty myšlenky neoslovily nějakou partu násilných magorů a ta nezpůsobila obrovské škody. Jenže od té doby se poměry změnili. Bývalému příslušníkovi vyhlazovacího praporu SS do stalo bouřlivého potlesku v kanadském parlamentu. Šíření symbolů divizí SS není protizákonné, konstatovala Policie ČR. Podporujeme zemi, kde je hajlování a nošení hákových křížů významnou součástí vládnoucí kultury. A starou nacistickou propagandu už šíří i čeští příznivci premiéra Fialy.

Proč tedy vadí spisy válečných zločinců? Nabízím jinou odpověď. Aby se nepoznalo, jak jsou jejich myšlenky nesmírně blízké současným liberálním demokratům. A nejen myšlenky, ale i výrazivo a rétorické figury. Stejná slova, stejné ideály, stejná mentalita. Kdybych před vás předložil dva texty, nepoznáte, který pochází od Emanuela Moravce a který od současných euronadšenců.

Proto je dobré si takové knihy pořizovat do knihovny, čímž upozorňuji na čítanku dobových textů, kterou sestavil Petr Žantovský.

O islamizaci (27. 4. 2024)

Děti na německých školách jsou násilím nuceny konvertovat k islámu. Teď si možná myslí, že je to jen naoko, ale časem zjistí, že odpadlictví se trestá smrtí a že jim německé úřady nedokážou zajistit bezpečnost. Průvodčí se neodváží sami do vlaku a i tak jsou pravidelně napadáni muslimskými migranty. Situace, kdy mladý muslim podřízne náhodně vybraného nevěřícího, jsou už normální. To říkají zprávy z politicky ultrakorektního Seznamu jen za pár posledních dnů.

Je to překvapení? Ani náhodou. Ti, kdo podporovali migraci, dobře věděli, že k tomu dojde. Když mluvili o svobodě a humanismu, věděli, že ve skutečnosti prosazují takovou budoucnost. I ti, kdo dnes vykřikují cosi o umírněném islámu, ti dobře vědí, že podporují právě tohle. Pokud nějací „umírnění muslimové“ existují, co je to platné? Ano, zatím je tak postižena jenom část Německa, část Francie atd. Ale všichni už vědí, že celkové pohlcení těch zemí je neodvratné.

A za této situace česká vláda přistoupila na kvóty na kolonizaci země (v jazyce EU tzv. „povinná solidarity“). Podle ministra Dvořáka prý musíme doufat, že na českém území se budou muslimští kolonisté chovat jinak než ve Francii, Německu, Nizozemí, Itálii, Švédsku atd. Žádný plán B neexistuje.

O zdanění (26. 4. 2024)

Veřejnou debatu ovládá posedlost mírou zdanění. Jakoby na tom záleželo. Chápu, že se nikomu nechce platit. Taky se mi nechce platit daně, když vidím neuvěřitelnou vládní rozhazovačnost a utrácení za věci, které pokládám za odporné a ničemné. A že jich není za téhle vlády vůbec málo.

Ale z hlediska lidského života přece není podstatné, kolik procent platím, nýbrž kolik mi zbude v kapse a co si za to mohu koupit. Pokud jsou celkové poměry takové, že odevzdám 90% a přesto se mám dobře, tak je to lepší než platit nulovou daň a stejně nemít na jídlo a na bydlení.

Roky se pracovalo s předpokladem, že když je daňová kvóta nižší, vede to k ekonomickému růstu a vyšší životní úrovni. Tento předpoklad se ukázal jako zjevně nepravdivý.

Je tedy rozumné nedívat se na daně, ale na celkové poměry. Jestli vzniká prostředí, kde je slušná úroveň, lidé se cítí bezpečně, nejsou stresováni.

Podruhé o válce (26. 4. 2024)

A zase jedna špatná zpráva. Právě teď, když bychom tak zoufale potřebovali jednat o ukončení války, protože zjevně prohráváme, schválil Evropský parlament rezoluci vyjadřující odhodlání svrhnout ruskou vládu a dosadit tam vládu vlastní. Evropská unie se tedy otevřeně a oficiálně hlásí k napadení Ruska. Jestli to napadení bude mít podobu přímého vojenského útoku nebo demonstrací financovaných ze Západu nebo akce tajných služeb (nebo nějaké jejich kombinace), to je nakonec asi jedno. Oni to stejně chtěli udělat, ale dosud to aspoň neříkali úplně nahlas.

A k tomuto faktickému vyhlášení války došlo poté, co jsme prohráli na bojišti, naše bojová kapacita je vyčerpaná a muniční sklady jsou prázdné. Kdyby nás Rusko opravdu napadlo, budeme se bránit objednávkami na letadla? Ti šílenci asi opravdu chtějí ruské tanky v Bruselu.

O válce (25. 4. 2024)

Po čase zase jedna dobrá zpráva z východní fronty. Ukrajinské jednotky NATO vyklidily bez boje městys Ochretino. Proč je to dobrá zpráva? Protože jediná jiná možnost byla obětovat životy několika tisíc lidí za to, aby Ochretino bylo udrženo o jeden či dva týdny déle.

Mimochodem, přesně takhle by to udělali Rusové a mnohokrát to během války opravdu udělali. Když viděli, že mají jen malou šanci něco uhájit, okamžitě se stáhli, protože životy lidí jsou důležitější než dočasné držení pár metrů země.

Mimochodem, noviny už jsou zase plné zpráv o tom, co Západ přisune na frontu a kdy. Takže až na to dojde, Rusové budou připraveni  a tady zase bude divení, který špion nebo zrádce jim to prozradil.

O demokracii (25. 4. 2024)

Odpověď do ankety Časopisu Argument o korespondenční volbě: 

Každý je pro demokracii, ale každý myslí demokracií něco jiného. Z vyjádření různých představitelů vládnoucí liberální oligarchie je zřejmé, že za demokratický pokládají takový systém, kde vládnou demokraté, tedy oni sami. Volební postupy jsou tedy posuzovány podle jediného kritéria, koho vynesou k moci, případně u moci udrží. Falšování hlasů je pokládáno za naprosto demokratický postup, probíhá-li ve prospěch demokratů. Férové volby jsou naopak nedemokratické, vyhrají-li v nich populisté. Podle této definice je zavedení korespondenční volby naprosto demokratickým opatřením. Jiné skupiny ve společnosti mohou samozřejmě myslet výrazem „demokracie“ něco úplně jiného, ale na nich nezáleží, protože nemají možnost, jak svou vůli a své pojetí demokracie prosadit.

O křesťanském středověku (24. 4. 2024)

Z natáčení online programu o husitství s doktorem Houškou. Mezi spoustou zajímavých věcí mě zaujala jedna drobná poznámka. Za celé husitské období není jediný záznam o tom, že by prostý lid bránil svého katolického duchovního nebo mu aspoň pomohl schovat se nebo něco takového.

Potvrzuje to to, co říkají solidnější historikové náboženství. Pozdní středověk byl dobou, kdy křesťanství se týkalo výhradně úzké vládnoucí vrstvy. Většina obyvatel byla nábožensky indiferentní a církev vnímala jako utlačovatelskou instituci. Lidem splývalo církevní a státní do jednoho celku.

Legenda o křesťanském středověku se objevila až v 19. století.

O kadibudce (24. 4. 2024)

Tak už víme, co obnášejí „genderově neutrální záchody“. Je to obyčejná kadibudka, kterou posprejuje politicky korektní umělec, se kterou je spojena reklamní kampaň a ke které se vyjadřují politici. Výstavba takové genderově neutrální kadibudky vyjde na 300 tisíc korun, přičemž reklamní kampaň není v ceně.

Vlastně to asi nikoho nepřekvapí.

O korporátní kultuře (23. 4. 2024)

Vyhození zaměstnanci Tesly se o výpovědi dozvěděli tak, že ráno přišli do práce a nefungovala jim vstupní karta. Kdo pracoval v nějaké nadnárodní korporaci, tak ví, že to je normální. Já jsem to znal tak, že nějakému kolegovi nefungoval e-mail, zavolal na technickou podporu a tam mu řekli „nikdo takový na seznamu zaměstnanců není.“

Je to jeden z klíčových rysů korporátního života a nové aristokracie jako celku. Všichni jsou pozitivní, lidští, neustále plkají o osobním růstu, životní harmonii, sdílení hodnot… jsou o tom celé projekty, programy, školení, individuální pohovory a tak. A potom člověk během vteřiny zmizí. Ze svých mobilních telefonů ho vymažou ti všichni, kdo s ním nadšeně sdíleli pozitivní vize. Ne, že by špatně pracoval, prostě někde na druhé straně zeměkoule někdo přijal strategické rozhodnutí a pracovní místo zmizelo.

Všichni to vědí. Všichni tu hru hrají. A každý ví, že příště může být na řadě on.

O nájemním bydlení (23. 4. 2024)

Piráti přišli s vlastní hospodářskou koncepcí. Vlastně je v něčem podobná koncepci Institutu Václava Klause, byť z opačné strany politického spektra. Spojuje je to, že obsahují spoustu silných slov a různých emotivních výrazů, ale nic nebo jen velmi málo konkrétního. Tedy kromě doporučení vozit zahraniční pracovníky (to požadují Piráti), aby snad čeští zaměstnanci nemohli požadovat moc vysoké platy. Ale to taky není příliš originální.

Najdeme tam ale jednu pirátskou trvalku – nájemní bydlení, jehož výstavbu má financovat nebo aspoň podporovat stát.

Nájemní bydlení může mít spoustu variant, ale všechny jsou špatné.

• Buď budou byty státní a pak je jisté, že budou přednostně přidělovány migrantům a všem možným „menšinám“. Normální pracující lidé budou žít v neustálém strachu, kdy budou vykopnuti z bytu, aby tam bylo možné ubytovat nějaké údajně utlačované darmošlapy. Nebo napíšete na facebook, že nesouhlasíte s vládou, tak poletíte nejen z práce, ale i z bytu.
• Nebo se ty byty prodají nějaké nadnárodní korporaci, protože „stát je přece špatný vlastník.“ Takže totéž, co v prvním případě a k tomu ještě šroubování cen. Zeptejte se v Ostravě některého z bývalých horníků, který byl vyhnán na ulici, protože korporace Heimstaden Bostad měla pro jeho byt lukrativnější využití.
• A pak by mohli do bytů „investovat“ své úspory normální občané, což by byla úplně nejhorší varianta. Rozděluje to společnost a vytváří umělý třídní konflikt (jak se to stalo ve Velké Británii). Jedni jsou nuceni šroubovat ceny nájmů nahoru, protože je to jejich jediné zajištění na stáří. Pro ty druhé to bude znamená, že většinu svých příjmů zaplatí za bydlení a energie a ztratí tím možnost mít děti nebo si dokonce našetřit na něco vlastního. Extrémně špatné vztahy, spousta konfliktů, rostoucí nenávist. Neziskovkáři se budou zastávat obou stran a dobře je to bude živit. Ale pro většinu veřejnosti pohroma.

Co je tedy správné řešení? Dostupné soukromé bydlení. Klidně státní výstavba a hodně levně to prodat lidem s českým občanstvím, kteří se zavážou, že se neodstěhují do ciziny, budou mít děti atd. Samozřejmě za podmínky, že nevlastní jiný byt. A hlavně omezit obchodovatelnost, aby se ten byt dal prodat jenom jinému člověku s českým občanstvím, který se zaváže….(to samé). A přidat daň z prázdnoty.

Jenže Pirátským ideálem nejsou  je životní úroveň a vztahy z krize 30. let. Doby, kdy se člověk třásl, kdy přijde majitel domu pro další splátku a majitel domu si zoufal, protože dlužil bance a nájemníci neplatili.

O neschopnosti myslet (22. 4. 2024)

Na současných elitách (ve smyslu přístupu k moci, nikoliv vlastnostech) je fascinující, jak politická korektnost postupně přerůstá ve ztrátu schopností přemýšlet o běžných záležitostech každodenního života. Jestli to chcete vidět v praxi, přečtete si recenzi Seznamu (analytik Matouš Hrdina) na knihu sociálního psychologa Jonathana Haidta o sociálních sítích.

Pokládám Jonathana Haidta za skvělého psychologa, nicméně politicky je to typický současný liberál se všemi móresy a slabostmi té skupiny lidí. Napsal knihu, kde upozorňuje na souvislost (a pravděpodobně i velmi silnou příčinnost) mezi pobytem na sociálních sítích a psychickými problémy mladých lidí. Haidt v tom není nijak průlomový. V podstatě všichni, kdo se tím seriózněji zabývají, dospívají ke stejnému nebo velmi podobnému závěru. V českém prostředí upozorňuji na profesora Stránského.

Ale je to samozřejmě jen výsek skutečnosti. Někteří k tomu dodávají, že existují i další problémy a že nelze všechny bolesti světa redukovat na sociální sítě. Chudnoucí a rozpadající se Západ nedokáže dát mladým ani perspektivu ani takovou přípravu, aby si poradili se stále těžším životem. A z toho vyplývají další věci.

Někdo další může namítat, že jen tak „jim sebrat mobily“ by bylo velice bolestné, protože mnoho z těch lidí nemá skutečné vztahy, chybí jim návyky, nesportují, nečtou knihy… zkrátka, byl by to pro ně šok.

Budiž. Analytik Matouš Hrdina by mohl téma rozvíjet, upozorňovat na slabiny v argumentaci atd. Jenže to je přesně to, čeho není schopen. Umí jen osobní útoky. Takže Haidta obviňuje z ohrožování děti a přidává konspirační historku o tichém spojenectví, jehož „typickými členy jsou bezpečnostní složky a k nim přidružený průmysl (kterým špehování a boj s internetovou anonymitou přináší víc moci a peněz), konzervativní pravice (která se snaží o udržení společenského statutu quo) a křesťanští fundamentalisté (kteří chtějí ženy a mládež odstřihnout od progresivních myšlenek a nastolit patriarchální dystopii), a nikomu z nich opravdu nejde o čisté blaho dětí. Knihy, jako je ta Haidtova, těmto skupinám přinášejí účinnou munici a v jejich vleku se pak často ocitají rodiče a další lidé, kteří mají o duševní zdraví dětí upřímnou obavu.“

Takže korporace Facebook prý spolupracuje s křesťanskými konzervativci. Svatá prostoto! Když jsou tvoje myšlenky příliš složité, okamžitě tě prohlásím za nebezpečného fanatika a začnu usilovat o zákaz tvé knihy. Takže nakonec ani vzorný liberál Haidt nemůže zkoumat vliv sociálních sítí na psychické zdraví dětí.

A to jsme u toho. Když je zakázáno myslet, pak se nedají korigovat ani drobné problémy, rostou z nich gigantické problémy a ty rozervávají svět.

O debatě s Dušanem Třískou (22. 4. 2024)

V nadcházející veřejné debatě se známou postavou ekonomické reformy 90. let Dušanem Třískou budu hájit tezi, že zatímco reformy po roce 1945 přinesly nejen sociální kapitalismus, ale také éru nevídané prosperity a všestranného civilizačního rozvoje, reformy 90. let vedly nejen k ekonomickému úpadku, ale také ke zhroucení vzdělanosti, rozpadu společnosti a civilizačnímu úpadku tak hlubokému, že je dnes ohroženo samotné přežití Západu.

To není záležitost toho, jestli se v 90. letech něco ukradlo nebo jestli měla být privatizace technicky provedena jinak. Budu tvrdit, že od základu chybná je celá ta koncepce privatizace a liberalizace.

O marnosti (21. 4. 2024)

Gaučoví válečníci šílí nadšením a mají pocit, že právě schválená 61 miliarda dolarů může otočit průběh války na Ukrajině.

Zřejmě zapomněli, že minulá dávka byla 67 miliard a byla schválena v situaci, kdy Ukrajina měla k dispozici půlmilionovou armádu několik let cvičenou a připravovanou za dohledu NATO. Navíc byly k dispozici plné sklady starých zařízení a munice v nejrůznějších zemích NATO a u jejich spojenců. Proti tomu stálo naprosto nepřipravené Rusko, kterému nefungovalo téměř nic.

Dnes jsou ty sklady prázdné, tehdejší slavná ukrajinská armáda úplně zničena, kapacitu zbrojovek se nepodařilo navýšit a Rusko se zvládlo přeměnit na válečnický stát s impozantní kapacitou zbrojovek. Navíc stouply ceny tak, že za stejné dolary nakoupíte zlomek toho, co předloni. Rusům to nevadí, protože vyrábějí ve státních podnicích.

Když to neotočilo válku tehdy, jak by ji to mohlo otočit dnes.

Ale vadí to vlastně někomu?

O hře na financování války (21. 4. 2024)

Tak Američani schválili tolik peněz, aby to stačilo na prodloužení války na Ukrajině o pár měsíců. K dokreslení celkového obrazu je dobré připomenout pár základních faktů:

1. Většina Republikánů hlasovala proti. Dlouhodobě je skeptický Pentagon. Konec konců, kdyby byla před rokem zahájena skutečná mírová jednání, drželi by Rusové méně území než dnes, jejich zbrojní průmysl by nebyl tak rozjetý a většina kapacit NATO by nebyla vyčerpána.
2. Evropští členové NATO už nemají co dát. Bez ohledu na to, kolik se schválí peněz. Zaplatili za konflikt na Ukrajině ztrátou posledních zbytků  bojeschopnosti. Teď už zbývají jen Američané. Budou i oni ochotni vzdát se své  bojeschopnosti a tudíž kapitulovat před Čínou kvůli prodlužování války na Ukrajině?
3. Samozřejmě, ještě zbývá paběrkování, kde na světě je ještě pár starých nábojů v nějakém skladu, ale to probíhalo už před tím hlasováním. Konec konců, halasně propagovaná akce Petra Pavla zatím přinesla 180 tisíc nábojů, což stačí na 10 dnů boje.
4. Kromě toho Ukrajině došli lidé. Dokážou ještě odchytávat lidi na ulicích a bez řádného výcviku je posílat na frontu, ale to není skutečná armáda.
5. Většina schválených peněz zůstane v Americe, kde si je rozdělí armádní dodavatelé, konzultační firmy atd. Další velká část se rozkrade na Ukrajině a něco z toho se obloukem vrátí do USA. O nic jiného nejde. O vítězství ve válce tam už nikdo neusiluje.

O mužích a ženách (20. 4. 2024)

Ve většině vyspělých zemí se mladé ženy stávají výrazně liberálnějšími než jejich mužští vrstevníci. Tyto rozdílné pohledy na svět mohou ovlivnit politiku, rodiny a další oblasti,“ píše The Economist.

Ono to bylo vždycky tak, že ženy byly politicky víc nalevo. Jenže politika neurčovala, co mají lidé dělat v posteli nebo jak mají mít rozděleny práce v domácnosti. Dnes je život zpolitizován. Paradoxem pak je, že ty stejné ženy, které nevydrží s normálním klukem, protože si udělal legraci z počtu pohlaví, pak chodí s migrantem a nechávají se od něj mlátit. Nicméně něco ty postoje spojuje – absolutní konformita vůči tomu, co říká velký tisk a podporuje korporátní svět.

O bankách (20. 4. 2024)

„Banky nejsou jen tak ledajakými podniky. Banky jsou doslova finanční páteří ekonomiky. A jakmile se pokusíme oslabit banky anebo znevýhodnit bankovní služby, okamžitě se negativní důsledky tohoto neuváženého kroku začnou rozlévat napříč celou ekonomikou.“

Autorkou toho citátu je Markéta Šichtařová, ale klidně to by mohlo zaznít od jakékoliv jiného ekonoma hlavního proudu.

Že je naše země a náš národ na cestě k lepší budoucnosti, to poznáme podle toho, že takové výroky začnou být nemyslitelné. Že si nikdo nebude myslet, že finanční spekulace jsou „páteří ekonomiky“ a že poctivá práce jsou jen takové drobnosti někde na okraji.

Co chtějí muslimové (19. 4. 2024)

Britská multikulturní politika přinesla ovoce. Vláda vynaložila miliardy na integraci muslimů. Britští policisté tvrdě zasahují proti každému, kdo by se snad jen křivě podíval na muslima. Naopak muslimské zločiny se bagatelizují, protože jejich vyšetřování by mohlo být projevem rasismu. Přitom počty těch obětí jdou do tisíců.

A jak to zapůsobila na privilegovanou komunitu? Průzkum realizovaný velkou nadnárodní agenturou ukázal, že mezi muslimy do 24 let je drtivá většina těch, kdo požadují zavedení zákonů proti rouhání. Těch, kdo požadují zavedení islámu jakožto státního náboženství se vším všudy je čtyřikrát více než těch, kdo podporují demokracii. Nadpoloviční většina schvaluje teroristické útoky. A tak dále.

Mimochodem, velká část britských mešit je přímo řízena ze zemí, které mají dobré vztahy s Ruskem. Všimněte si, že v tomto případě to žádný problém nepředstavuje.

O privatizaci (19. 4. 2024)

Tak jsme se od pana ministra Stanjury dozvěděli, že když rozprodají nebo rozdají část posledního zbývajícího majetku českého státu, že tím vyhoví volání občanů po štíhlejší a méně obtěžující státní správě. Tedy méně úředníků a méně kontrol či nařízení. To by mě zajímalo, až budou železniční koleje patřit BlackRocku a poštovní budovy mafiánům napojeným na ministry, o kolik se tím sníží počet zaměstnanců úřadu vlády nebo Bartošova ministerstva pro místní rozvoj nebo jakéhokoliv jiného ministerstva. A o kolik se tím sníží počet zbytečných kontrol z hygieny, od hasičů, z finančáku, sociálky atd.

Je to samozřejmě řečnická otázka, nesníží se to vůbec. Není mezi tím žádný vztah. Stejně dobře by mohl Stanjura tvrdit, že výprodejem toho majetku vychází vstříc požadavkům občanů, aby bylo lepší počasí nebo aby měli kvalitnější sex nebo cokoliv jiného.

To nejzajímavější, že se nenajde nikdo, kdo by otevřeně řekl, že je to úplná pitomost. Žádný novinář, žádný analytik, žádný ekonom. Ne, to není komické školní představení. To jsou západní elity roku 2024.

O vítězích studené války (18. 4. 2024)

Amerického politologa Johna Mearsheimera moji čtenáři asi znají. Někdo ho čte a poslouchá proto, že s jeho názory souhlasí. Ale profesor Mearsheimer je velice zajímavý i z úplně jiných důvodů. Je vlastně živou vzpomínkou na časy, kdy američtí stratégové hráli proti Sovětskému svazu něco na způsob šachové partie. To znamená, že přemýšlíte o tom, jaký tah může udělat váš soupeř. Jaké má možnosti, co z toho je pro něj výhodné, co je pro něj nevýhodné. Srovnáváte kombinace, zvažujete riziko, snaží se podívat na svět jeho očima… a pak teprve táhnete.

To je něco, čeho dnešní elita schopná není. Takové šachové partie hrají mezi sebou v rámci jednoho ministerstva či jedné politické strany. Ale proti vnějším soupeřům to nedokážou. Tam nastupuje mentalita zfanatizovaných primitivů. Na první pohled by se nabízelo přirovnání k boxu nebo zápasu ve volném stylu, ale ve skutečnosti i boxer přemýšlí, kdy udeřit, kdy se krýt, kdy uhnout, snaží se předvídat tahy soupeře… nic takového dnešní diplomati nezvládnou. Protistrana je pokládána za esenciální zlo, které nemá žádné zájmy, nesleduje žádné strategie a chce jen ničit a zabíjet, zabíjet a ničit. I když to pro něj není výhodné. Když se díváte na svět takhle, není větších a menších rizik, není zvažování možností… prostě vidíte rudě a mlátíte kolem sebe.

John Mearsheimer ze staré školy se snaží analyzovat ruské myšlení a na základě toho navrhnout kroky, které Američanům umožní získat maximum možného při minimálním riziku. Co přesně radí? Tvrdí, že  Rusko pokládá Ukrajinu za hrozbu své existenci, protože se prostřednictvím Ukrajiny angažuje Západ. Každý kousek západní pomoci zvyšuje ruské odhodlání. Mearsheimer tedy navrhuje pomoc úplně zastavit a připravit ruskou stranu o motivaci pokračovat ve válce.

Zní to divně? Lidé jako John Mearsheimer vyhráli studenou válku. Lidé jako Nulandová a Blinken prohráli všechno, na co kdy sáhli. Lidé jako Hodges se zatím zmýlili ve všech prognózách, které publikovali.

Svět zítřka (18. 4. 2024)

Knihu Svět zítřka jsem dostal darem od autora, přečetl a okamžitě zařadil do nabídky e-shopu. Je to jedna z těch knih, která by měla být v každé knihovně. Články Goebbelse, Emanuela Moravce a dalších podobných, ale taky třeba Masarykova recenze Mein Kampfu nebo články německých protinacistických intelektuálů. Vybral a seřadil Petr Žantovský.

Nejlepší protilék na lži různých nových politicky-korektních „historiků“.

PODROBNOSTI O KNIZE ZDE.

O ruských špionech (17. 4. 2024)

„Rusové věděli, kam zaútočíme. Plány na naši protiofenzívu byly v Kremlu na stole ještě předtím, než tyto akce vůbec začaly. Historie ukáže, jak se Moskvě podařilo mít tak podrobné informace, říká Vladimir Zelenskij,“ uvádí novinový článek a píše cosi o ruských špionech v Kyjevě.

Nemohu vědět, kolik mají Rusové v Kyjevě špionů, ale mohu vědět, odkud věděli o ukrajinské ofenzivě. Z novin! Každý to věděl. Noviny byly plné článků o tom, co všechno mají ukrajinské jednotky NATO připraveny, odkud zaútočí, v jakém místě dosáhnou černomořského pobřeží, jak odříznou Krym, jak Rusové budou prchat v panice (a jak už utíkají z Krymu) atd. Podobně jako teď čteme spoustu článků o tom, že Ukrajina plánuje útok na Krymský most. To bude zase divení se, odkud Rusové o tom úmyslu věděli předem.

Ukrajinci šli dokonce tak daleko, že natočili filmovou upoutávku na připravovanou útočnou akci a šířili ten film na sociálních sítích.

A teď se diví, že to Rusové věděli. Před chvílí jsem připomněl, že zveličování vlastní síly bývá typicky aplikováno tam, kde se jedna ze stran cítí mnohem silnější. Oni možná opravdu věřili, že ruská strana zkolabuje. Nabízí se logické srovnání s bitvou u Kursku, kde Němci úplně nesmyslně útočili na dobře připravené pozice Rudé armády (která ještě navíc měla početní i materiální převahu). Ale zdá se, že na německé straně to byla spíše otázka toho, že nikdo neměl odvahu předem ztracenou akci odvolat. Velitelé NATO v roce 2023 oproti tomu podle všeho věřili vlastní velkohubé propagandě.

O návštěvě v CIA (17. 4. 2024)

Tak český premiér navštívil centrálu CIA. Na těch kontaktech není nic šokujícího, přinejmenším pro tu část veřejnosti, která je přesvědčena, že premiér nehájí zájmy českých občanů, nýbrž amerických zájmových skupin.

Velmi zajímavé ale je, že se ty kontakty nepokouší skrývat. Tajné služby jsou přece od toho, aby byly tajné. Že byl nějaký státník řízen CIA, to se zpravidla zjistí až po desítkách let při odtajňování archivů. Oproti tomu Petr Fiala centrálu americké tajné služby navštívil během oficiální návštěvy a ještě nechal do novin rozeslat oznámení, že tam byl.

V čem je rozdíl mezi starou a novou situací? V poměru moci! Pokud proti mně stojí někdo srovnatelně silný, tak své kroky skrývám, abych získal výhodu případného překvapení. Ale jsou jiné situace, kdy svou sílu úmyslně ukazuji a zveličuji. Podívejte se všichni! Na mé straně jsou ti, kdo vidí do každého mobilu a znají každý detail vašich osobních životů. Ti, kdo svrhávají prezidenty a nechávají své odpůrce mizet bez stopy. Odrazuji tu slabší stranu od toho, aby se pokoušela vyvolávat konflikt. Jen se obávám, že Petr Fiala neví, že vyhrožovat CIA je podobné jako vyhrožovat bednou výbušniny, na které sedím.

Tím netvrdím, že Petr Fiala a lidé v jeho okolí to takhle detailně promýšlejí. Tipuji, že jednají spíš intuitivně. Ale výsledek je stejný.

O podpoře talentů (16. 4. 2024)

Jednou z nemocí naší doby je nezdravé a iracionální soustřední na talentované a vysoce inteligentní děti. Ve skutečnosti je talent něco dost efemerního a obtížně měřitelného a inteligence hraje mnohem menší roli, než se obecně předpokládá. Jak ukazuje řada studií, velcí vynálezci a vědci byli většinou lehce nadprůměrně inteligentní (třeba kolem té 107), ale tahle inteligence byla kombinována se zápalem, kreativitou a dalšími věcmi.

Jak píše americká psycholožka Angela Duckworth: „Za prvé. Děti, které prokazují výjimečnou cílevědomost a výjimečnou schopnost zaměřit se na dosažení určitých cílů, by měly být podporovány stejným množstvím prostředků jako děti označené jako “nadané a talentované”. Za druhé, jako pedagogové a rodiče bychom měli děti podporovat v tom, aby pracovaly nejen intenzivně, ale také vytrvale. Zejména bychom měli mladé lidi připravit na to, aby počítali s neúspěchy a prohrami, a upozorni, že vynikající výsledky v jakémkoli oboru vyžadují roky a roky práce.“

Druhý pohled (16. 4. 2024)

Přejmenoval jsem tuto rubriku na „Druhý pohled“. Chci tím vyjádřit, že se snažím psát takové glosy, aby si čtenář všimnul něčeho, co není na první pohled vidět. Trendů, souvislostí, zákonitostí atd.

Aby si čtenář neřekl: „Výborně, přesně tohle jsem si myslel!“ ani „Mluvíte mi z duše“ ani „Absolutně s tím souhlasím“. To je dobré, ale to nestačí. Kvůli tomu nemusíte tuto rubriku číst, ty všechny věci byste věděli i beze mě.

Mým cílem je, aby si čtenář řekl „Zajímavé. Nikdy mě nenapadlo o tom takhle uvažovat“ nebo něco na ten způsob. Aby těch pár minut čtení nejen působilo intelektuální potěšení, ale taky způsobilo, že čtenář bude vědět něco, co nevěděl. Uvědomovat si něco, co si neuvědomoval.

O eskalaci války (15. 4. 2024)

Západoevropské státy NATO jsou připraveny překročit hranici mezi přímou a nepřímou válkou s Ruskem. Alespoň některé. Po boku ukrajinských jednotek NATO mohou začít otevřeně bojovat britské jednotky NATO, polské jednotky NATO, francouzské jednotky NATO… oni tam ti vojáci bojují už dnes, ale bylo by jich víc a přestali by se skrývat.

Mnozí vyjadřují oprávněné obavy, že nás to přibližuje jaderné válce.

Ale je tam ještě jeden zádrhel. I kdyby všichni evropští členové NATO postavili všechno, co mají k dispozici, nepřiblížili by se hranici 100 tisíc vojáků. To není síla schopná zastavit bezmála milionovou ruskou armádu. Nemají ani žádnou techniku, kterou by Rusové neměli. A munici jen na pár dnů.

Novinové titulky mohou vykřikovat cosi o zvratu ve válce. Ve skutečnosti by to na pár týdnů zpomalilo postup ruské armády. To je vše, čeho je Západ schopen dosáhnout.

O úspěšném Fialovi (15. 4. 2024)

Petr Fiala byl znovu zvolen předsedou ODS. Jasně, jednoznačně, suverénně. Je to dobré upozornění, že naše země je rozdělená a existují naprosto různé pohledy.

Pro velkou část obyvatel ČR je politika vlády naprosto katastrofální. Přinesla hospodářský úpadek, rozvrat veřejných financí, vlnu krachů firem, pád minimálně milionu lidí pod hranici bídy, ale taky vlnu politických procesů, zhoršení bezpečnosti, otevření země záplavě muslimských kolonistů a přivedla nás na hranici války s jadernou mocností. Vláda šílenců nebo zločinců.

Nicméně mocenské struktury jsou perfektním stavu. Zfanatizovaný okruh obdivovatelů je sice menšinový, ale stačí to. Dokážou vytvářet obraz skvělých výsledků a dokážou se o tom navzájem ujistit. Jsou dost silní, aby potlačili veškeré disentní hlasy. A dokážou se navzájem ujistit, že jakékoliv prostředky jsou přijatelné, vedou-li k udržení u moci.

Z hlediska technologie moci je Petr Fiala superúspěšný politik. Jeho strana vyhrála troje volby a míří k celkem slušným výsledkům v eurovolbách.

Připomínám železný zákon dějin: Schopnější vládnou méně schopným. I když elita podléhá iracionálnímu davovému šílenství, opozice je na tom ještě hůř. Možná má ANO stejně výkonný sekretariát nebo stejně kreativní propagační oddělení jako ODS. Ale není za tím žádná skupina ani žádná sociální vrstva, která by byla odhodlána změnit poměry a která by k tomu měla dostatečnou sílu a schopnosti.

Jungmannova národní akademie po roce (14. 4. 2024)

Rok a měsíc uplynul od prvního semináře Jungmannovy národní akademie: Geopolitika Ruska a Číny s Oskarem Krejčím a jako drobný doplněk vztahy civilizačních okruhů s Petrem Hamplem. Včera jsme ten stejný seminář zopakovali (již poněkolikáté). Jungmannova národní akademie za ten rok získala tři stovky studentů (pravidelných i příležitostných), desítky učitelů, sponzory i drobné podporovatele, snad i skvělou reputaci. A hlavně jsme se strašně moc naučili.

Dostávám otázky, jestli to je výchova kontraelity. To určité míry ano. Ale vznik kontraelity zpravidla bývá nezamýšleným důsledkem něčeho jiného. Tady nám jde o to, že pomáháme sobě i dalším lidem rozumět světu kolem sebe, rozumět sami sobě, kultivovat své myšlení i svou osobnost a žít tak, aby nás to bavilo. A takovým vedlejším produktem je to, že tu vyrůstají lidé podstatně vzdělanější a kompetentnější než ta „elita“, která dnes ovládá redakce, ministerstva a mnohdy i univerzity. Však taky občas dostáváme od některých profesionálních intelektuálů – režimních patolízalů hořké a nepřátelské zprávičky.

Tudíž příležitost poděkovat všem, kdo nás podporují. A že jich není málo.

O drogách (14. 4. 2024)

Je všeobecně známo, že antidepresiva snižují sexuální potěšení. Série pokusů experimentů londýnských psychiatrů ukázala, že psychedelické látky (houbičky, lsd atd.) srovnatelný účinek proti depresím, ale sexuální život netlumí, naopak zlepšují prožívání. Vědci narazili na jediný problém. Že pod vlivem těch látek člověk prožívá až příliš citů a něhy vůči někomu, komu by v běžném stavu nechtěli nic takového poskytnout.

Znova a znova to ukazuje, jak hloupá je nálepka „drogy“, která zahrnuje nejrůznější látky s nejrůznějšími účinky. Některé opravdu představují  hrozbu pro lidi a společnost a oprávněně požadujeme, aby stát zasáhl proti jejich šíření, jiné by se měly používat pod dohledem lékařů a další jsou naprosto neškodné. Když se to všechno na jednu hromadu, je výsledkem jen zmatek a totálně neefektivní politika. V zásadu souhlasím s lidmi, kteří varují, že pokud budou legalizovány některé „drogy“ pro dospělé, budou brzy legalizovány všechny, a to i pro děti. A samozřejmě musíme vidět, že některé zdánlivě neškodné látky jsou pro uživatele jen branou k látkám velmi nebezpečným. Ale to všechno je právě dáno tím, že nálepka „drogy“ zahrnuje všechno kromě alkoholu.

O symbolech (13. 4. 2024)

„Symbolicky jde o přechod Slovenska do tábora nedemokratických a čistých totalit, které pod vedením Ruska a Číny vyhlásily a vedou (zatím hybridní) válku “americkému” světovému řádu,“ napsal komentátor Peter Schutz a spousta liberálních médií to přetiskuje.

I já na tu větu upozorňuji, protože je nesmírně zajímavá. Všimněte si, co panu Schutzovi vadí. Budou na Slovensku zavíráni odpůrci režimu? Propukne tam hladomor? Napadne slovenská armáda Českou republiku? Stane se něco jiného strašlivého? Ne, pan Schutz o ničem takovém neví. Jenže ono nejde o to, co se bude dít. Jde o to, co to symbolizuje!

A proč slovenská volba prezidenta symbolizuje zrovna „přechod do tábora nedemokratických totalit“? Proč nesymbolizuje třeba „spojení Marsu a Venuše“? Nebo „historické vítězství vousatých“? Ve skutečnosti není žádné objektivní měřítko, které by říkalo, že Pellegriniho vítězství symbolizuje víc „vítězství totalit“ než „ochranu bobrů v lužních lokalitách“. Symbol přece znamená, že v naší mysli jsou dvě věci spojeny, a že toto spojení sdílíme se skupinou dalších lidí.

Takže ano. V mysli Petera Schutze a jeho přátel je Pellegrini spojen s Hitlerem. Budiž. Ale proč by se tím měli ostatní zabývat? Proč by se tom měli psát novinové články?

A ono to jde ještě dál. Zbídačení obyvatelstva může symbolizovat úspěch nové ekonomiky. Statisíce Ukrajinců poslaných na zbytečnou smrt mohou symbolizovat vítězství nad Ruskem. Jenže důsledky katastrof, které lidé orientovaní na symboly působí, jsou skutečné.

O měřítku hospodářského úspěchu (13. 4. 2024)

Které národní hospodářství je úspěšné a které nikoliv? To přece záleží na měřítku! Měříme úspěch podle životní úrovně? A čí životní úrovně? Nebo podle zaměstnanosti? Nebo podle počtu patentů?

Jak to může být ošidné, ukazuje rozhovor s Víťou Pilmaierem, který se vrací k Československu za starého režimu. Měřeno rychlostí uvádění atraktivního spotřebního zboží to bylo mizerné až zoufalé. Měřeno některými finančními ukazateli to bylo dokonce děsivé. Jenže časy se mění a začínají být důležitá jiná měřítka. Třeba objemy průmyslové a zemědělské výroby. Schopnost zásobovat obyvatele velmi levnou energií. Relativní nezávislost na přerušení dopravních cest kdesi v cizině. Stabilita pracovních míst.

A najednou se ukazuje, že to nebylo tak špatné. Podle takových měřítek bylo dokonce hospodaření starého režimu výrazně lepší než toho polistopadového.

Což, mimochodem, nevylučuje, že časem začnou být důležité nějaké úplně jiné ukazatele a zase budeme přehodnocovat.

O umírněném islámu (12. 4. 2024)

Začne-li někdo mluvit o umírněném islámu, můžete si být jisti, že podporuje ty nejbrutálnější násilné formy a skupiny, včetně Islámského státu, Hamásu, Al Kajdy a já nevím koho ještě. Taková je aspoň moje zkušenost ze stovek debat s obhajovači tiché islamizace Evropy.

Třeba ty islámské šátky hidžáby. Umožnit jejich nošení je prý výrazem svobody. Opravdu? Jedna francouzská třináctiletá muslimka teď leží v bezvědomí v nemocnici poté, co ji zmlátila parta pravověrnějších spolužáků za to, že hidžáb nenosila. Kolik jiných mladých francouzských muslimek jej nosí dobrovolně? A kolik jen proto, aby se jim nestalo totéž? A v kolik případech je to smíšené v tom smyslu, že když člověk ví, že stejně nemůže jinak, jeho mysl se přizpůsobí.

Ve skutečnosti jsou jen dvě cesty, jak umírněné muslimy chránit před pravověrnými. Za prvé. Tvrdé represe proti těm, kdo by chtěli pravověrné poměry prosazovat. Třeba v tomto případě doživotní vězení pro pachatele, deportace jejich rodin a uzavření mešity, kam příslušníci jejich rodin chodili. Za druhé. Zákaz nošení hidžábu na veřejnosti. Tak, aby se každá svobodomyslná muslimka mohla odvolat na platný zákon.

Ale to jsou samozřejmě jen teoretické možnosti. Ve skutečnosti byli umírnění (rozuměj velmi vlažní) muslimové hozeni přes palubu. Evropské elity (i podstatná část antisystémové opozice) stojí na straně radikálního islámu.

O vystupování z Evropské unie (12. 4. 2024)

Je-li Evropská unie symbolem útlaku, pak by se vystoupení z Evropské unie rovnalo svržení sochy nenáviděného tyrana. Je ale dobré si uvědomit, že svrhávání soch nemění poměry. Sochy tyranů se svrhávají až po vítězných válkách nebo po vítězných revolucích, jinak to jsou činy zcela bezvýznamné.

O jazyce (11. 4. 2024)

Ještě jako středoškolák žijící v 80. letech jsem chodil na koncerty skupiny Dybbuk (později Panika). Asi dvacetileté holky, ze kterých jsem byl v těch 17 letech úplně hotový. Nedávno jsme si předplatil nějakou hudební službu a našel tam staré písničky Dybbuku z té doby. Pořád jsou naprosto senzační! Skvělá muzika.

Nicméně s odstupem si člověk všimne i dalších věcí. Třeba úchvatné texty. Tím nemám na mysli veršovánky, které příjemně naplní noty (jak je tomu u většiny písniček), ale opravdová umělecká díla, která tomu všemu přidají další dimenzi. Neuvěřitelně citlivá práce s jazykem, hraní si se zvuky a tak. Nádhera. A to napsaly dvacetileté holky. Dnes by to byly v podstatě ještě děti.

Pak jsem si ale položil otázku, proč si toho člověk všimne až s odstupem. Možná proto, že to mnohem víc trčí. Protože to není jen otázka jedné party muzikantek, ale celé dobové atmosféry. Doby, kdy každý středoškolák četl Nezvalovy básně, kdy do milionů pracujících byly tlačeny nedělní chvilky poezie a dbalo se na jazykovou kulturu. Z takového prostředí pak vyrůstají různé Dybbuky se svými písňovými texty.

Srovnání se současnou primitivní mluvou je až neuvěřitelné. Nejde o to, že jazyk je plný anglických slovíček. Jde o to, že jazyk se stal primitivním. I já mluvím primitivněji než tehdy. A s primitivním jazykem přichází i primitivní myšlení.

O přípravě na prohranou válku (11. 4. 2024)

Poznatek ze semináře s generálem Šándorem, který na Jungmannově národní akademii proběhl minulou sobotu. Ve starých dobách probíhaly války tak, že obě armády se shromáždily proti sobě, pustily se do sebe a po několika hodinách bylo jasné, kdo je vítězem. Pořád ještě máme v hlavě tuhle představu, ale ve skutečnosti se už dávno válčí úplně jinak. Jen výjimečně je něco jako jedna rozhodující bitva. Strany bojují a zvítězí ta, která dokáže déle doplňovat lidi, techniku, munici atd. Která doplňovat nedokáže, ta se zhroutí.

Problém je v tom, že všechny nebo téměř všechny evropské armády jsou připravovány na jednorázovou bitvu. Česká republika by nebyla schopna vést několikaměsíční válku, ale nebyli by toho schopni ani jiní evropští členové NATO. Chybí sklady plné náhradní techniky. Chybí zbrojovky chráněné proti úderům. Chybí vycvičení záložníci. A nesměřují k tomu ani nové armádní nákupy. Ty jen nahrazují současný materiál dražším materiálem.

Pokud je to příprava na válku, tak je to příprava na prohranou válku.

Hampl opět na Arktosu (10. 4. 2024)

“Jak zastavit úpadek Západu” se v překladu jmenuje další text, který mi vyšel na britském Arktosu. Fakticky se jedná o překlad klíčových pasáží z knihy Střízlivění.

O antisystémové opozici (10. 4. 2024)

Thomas Fazi publikoval na Unherd další skvělý analytický text o vývoji evropské antisystémové opozice. Nejdříve je strana v opozici, učí se technikám politického boje, učí se porážet mainstreamová média, dokáže stále pádněji oslovovat masy… až jednou vyhraje volby ve své zemi a sestaví vládu. Jenže v té chvíli se ukáže, že hospodářství země bylo cíleně zdecimováno a zbytek je závislý na podpoře z evropské centrály. A tak je principiální opoziční postoj v tichosti opuštěn a strana začíná podporovat všechno, proti čemu dříve bojovala – zatažení vlastní země do války, migraci, Green Deal a všechno ostatní, co si evropské vedení nadiktuje (nebo co si nadiktuje americký velvyslanec). Aby se neřeklo, zůstane prohlášení, že rodina je svazkem muže a ženy nebo podobná symbolická záležitost, na kterou euroelity kašlou.

Ukázkovým příkladem je Meloniová. Teď to vypadá, že stejnou cestu bude následovat Le Penová, a do značné míry je to i případ českého ANO.

Dá se s tím něco dělat? Ano, konsolidovat moc ve své vlastní zemi tak, aby bylo možné se pustit do zápasu s nadnárodními strukturami. Dokud velkou část moci drží opozici úzce spojená s těmi s těmi strukturami, nenadělá národní vláda nic.

Což otevírá otázku, co by udělalo ANO v případě volebního vítězství. Pokusilo by se o převzetí moci? To nejdůležitější se teď odehrává v hlavě Andreje Babiše. Povzbudí ho slovenský příklad, aby následoval Ficův vzor? To je teď pro náš národ mnohem důležitější než ekonomická situace, vývoj preferencí apod.

S Doležalem o ekonomii (9. 4. 2024)

Z velmi dlouhého rozhovoru s učitelem Jungmannovy národní akademie Tomášem Doležalem, kde probíráme různé záležitosti národního hospodářství, úroveň ekonomické debaty a vztah ekonomie k jiným disciplínám:

“… od počátku 90. let minulého století byl ve veřejném prostoru jako jediné správné, fungující a relevantní ekonomické učení prezentován klasický ekonomický liberalismus až libertariánství – tedy ve zkratce názor, že jedinou správnou cestou je maximální privatizace státního majetku a maximální deregulace a liberalizace ekonomického života doprovázený lživým tvrzením, že stát je vždy špatný hospodář, že jeho rozsah musí být minimální a že trh vyřeší vše. Politiky a tvůrci veřejného mínění byly tyto teze v rozporu se skutečností ještě navíc ztotožněny s politickou pravicí – a všechny oponentní nebo alternativní názory byly označeny za scestné levicové až komunistické ideje, které vedou k hospodářskému úpadku.

A i když se za těch 35 let od Listopadu 1989 v praxi ukázalo, že je tomu prakticky téměř naopak, rezidua této indoktrinace mezi lidmi stále přetrvávají. A, což je i lidsky pochopitelné, málokdo (nejen z ekonomů) rád a s nadšením přizná, že se dlouhodobě mýlil a sloužil špatné věci.”

ROZHOVOR S TOMÁŠEM DOLEŽALEM JE ZDE. 

O vážnosti ve světě (9. 4. 2024)

V odpovědích na otázky kanálu neČT24 připomínám, že “nepřátelský tlak z ciziny je něco, co je pro obyvatele každého státu hodně výhodné. Když je vaše vláda ve světě oblíbená, tak vás nepotřebuje a může hodit obyvatele přes palubu. Když je vaše vláda ve světě nenáviděná, musí se opřít o vlastní obyvatelstvo a zohledňovat zájmy nižších vrstev. Je tedy rozumné podporovat takové politiky, kteří mají ve světě co nejhorší jméno.”

Slovenští voliči tedy jednají racionálně. A mělo by to být vodítkem i pro lidi v jiných zemích. Jakmile o někom slyšíte, že zvedne mezinárodní prestiž země, pryč od něj.

KOMPLETNÍ TEXT ODPOVĚDÍ JE TADY.

O rozdělených společnostech (8. 4. 2024)

Jsou západní společnosti politicky rozdělené na přibližně stejně velké skupiny? Volební výsledky tomu napovídají. Přesto tomu nevěřte.

Západní společnosti jsou rozdělené na podobně velké skupiny, dokud stojí na jedné straně velká média, banky a velké neziskovky. Kdyby tihle obrovští hráči zmizeli, rozdělí se společnosti spíše v poměru tři ku jedné. 75% bude podporovat národní programy, 25% nadnárodní struktury.

Současný stav si ale nemůžeme představovat tak, že Český rozhlas, ČSOB a Člověk v tísni slouží globální moci. Ve skutečnosti oni jsou tou globální mocí. Oni  implicitně úkolují politické strany, nikoliv naopak.

Tam, kde se podaří jejich moc zlomit, tam se společnosti stávají v zásadě jednotnými. Samozřejmě s tím, že okrajové skupiny mohou dělat rámus a fotit se pro zahraniční média. To patří ke svobodnému životu, ale neurčuje to směřování země.

Za Jaroslavem Baštou (8. 4. 2024)

Doufal jsem, že až Jaroslavu Baštovi skončí poslanecký mandát, odučí ještě něco v Jungmannově národní akademii (byl členem vědecké rady). Tak už neodučí. Byl to jeden z těch mála lidí, na které jste hrdý, že jste měli možnost se s nimi setkat, protože jsou výjimeční. Jaroslav Bašta (mimo jiné člen vědecké rady České společnosti pro civilizační studia) výjimečný byl. Výjimečně statečný, výjimečně moudrý. Historik, který nepodléhal ani komunistickému vidění ani liberálnímu vidění ani katolickému vidění, ale prostě chtěl porozumět. Statečný člověk. Laskavý člověk. Není, kdo by ho nahradil. A myslím, že on sám si uvědomoval, že chybí mladší historici jeho formátu a tak se snažil vzdělance – padesátníky podporovat, jak to jenom šlo.

Pro někoho možná bude Jaroslav Bašta jenom ten, kdo nebyl dost suverénní v televizním studiu a kdo nedokázal správně chrlit líbivě znějící fráze. Paradoxně nevyhrával debaty, protože jako jediný přemýšlel, o čem se vlastně mluví. Je to vada nebo přednost?

O civilizačním směřování (7. 4. 2024)

V knížce Střízlivění tvrdím, že západní civilizace se nadále nebude chovat jako jeden civilizační celek, alespoň ne v nejbližší době. Některé země budou nadále snít o bezkonkurenční americké dominanci a volném trhu a nadále půjdou cestou postupného civilizačního i hospodářského úpadku. Jiné země a národy začnou hájit vlastní zájmy a navážou na úspěšné 19. a 20. století. Kam bude která země směřovat, je do značné míry otázkou náhody. Kde se zformuje jaká mocenská skupina, a kdo bude mít víc štěstí při kterém mocenském střetu.

Zdá se, že vývoj České republiky a Slovenska v posledních letech potvrzuje, že státy mají tendenci profilovat se „jednobarevně“. Jít jedním nebo druhým směrem.

Že by se někdo mohl stát satelitem Ruska, to je prostě blbost. O tom mohou snít někteří místní nespokojenci, ale není nejmenších náznaků, že by Rusové chtěli do něčeho podobného investovat zdroje a úsilí.

Sláva svobodnému Slovensku (7. 4. 2024)

Pellegrini a s ním spojená politická skupina dokázali porazit favorizovaného Ivana Korčoka, za kterým se sjednotily veškeré globalistické síly. Porazili velké peníze, velká média a velkou byrokracii.

Podle sázkařů i výzkumů měl navrch Korčok, a byly i další důvody očekávat jeho vítězství. Nicméně Pellegriniho lidé vedli skvělou kampaň a dokázali volby proměnit v referendum o zapojení do již prohrané války NATO na Ukrajině. Pellegrini vyhrál pohodlným rozdílem 200 tisíc hlasů.

Na detailnější analýzu teprve čekáme. Je nicméně velice pravděpodobné, že Pellegrini dostal k volbám skupinu lidí, kteří se jinak nezajímají o politiku a nechodí k volbám. Na tom bývala založena Zemanova vítězství.

Předpokládám, že to velice pozitivně ovlivní atmosféru v ČR. Hysterická vládní moc přitvrdí, čímž si odcizí i některé skupiny, které váhají, ke komu se přiklonit. Ale především to vidí v ANO, kde se pořád ještě hraje o to, jestli se stát hlavní opoziční silou (proti válce, proti migraci, proti Green Dealu, proti ztrátě suverenity) nebo jestli to hrát někde mezi.

Sláva svobodnému Slovensku!!!

O fake news (6. 4. 2024)

Upozorňuji na přednášku Františka Kubáska a doporučuji ji. Byl jsem na ní před pár měsíci, je výborně postavená a vtipná.

Zároveň se ale nemůžu ubránit určitému smutku, protože trpí přesně tím, čím trpí drtivá většina radikální opozice. A sice tím, že přistupuje na pravidla hry, jak jsou vytyčena současnými elitami. Oni nás obviňují, že šíříme blbosti (a často mají pravdu), tak my zase obviníme je, že blbosti šíří oni (a často máme pravdu – jak František Kubásek jednoznačně dokazuje).

Vzadu za tím je schovaná představa, že ten, kdo má možnost šířit lži, manipulace a demagogii, ten je silnější či mocnější než ten, kdo tuhle možnost nemá. Za určitých okolností to tak může být. Jenže ten, kdo ztratí prostor s dobrým a důsledným oddělováním pravdy od fámy, omylu a nepravdy, ten ztratí taky schopnost orientovat se a ten ztratí schopnost jednat racionálně. To vidíme na politických elitách, ekonomických elitách, ale také na opozici.

Kdepak, pravda a racionalita nejsou jen morálně lepší. Z dlouhodobého hlediska vedou taky k tomu, že ti, kdo vidí svět pravdivě, vyhrávají nad těmi, kdo se utápí ve fantaziích a lžích.

Minimální podvod (6. 4. 2024)

Probíhající hroucení argentinského národního hospodářství představuje další debakl teorie minimálního státu. Pokaždé, když se její příznivci dostanou k moci, dopadne to stejně. Začne to sliby, že „zastaví komunismus“ a výsledkem je další pokud o prosazení volnotržní utopie, která na začátku 21. století působí větší škody než ta komunistická. Proč to nemůže fungovat? Protože když národní stát vyklidí pozici, okamžitě ji zaplní nějaký cizí stát nebo nadnárodní korporace nebo jejich kombinace. Vždy a všude.

Poctivé by bylo na začátku říct: Náš stát přestane řešit tyto oblasti a předá je německé vládě. Nebo americké vládě. Nebo korporaci Bayer. Nebo Goldman Sachs. Třeba mají lidé za to, že by jim bylo lépe, kdyby v jejich zemi vládli manažeři Exon Mobile než jejich ministři. Budiž. Má to ale být jasně řečeno. Bez toho je to povídání o „minimálním státu“ docela obyčejný podvod.

O panské morálce (5. 4. 2024)

Když loni v říjnu pronášeli čeští politici nadšené proizraelské proslovy a paní ministryně obrany se producírovala zahalená do izraelské vlajky, předpověděl jsem (v Parlamentních listech), že jim to nevydrží dlouho. A taky nevydrželo. Ono se totiž rychle ukázalo, že pro USA jsou důležitější vztahy s velkými arabskými státy než vztahy s Izraelem, že západní intelektuálsko-politická třída je skrz naskrz prorostlá antisemitismem, a že Evropská unie stojí už roky na straně radikálního islámu proti Izraeli.

Takže ten principiální morální postoj byl intenzivní, ale krátký. Ale aby nedošlo k mýlce. Ti lidé nejsou cyničtí pokrytci. Oni ten svůj morální postoj silně niterně prožívají a připadají si nesmírně vznešeně. Ale pokud zjistí, že panstvo požaduje něco jiného, budou stejně silně niterně prožívat opačný postoj. Tomu se říká patřit na Západ.

Chudoba a válka (5. 4. 2024)

Před pár měsíci jsem tu psal o tom, že válečná ekonomika prospívá chudým lidem. Dolní polovina obyvatel Velké Británie měla za války vyšší životní úroveň než za předcházející krize. Chudým lidem neprospívá, že jsou posíláni na frontu, ale ekonomická opatření jednoznačně hrají v jejich prospěch. Pár lidí se mi tehdy pošklebovalo.

A hle, máme tu hmatatelný výsledek. Poté, co Rusko částečně přešlo na vojenskou ekonomiku, příjmy nejbohatší desetiny stagnují (pořád stejně skvěle), příjmy nejchudších se skoro zdvojnásobily. Nikdy předtím se nic podobného nestalo.

Není tedy divu, že občas někoho napadne zkombinovat mír a některá opatření válečné ekonomiky.

A jak je to s tím, že na válce vydělávají bohatí? Statistické údaje shromážděné Pikettym jednoznačně ukazují, že na válce vydělávají NĚKTEŘÍ bohatí. Máme-li na mysli celou společenskou vrstvu (např. horních 5%), tak ta ztrácí.

To za předpokladu, že se vede skutečná válka a že stát přejde na válečné hospodaření. Současný západní stav, kdy jsme neustále zapojeni do nějakých konfliktů a kdy ve válce jsme i nejsme, ten jednoznačně přispívá ke zvyšování sociálních rozdílů.

O vlivné osobě (4. 4. 2024)

Loňské ukrajinská sebevražedná ofenziva byla první ofenzivou v dějinách, na kterou se přede točily filmové upoutávky. Po tisíce let předtím se vojevůdci snažili přípravy na útok utajit. Dopadla podle toho. Nepřinesla nic jiného než likvidaci zbývajících ukrajinských jednotek NATO.

Nebyl to ojedinělý úlet. Na projev stejné mentality narážíme znova a znova. Třeba vlivní lidé. Po staletí tomu bylo tak, že když byl někdo hodně vlivný, tak se spíš snažil, aby se o něm moc nevědělo. A spíš se tak šuškalo, že ten nebo onen má obrovský vliv. V posledních letech je to ale naopak. Podnikové útvary propagace se usilovně snaží o to, aby jejich šéf byl vyobrazen na titulní straně nějakého časopisu jako „nejvlivnější osoba“. Utrácejí se za to miliony.

Naposledy se to povedlo šéfce českého Google Taťáně le Moigne (předpokládám, že se už brzy přejmenuje na Oxanu de Moigne), která se svým úspěchem patřičně chlubí. Konečně celý obchodní svět ví, kdo nejvlivnější. Může si to přečíst na titulní stránce Forbesu. Mimochodem, zrovna u téhle dámy by to bylo jedno, protože se jedná o vzornou byrokratku, která za celý život neprojevila nejmenší závan vlastní vůle ani ji nenapadla žádný vlastní myšlenky či vlastní pocit. Tedy v byznysově-obchodním životě, o jejím soukromí nic nevím.

No, aspoň kvůli tomu neposlali na zbytečnou smrt 100 tisíc lidí.

O zákazu kotlů (4. 4. 2024)

Možná jste zaregistrovali, že od 1. dubna platí zákaz topení ve všech starých kotlích, včetně kotlů na dřevo, tedy vzorného obnovitelného zdroje. Kritériem, co se zakazuje, přitom není žádný obsah spalin ani nic podobného. Zakázán je každý kotel vyrobený před rokem 2000, ať je sebečistší. Kdo nemůže každých pár let vyměnit kotel (který klidně vyjít na jeho celoroční příjem), ať mrzne. Po těch pár let, které zbývají, než budou zakázány i staré stavby a jejich obyvatelé posláni pod most.

No dobře, tak si výrobci moderních kotlů v unii zase něco prolobovali. Tak to prostě v životě chodí. Jenže česká vláda to nemusela akceptovat. Stačilo dát v tichosti úřadům pokyn, aby to nevymáhali. Nebo viníkům se starými kotly dávat pokutu ve výši jedna koruna. V Americe je normální, že jednotlivé státy takhle občas přistupují k federálním normám. Nechtělo to ani žádnou statečnost, žádné hádky se s EU, žádné složité vyjednávání. Ale ani za to nejchudší čtvrtina lidí nestojí.

Říkáte si možná, to je otázka pár chudáků, já jsem střední třída, nemůže se mi nic podobného stát. V situaci permanentně chudnoucí země to ale není moc spolehlivé.

Zpět do minulosti (3. 4. 2024)

Tenhle obrázek jsem si stáhnul z jednoho izraelského twitterového účtu (a přeložil). Vyjadřuje přesvědčení o morální nadřazenosti západní civilizace nad islámem. Přesvědčení, které sdílím. A že prý jsme dekadentní a amorální? Každé z těch dekadentností najdete v islámském světě mnohem víc než v Evropě a USA (včetně pedofílie, změn pohlaví, rozpadu rodin atd.)

Jenže ono to má háček. Všimněte si, že autor obrázku musel vzít 100 let starou fotografii. Mohl by vzít ještě nějakou fotografii z 80. let, kdy by ti lidé byli méně formálně oblečeni, ale platilo by o nich to stejné. Jenže dnešní Západ se podobá více té dolní fotografii. Nevěříte? Tak si najděte v archivu nějaké emotivní vystoupení ministrů současné české vlády (nebo protisystémové opozice – abychom byli spravedliví). Podobá se tomu obrázku dole, ne tomu nahoře. Totéž platí o jejich myšlení.

Ti ctihodní vědci a jiní úctyhodní lidé tady pořád jsou. Ale vesměs jsou zalezlí a snaží se na sebe příliš neupozorňovat. Dobře chápou, že dnešní Západ je někde jinde.

Komu svědčí válka (3. 4. 2024)

Anglicky píší bloger Big Serge, na kterého tu pravidelně odkazuji, se tentokrát věnuje – mimo jiné – mandžuské operaci. V srpnu 1945 stačilo Rudé armádě pouhých 11 dnů k obsazení území o velikosti Francie hájeného téměř milionem Japonců. Za touto impozantní otázkou sílu je zajímavá zákonitosti, upozorňuje Big Serge. Zatímco všechny ostatní státy byla během války vyčerpány, síla, schopnosti a zbrojařská kapacita Sovětského svazu během války neustále rostly, takže byl v roce 1945 tak silný jako nikdy předtím. V tomhle světle bychom měli číst poválečné jednání západoevropských vůdců, včetně založení NATO. Jednali v panice. Kdyby měl Stalin chuť, mohl za pár týdnů obsadit celou západní Evropu. Všechny tehdejší diskuze západních stratégů řešily v podstatě jen to, kolik dnů by taková operace trvala. A kdyby měl Stalin anglosaskou expanzivní mentalitu, byl by to udělal. Naštěstí je východní mentalita méně agresivní.

Mimochodem, zdá se, že pořád platí, že dlouhá válka Rusko nevyčerpává, nýbrž posiluje. Každý, kdo odmítá mírová jednání i za cenu ústupků, zvyšuje riziko ruské armády v Berlíně a Paříži. Zatím spoléháme jen na to, že ruská mentalita je málo výbojná (v jazyce našich médií „zbabělá“). Je ale rozumné stavět bezpečnost právě na tom?

Utopista Milei (2. 4. 2024)

Jestli vám připadne vládnutí Petra Fialy šílené, tak to buďte rádi, že nežije v Argentině, a že nemáte prezidenta Mileie. Za tři měsíce zvládnul napáchat větší ekonomické škody než Fiala za tři roky. Vyhrál volby na základě slibu, že už konečně zkrotí inflaci, ta se ale od jeho nástupu do funkce více než zdvojnásobila. A protože platy zaostávají za cenami, pro miliony lidí to znamená pád do bídy. Prezident tvrdí, že se to brzy zlepší, jenže mezitím masově krachují fabriky, takže brzy ke zdražování přibyde ještě nezaměstnanost. A nový prezident připravuje další kroky – zákaz všech typů protestů, a vlastně i téměř jakékoliv opoziční činnosti. Což přesně odpovídá latinskoamerické tradici – volný trh, bída, brutální diktatura a zkorumpovaná vláda, to vše za detailního dohledu za USA.

Všimněte si, že to neplní stránky tisku. Nikde nečtete dojemné články o zoufalství matek hladovějících dětí a nutnosti zasáhnout, jaké jste četli třeba o Venezuele. A proč o tom nečtete? Protože americké korporace tam neprodělávají a americká vláda není pod tlakem řešit to přes tajné služby. Takže Argentinci hladoví humanitárně.

O novém dějepise (2. 4. 2024)

Tak v nových osnovách dějepisu prý budou dějiny genderu. Konečně něco, co by zvládli i žáci s mentální úrovní členů současné vlády. V prvním století byli muži a ženy, v druhém století byli muži a ženy, ve třetím století byli muži a ženy….v 19. století byli muži a ženy, ve 20. století byli muži a ženy a někdy po roce 2000 byl vynalezen transgender a 96 pohlaví. To by mohl zvládnout i pan Lipavský.

O morálce a pokroku (1. 4. 2024)

Filosofové, učitelé morálky a náboženští vůdcové už tisíce let píšou o tom, jak by se lidé měli chovat v určitých situacích. Jenže to je ta menší část problému. I když víme, co je správné, lidská vůle je často slabá. A rozhodně nepomáhají ani výklady o tom, že rozumná či mravní složka lidské bytosti musí zvítězit nad tou živočišnou. Jak nedávno napsal sociální psycholog Jonathan Haidt, pudy vždy zvítězí nad racionalitou. Takže zbývají jen neustálé výčitky svědomí nebo odmítnutí toho morálního principu (když to neumím dodržovat, tak to asi morální není) nebo vzájemné povzbuzování k mravnosti, což většinou vede k vytvoření paranoidní atmosféry, kde se lidé navzájem hlídají a případně k zavádění drakonických trestů, které působí větší škody než samotné porušování pravidel.

Existují tři možnosti, co s tím.

Progresivistické řešení: Úplně zahodit ten mravní princip, zakázat ho a nastolit zastrašování a represe proti každému, kdo ho chtěl morální pravidla připomínat. Jenže likvidace morálních pravidel vede k chaosu a neustálé válce každého proti každému.

Konzervativní řešení: Nechat to být, jak to je. Když s tím dokázali žít ti před námi, proč ne my. Nefunguje to moc dobře, ale pořád je to ještě nejméně špatná varianta. Případně to může doplnit morální nátlak, vyvolávání pocitů viny, fantazijní představy o údajně mravných minulých dobách atd.

Rozumné řešení: Vyjít z toho konzervativního, ale snažit se ho postupně vylepšovat. Použít to, co jsme se v posledních desetiletích naučili o mozku, společnosti a světu. Vyvinout lepší cvičení nebo „behaviorální strategie.“ A jestli časem budou prášky na silnější vůli, proč ne. Prostě si nenalhávat, že starý svět byl dokonalý, a snažit se vylepšovat. Postupovat krůček po krůčku ke světu, ke se nám bude lépe žít a kde budeme spokojenější.

Že z těch novot můžou být nové problémy? Samozřejmě, že ano! Nikdy nic úplně dokonalé, nikdy nic není navždy. I při každém zlepšení ztrácíme něco, na co budeme vzpomínat s nostalgií. Podstatné ale je, aby ty nové problémy nebyly tak závažné, že udělají svět horším místem než dosud.