Glosy za leden 2024

O vyklízení pozic (31. 1. 2024)

V brněnském vystoupení u příležitosti uvedení nové knihy jsem připomněl zkušenost z posledních desetiletí, kterou jsme udělali nejen my v České republice, ale i lidé v jiných zemích.

„Kdykoliv stát vyklidí nějakou oblast s tím, že to není role státu, není výsledkem nárůst svobody. Uvolněný prostor okamžitě zaplní korporace a velké neziskovky, které se počínají tak hnusně, jak si to státní úřady dovolí jen zcela výjimečně. Výsledkem takového vyklizení prostoru je další ztráta svobody a zhoršení života. Berme tu zkušenost vážně a pracujme s ní.“

O válkách – omylech (31. 1. 2024)

Lord Stanmore prohlásil po krymské válce, že byla vyvolána „ve snaze čelit útoku, který nikdy nehrozil a nikdy nebyl zamýšlen“. Británie zaplatila vysokou cenu, i když vyhrála. Poprvé v dějinách bojovala po boku osmanské říše, která tvrdě utlačovala až vyvražďovala křesťanské komunity  a bojovala proti režimu, který ty komunity chtěl chránit.

Británie v té válce zvítězila, ale poškodilo jí to. Nejen, že ztratila dost mužů, ale už nikdy se nepodařilo najít jiné morální ospravedlnění koloniální expanze než momentální mocenské zájmy.

Mimochodem, něco velmi podobného se odehrálo o 100 let později, když Američané válčili ve Vietnamu. Amerika byla lidsky, morálně i hospodářsky poškozena válkou, o které se později ukázalo, že v ní byla omylem. Teorie, že po případném pádu jihovietnamského režimu se zhroutí velká část západního světa, se ukázala jako naprosto chybná.

Nic to samozřejmě nepřipomíná.

Nespravedlnost v Americe (30. 1. 2024)

Mluvíme o globálních elitách, ale přece jen ty platí, že mocenské, finanční a mediální elity nejsou na celém světě stejné. Nová aristokracie v Praze a Varšavě nadšeně propaguje nacistické symboly, zatímco nová aristokracie v New Yorku je z nich přinejmenším rozpačitá.  Když si příslušník liberální oligarchie (jiný název pro totéž) v Praze ulomí nehet, mohou za to společnými silami Putin a Babiš. Když si příslušník liberální oligarchie v New Yorku ulomí nehet, může za to patriarchát, kolonialismus a rasismus. V Praze ty motivy najdete taky, a jsou vřele podporované, ale přece jen nejsou povinnou výbavou.

Tak se teď třeba řeší, proč film Barbie nebyl nominován na Oskara i v kategorii Nejlepší režie. No přece protože ho natočila žena, to je jasné! Jinak by jasně zvítězil. A americké angažované blbky s pláčem mluví o tom, že neví, jak budou takovou šílenou nespravedlnost vysvětlovat svým dcerám. Zvláště palčivě to pociťují příslušnice těch nóbl rodin, které žijí z bídy tisíců pracujících ve své zemi i v amerických koloniích. Ano, jsou to ty rodiny, které zbohatly z práce 10letých horníků v pensylvánských dolech. Na čemž není nic špatného, protože ta líná holota jsou beztak samý rasista a samý sexista, takže si nic jiného nezaslouží.

O fialovské avantgardě (29. 1. 2024)

Čím se liší Fialova vláda o jiných evropských vlád? Tím, že je v některých ohledech poctivější. Když všichni horují pro válku a všichni vášnivě mluví o klimatických programech, tak zároveň po očku pokukují, kde by se dalo co ukrást, vyšmelit, převést nějaké dotace. Získat pro svou zemi levnější energii. Vykázat nějaké opatření, ale ve skutečnosti neudělat nic. Dosáhnout nějaké výhody pro svovu zemi. Takhle by to dělal Andrej Babiš.

Postoj Fialovy party je – zdá se – jiný. Rozkrádání vůči vlastním lidem, ale vůči globální oligarchii (dnes už jen západní) naprostá poctivost a bezelstnost. Co říkáme, to taky děláme. Když na nadnárodním summitu pro něco horujeme, pak to vlastně zemi naplno uplatňujeme.

V tom smyslu je Fialova vláda dost možná předvojem, protože v mnoha jiných zemích teď manévrují, ale zároveň pěstují fanatické nátlakové skupiny, které je nakonec donutí udělat to nejhorší.

Před osvícenství (28. 1. 2024)

Někdy před rokem 2015 jsem začal psát o tom, jak radikálně se změnily západní mocenské elity oproti dobám o pár desetiletí dříve. Jak vrstvu, kde kdysi byli nadprůměrně zastoupeny silné osobnosti, tvoří bezvýznamní úředníčci a intrikáni tvořící spojení iracionálním davovým chováním a tupou konformitou.

Až s odstupem dnes vidím, že problém je širší. Upadá západní civilizace jako celek. Postihuje to všechny společenské vrstvy, ovšem mocenskou elitu nejdříve, nejrychleji a nejrazantněji. Iracionální útoky proti vědě jsou součástí stejného trendu jako podpora džihádu proti vlastní civilizaci. Jenže vidět ten problém na sobě je obtížné. Vidět ten problém na jiných je snadné.

V Pákistánu radikálové organizují bombové útoky proti očkovacím stanicím, kde jsou děti očkovány proti dětské obrně. Ano, patří to k jejich civilizačním zvykům, stejně jako to patřilo k naší minulosti. Třeba vesničané, kteří rozmlátili první hromosvod Prokopa Diviše. Vycházeli ze zkušenosti, že panstvo kašle na lidi a klidně prosadí vynález, který lidem ublíží. Ta zkušenost byla správná, nicméně celkový úsudek chybný. Takové chyby se budou stávat ve všech dobách. Ovšem, být to dnes, našli by se politici, spisovatelé a asi i pár akademiků, kteří by usilovali o přízeň davu tím, že budou potvrzovat, že Divišův hromosvod skutečně způsobuje sucho. A  tady se kruh uzavírá. Tehdejší elita cítila určitou odpovědnost, dnešní nikoliv. Proto upadá společnost do temnoty.

A mezitím se někteří moji spoluobčané snaží zničit domnělé spiknutí Billa Gatese a Klause Schwaba tím, že nebudou sebe nebo své děti očkovat a vystaví se riziku nějaké hnusné nemoci. Proč by to Gatesovi a Schwabovi mělo vadit, to vysvětlit nedokážou. Ale proč to také vysvětlovat. Vracíme se mentálně před osvícenství.

O leninském paradoxu (28. 1. 2024)

Profesor historie z londýnské univerzity Philip Cunliffe napsal na Unherd hezký text, kde se zabývá tím, jak první světová válka určitě zničila určité uspořádání světa a jak vlastně zničila i celou buržoazně-kapitalistickou civilizaci. Svět secesních budov, technologického optimismu a kolonií bez hranic. Ten svět už nebyl nikdy neobnoven.

A profesor Cunliffe připomíná zajímavý paradox. Proti té válce, která zničila buržoazní svět, se postavil jeden jediný státník – Vladimír Iljič Lenin. Právě ten, který měl ze všech nejmenší motivaci ten starý svět chránit.

Podobné paradoxy v dějinách vidíme překvapivě často.

O připravenosti (27. 1. 2024)

Profesor Ivo Budil: “Domnívám se, že kniha Střízlivění od Petra Hampla přichází právě včas. Nejde totiž jenom o to, že se završil proces střízlivění české společnosti z jejích nadějí a iluzí po roce 1989, z ekonomického liberalismu, z takzvaného Západu, z atlantických struktur. Především jde o to, že se na horizontu pravděpodobně rýsuje geopolitická změna, v níž uspějí ti, kteří jsou na ni intelektuálně a morálně připraveni.”

O diplomatech a generálech (27. 1. 2024)

Občas dostávám otázku, co mi Jungmannova národní akademie přináší. No přece možnost pracovat s lidmi, jako jsou Oskar Krejčí, Ivo Budil a Ilona Švihlíková! Možnost pracovat s nimi jako s kolegy, dělat s nimi společné věci, pronášet k nim doplňující přednášky apod. Debatovat s nimi. To člověku umožňuje růst rychleji, než kdyby studoval tu nejdražší školu na světě. A já růst potřebuju. Je ještě tolik věcí, které neznám a kterým nerozumím!

Oskar Krejčí při dnešním semináři:  “Že má stát mizerné diplomaty, to poznáte podle toho, že místo ministerstva zahraničí mluví generální štáb.”

Já k tomu ještě doplňuji, že existují dva druhy generálních štábů. Někdy v nich převažují skutečné vojáci a stratégové, ti zvažují reálné možnosti a dopady a zpravidla jsou zdrženliví. Jindy v nich převažují mediální reklamní hvězdy, které chtějí válčit proti jaderné mocnosti, protože nejspíš nemají představu, co ten výraz znamená.

O obětech, jejichž tváře nesmíte znát (26. 1. 2024)

Pokládáme za normální, že existuje cenzura informací o válce na Ukrajině. Je to normální, jsme fakticky jednou z válčících stran a válčící strany se tak chovají v každém konfliktu.

Nemuselo by ale být normální, že jsou cenzurovány informace o válce v Gaze. V Nizozemí se třeba stalo, že proizraelská skupina chtěla vyvěsit billboardy s portréty unesených a dosud zadržovaných lidí. Oslovila 10 agentur provozujících billboardy. 10x byla odmítnuta. Izraelských „válečných zločinů“ je ale plný veřejný prostor. V České republice se o něco takového ani nepokoušeli.

Není to překvapující. To samé tu bylo s migrací, to samé tu je s islámem, to samé tu je s transgenderem a jakoukoliv jinou záležitostí. Překvapující je, jak někdo může tvrdit, že mainstream Izraeli nadržuje.

O cílech politického jednání (26. 1. 2024)

Curtis Yarvin si správně všiml, že smysl (cíl) instituce nebo projektu nebo aktivity se pozná podle toho, co dělá. Není důležité, s jakým záměrem to bylo kdysi založeno. Není důležité, jaké řeči se kolem toho vedou. Důležité je, co to dělá, a jestli s tím jsou spokojeni ti, kdo mají rozhodující slovo. Podle toho poznáme, že cíl je plněn.

Pochopitelně se to může měnit v čase. Třeba válka na Ukrajině.

Původními cíli bylo:

• Zničit nebo vážně poškodit Rusko, které skutečně nebo domněle představovalo hrozbu pro Západ (jakožto příliš agresivní stát či příliš agresivní národní kultura).
• Převzít kontrolu nad nerostnými zdroji na území Ruska.

Jenže současné aktivity nás zjevně nepřibližují ani k jednomu z těch cílů. Rusko není menší hrozbou než před pár lety a Američani nejsou blíže ovládnutí jeho zdrojů. Válka i sankce by tedy měly být zastaveny. Jenže mezitím se objevily jiné cíle:

• Zabít co nejvíc Ukrajinců a dojímat se na jejich osudem.
• Umožnit korupci, přidělit nové státní zakázky atd. (a nejde jen o korupci na Ukrajině, stačí připomenout zbrojní zakázky udělované českou vládou).
• Zavést ve státech Západu poloválečný stav včetně cenzury, represí a omezení každodenního života. Vypořádat se pod tou záminkou se všemi starými nepřáteli (třeba katoličtí konzervativci začali být veřejně označováni za „Putinovy agenty“).

Tyto cíle jsou plněny a sponzoři jsou spokojeni.

To nevylučuje, že se v budoucnu objeví jiné cíle.

O skutečné alternativě (25. 1. 2024)

Česká republika potřebuje hlubokou společenskou změnu. Nejen výměnu konkrétních osob ve vládě, ale změnu mocenských mechanismů a změnu převažujících vzorců myšlení. Potom ale nemůže opozice vládu napodobovat.

• Proti cenzuře v mainstreamových médiích nemůže stát cenzura v alternativních médiích.
• Proti šikanování disidentů nemůže stát šikanování jiných disidentů.
• Proti konspiračním historkám o ruských špionech nemůžou stát konspirační historky o Billu Gatesovi.

A tak dále.

• Na cestě ke změně jsme tam, kde opozice přichází s úplně jiným stylem.
• Proti tupé vládní  propagandě média na úrovni.
• Proti povinně stejnému názoru nějaký racionální způsob třídění argumentů.
• Proti sněhovým vločkám psychická odolnost.
• Proti primitivismu válečných aktivistů postavit analytické myšlení a všestranné vzdělání

A tak dále.

Jak daleko jsme od takové opozice?

O restitucích (25. 1. 2024)

Klára Samková se v hezkém článku zabývá restitucemi a všímá si, jak se jejich vymezení mění. Na začátku to bylo tak, že se vracel třeba kus lesa někomu, o kom se předpokládalo, že k tomu kusu lesa má určitý citový vztah a bude se od něj starat. Byl to vlastně ideální způsob privatizace – od anonymního státu ke konkrétnímu českému vlastníkovi.

Jenže charakter restitucí se postupně mění. V dalších vlnách už jde o předávání obrovských majetků zahraničním skupinám, které nemají naprosto žádný vztah k naší zemi ani k našemu národu a které nejsou nijak motivovány o ten majetek pečovat.

Článek Kláry Samkové je tady.

Připomíná, že zabavování majetků je v dějinách v zásadě normální. Že by se ale velké majetky vracely, to je v dějinách nevídané. Nikde nikdy v žádné zemi neproběhly takové „restituce“, jaké se dějí u nás. Jsme historicky unikátní.

I když… pokud tomu budeme říkat restituce, je to opravdu historicky unikátní. Pokud to ale označíme tak, že vítězové si berou majetky poražených, pak je to historicky úplně normální.

O ústavním soudu (24. 1. 2024)

Nikdo nemohl čekat, že ústavní soud bude snížení reálných důchodů posuzovat nestranně. Ale mohli jsme čekat, že se budou soud snažit vyvolat dojem nestrannosti. To by znamenalo, že soud do případu vstoupí jako třetí strana, která neprosazuje žádný vlastní názor na důchody a nesympatizuje s názorem žádné ze stran. Že do toho soud vnese nějaké právně-technické hledisko (třeba rozlišování různých typů retroaktivity nebo nějaké složité pravidlo z římského práva) a pak dá za pravdu vládě. Zároveň ale vládě něco drobného vytkne a dá jí dva týdny na odstranění formálního nedostatku. Nebo tak nějak.

Žádné hraní na nestrannost se ale nekonalo. Soudce Šimíček přečetl prohlášení sestavené z frází vládní propagandy a bylo to. Stejně dobře to mohla udělat asistentka z tiskového oddělení úřadu vlády. Zvládla by to stejně dobře.

Člověka by mohlo v první chvíli napadnout, že „masky spadly“. Liberální oligarchie se cítí tak silnou, že ztratila důvod cokoliv předstírat. Jenže pokud člověk takové žonglování s principy římského práva zvládá, začne mít tu eleganci rád a staví právní konstrukce jen tak pro potěchu. A pro své ego – aby ukázal vzdělanost a noblesu. Jenže co když je soudcem jenom úředníček? Nebo co když žije v prostředí, které neoceňuje eleganci logických konstrukcí, ale jenom tupou poslušnost?

O redaktorovi ČTK (24. 1. 2024)

Na sociálních sítích se probírá případ redaktora ČTK. Jak se to sběhlo. Na startu mé knihy Střízlivění byl plný Jihoměstský pivovar a přišel se také podívat zastupitel za ANO Tomáš Novák. Redaktor ČTK ho za to neuvěřitelně sprostě napadl na facebooku (asi byl opilý nebo zfetovaný). Zastupitel podal stížnost, protože redaktoři ČTK se mají zdržet veřejného vyjadřování politických názorů (jakýchkoliv). No a redaktor přišel o místo.

Nemám z toho žádnou radost. Ten chudák se tak snažil vyhovět panstvu, trochu to přehnal s horlivostí a je bez práce. Možná platí hypotéku, možná je v jinak nepěkné situaci. Stálo to za to? Přitom jsme se v životě neviděli, zjevně v životě nepřečetl jediný můj článek a neměl vůbec tušení, o čem ta kniha je.

Ono to má i druhou stránku. Tomu chlapovi nestačilo, že jsem zakázaný všude možně. Chtěl to posunout tak, abych nemohl ani sezvat pár přátel do hospody. A stalo se mu jenom to, co on chystal jiným. Ale stejně z toho radost nemám.

To je ta vaše pravda a láska! Strach a zoufalá bezohlednost bez jakýchkoliv zábran. Svět, kde lidé mohou přežít jen tak, že ničí životy jiných lidí. Jsem šťastný, že nejsem součástí toho vašeho světa.

O Kellerově poloptimismu (23. 1. 2024)

Jan Keller při společném vystoupení s Petrem Hamplem: Mám takovou napůl optimistickou hypotézu. Myslím si, že kdyby došlo na zrušení Benešových dekretů, že by se Němci do Sudet vrátit nechtěli.

Pan profesor k tomu ale dodává i druhou část: nastěhovali by tam problémové islamisty.

O naivních starosocialistech (23. 1. 2024)

Proč někteří stoupenci starého dělnického socialismu podporují džihád? Nejspíš to zavinil Vladimír Iljič Lenin, když roztřídil války do tří skupin:

1. Války mezi imperialistickými státy o zdroje, území, kontrolu dopravních cest apod.
2. Války mezi imperialistickými a socialistickými státy, což je fakticky pokračování třídního boje.
3. Národně-osvobozenecké války zemí utlačovaných imperialisty.

Žádná další možnost není. Džihád tedy spadá do kolonky „národně-osvobozenecká válka“ a Islámský stát nebo Hamás – to je jenom takový další Che Guevara.

Je důležité rozlišovat svět před Huntingtonem a po něm. Z toho před-huntingtonovského už neplatí téměř nic.

Až jednou… (22. 1. 2024)

Komunikační kanály jsou plné přání k mým dnešním půlkulatinám, což mě samozřejmě těší.  A těším se, až jednou budu slavit narozeniny ve svobodné zemi. Uspořádám oslavu hlasitou, bujarou a naprosto nekorektní. Pozvu ty nejskandálnější lidi. A žádný papaláš ani aktivista nebude vyhrožovat hospodskému, že mu zničí podnikání, jestli nám nezruší rezervaci. Nikdo se nebude bát, že přijde o práci, pokud se tam ukáže. Kdo bude mít chuť, ten přijde, a kdo nebude mít chuť, ten nepřijde. Budeme tam jíst český guláš z krávy, která se pásla na české louce a byla zabita a zpracována v naší zemi. Budeme pít pivo z pivovaru, který nepatří cizincům. A pozveme pořádnou jižanskou kapelu (tady se toho amerického vlivu nezbavíme, ona je ta jejich muzika fakt zábavnější).

Až se tohle splní, já už asi budu dost starý, takže budu jen sedět někde v rohu a popíjet. Ale i tak se na to moc těším.

O aliancích (22. 1. 2024)

„Každá revoluce musí mít na své straně část mocných dosavadního režimu,“ zmínil Josef Skála při semináři o následovnících Karla Marxe.

To je naprosto klíčový poznatek. Za velkými společenskými změnami je vždy mocenská koalice. Nikoliv koalice čistých nebo koalice důvěryhodných, ale koalice těch, kdo stojí o velmi podobnou změnu. V tom smyslu je obracení kabátů na jedné straně odporné, ale na druhé straně není úspěchu bez obracečů kabátů.

To ovšem také vyžaduje schopnost velmi přesně definovat zájmy a rozumět tomu, které z těch zájmů jsou rozhodující a u kterých je možný kompromis. A také schopnost vytvářet spojenectví a koalice – nikoliv spojenectví uvnitř jedné skupiny obyvatel, ale mezi různými skupinami.

Dvakrát o krizi Západu (21. 1. 2024)

Argentinský prezident Javier Milei promluvil v Davosu pateticky o krizi Západu. Požaduje okamžité zastavení progresivistické agendy, která ničí kulturu dělnické třídy a životy obyčejných lidí z nižších vrstev. Skvělé. Jenže pro Mileie je tento odpor proti progresivistické inkvizici neodmyslitelně spojen s tím, že předá americkým korporacím vládu nad svou zemí. Přitom progresivistickou agendu zavádějí právě ty korporace a je vyjádřením jejich finančních zájmů. Až bude Milei za pár let odcházet z úřadu, bude progresivistická inkvizice v jeho zemi silnější než kdy předtím.

Shodou okolností jsem před pár dny četl Davida Graebera, který mluví podobně pateticky o krizi Západu. Celý jeho popis bych podepsal, stejně jako většina soudných lidí. Jenže Graeber hned v dalším odstavci navrhuje řešení: víc Green Dealu, víc nemyslných zákazů, brutálnější prosazování progresivistické agendy.

Zkrátka, není to tak, že všichni, kdo kritizují současnou globalistickou moc, jsou automaticky spojenci. Mnozí, kteří se pokouší „sjednocovat“ slepence, budou postupně zjišťovat, že je to slepá ulička.

O prognózování dalšího vývoje (21. 1. 2024)

Jaké metody prognózování budoucnosti jsou poměrně spolehlivé a jaké nikoliv? To rozdělení je poměrně jednoduché, vysvětluji ve svém videu:

O konspiračních teoriích (20. 1. 2024)

Skupina psychologů publikovala studii o konspiračních teoriích. Došla k velmi zajímavým výsledkům, zejména ve světle toho, že konspirační teorie jsou souměrné – vůči těm lidovým existují i konspiračky noblesní. Není žádný logický rozdíl mezi vírou v židovské spiknutí a vírou, že svět je řízen Putinovými agenty. Není logický rozdíl mezi strachem z Velkého resetu a strachem z toho, že Donald Trump zřídí koncentrační tábory pro ekologické aktivisty. Není logický rozdíl mezi strachem z globálního oteplování a strachem z očkování. A tak dále.

Co tedy zjistili? Co rozhoduje o tom, že člověk podlehne konspirační teorii? Snížené kognitivní schopnosti (logické myšlení atd.), úzkostnost, pocit nejistoty a paradoxně taky vysoké sebevědomí (pocit: žiju ve strašně nebezpečném světě, ale já sám jsem úžasný a chytrý). Člověk si postupně vytvoří vlastní verzi světa, kde se jednotlivé konspirační příběhy navzájem podporují a posilují) a je v podstatě nemožné jej přivést zpět k rozumu.

Ale úplně nejdůležitější je asi toto: Jestliže si člověk neuvědomuje, že do toho padá, pak to znamená, že bych si to neuvědomil ani já. Zdravá skepse je tedy nanejvýš prospěšná.

O prokletí přítomného okamžiku (20. 1. 2024)

Ve čtvrtek, když jsem představoval novou knihu v budově brněnské KSČM, dostal jsem dotaz, jak by měli komunisté postupovat. Dotaz na čistě teoretický názor. Tak jsem odpověděl, že kdyby se mě vedení KSČM ptalo na radu, řekl bych jim: V první řadě se zbavte neustálého soustředění na nejbližší volby. Místo toho investujte energii do budování organizační struktury a do lidí – do jejich vzdělávání, školení a motivace. Až budete mít silnou organizaci plnou schopných a motivovaných lidí, až je budete schopni plynule rozvíjet, až budete umět získávat nové, až budete mít vymyšleno financování toho všeho… pak teprve bude čas vyrazit do voleb. Pak bude mít smysl přemýšlet nad volebním programem, protože budete mít šanci ho realizovat.

Totéž platí pro jakoukoliv politickou sílu.

O maďarské pomoci Izraeli (19. 1. 2024)

Maďaři vystavují pasy rukojmím uneseným Hamásem. Nejde to u každého, ale u některých ano. Pak se z těch lidí stávají občané státu, který má – jako jediný v Evropě – slušné vztahy s Čínou, která má velký vliv na Irán, což jsou faktičtí šéfové Hamásu.

Velmi důležitá a velmi vítaná pomoc, která nejspíš zachrání pár lidem život.

Ale Viktor Orbán zase nepobíhal zabalený v izraelské vlajce. Maďarsko k celé té záležitosti od prvního dne mlčí. Jeho diplomati se chovají jako profesionální diplomati.

O plných sálech (18. 1. 2024)

Při středeční besedě s profesorem Kellerem v porubském zámečku se na chodbě tlačili lidé, kteří se nevešli do sálu. Dnes v Brně taky nevídaná účast. A snad lidé přijdou i zítra do pražského Jihoměstského pivovaru.

Zdůrazňuji, že nepropaguji žádnou politickou stranu ani uskupení. Neříkám lidem, koho mají volit. Nepřipojuji se k všeobecném nadávání na současnou vládu. Pokládám to nadávání za oprávněné, ale jiní vyjadřují lidové naštvání tak dobře, že k tomu nemám co dodat. Snažím se mluvit o hlubších mechanismech fungování společnosti a šanci na společenskou změnu.

O manifestech (18. 1. 2024)

Už mě unavuje čtení politických manifestů. Myslím takových manifestů, které mi jsou politicky blízké. Emotivními vznešenými slovy je vyjádřeno odhodlání vybojovat určité ideály… a tím to také skončí. Jinak to ani dopadnout nemohlo. Manifest je přece vyhlášením války a zároveň zahájením rozhodující bitvy. A kde je naše armáda? Kde jsou zbraně? Kde jsou podporovatelé? Bez nich je to jen plácnutí do vody.

Je tu někdo ochotný strávit nejdřív roky budováním dostatečné síly? Uvědomuje si někdo, že politická síla vzniká téměř vždy jako vedlejší produkt nějakého jiného záměru?

Když kritizuji zvyklosti nové aristokracie, kde powerpointový slajd je jediná skutečnost, která se počítá, a kde se neuvěřitelné množství lidí dokáže uživit „akčními plány“, je poctivé přiznat, že na druhé straně politického rozdělení to má svou obdobu – manifesty. V českém prostředí pak ještě demonstrace.

Momentálně hýbe internetovými diskuzemi „kontrarevoluční manifest“ Christophera Rufa. Za pár týdnů si ho nebude nikdo pamatovat.

O urážce majestátu (17. 1. 2024)

Pouhý den poté, co ústavní soud rozhodl o tom, že vláda má právo zakázat každé noviny, jaké si vzpomene a že to nemusí nijak zdůvodňovat, tu máme další rozsudek. Městský soud v Praze rozhodl, že místopředsedkyně sněmovny má právo lhát, a to dokonce i tehdy, když si je vědoma nepravdivosti svého tvrzení a když ví, že to pomlouvaného poškodí. Kuriózní je to zejména tím, že stejná justice vynesla předloni rozsudek, podle nějž musela Nela Lisková zaplatit 50 tisíc za to, že nevědomky sdílela nepravdivou informaci o této předsedkyni sněmovny.

Znamená to dvojí metr? Nikoliv. Je aplikováno všeobecně platné jednoduché pravidlo. Ti nahoře mají právo bezostyšně lhát a nemohou být popotahováni. Ti dole mají zakázáno říkat cokoliv, vyjma výslovného vyjadřování souhlasu s vládou. Je přece normální, že kníže může nadávat sedlákovi, ale pokud by mu to sedlák oplatil, jde o urážku majestátu.

Jasné a férové. Dostaňte se nahoru a to pravidlo bude pracovat ve váš prospěch. Nedokáže svrhnout vládu nové aristokracie? Pak je to vaše chyba a nestěžujte si.

A všimněte si, že není zapotřebí měnit formální texty zákonů. Soudci dokážou pochopit, co se po nich chce, i bez toho

O levicové Americe (16. 1. 2024)

Curtis Yarvin: „Ano, americké instituce vznikly díky levičákům – co jste si mysleli? To je prokletí v srdci našich dějin, za které se nyní skládá účet.“

No samozřejmě! Spojené státy americké byly založeny jako stát, kterému byly blízké ideály Francouzské revoluce a který se vymezoval proti britské kastovní společnosti. Z toho vycházely texty prvních ústav. Tak uvažovali Otcové zakladatelé. Na základě toho byla vybojována válka za nezávislost.

Nikdo by jim nebyl vzdálenější, než současní „konzervativci“, kteří pronesou pár frází o rodině a jejich veškeré myšlení se točí kolem korporátních zisků. Vlastně ano, ještě vzdálenější by jim byli současní anticivilizační aktivisté, kteří ukradli výraz „progresivisté.“

O zakazovačích a technicích (16. 1. 2024)

Někdy kolem roku 2005 vyšel v Harvard Business Review zásadní text, jehož titulek zněl přibližně „Podnikateli, vládní regulace jsou tvůj nejlepší přítel.“ V tom článku tvrdili, že vládní regulace nutí podniky zavádět inovace a tím podnikům vlastně pomáhají.

Texty HBR odrážejí konsensus v manažerské komunitě. Píšou to profesoři z manažerských fakult, za jejichž přednášky platí členové představenstev šílené peníze. Tehdy to tak opravdu vnímali.

Já si říkám, že inovace by měly být vedeny spíš tím, co potřebují zákazníci a zaměstnanci, ale budiž.

Nicméně mnohem větší roli hraje to, že zakazovací průmysl dosáhla takové výkonnosti, o jaké se kolem roku 2005 ani nesnilo. Přijde zákaz, v podnicích začnou vymýšlet, čím dosavadní věci nahradit, a než to stačí zavést, jsou zakázány i ty nové. A raději ještě ty příští.

To nedokáže žádná technologická inovace překonat. Zakazovači budou pokaždé ještě rychlejší. Jako třeba u topení v rodinných domcích. Než stačily domácnosti přejít z obyčejných plynových kotlů na nesmyslně předražené a složité kondenzační, už je tu zákaz i těch kondenzačních. A tak je to ve všem.

O propagandistické povrchnosti (15. 1. 2024)

Socialistický se versus socialistická realita. Stejně dobře by se dal ukázat obrázek kapitalistický sen versus kapitalistická realita. Společného to má povrchnost. Nejde o to, jaká je skutečnost. Nejde o to, kdy se lidem žije dobře nebo špatně. Nahradit skutečnost jednoduchými slogany. Třeba tenhle: “Problémem socialistů je, že jim jednou dojdou i peníze těch druhých.”

Je zajímavé, že většina umělců má tendenci nadržovat ekonomické levici a přitom propaganda ekonomické pravice je nesrovnatelně lepší a nápaditější. Je vlastně tak skvělá, že se nikdo neptá po faktech. Existují razantní metafory a to stačí.

O zbytečné ústavě (15. 1. 2024)

Vláda České republiky má právo dočasně zakázat jakékoliv noviny, aniž by to jakkoliv zdůvodňovala. Neporušuje tím ústavu ani žádný zákon. Konstatoval to dnes ústavní soud. Pokud jste ústavě rozuměli jinak, rozuměli jste jí špatně.

Znamená to, že premiér Babiš by tím mohl získat právo zakázat třeba nějaký Bakalův server? Samozřejmě, že ne! V takovém případě by ústavní soud rozuměl textu ústavy tak, že cenzura je nepřípustná.

Kéž by to vyléčilo lidi, kteří neustále sní o lépe napsané ústavě. Je naprosto lhostejné, co je v ústavních dokumentech napsáno! Rozhodující je, kdo drží politickou a ekonomickou moc.

O obranných výdajích (14. 1. 2024)

Bývalá ministryně financí (která je nejspíš i budoucí ministryní financí) je urážena za výrok, že stát má utrácet za to, co potřebuje. A že to jsou spíš silnice a elektrárny než nejdražší zbraňové systémy na světě. Prý tím paní Schillerová ohrožuje bezpečnost státu, tvrdí fanoušci vládních kšeftů.

Připomínám, že veškeré obranné výdaje by měly vycházet z následující logiky:

• Je třeba identifikovat konkrétní hrozbu
• Pak navrhnout protiopatření proti té konkrétní hrozbě
• Zkontrolovat, jestli to opravdu vede ke zmírnění hrozby
• Posoudit, jestli zmírnění hrozby odpovídá vynaloženým prostředkům.

Takovou hrozbou třeba mohou být rakety schopné zasáhnout naše města a protiopatřením protivzdušná obrana. Hrozbou může být masová migrace a protiopatřením dobře střežené ploty na hranicích.

Všimněte si ale, že „obranné výdaje“ realizované českou vládou na žádnou hrozbu necílí. Pokud tou hrozbou nejsou příliš malé dluhy.

Paní ministryně se tentokrát projevila jako moudrá žena.

O limitované užitečnosti vědy (14. 1. 2024)

Kniha Tomáše Očadlíka Esej o limitované užitečnosti vědy, u které jsem figuroval jako vydavatel, je k dispozici i jako audiokniha. Zdarma.

A na vysvětlenou, proč tu knihu pokládám za velmi zajímavou. Protože naprosto perfektně vystihuje základní pocit naší doby.  S tím, jak se mentálně vracíme do středověku, připadá nám věda jako něco magického, nepochopitelného a nebezpečného. Zmizel technologický optimismus a vlastně se ztratila i chuť vynaložit úsilí na studium stále složitějších věcí. Prostě je to celé špatně.

Rychlovlaky, autoletadla, kolonie na Měsíci… to přenecháváme čínské civilizaci. U nás to jedna strana politického rozdělení pokládá za utlačovatelskou sexistickou záležitost, druhá za výsledek spiknutí Billa Gatese a Klause Schwaba.

Tomáš Očadlík tenhle pocit vyjadřuje velmi kultivovaně a cílí na to podstatné. Problém je podle něj v základním předpokladu vědeckého myšlení: Nespokojit se s žádným dogmatem, ale klást stále další a další otázky. Jít stále hloub, stále dál, ptát se znova a znova. Ať vynalezneme cokoliv, pokaždé se to snažit ještě vylepšit. Není to náhodou destruktivní? Nebylo by nám lépe ve stavu lobotomie třeba nějakým primitivním klimatickým kultem?

Osobně pokládám za hodně užitečné, že takové otázky jsou kladeny. Užitečné proto, že na ty otázky existují jasné odpovědi.

O Janu Součkovi (13. 1. 2024)

Když nastoupil na místo generálního ředitele ČT Jan Souček, označil jsem ho tu za fanatika. Po třech měsících se mu musím omluvit. Je to mimořádně pozitivní zjev. Ne, že by přinášel na Kavčí hory nějaké radikální změny. Česká televize jede setrvačností jakožto primitivní propagandistické centrum – primitivní i ve srovnání s tím, co předváděli předlistopadoví komunisté. Stará řemeslná profesionalita zmizela. Až na okrajové záležitosti typu zpravodajství ze světa vědy.

Ředitel Souček nic nemění na základním ideovém směřování, ale zdá se, že se z České televize snaží udělat médium působící aspoň trochu profesionálně. Snaží se, aby zmizely ty nejostudnější průšvihy. Teď například vede spor s Václavem Moravcem. Nikoliv spor o názory, ale o to, jestli mají moderátoři dodržovat aspoň základní úroveň slušnosti. Na radě české televize před pár dny ředitel Souček neuspěl. Ale už to, že je tu ředitel, který se nestará, co by kde ukradl, ale snaží se postupně budovat profesionální mediální organizaci, to je neobyčejně osvěžující.

V současné politické situaci je to maximum, co by se dalo od jakéhokoliv ředitele.

O Gonzalo Lirovi (12. 1. 2024)

Americký novinář Gonzalo Lira byl umučen v ukrajinské věznici. Další z nekonečné řady umučených, ovšem s tím rozdílem, že měl americký pas, takže se o jeho případu bude trochu mluvit. Ale ne moc.

Je myslitelné, že ukrajinský režim podporujeme, protože tím realizujeme nějaké svoje zájmy (třeba oslabení Putinova režimu v Rusku). To ale nic nemění na tom, že to je odporná zkorumpovaná tyranie a že ze spolupráce s někým takovým se dělá špatně. Takové to, kdy někomu podáte ruku a pak se musíte stokrát mýt a přesto se cítíte mizerně. Mimochodem, Zelenského režim je podobný těm režimům, které Američané vypěstovali během studené války v Latinské Americe.

Čest památce Gonzala Liry.

Temu (12. 1. 2024)

Tak dlouho jsme se smáli čínskému internetovému obchodu Wish, až přišel Temu. Ceny o něco vyšší (asi poloviční proti běžnému standardu českého trhu), kvalita stejná jako v evropských obchodech, služby naprosto profesionální. Snad až na neumělé strojové překlady (třeba kšandám se tam říká „pánské podvazky“).

V každém případě projekt s potenciálem vymazat většinu velkých internetových obchodů. Což dává perfektní smysl. Když kupuji na internetu třeba boty nebo kalhoty, výrobní cena činí maximálně 20%.Většinu nákladů tvoří doprava, skladování, marketing, podniková byrokracie atd. Proč by výrobci měli těch 80% nechávat evropským obchodníkům? Výroba kraluje. Analýzy o tom, že obchod „vlastní zákazníka“, byly chybné.

Vlastně se není čemu divit. Odpovídá to celkovému trendu ve všech oborech.

O elitě a kontraelitě (11. 1. 2024)

Curtis Yarvin: Nejlepší způsob, jak se tato kontraelita může vypořádat s vládnoucí elitou, je ignorovat ji.

Přesně! Ke změně nevede to, že budeme fascinováni každým výrokem paní Pekarové nebo paní Černochové, každým žertovným kouskem pana Lipavského ani každým trapasem ukazujícím, že prezident – generál nedokáže plynule přečíst ani pár odstavců.

Ke změně povede, že budeme soustředěně pracovat na svých projektech a aktivitách. Proto věnuji maximum energie šíření vzdělanosti a intenzivně studuji techniky zvyšování psychické odolnosti (ty bude opozice také potřebovat). Nechat si brát energii starostmi o to, který mafián na kterým ministerstvu používají jaký šifrovaný telefon, to jen posiluje vládnoucí oligarchii.

O vegetariánech (11. 1. 2024)

Polští sociologové provedli docela zajímavý výzkum, ve kterém zjistili, že

1. Muži vegetariáni a vegani jsou pokládáni za slabošské, málo mužné a všelijak povahově problematické.
2. Vidí je tak i ty ženy, které jsou samy vegetariánky nebo veganky.
3. Muž se stane vegetariánem nebo veganem nejčastěji na nátlak své přítelkyně.

Tak, a teď víte o vztazích mužů a žen všechno podstatné.

O unesených lidech (10. 1. 2024)

Všimněte si, že když se mluví o válce v Izraeli a konci té války, úplně z toho zmizeli unesení lidé. Zbývá jich asi 200. Nikdo už se nezdržuje požadavkem, že by je měl Hamás pustit. Proč taky? Jsou to jenom Židé. Takže jsou všichni smířeni s tím, že už si je Hamás nechá a bude s nimi zacházet podle své chuti, případně je někam prodá jako otroky. A aby nás snad netlačilo svědomí, přebijeme to džihádistickou propagandou o údajných tisících mrtvých Palestinců.

Nicméně věřte tomu nebo ne, ti lidé mají jména a tváře. Jsou to stejné bytosti jako my. Cítí stejnou bolest a z ran jim vytéká stejná krev jako nám. Někdo hodně cynický by mohl namítnout, že se většinou jednalo o multikulturní aktivistky, které se Palestinců zastávaly. No a co!

O politických názorech v zaměstnání (10. 1. 2024)

Podruhé z Curtise Yarvina. Jak poznat, kdo má kolik reálné moci? Jedním z měřítek může být počet pracovních míst, kde musíte předstírat, že zastáváte určité názory.

Vezměte si rok 1950. Někdo musel předstírat, že je kovaný komunista. Někde stačilo se nevyjadřovat. Ale v celém Československu nebylo jediné pracovní místo, kde by člověk musel předstírat, že je reakcionář a že nesnáší komunisty.

V roce 1980 to už bylo jiné. Pořád ještě hodně míst, kde jste museli předstírat komunistické nadšení (pokud ho neměl), ale bylo jich méně než v roce 1950. A byla taky spousta míst, kde by v kolektivu nevydržel, kdyby se nezapojil do nadávání na komunisty. Faktické rozložení moci jiné.

A dnes? Jsou tisíce pracovních míst, kde musíte předstírat eurofanatismus, LGBT nadšení, víru v Green Deal atd. Asi bude pár míst, kde je to naopak. Třeba v malé dílničce nebo když jste pomocník nějakého živnostníka – tam se po vás může chtít osobní postoj. Ale takových míst je jenom pár a jsou mizerně placená.

Až to bude obráceně, tak budeme vědět, že jsme blízko velké politické změny. Do té doby to nejlepší, v co můžeme doufat, je nějaký místodržící, který nebude horlivý, ale bude se snažit balancovat na hraně – nevyvolat otevřený konflikt s centrální mocností a zároveň jí dát co nejméně. Třeba někdo jako Andrej Babiš nebo Miloš Zeman.

O reprodukční etice (9. 1. 2024)

Je čas výrazně omezit dárcovství spermií a vajíček, navrhuje docentka Konečná. Jedná se o úplně ukázkový příklad, jak by měla fungovat etika, respektive jak by měla být vytvářena (hledána) etická pravidla. Ne tak, že se napodobuje nějaká starodávné uspořádání (o kterém zpravidla víme jen velmi málo). Ani, že se zběsile „odstraňuje útlak“ bez ohledu na následky. Ale rozumně, citlivě a pragmaticky.

Dárcovství spermií a vajíček bylo zavedeno v době, kdy některé páry nemohly jinak přijít k dítěti. Jenže od té doby přišly nové technologie a párů, které k dítěti potřebují cizí tkáně, je naprosté minimum. Tehdy málokoho napadlo, že to povede k drsnému obchodu s dětmi, ale přesně to se začíná dít. Není zapotřebí naříkat „nad porušením přirozenosti.“ Stačí si přiznat, že to, co před generací lidem pomáhalo, jim dnes škodí. To je celé.

Mimochodem, nejde o to, že by měl nějaký úřad začít slídit, kdo kde jak počíná děti a že by někam měla vpadat komanda. To přenechme genderové policii, která má být zavedena podle Istanbulské úmluvy (resp. neziskovky vybavené takovými pravomocemi). Tady by úplně stačilo, kdyby stát přestal garantovat a vymáhat některé smlouvy.

O zvědavosti (9. 1. 2024)

Kteří lidé mají největší šanci, že povedou opravdu šťastný život? Ve Scientific American vyšel obšírný text, který shrnuje různé statistické výzkumy. Asi nepřekvapí, že těch faktorů je celá řada, nicméně nejsilnější nezávislý prediktor je chuť učit se nové věci. Lidé, které baví učit se, mají největší šanci, že budou šťastní.

Samozřejmě je to otázka směru příčinnosti. Vyplývá z chuti učit se šťastnější život? Není to spíš tak, že šťastnější lidé mají větší chuť učit se? Nebo jde o nějaké nastavení mozku, které se projevuje jak větší chutí do života, tak větší chutí učit se?

Demokracie a autoritářství (8. 1. 2024)

Curtis Yarvin: „Vlastní demokratická politika, tedy soupeření organizací nebo jednotlivců o politickou moc, přičemž rozhoduje sčítání voličů – ta je v podstatě mrtvá.

V současném americkém režimu je politikům, ať už prorežimním, nebo protirežimním, přiznána pouze malá kapka moci, která je každým rokem více a více omezována – což činí volby stále větší fraškou. Jakmile tato moc dosáhne nuly a politici budou stejně prázdnými symboly jako staří monarchové, vývoj skončí. Stát se stane čistou oligarchií, kterou řídí “nezávislé” instituce. (“Nezávislý” v tomto kontextu znamená “neodpovědný” – chráněný před volbami.)”

Což teprve jiné země, které jsou v postavení kolonií a jsou z Ameriky řízeny.

V tom smyslu můžeme konstatovat, že klíčový spor současnosti je veden o to, jestli má nějaká část moci zůstat orgánům voleným či jinak ovlivnitelným občany (v mainstreamovém jazyce se taková vládnutí nazývá „autoritářským“) nebo zda má vládnout čistě jen nezávislá oligarchie (v mainstreamovém jazyce se jedná o režim „demokratický“). S použitím tohoto slovníku bychom museli konstatovat, že v zájmu většiny lidu je nahrazení demokratických režimů autoritářskými. Právě za to byly vedeny všechny moderní revoluce – aby byly oligarchické režimy nahrazeny takovými, kde vlády budou odpovědné občanům.

O teoriích (8. 1. 2024)

Proč se zdržovat teoriemi? Mimo jiné proto, že bez dobré teorie nedokážeme pozorovat svět kolem sebe. Nevíme, čeho si všímat a náš mozek ty věci prostě ignoruje. Co nedokážeme pojmenovat, o tom nedokážeme ani přemýšlet a vlastně to nedokážeme ani pořádně pozorovat. Zůstane jen neurčitý pocit, že je tu cosi divného.

Na druhou stranu, když teorie přestane být souzena podle empirické reality, stává se zbytečnou nebo dokonce škodlivou. O tom si občas vyměňujeme články s doktorem Cardalem.

Samozřejmě, ve spoustě situací potřebnou teorii úplně automaticky přijímáme v rámci zvyklostí, obecné kultury, jazyka atd. Obraz světa, jaký nám předali naši rodiče a jim zase jejich rodiče – s tím, že se ten obraz trochu vyvíjí a je trochu ovlivněný médii, ale to podstatné trvá. Jenže občas se dostáváme do situací, které jsou příliš složité a příliš nové, tam tenhle „selský rozum“ nemusí stačit.

To těžké je poznat, kdy vystačíme s běžnou intuicí a kdy to už chce sáhnout po složitější teorii.

To jen na vysvětlenou, proč čtu složité knihy, vedu složité diskuze a nesdílím pocit, že „stačí vzít vidle a vyrazit na strakovku.“

Nekonečná válka? (7. 1. 2024)

Co by se stalo, kdyby skončila válka v Izraeli? Kdyby to nechal být, prozatím zastavil válečné akce a případně se pokusil o nějaká mírová jednání?

Ještě ten den by byl napaden dalšími a dalšími džihádistickými skupinami. Celý islámský svět by viděl, že zabíjení Židů je snadné a beztrestné.

A v tom to je. Útoky proti Izraeli jsou omezené, dokud se bojuje, padají bomby, dokud hoří palestinská města a dokud tam jsou oběti. Izraelci nemají jinou možnost než pokračovat. A podle tamních komentářů si to velmi dobře uvědomují.

Ostatně, když mluvíte v soukromí s lidmi, co horují proti „genocidě Palestinců“ a volají po okamžitém ukončení války, tak zjistíte, že počítají s masovým vyvražďováním Židů. Jenom se o tom nemluví nahlas. Zatím.

O šťastných dětech (7. 1. 2024)

V posledních desetiletích řada drahých elitních škol v celém západním světě (většinou středních, občas základních) začala pokládat za problém, že i když se jejich žáci hodně naučí, jsou přetížení, depresivní, nervózní atd. Co s tím? Doplnili výuku o různá cvičení, kde se děti a mladí lidé učí zvládat těžké situace, předcházet depresím, kontrolovat vlastní psychiku atd. A zabralo to. Ne u všech žáků, ale psychické problémy přestaly být masové. Koho to zajímá více, tomu doporučuji knihy profesora Seligmana, jehož tým většinu těch programů psal.

Všimněte si toho kontrastu. Když v polovině 90. let přišli aktivisté z neziskovek s tím, že české děti mají skvělé znalosti, ale necítí se dost šťastné, nenavrhli žádný program zvyšování psychické odolnosti. Jejich jediným řešením bylo seškrtání výuky. A ještě radikálnější seškrtání výuky. A ještě radikálnější. Pochopitelně se uzavřel kruh, že čím méně toho od dětí vyžadujete, tím přetíženější se cítí, tak ještě snížíte nároky, ony se cítí ještě přetíženější…

Od nejlepších inženýrů na světě k masové negramotnosti. A jestli vám to nepřipadá skvělé, jste asi Putinův agent.

O konci demokracie v Americe (6. 1. 2024)

Dnes si připomínáme výročí zániku demokratického (republikánského) zřízení ve Spojených státech amerických. Přesně před třemi lety americké bezpečnostní síly provedly střelbu do neozbrojených demonstrantů, kteří požadovali vyšetření volebních podvodů. Střelbě nepředcházela žádná výzva k rozchodu či opuštění místa. Výsledkem byli čtyři mrtví a nějací zranění.

Během následujících let bylo z nezávislých zdrojů jednoznačně potvrzeno, že k podvodům u voleb tehdy došlo. Jestli byly tak masivní, že to změnilo výsledek voleb, to dnes nedokážeme s určitostí říct. S určitostí ale dokážeme říct, že vládnoucí americká elita se cítí oprávněna provádět volební podvody. To potvrdily další roky. Administrativa rozhodla, že střílet do voličů bylo oprávněné, protože požadovat vyšetření volebních podvodů je vážným útokem na politický systém.

O předvídání budoucnosti (6. 1. 2024)

Je možné vidět do budoucnosti? Samozřejmě, že ne! Ale můžeme stanovit scénáře dalšího vývoje a můžeme mluvit o tom, které jsou pravděpodobné více a které méně. A můžeme se přitom držet jednoduchý zásad, které dosud vždy fungovaly.

O egoismu a obětavosti (5. 1. 2024)

Ještě jednou Jonathan Haidt: Člověk je schopen extrémního sobectví, ale také extrémní obětavosti. Někdy se píše, že jsme jen chytřejší opice. Ano, jenže někdy jsme jen chytřejší včely.

To je jeden z podivuhodných výtvorů evoluce. Na jedné straně se člověk  snaží získat co nejvíc na úkor ostatních v rámci evoluční soutěže, které geny se nejvíc prosadí. Jenže vedle toho funguje taky skupinová selekce, kde se skupiny, jejichž členové jsou schopni vyšší obětavosti, prosadí proti skupinám, kde tolik obětavosti není.

Nejvýhodnější je tedy být egoistou ve skupině plné obětavých lidí. Jenže to se povede málokomu.

O přinášení obětí (5. 1. 2024)

Jeden z klíčových ideologů neomarxismu Erich Fromm tvrdil, že protestantismus je psychická porucha. Vylíčil děsivý obraz osobnosti, která údajně ví, že ji Bůh předem určil k tomu, aby byla zatracena a uvržena do nekonečných šílených muk. A tato osobnost přesto nadevše miluje Boha, který s ní takto nakládá, raduje se z jeho vítězství a vlastně i ze svého zničení. Má se to týkat zejména kalvínské verze protestantismu.

Mám za to, že Fromm popsal karikaturu protestantismu a že to, co popisuje, ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Nicméně to teď není podstatné.

Frommův popis se ale člověku vrací, když čte rozhovory se čtyřmi ukázkově vzornými mladými lidmi, jaké přinesl Seznam. Ti lidé absolutně milují Evropskou unii a všechny globální struktury. Radují se ze zvyšování korporátních zisků a překypují nadšením z růstu moci nadnárodních byrokratických aparátů. Vůbec jim nevadí, že pro ně samotné to znamená zhoršení kvality života a snížení životních šancí. Jsou připraveni se obětovat.

A ještě jeden postřeh. Všichni ti mladí euronadšenci stojí na straně palestinského džihádu. Jednoznačně.

O práci, kariéře a povolání (4. 1. 2024)

Sociální psycholog Jonathan Haidt rozlišuje tři režimy činností: práce, kariéra a povolání.

Práce znamená, že chodíme vydělávat peníze a kdybychom ty peníze nepotřebovali, tak bychom tam nechodili. Nic víc v tom není.  Člověka nezajímá ta vlastní činnost, zajímají ho peníze.

Kariéra znamená, že člověka nezajímá ta vlastní činnost, ale mocenské hry kolem toho. Cílem je získat moc, zvětšit rozpočet, být povýšen, porazit konkurenty atd.

Povolání znamená, že nám jde o tu samotnou činnost. Cítíme uspokojení, když je udělaná dobře.

Haidt zdůrazňuje, že rozdíl není mezi typem profese. Není to tak, že by sochaři provozovali povolání a automechanici práci. Práce automechanika může být poslání a sochař může být otráven z komerčních objektů pro peníze. Uklízečka může cítit hrdost při pohledu na nablýskanou podlahu. Ale nejde jen o vnitřní nastavení člověka, ale také o to, jak se s lidmi zachází. Nicméně platí, že ti, kterým se podaří udělat z práce povolání, žijí šťastnější život.

Mimochodem, profesor Seligman si všimnul, že když vás práce baví, tak se to pozná nikoliv podle úžasných jásavých pocitů, ale podle toho, že se do ní zaberete tak, že o sobě nevíte.

O kriticích Karla Marxe (4. 1. 2024)

Je na myšlenkách Karla Marxe co kritizovat? Samozřejmě! A rozhodně toho není málo. To ale nic nemění na tom, že většina kritiky Marxe, jak se s ní setkáváme, je vyloženě slaboduchá.

Pokusil jsem se ty kritiky roztřídit z hlediska logické struktury a ukázat, jaká má smysl. Protože kritizovat jiného má smysl především proto, abychom se sami nedopouštěli stejných chyb.

To video je zároveň pozvánkou na seminář 20. ledna v Praze.

O opoziční diskuzi (3. 1. 2024)

Čtu Brouého knihu o bolševické revoluci v Rusku a je zajímavé, jak se v předrevolučních letech neustále zabývali taktikou. Jak neustále diskutovali o tom, jak dostáhnout změn moci. Ozbrojené povstání? Nebo víc investovat do šíření novin? Nebo podpořit nějaké místní skupiny? Nebo kandidovat do parlamentu? Co tajné organizace? Je dobré jednat okamžitě? Nebo čekat na jinou fázi vývoje? Jaký vývoj vlastně lze očekávat?

O tom se psaly celé knihy. O tom se vedly polemiky. O tom se psaly spousty článků, včetně bouřlivých reakcí. Kvůli tomu se vylučovalo ze strany.

To není jen otázka bolševiků či jejich specifického způsobu vládnutí. To je chování skupiny, která usiluje o převzetí moci a bere to vážně.

V tom smyslu je zarážející, že současná “alternativa” takovou diskuzi vůbec nevede – kromě neustálých frází o tzv. spojování. Když píšu o struktuře politické moci a možnostech narušení vlády současné oligarchie, reakcí je minimum. To téma není zajímavé.

Místo toho jednoznačně převážil jiný žánr. Vylíčí se, jak je vláda strašná (což všichni beztak vědí) a jak jsme nespokojení. Protože už to bylo řečeno 100x, použije se nová metafora nebo nový řečnický obrat. Cílem je říct něco, co všichni vědí, a vyvolat co nejvíc emocí. V tom se soutěží. Na základě jakési nejasné naděje, že když bude vyvoláno hodně emocí, režim se zhroutí. Nejde jen o to, že si velká část opozičně smýšlejících lidí zvykla na takovou pseudo-debatu. Horší je, že vedoucí opozičních spolků, poslanci, politici i vůdcové neparlamentních formací se tomu dokonale přizpůsobili.

Že je parlament žvanírna, to je normální. Ale jak může dojít k pozitivní změně, když je žvanírna i opozice?

O nástěnných kalendářích (3. 1. 2024)

Jeden příznivec nám daroval zásobu vlastenecky zaměřených nástěnných kalendářů výtvarníka Pavla Kremla (s tím komplexem budov v Moskvě nemá nic společného!), abychom je prodali a peníze využili k podpoře činnosti Jungmannovy národní akademie. Jsou tedy k dispozici na e-shopu, stojí stokorunu a celou tu stokorunu použijeme na rozvoj aktivit.

Pokud ještě nemáte nástěnný kalendář, zvažte to. Zejména pokud nejste vysazeni na koťátka či impresionistickou klasiku. Díla Pavla Kremla jsou přece jen občas trochu neobvyklá, nicméně zajímavá a inspirující.  A zcela jistě vlastenecká.

OBRAZY Z ČESKÝCH DĚJIN: BENEFIČNÍ KALENDÁŘ

LVICE V ČESKÉ HISTORII: BENEFIČNÍ KALENDÁŘ 

Ekonomická (2. 1. 2024)

Po dvou letech Pětiksindlu
nemáme už ani vindru,
s další vládou Spolu
spadneme až dolů.

(autor: Komunista bez místa)

O Argentině (2. 1. 2024)

V posledním roce přicházela jedna zpráva za druhou, jak ta či ona země odchází od dolaru, sbližuje se s Čínou, odmítá se zapojit do tažení proti Rusku, vstupuje do skupiny BRICS… a teď je tu událost mířící opačným směrem. Téměř 50milionová Argentina s novým prezidentem radikálně mění kurz. Skoro bychom mohli mluvit o volbách – revoluci. Přerušení jednání s BRICS, což omezí přístup k některým surovinám a některým trhům. Rezignace na vlastní hospodářskou politiku. A faktické předání vlády nad zemí americkým bankám. Samozřejmě to bude stát spoustu peněz, ale ty zaplatí chudší většina Argentinců.

Je to bláznivé, nicméně prezident Javier Milei k tomu dostal ve volbách jednoznačný mandát.

Znamená to změnu trendu? Změnu trendu by to mohlo znamenat, kdyby byla naděje, že to bude fungovat ekonomicky. Ale všichni víme naprosto přesně, jak takovéhle reformy končí – zhroucení ekonomiky, pád do šílené bídy, zoufalé zadlužení, obrovský nárůst státní byrokracie a obrovský nárůst korupce (nemylme se, jak David Graeber správně připomíná, že všechny dosavadní liberální a tržní reformy od začátku 19. století měly za následek růst počtu státních úředníků).

To není ten ekonomický zázrak, který by chtěli všichni napodobovat. A nakonec na tom nevydělá ani úzká vrstva argentinských správců zahraničních majetků. Jen trable pro jednu zemi.

Je-li z hospodářských dějin nějaké poučení, pak to, že nemůžete jít dlouhodobě proti ekonomickým trendům.

O okupaci Evropy (2. 1. 2024)

Prohlížím si silvestrovské záběry ze západoevropských metropolí a napadá mě kacířská myšlenka. Kdyby byly Berlín, Brusel a Londýn obsazeny třeba čínskou armádou (nebo ruskou) a kdyby tam vládla čínská okupační správa, měla by to pro obyvatele větší důsledky než neformální okupace, respektive kolonizace arabskými, tureckými či pákistánskými muslimy? Připadali by si Němci, Belgičani a Angličani méně bezpeční? Byly by jejich svobody více omezeny?

Jaký má smysl utrácet za obranu proti něčemu, co by bylo méně špatné než současný stav?

O válce židovské (1. 1. 2024)

Válka, ve které Izrael bojuje, není jen válkou proti Hamásu. Už 7. října zahájil své útoky taky jiná skupina řízená z Teheránu – Hizballáh. Mainstreamový tisk to ignoruje, nicméně na Izrael od té doby dopadají každý den rakety. Přibližně 100 tisíc Izraelců muselo opustit své domovy a přesunout se do provizorních ubytovacích kapacit.

Samozřejmě, je to otázka přístupu. Kdyby se jednalo o arabskou zemi, nebyla by žádná evakuace provedena. Těch 100 tisíc lidí by tam cíleně drželi a radovali se z mrtvých jakožto paliva do propagandy.

O rozdílu mezi civilizačními okruhy (1. 1. 2024)

Europoslanec Zahradil na tomhle obrázku není součástí postapo hry, která probíhá v nějaké opuštěné továrně. Takhle vypadá metro v nejbohatším městě nejbohatší země Západu. Civilizace, která to metro kdysi vybudovala, už nedokáže zajistit ani jeho základní údržbu. My si dobře uvědomujeme úpadek u nás: Země, která kdysi dokázala stavět jaderné elektrárny, už nedokáže ani zúřadovat výběrové řízení. Ale ono to postihuje celý Západ!

V Číně za 15 let postavili 40 tisíc kilometrů vysokorychlostních železnic.

Novoroční předsevzetí (1. 1. 2024)

Před rokem jsem sliboval špičkové vzdělání pro normální pracující lidi. Za ten rok vyrostla Jungmannova národní akademie s 25 učiteli (většina profesoři nebo docenti) a více než 200 studenty.

Pro rok 2024 plánujeme expanzi do online prostoru, což nám umožní zasáhnout nesrovnatelně více lidí. Máme zcela konkrétní plány i zdroje.

A další plány?

• Napsat knihu o nacionalismu a sociální soudržnosti (to je to staré revoluční heslo „bratrství“)
• Hodně toho přečíst, hlavně ze sociální psychologie
• Provést nějaké úpravy na domě
• Nezaplést se s žádným politickým projektem
• Nepsat texty, kde bych jen jinými slovy opakoval, co stejně vědí všichni, a neztrácet čas čtením takových věcí.
• Trávit čas tím, co mě baví, být se skvělými lidmi a cítit se šťastný
• Podle možností přispět k tomu, aby byli šťastní i lidé kolem mě.

Prostě stárnout tak, aby to bylo zábavné.