Glosy za leden 2023

O baculatých zadnicích (31. 1. 2023)

Možná jste už narazili na výraz „kulturní apropriace (přivlastnění)“. To se projevuje třeba tím, že si uvaříte špagety, čímž Italům kradete jejich jídlo, a vlastně celou kulturu.

Není to tak neškodná blbost, jak by se mohlo na první pohled zdá. Ve Spojených státech se už odehrály případy, kdy aktivisté přinutili zavřít mexickou restauraci, protože běloška nemá právo vařit mexické jídlo.

Teď to ale postupuje ještě o kousek dál. V posledním roce vzbudila pozornost kniha Zadky: Příběh v pozadí, kde autorka (prominentní bílá aktivistka) Heather Radke tvrdí, že velké zadky patří černoškám a jestli jste běloška s velkým zadkem, prostě jim to rasisticky kradete. No a jestli jste běloch, co ujíždí na velkých zadcích, no tak jste dvojnásobný rasista. Kradete to zase černým mužům – nikomu jinému se to nemá co líbit. Nicméně pokud jste chlap cítící se ženou a jedete na velký zadek (třeba si ho necháte vytvořit pomocí operace), tak to je super.

Jenže to není celé. Ono se to bere vážně! I jindy solidní a umírněný Unherd uvádí: „Kulturní dědictví zadku je nepopiratelně spjato s dědictvím rasismu a eugeniky, včetně odporné a odpudivé historie, kdy někteří antropologové z řad bílých mužů fetišizovali postavy černošek s bujným pozadím a spojovali jejich zvláštnosti s divokostí a promiskuitou.“

No, já bych řekl, že i dnes je spousta bílých mužů, kteří sní o vášnivých divoškách s velkým zadkem a obrovským poprsím. A dokonce to není v naší kultuře pokládáno za úchylku. A nikdy nebylo. Však recenzentka Unherd Katka Rosenfieldová připomíná evropskou kulturu od pravěkých sošek „venuší“ až po Rubensovy obrazy. A vyvrací spoustu dalších hloupostí. Jenže ta hlavní hloupost zůstává.

Navrhuji, aby každá autorka, která chce kritizovat kulturu zadků, měla povinnost vystavit svou fotografii v plavkách. Nechť čtenáři posoudí, zda to náhodou není jen otázka závisti. U štíhlé Heather Radke není možné se tomu podezření vyhnout.  Možná by se to dalo celé vyřešit tak, že by jí někdo pohladil po jejím malém zadečku a řekl jí, že je úžasný.

Jenže mezitím to už někteří vidí jako obchodní příležitost. Vsadím se, že zatímco čtete tenhle textík, někdo jiný už připravuje směrnice a převýchovné semináře.

Nechci vidět, co se mnou bude, až se dozvědí, že už řadu let mám v počítači toto pozadí.

 

O pozdní lítosti (30. 1. 2023)

„Násilí je nejen možné, je dokonce vhodné, aby Zlo bylo zastaveno. Pokud je „zlému“ kandidátovi vyhrožováno, může si za to sám, kdyby měl názory, postoje jako my, správní, pak by se mu to nestalo!  V takové atmosféře je nutné „zlé“ lidi vyhodit z práce a stejně tak je přeci nutné „korigovat“ informace a potírat ty, kteří dějinně stojí na straně kacířů a odmítají být „korigováni.“ Tak to píše Ilona Švihlíková v analyticky perfektním článku.

Samozřejmě má pravdu. Já to vidím stejně. Ale i tak přijde člověku líto, kde byla Ilona Švihlíková, kde byl Matěj Stropnický a kde byli další někdy v roce 2015, kdy ještě byla šance přesměrovat vývoj jinak. A kdy byla šance, že tu vyroste opozice jasně protisystémová, ale také kultivovaná, vzdělaná, nenásilná a nerasistická. Mlčeli nebo se dokonce připojovali k honu na „xenofoby, islamofoby a české nacionalisty.“ Tehdy likvidace základních občanských práv nejspíš nevypadala tak hrozně.

Jenže oni by mohli zase někteří jiní namítnout, kde jsem byl já v roce 2010. Je snadné být chytrý dodatečně.

O riziku zbytečného umírání (30. 1. 2023)

Jedním z témat, kterými se bude zabývat připravovaný vzdělávací projekt, bude rozumný přístup k rizikům. Riziko totiž znamená, že se něco špatného možná stane a možná nestane. A jak ukázal Daniel Kahneman, naše intuice není schopná s takovými věcmi pracovat. Takže tomu buď přistupujeme tak, že se to stane určitě, nebo to vůbec nebereme vážně. Jenže skutečnost je někde mezi.

Když budu mít doma elektroinstalaci bez pojistek, tak není vůbec jisté, že vyhořím. Třeba budu mít štěstí a po celé roky nedojde k žádné kritické poruše. Ale zvyšuji tím riziko. Když přestanu zamykat, není vůbec jisté, že mě vykradou. Ale zvyšuji tím riziko. A tak je to se vším.

Zvolením generála Pavla prezidentem stouplo riziko, že čeští kluci budou nedobrovolně posíláni na východní frontu a budou zabíjeni v ukrajinské stepi. Zcela jistě je to jedna z možností a zcela jistě s tím česká vláda jako s jednou z možností počítá. Možná se to naplní, možná nenaplní. Všichni bychom raději, aby k tomu nedošlo (kromě Jany Černochové), ale na nás nezáleží.

To pro vysvětlení. Netvrdím, že ještě letos budou čeští kluci určitě umírat u Bachmutu (nebo kam se to posune fronta po jeho pádu), ale tvrdím, že významně stouplo riziko, že se tak stane. To je samo o sobě hodně zlé.

O sexu, lásce a civilizačních hodnotách (29. 1. 2023)

Jestli chcete po té depresivní politice přijít na úplně jiné myšlenky, doporučuji knihy Bena Kurase o sexu. Nejsou to ani sexuální příručky ani populárně psychologické knihy, ale moudrá a rozšafná vyprávění o životě, vztazích, citech… a ty sexuální praktiky a techniky do toho tak nějak přirozeně zapadají.

Jestli jednou bude někoho zajímat, jaká byla naše západní civilizace, když byla na vrcholu, tak nejlepším pramenem nebudou složité spisy o morálce a zákonodárství ani statistiky, ale právě něco takového. Naprosto přirozeně spojuje filosofii, zkušenosti, životní pocity, každodennost, radost ze života, špetku morálky (ale jak to chodí, ne podle kodexů)… tohle byl ten skvělý Západ!

KNIHY BENJAMINA KURASE NA ČESKÉM VLASTENECKÉM KNIHKUPECTVÍ

O inteligentní opozici (29. 1. 2023)

Na parlamentkách:

“Každý režim má nějaká slabá místa. Je ale otázka, jestli existuje opozice, která toho dovede využít. Před dvěma týdny jsem v rozhovoru pro parlamentky předpověděl, že generál Pavel vyhraje o milion hlasů. To, že jsem se trefil téměř přesně, není otázka osobní geniality, ale toho, že sleduji výzkumy. Většina opozičně smýšlejících lidí má ale za to, že výzkumy jsou stejně zfalšované. To je podobné, jako by během války jedna strana odmítla používat mapy, protože by si nechala nakukat, že jsou mapy zfalšované. Samozřejmě by prohrála.

To je jenom jeden z mnoha příkladů. Potřebujeme, aby tu konečně vyrostla inteligentní opozice s rozumnými analytickými schopnostmi. To zabere celé roky, když budeme intenzivně pracovat. Když intenzivně pracovat nebudeme, nevyroste nikdy. Když budeme mít štěstí, může se to protnout s nějakou příští krizí současné vládnoucí moci. Ale dokud tu nebude taková opoziční vrstva, jsou demonstrace, zakládání stran a spojování spolků naprostou ztrátou času. Obávám se, že podzimní vlna demonstrací dokonce nechtěně posílila vládní moc.

Co tedy má smysl? Především jakkoliv přežít, schovat své syny před odesláním na frontu, vytvářet vztahové sítě a tvrdě na sobě pracovat. A nečekat rychlou změnu.”

Celý rozhovor je k přečtení tady. 

O volebním výsledku (28. 1. 2023)

O konci sladkého života (28. 1. 2023)

Zatímco v českém prostředí slušně situované vrstvy nadšeně volí globální ekonomickou nadvládu, v cizině se jim to začíná sypat. A bude to pokračovat. Před pár týdny jsem tu informoval o masovém propouštění ve Facebooku, pak proběhlo totéž v softwarovém gigantu SAP a předevčírem oznámila rušení tisíců pracovních míst firma IBM. Zároveň s těmi giganty propouštějí stovky menších firem, které jsou na ně navázané. Propouštěni nejsou dělníci, ale převážně manažeři všech úrovní, a IT experti.

Není to něco přechodného. Nespraví se to už nikdy. SAP ani IBM ani nikdo jiný už ty lidi nenabere. Končí ekonomický model založený na tom, že zbytek světa nám dává suroviny za ceny, které určujeme my, a pracuje pro nás za mzdy, o kterých rozhodujeme my. Přesněji, rozhodují o tom manažeři nadnárodních korporací (nejčastěji amerických), nicméně v českém prostředí ještě pořád trvá iluze, že když se k tomu připojíme, můžeme slušně žít z drobečků, které padají pod jejich stůl. Nemůžeme. A jak se ukazuje, nemohou tak slušně žít ani servisní třídy poskytující technologické a jiné služby velkým byrokratickým aparátům.

Nečekejme žádnou jednorázovou prudkou změnu, ale plynulé zhoršování. Stále chudší, stále méně svobodní.

O myších a lidské povrchnosti (28. 1. 2023)

Experimenty v sociálních vědách mají tu nešťastnou vlastnost, že si do nich může každý promítat své představy. Všichni máme tendenci hledat především to, co potvrzuje náš dosavadní pohled na svět. A protože každý experiment obsahuje řadu prvků a poznatků, je až příliš snadné skončit u zkratkovitého „já jsem si to stejně myslel.“

Třeba ten slavný Calhounův experiment, kdy myším byly poskytnuty ideální podmínky. Spousta jídla, spousta pohodlí, žádní predátoři. A dopadlo to tak, že se začaly chovat téměř stejně jako současná generace dekadentní mládeže a nakonec celá myší kolonie zkolabovala. Jak skvěle to jde dohromady s názory typu „to je proto, že mladí nemusí pořádně makat a mají příliš snadný život.“ Je to pohled, ve kterém je kus pravdy, nicméně je také velmi povrchní a velmi nepřesný. Před časem jsem na to téma napsal společný článek s panem poslancem Kobzou, kde jsem upozorňoval, že věci jsou složitější a že příčinou kolapsu myší kolonie nemohl být blahobyt sám o sobě. Pídil jsem se tehdy po nějaké větší práci, kterou by napsal sám John Calhoun, ale neuspěl jsem.

Až teď vyšel na Ekolistech skvělý text Radomíra Dohnala. Autor si dal tu práci dohledat více informací a upozorňuje, že Calhoun podnikl celkem 24 takových experimentů s myšími koloniemi. V některých případech vedly ideální podmínky k dosažení naprosté harmonie (včetně toho, že se počet příslušníků kolonie ustálil na přijatelném počtu), jindy to dopadlo o něco hůře, nicméně ne úplně špatně. Až při dvacátém čtvrtém pokusu se podařilo vytvořit dekadentní kolabující civilizaci.

I když pomineme otázku, do jaké míry lze poznatky z myšího chování aplikovat na lidi, je zjevné, že blahobyt a bezpečí samy o sobě nevedou ani k dekadenci ani k civilizačnímu zhroucení. Mimochodem, i ten poslední nejslavnější pokus při bližším pohledu ukazuje, že příčinou kolapsu nebyl snadný život, nýbrž příliš tvrdá konkurence.

O pohledu Za obzor Západu (27. 1. 2023)

Pustil jsem se do Budilovy knihy Za obzor Západu, a je to příjemné překvapení. A to i s přihlédnutím k tomu, že očekávání bylo nastaveno hodně vysoko. Rozsáhlá publikace líčí dějiny toho, jak Evropané pohlíželi na mimoevropské civilizace, a to poměrně podrobně. A když poznávali jiné civilizace a přemýšleli o nich, zároveň si také urovnávali představy o sobě samých, bez toho to nejde. Vidíme tedy vlastně, jak se formovala civilizace a její představy o světě, a jak ty představy spoluurčovaly vývoj technologií a podobu jejích institucí. 750 stran docela drobným písmem. Ta kniha, kterou nepřečtete naráz, ale ke které se vracíte pravidelně, protože je v ní vysvětleno příliš mnoho důležitých věcí. Je krásná i jako předmět – zkrátka jedna z těch knih, které se dědí po generace a kterou si budou číst i vnuci a pravnuci (jestli lidé v té době budou ještě zvládat písmenka).

Jediná nevýhoda je cena. Těch 1300 korun je docela dost. Tedy, já jsem ji dostal darem a koupil bych si ji i za těch 1300, ale já jsem člověk, který nejezdí na motorce, nesnáší zahraniční dovolené, nesbírá obrazy, nechodí do příliš drahých restaurací… knihy jsou vlastně jediné, za co utrácím.

IVO BUDIL: ZA OBZOR ZÁPADU

O předvolebních šancích (27. 1. 2023)

Z dnešního komentáře (posledního předvolebního):

Samozřejmě, čas od času se shodou okolností a díky obrovskému štěstí nebo třeba i osobní genialitě stane, že slabší armáda porazí tu silnější. I když Babišovy šance nízké, nejsou nulové. V posledním týdnu bylo lze zaznamenat určitý pohyb, a to zejména v těch skupinách, které nejsou skalní voliči ANO. Generálův velmi slabý výkon v debatách někoho znejistil.

Otázka nedobrovolného posílání českých mužů na ukrajinskou frontu se ukázala silným tématem, zejména poté, co generál Řehka veřejně potvrdil, že počítá i s takovou možností a poté, co vláda předložila návrh ústavní změny, která by to usnadnila. Konečně se v české politice objevilo silnější téma, než jestli někdo mluví s cizím přízvukem. Určitou naději dává i to, že v prvním kole byla volební účast vrstev podporujících kavárnu tak vysoká, že už nemá kam růst. Vrstvy fyzicky pracujících s nižšími příjmy měly účast nízkou, je zde tedy prostor pro růst. A kdo jiný by měl dorazit k volbám než mladí dělníci a řemeslníci, kteří by na frontu směřovali jako první?

Podaří se tedy situaci otočit? Rovnalo by se to zázraku.

O úspěchu válečné propagandy (26. 1. 2023)

Tak se zdá, že se válečným propagandistům povedl parádní kousek. Vytvořili situaci, kdy posílání českých kluků do války na Ukrajině je vlastně normální věc a kdy je projevem jakéhosi odporného babišovského estébáckého populismu se proti tomu stavět. Ve veřejném prostoru najdete fotomontáže podivného stvoření kombinujícího Andreje Babiše a krysu. Jen lidské krysy odmítají nastoupit na východní frontu, to je přece jasné. Prezidentská kampaň pomine, ale tohle vymezení ve veřejné diskuzi zůstane.

Zkrátka, generál Řehka své prohlášení o povolávání českých branců (tedy i těch, kdo nejsou ani profesionálními vojáky ani členy aktivních záloh) perfektně načasoval. Můj odhad je, že to není otázka geniality, ale štěstí. Že to tak ani nezamýšlel, ale stalo se.

Mimochodem, uvědomujete si, co znamená formulace „v případě války mezi NATO a Ruskem“? Ta válka už běží naplno. Jediný rozdíl je v tom, jestli česká vláda vydá nějaké prohlášení. Může se stát kdykoliv. Třeba zítra. Nebo nikdy. Nebo za dva roky. Nebo někde mezi tím. Ale je to možnost, která reálně existuje.

O liberální oligarchii (26. 1. 2023)

Co je oligarchie? Kdo je oligarcha? Podle staré antické definice by to měla být skupina velmi bohatých lidí, kteří společně drží politickou moc.

Problém naší doby je ale v tom, že velké osobní bohatství je od politické moci odděleno. Přinejmenším to platí na národní úrovni. Jsou tu velmi bohatí lidé jako Babiš, Bakala, Tykač atd. Jenže tihle lidé nevládnou. Není to tak, že by se scházeli a společně úkolovali premiéra nebo rozhodovali o nových zákonech. Každý z nich samozřejmě dokáže hájit svoje obchodní zájmy, ale není to snadné a musí si to kupovat od skutečných držitelů politické moci. Bakala, Sekyra a Lukaševič jsou velmi oblíbení (až by se dalo říct, že si politickou moc ochočili), Passer a Tykač tolerovaní, Babiš nenáviděný.

Politická moc je v držení skutečné „liberální oligarchie“ (výraz jednoho mého čtenáře). To je několik tisíc lidí, kteří působí v České televizi, jiných velkých médiích, vedení bank, představenstvech místních poboček korporací, vedení největších neziskovek, u ústavního soudu, ve vedení politických stran apod. Pro liberální oligarchii je typické, že moc je zcela rozptýlená. Neschází se žádná rada, kde by se hlasovalo. Nikdo nemá formálně stanovanou pravomoc a nikdo nenese odpovědnost. Celé je to spontánní a davové. Různí lidé a skupiny se to snaží ovlivňovat a posouvat určitým směrem. Někdy se to daří, někdy ne. Za liberální oligarchy pak můžeme pokládat příslušníky téhle skupiny. Skutečným oligarchou je ředitel České televize Petr Dvořák. Skutečným oligarchou je šéf Člověka v tísni Šimon Pánek. Skutečným oligarchou je předseda ústavního soudu Pavel Rychetský. Skutečným oligarchou je vysoký úředník nadnárodních struktur Petr Pavel (bez ohledu na to, jak dopadne prezidentská volba). Všechno to jsou zámožní lidé, ale nejsou to miliardáři.

Moji čtenáři vědí, že raději používám výraz „nová aristokracie“, ale slovíčka nejsou důležitá.

Označování Andreje Babiše za oligarchu je vlastně jen zastíráním vlády skutečné oligarchie. Andrej Babiš má možná ambice monarchické (v jiné době by se spekulovalo, jestli se nechá korunovat českým králem), ale není oligarchou. A nikdy nebyl.

O politických režimech (25. 1. 2023)

V rozhovoru s Jaroslavem Kalouskem na portálu Cesty k sobě říkám mimo jiné:

„Převládá všeobecné nedorozumění ohledně toho, v jakém režimu žijeme a jak moc se poměry změnily. Před nějakými 10, 15 či 20 lety jsme žili ve společnosti, která byla docela demokratické. Bylo samozřejmé, že každý si může říkat, co chce. Bylo nemyslitelné, že by vládní úřady prováděly cenzuru. Všichni jsme v tom žili a pokládali jsme to za samozřejmost.

Stejně tak jsme pokládali za samozřejmé, že ve školách by neměla probíhat politická agitace. Měli jsme za to, že školy jsou od toho, aby se tam děti učily počítat, psát, dějepis, zeměpis atd.

Dnes žijeme v režimu, který má jiné cíle a jiné charakteristiky. Formálně sice platí stejná ústava, ale tu ústavu stejně nikdo nečte a nikdo nedodržuje. A najednou vidíme, že je tu nějaká úzká skupina lidí spojená se současnou vládou a ta skupina říká: „Své názory můžeme vyjadřovat jenom my. Vy, většina obyvatelstva, smíte říkat jenom to, co se líbí nám.“ Mění se školy, seškrtává se výuka a naopak přibývá politických programů. Začalo být normální, že když se vládě nelíbí nějaké internetové noviny, tak je prostě zakáže. To teď má vláda dokonce soudně potvrzené, byť soud argumentuje formalitami.

To už je úplně jiný politický režim. Nás to štve, protože myšlenkově pořád ještě žijeme v předcházejícím režimu. A říkáme si, že by tady měla být nějaká demokracie. Ne! Demokracie je to, co v téhle zemi bylo dříve.

O skutečnosti, snech a dění na bojišti (25. 1. 2023)

Někdy kolem roku 2000, kdy jsem působil v korporátním marketingovém oddělení, nám Petr Koubský ze Softwarových novin napsal dotaz na obrat firmy, počet velkých projektů atd. Podle oficiálních pravidel jsme na ten dotaz nesměli odpovědět, nicméně můj šéf vymyslel, že poskytneme aspoň informace „z dobře informovaného zdroje.“ Tak jsme to i udělali a firemní výsledky pěkně nafoukli. Abychom působili jako superúspěšná firma (což nebyla pravda). Prošlo to. Softwarové noviny skutečně zveřejnily článek, v němž bylo uvedeno, že naše firma (tehdy se jmenovala Logica) je největším a nejúspěšnějším poskytovatelem na trhu. Jenže za rok poslal Petr Koubský stejný dotaz znova. Vzal jsem tedy loňské číslo, navýšil ho o 20% a znovu neoficiálně poskytl. A tak to pokračovalo, až jsme se dostali na víc než dvojnásobek skutečných čísel a kdy jsme začínali dostávat udivené dotazy od analytiků, jak je to možné, protože jiné informace jsou s tím v rozporu. Toho prvního šéfa mezitím vyhodili, takže pokračoval ve stejné praxi v jiné korporaci, a mlžení před analytiky jsem měl na starosti já.

Vzpomněl jsem si na tu historku, když jsem procházel články o údajné situaci na ukrajinském bojišti. Stejný princip. Nejdříve je zveřejněno pár nadšených pitomostí o tom, jak slavně vítězíme. Další tvrzení pak nejsou porovnávána s fakty o situaci v terénu, nýbrž s těmi prvními články. Vytváří se tak stále důkladnější obraz, který se nakonec přestane podobat reálnému světu. Fantazijní bojiště na Ukrajině se tomu skutečnému nepodobá ani vzdáleně.

Existuje stejný problém na ruské straně? Podle všeho ano (nečtu ruské noviny, takže to mám jen zprostředkovaně). Jenže podstatný rozdíl je v tom, že ruská propaganda líčí nepřítele – jednotky NATO složené převážně z Ukrajinců – jak technicky pokročilého, vytrvalého, houževnatého a bojovného. Ruské publikum tak obdivuje své „hrdiny“ bojující s nesmírně tvrdým nepřítelem. Tají dech a jásá nad každým centimetrem dobyté (osvobozené) země. A chápou, že oni sami musí být vytrvalí, houževnatí a počítat s oběťmi. Na naší straně by to nefungovalo. Gaučoví válečníci potřebují ke svému sójovému latéčku pravidelné ujištění, že ty polohé divochy masakrujeme a že o nic nejde. Jinak by se mohli vyděsit a přestat podporovat válku.

Přeložil jsem proto z angličtiny článek, který perfektně shrnuje situaci na bojišti v posledních týdnech. Pro tu menšinu, kterou opravdu zajímá, jak to je. A přeložil jsem ho i proto, že ho v posledních dnech američtí analytici zmiňovali jako velmi kvalitní materiál.

TEN ČLÁNEK JE K PŘEČTENÍ TADY. 

O Babišovi, míru a válce (24. 1. 2023)

Andrej Babiš je vláčen médii a urážen za to, že není úplný magor. Kdyby to úplný magor byl, bylo by to v pořádku.

Posuďte sami. Kdyby se Poláci ve své neustálé agresivitě zapletli do nějakého maléru, co bychom měli dělat? Samozřejmě, že bychom se to snažili urovnat, zastavit boje a iniciovat mírová jednání. To udělá skutečný spojenec, kterému záleží na životech. A to taky udělá ten, kdo má v hlavě mozek. Je to něco, s čím by bez problémů souhlasila naprostá většina občanů ČR.

Jenže podle generála Pavla a jednotné mediální fronty je to špatně. Měli bychom se do toho okamžitě zamíchat a okamžitě na někoho střílet.  Ono už stejně není čím, protože celá nebo téměř celá zbývající výzbroj Armády ČR putuje na Ukrajinu. Větší část z ní bude rozkradena a skončí u nějakých band v Africe, menší část rozbije ruské dělostřelectvo. Ale takové detaily generálové NATO neřeší. Pamatujete na večerníček o Trautemberkovi, který vyhrožoval hladomornou, i když žádnou neměl?

To jenom pro ty, kdo mají pocit, že když generál dokáže většinu času důstojně mlčet, má v hlavě normální mozek. Občas nejde jen mlčet, a pak tu máme pánskou verzi Adamové Pekarové. Poradci udělali dobře, když mu poradili, aby se na zbytek kampaně hodil marod.

O rasách, menšinách a diskriminaci (23. 1. 2023)

Co by se stalo, kdybychom ztratili schopnost rozlišovat rasy? Co kdybychom nedokázali poznat, kdo je běloch, kdo černoch, kdo Asiat, kdo Arab či jakkoliv jinak chce kdo rasy definovat?

Výstižnou odpověď dává americký profesionální aktivista Ibram X. Kendi:

„Když nebudeme schopní identifikovat rasové nerovnosti, nebudeme schopní identifikovat rasové instituce. A když nebudeme schopni identifikovat rasové instituce, nebudeme schopni proti nim bojovat.“

Ano, čtete správně. Nejde o snahu někomu pomoci. Jde o, abychom mohli bojovat proti bezpráví. Trávit tím celou pracovní dobu a být za to dobře placeni. Příliš se neunavit a ještě si připadat skvěle.

Jinak bychom museli řešit jednotlivé případy (či skupiny případů), ukázalo by se to jako namáhavé a frustrující a taky bychom zjistili, že většina intervencí nezabírá. To přece nechceme.

A to není jen otázka ras. Na tom jsou přece založena celá ta slavná „práva menšin.“ Nesnažíme se pomoci Sabrině Horváthové. Tu klidně můžeme odkopnout. Ale odstraňujeme diskriminaci Romů. Není to skvělé?

O dezinformacích a východní frontě (23. 1. 2023)

Napsal jsem na Twitter, že hlas pro Petra Pavla je hlasem pro posílání českých mužů na ukrajinskou frontu. Asi si dokážete představit tu záplavu nadávek, jakou mě zahrnuli pražští liberální demokraté. To je normální, s tím jsem počítal. Zajímavé ale je, kolik z nich opravdu počítá s tím, že pokud bude zabito tolik Ukrajinců, že ztratí schopnost pokračovat ve válce, nastoupí na jejich místa Češi, Slováci a Poláci. Prý nemůžeme připustit, aby se fronta přiblížila ukrajinsko-slovenské hranici. Samozřejmě už nedokážou vysvětlit, jak by mohlo masakrování Čechů a Slováků zastavit posun fronty. Ale o to nejde. Hlavně přinášet oběti. Respektive hlavně o nich mluvit a předpokládat, že tu oběť přinese někdo jiný.

Nejzajímavější je vlastně tak kombinace. Počítám, že Češi půjdu na frontu, ale zároveň pokládám za nehoráznou dezinformaci tvrdit, že Češi půjdou na frontu. Mimochodem, stejně je tomu s islámem. Ti lidé počítají s tím, že se islám stane formálním nebo faktickým státním náboženstvím. Zároveň ale pokládají za nehoráznou dezinformaci tvrdit, že by islám mohl stát faktickým státním náboženstvím.

O dalších zbraních pro Ukrajinu (22. 1. 2023)

Už asi tak dva týdny slyšíme o tom, že nová dávka zbraní pro ukrajinské jednotky NATO má změnit situaci na bojišti a konečně rozdrtit Rusko, jehož armáda je beztak v zoufalém stavu. Zároveň se ale dozvídáme, že Ukrajinci všude ustupují a že jejich ztráty se kupí. A logicky se nabízí otázka, proč jsme ty úžasné zbraně neposkytli už před půl rokem.

Kdo sleduje americkou diskuzi, tomu to dává dobrý smysl. Jenže čeští čtenáři se o americké diskuzi nedozvědí. Dokonce už i prohlášení šéfa amerického generálního štábu Milleyho jsou v našem tisku upravována.

NATO připravovalo Ukrajinu na válku s Ruskem několik let. Včetně výzbroje. Jenže z toho, s čím Ukrajina loni v únoru zahájila válku, už nezbylo nic. Přibližně od května nahradily původní ukrajinskou armádu jednotky, které jsou de facto jednotkami NATO. Převládají v nich Ukrajinci (pro speciální úkoly jsou Američané, Britové, Holanďani atd.), nicméně velení je západní, výzbroj západní a výcvik západní. Stejně tak komunikace, logistika a všechno ostatní. Jenže i to, co státy NATO loni poskytly, už nezbylo téměř nic. Všechno rozstříleno ruským dělostřelectvem. Spolu se statisícem ukrajinských kluků.

Co dál? Loni poskytovaly státy NATO jen to, co mohly poslat, aniž by tím zcela ohrozily vlastní obranyschopnost. Jenže to taky došlo. Teď se tedy chystají poslat téměř všechno, co mají. Británie téměř všechny své funkční tanky Challenger, Francie pouštní obrněnce určené pro boj proti povstalcům vyzbrojeným kalašnikovy. A tak dále. Touto dávkou zároveň možnosti končí. Dál už nebude co poslat a západoevropské státy NATO se stávají bezbrannými. To je právě předmětem současného sporu. „Svléknout donaha“ se totiž mají evropské státy, zatímco Američané svou bojeschopnost neohrozí.

Pochopitelně to vede ke sporům, a to především mezi politiky a vojáky. Vojáci nechápou, proč mají přijít o veškerou svou bojeschopnou techniku kvůli tomu, aby prodloužili válku o pár měsíců. Politici takový problém nemají. V České republice to Jana Černochová už dříve vyřešila odvoláním náčelníka generálního štábu Aleše Opaty, takže se už žádné spory nevedou. Nicméně spory se vedou třeba v Německu, kde kancléř – pod tlakem armády – odmítl odeslat veškeré funkční tanky.

Jak se tento spor může vyvíjet, to je jasné z toho, že Američané se nezdráhají provádět teroristické útoky vůči německé infrastruktuře a provádět operace tajných služeb proti německým politikům. Takže prodloužení války o nějaké měsíce a další desetitisíce nebo statisíce mrtvých Ukrajinců, a možná i mrtvých Čechů a Poláků. A žádný nápad co dál.

O skutečných hodnotách Západu (21. 1. 2023)

Když sledujeme westerny nebo čteme knihy z prostředí divokého západu, velmi často máme tendenci sympatizovat s Indiány. Být na jejich straně proti příslušníkům naší vlastní civilizace. Někdo říká, že to je příznak dekadence, ale já s tím nesouhlasím. Naše západní civilizace bývala (a snad ještě je) přece skvělá a jedinečná mimo jiné tím, že vyvinula určité morální principy a že ty morální principy pokládáme za důležitější než osobní prospěch či zisk. A že tyto morální principy jsou uplatnitelné na kohokoliv (i když jsme se snad už naučili, že je nemůžeme nikomu vnucovat). Jedním z těch principů je, že ti, kdo na určitém území žili dříve, na něj mají víc práva než nově příchozí.

To není otázka dekadence posledních let. James Fenimoor Cooper psal své knihy o Indiánech před 200 lety. A ve Velké Británii se stalo téměř pravidlem, že když nějaký guvernér potlačil povstání nebo něco vybojoval, byl po návratu do Londýna postaven před soud za příliš tvrdý postup vůči domorodcům. To neodmyslitelně patří k západní civilizaci a tím jsme jedineční. Dokážete si třeba představit, že by byl vysoký funkcionář muslimského státu potrestán za tvrdý postup vůči nevěřícím? To prostě nejde. V tom je Západ úplně jiný.

Samozřejmě to není nikdy snadné a vedou se o to spory. Jedna strana se snaží vykreslovat domorodce jako odporné bytosti, které si zasluhují to nejtvrdší jednání. Druhá strana zase vytváří nekritické romantické obrázky ušlechtilých divochů. A nakonec stejně rozhodují spíše momentální zájmy.

Obávám se, že se tento princip promítá i do debat o válku proti Rusku. Máme tu oficiální obrázek odporných hrubých otrhaných krvelačných divochů (oficiální twitterový účet Armády ČR označuje ruské vojáky za „polonahé“ a každý zná fantazijní vyprávění o Buči), na druhé straně romantický obraz Putina – Vinnetoua. I taková debata k naší kultuře patří.

Je ale dobré si uvědomovat, že tažení proti Rusku je popřením základních hodnot, na kterých stála západní civilizace. Nikoliv jejich obranou.

Kam chceme patřit? A co je dobré pro náš rozvoj?  (20. 1. 2023)

Ivo Budil: “Je třeba říct zcela otevřeně: Jaké geopolitické uspořádání umožní plně využít náš národní potenciál, tvořivost, vynalézavost, pracovitost a svébytnou mentalitu? Je to příslušnost k takzvanému Západu, který nebyl ochoten přijmout naši zemi jako plnohodnotného partnera a udržuje ji v rámci své imperiální hierarchie v postavení využívané periférie? Západu, jenž ztrácí svoji intelektuální sílu, moudrost a produktivitu a který by byl ochoten v zájmu zachování své domnělé nadřazenosti zapálit celý svět?

Jsme Střední Evropa, která se kulturně a historicky liší jak od protestantského Nizozemí, tak od pravoslavného Ruska. Jsme region, který se může svobodně rozhodovat o svém geopolitickém směřování. Nepotřebujeme žádné vnější civilizační vzory, jež byly vždy záminkou pro cizí nadvládu. V jednadvacátém století vzniká rozsáhlé eurasijské společenství plně svrchovaných států, jejichž spolupráce probíhá na základě harmonie zájmů, a nikoliv asymetrické a nespravedlivé dělby práce, výroby a moci. Začlenění do zmíněného prostoru budoucnosti by mělo vést k národní renesanci a překonání stagnace, jíž procházíme. Musíme brát ohled například na Německo, s jehož hospodářstvím jsme úzce provázáni? Nikoliv. Jestliže by se německé politické a ekonomické elity probraly z ideologického poblouznění a racionálně a pragmaticky posoudily své národní zájmy, již dávno by se do Eurasie zařadily.”

O Konvičkovi (20. 1. 2023)

Proč bělovlasý manekýn v uniformě vítězí s takovou snadností? Protože nenaráží na odpor. Protistrana je rozložená, demoralizovaná, rozhádaná a zmatená, zatímco jeho příznivci překypují nadšením a aktivitou. Samozřejmě, že za takových okolností se “šedá zóna” překlápí k vítězovi. Došlo k faktickému zhroucení jedné poloviny politického spektra. V důsledku toho vyhrává pětikoaliace již třetí volby po sobě. To jsem popsal zde.

V tom článku jsem taky popsal dva zlomy, které v české politice proběhly. První se odehrál kolem roku 2015, kdy Sobotkova parta byla nucena odejít z politiky, vyrostlo SPD a hegemonem se stalo ANO.

Druhý zlom můžeme situovat někam kolem roku 2019, kdy se fakticky zhroutila lidová opozice (do té doby podporující Miloše Zemana, SPD a ANO) a kdy se hegemonem stala pětikoalice.

Samozřejmě to má nějaké společenské a ekonomické příčiny, ale jde taky o osobnosti. Upozorňuji na jednu nedoceněnou, která hrála rozhodující roli. Martin Konvička. V roce 2015 s pár přáteli a bez peněz probudil zemi, otočil veřejné mínění a změnil celkovou politickou situaci. On sám z toho nakonec nic neměl, politickými vítězi se stali jiní. Martinu Konvičkovi to přineslo jen životní komplikace, které se táhnou dosud.

Během druhého zlomu Martin Konvička varoval, že se „alternativa“ dopouští chyb, které nutně musí vést ke zhroucení a následné porážce. Takže to opozice vyřešila po svém. Spousta odporných osobních útoků, zastrašování a cenzura (nemylme se, Svobodné radio nebo Protiproud necenzurují méně tvrdě než Česká televize, o Aeronetu nemluvě). Když Konvička říkal nepohodlné věci, prostě ho zakázali a bylo to. Jenže ona se ta varování stejně naplnila.

Do budoucna doporučuji pečlivě sledovat, co říká a píše. Má velmi špatný odhad co do vlastního prospěchu, ale skvělý odhad ohledně společenských trendů.

O morálce a inteligenci (19. 1. 2023)

Starodávný psycholog Goddard (současník Freuda) věřil, že amorálnost souvisí s nízkou inteligencí. A po něm tu představu převzaly celé generace.

Nicméně logicky by tomu mělo být přesně obráceně. Chytřejší lidé jsou náchylnější k porušování pravidel, protože mají vyšší šance, že jim to projde. Totéž platí o bohatších lidech. Na to druhé žádné výzkumy nemáme (pokud vím), k tomu prvnímu nějaká kusá evidence existuje.

Goddardův předpoklad by snad mohl platit u extrémně nízké inteligence. Když je někdo na hranici debility, dost možná, že skutečně nedokáže pochopit základní pravidla. A nedokáže rozlišit, co je morální a co už není. Ale takoví lidé jen naprosto výjimečně představují nebezpečí pro společnost.

O církvi a návratu starých časů (19. 1. 2023)

Z rozhovoru pro Sputnik:

Začátkem týdne se objevilo prohlášení kostelu Pražské Jezulátko, jehož rektor informoval o uzavření známého poutního místa věřících, protože kostel si nepřeje „zneužití návštěvy Babiše pro jeho předvolební kampaň“. Co si myslíte o podobné společensko-politické angažovanosti služebníka náboženské instituce a zveřejnění názoru komunity bosých karmelitánů?

Že někdo nechce ve svém kostele náboženskou agitaci, to by bylo naprosto pochopitelné. Jenže ten stejný kostel provádí agitaci ve prospěch generála Pavla. To je něco, co v katolickém prostředí posledních desetiletí extrémně neobvyklé. Je normální, že církve podporuje jednoho z kandidátů tam, kde ten druhý prosazuje pro církev nepřijatelný program. Když třeba jeden z kandidátů chce církvi nařídit, aby organizovala svatby homosexuálů, snaží se církev zabránit jeho zvolení.

Nicméně tady o nic takového nešlo. Dokonce je tomu tak, že Andrej Babiš je svými stanovisky o něco blíže stanoviskům Vatikánu než generál.

Spíš to vypadá, že se vracíme  ke vzorci, který tu byl po staletí. Velká část katolických funkcionářů a intelektuálů jednoznačně stojí na straně úzké finanční a mocenské elity. Vystupují ostře nepřátelsky proti všemu lidovému a proti všemu českému. Vedle toho jsou vesnické kostely, kam chodí prostí lidé.

O ochraně investic (18. 1. 2023)

„Babiš oblepil zemi lživými billboardy. Pavel chce odpovědět šířením pravdy,“ hlásají palcové titulky na první stránce dnešní E15. Nechci teď zkoumat, jestli je ten výrok pravdivý nebo jestli by novináři neměli být nestranní, ale upozorním profesionální stránku celé věci.

Ještě před generací uměli novináři rozlišovat žánry – zpravodajský článek, reportáž, komentář, rozhovor, fejeton atd. A bylo pokládáno za naprosto samozřejmé, že každý ví, co právě píše a že pravidla toho žánru dodržuje. Byla to součást zvládnutí řemesla.

Věty citované v úvodu by nepochybně patřily do nějakého hodně vypjatého komentáře. Jenže na první stránku patří zpravodajský článek. Titulek má říkat, že vypukla válka, skončila válka, vláda schválila důchodovou reformu, inflace zpomalila, došlo k velké havárii na D1, byla vyloupena banka nebo cokoliv jiného. Má popisovat nějakou událost. Jenže tady se o žádné události nemluví – leda by tou událostí bylo, že redaktor si na něco udělal určitý názor. Obyčejná hrubá neprofesionalita.

Zmiňoval jsem to ve včerejší veřejné přednášce v Plzni, byť na jiném příkladu. Proč profesionalita zmizela? V době profesionality by se taková chyba stát nemohla. Ne proto, že ji zakazoval nějaký předpis, ale protože jiní lidé v redakci by to prostě nepřipustili. Z docela prostého důvodu, že si tím chránili svůj kapitál. Oni se řemeslu roky učili, investovali do toho spoustu úsilí a chtěli, aby se řemeslná úroveň dodržovala. Chránili svou investici.

Dokonce i po nástupu komunistů k moci v roce 1948 profesionalita zůstala. Místo buržoazních (demokratických) novinářů nastoupili komunističtí a místo buržoazních (demokratických) intelektuálů nastoupili komunističtí, ale i ti měli slušnou úroveň a chránili svou investici.

To je to, co se rozbilo. Ve stále více intelektuálních organizacích začali převládat lidé, kteří nepodnikli žádnou investici do znalostí, studia a profesionality. Nemají žádný důvod bránit rozumnou úroveň. A pak se ta úroveň hroutí.

Z dlouhodobého hlediska to je velmi špatná zpráva pro vládnoucí moc, protože síla oficiálních médií je založena právě na tom, že jsou profesionálnější a šikovněji psaná než opoziční alternativa. Ale tenhle rozdíl se zmenšuje.

O matematice a umírání (18. 1. 2023)

Ukrajina spotřebuje měsíčně přibližně 90 tisíc dělostřeleckých granátů, což je přibližně dvojnásobek všech výrobních kapacit Západu, informuje New York Times. Připomínám k tomu, že to je 6 -10x méně, že kolik spotřebuje ruská strana (a tomu poměrně přesně odpovídá poměr obětí – Ukrajinců umírá násobně více).

Teď se dočítáme, že se konečně podařilo sehnat další zásoby „stovek tisíc“ dělostřeleckých granátů. Gaučoví válečníci mohou jásat. Kdyby ale gaučoví válečníci zvládali matematiku základní školy, spočítají si, že to vychází na několik měsíců. Zhroutí se Rusové do léta? A co když ne? Dostali jsme se už do toho stavu, kdy cílem už není ani vítězství ani dosažení důstojného míru, nýbrž pár měsíců hezkých novinových článků a postů na sociálních sítích o tom, že jasně vítězíme. Co bude potom? Obávám se, že to nikdo neřeší.

Vlastně by to bylo komické. Kdyby každý den neumíraly stovky nebo tisíce ukrajinských kluků. Neřeším mrtvé Rusy, ale ukrajinští mrtví – to je naše vina a naše odpovědnost. Neumírají za svobodu ani za svou zemi. Umírají za peníze ukrajinských oligarchů a hezké novinové články v západních médiích.

O správné kandidátce v nesprávný čas (17. 1. 2023)

V rozhovoru na parlamentkách:

Co říkám o vystupování Petra Pavla v 80. letech? Že jeho bezpáteřní servilita nemá hranic. Ponížil se před komunistickým režimem mnohem víc, než se po něm chtělo. V současné době se tak ponižuje před šéfy z NATO. A jestli dojde na zhroucení americké hegemonie, možná to stihne ještě před nějakým úplně jiným. Zajímavý život. Zajímavá povaha.

Připomínám ale, že mezi jeho nejaktivnějšími příznivci to nepředstavuje nejmenší problém. Každý z nich by to udělal. Pokládají to za správné a odpovídá to jejich pojetí morálky. Ať si nikdo nemyslí, že v představenstvech korporací nebo ve vedení neziskovek převládají jiné lidské typy.

Z toho pohledu je zajímavější Danuše Nerudová. Myslím, že přišla příliš brzy. Třeba v Americe by naprosto zapadla mezi standardní političky Demokratické strany – hloupá, nevzdělaná, agresivní, arogantní, pohrdavé výroky vůči chudým lidem, proaktivní politická korektnost a vazby na hodně problematický byznys. Umím si představit, že éra premiéra Fialy a prezidenta Pavla posune českou společnost tak, že Nerudová bude optimální kandidátkou a příští prezidentkou.

O vazalovi a kořisti (17. 1. 2023)

Slýchám, že prý jsme americkým vazalem. Obávám se, že je nepochopení. Středověká koncepce vazala spočívala v tom, že panovník své vazaly využíval, ale také o ně pečoval. Poskytl jim tolik zdrojů, aby z toho mohli slušně žít a mohli počítat s jeho ochranou.

Americké „spojenectví“ nic takového nenabízí. Lepší metaforou je kořist. Ohlodat a zahodit. Tak končí všichni američtí spojenci. Momentálně to prožívá Ukrajina, ale nedělejme si iluze, že s Poláky a dalšími to dopadne jinak. Možná včetně nás.

O vojácích a válkách (16. 1. 2023)

Čtenáři vědí, že nejsem zrovna fanouškem generála Pavla, ale tentokrát se ho musím zastat. Mnozí mají pocit, že vojáci usilují o rozpoutávání válek. Není tomu tak. Vojáci usilují o zvyšování armádních rozpočtů a generálové bývají zkorumpovaní, nicméně většinou to jsou právě oni, kdo mírní válečnické nadšení. Dokážou si přece jen poměrně reálně představit, co obnáší válka s rovnocenným soupeřem a hodně z nich má tu zkušenost, když byli v nějaké válce zabiti jejich přátelé a spolupracovníci. Ostré války častěji vyvolávají civilní politici. Lidé typu Černochové, Fialy, bakaláře Lipavského a aktivisté neziskovek, kteří by ze svých kanceláří zabíjeli po milionech (ale tak, aby se oni sami nemuseli dívat na krev, fuj). I v USA je tomu podle všeho tak, že ministerstvo zahraničí a Bílý dům by rády eskalovaly válku, zatímco Pentagon se drží zpátky.

Průšvih vojenského byrokrata Petra Pavla je spíš v tom, že je byrokratem zvyklým poslouchat nadřízené, a že téměř všichni členové jeho týmu působí v nadnárodních firmách, takže mají šéfy v cizině. Armádní minulost je to nejmenší.

O světě podle Šídla (16. 1. 2023)

Když se objevila iniciativa Za mír a spravedlnost, dalo se čekat, že hejno režimních politruků vyprodukují povinné texty, proč je to špatně, a proč je zapotřebí podporovat umírání Ukrajinců bez konce. A až dojdou Ukrajinci, proč taky umírání Poláků a Čechů.

Mezi prvními Jindřich šídlo na Seznamu. Nemá smysl mu to zazlívat, je to jeho práce. Ale je dobré si všimnout jeho argumentace. Připomíná různé iniciativy za mír v 70. a 80. letech a vysmívá se tomu. Čemu se vlastně vysmívá?

V té době probíhalo nesmiřitelné soupeření mezi táborem socialismu a táborem imperialismu. Propaganda každého přičítala sobě ty nejušlechtilejší a tomu druhému ty nejhorší. Pochopitelně. Ale obě strany měly za to, že existuje cosi vyššího, co přesahuje to soupeření a co je nad oběma. Třeba obecná lidská morálka (fakticky spíše morálka západní civilizace, ale to nikdo neřešil). Obecné přesvědčení, že by se s lidmi mělo zacházet slušně. Obecné přesvědčení, že vlastnosti jako slušnost, poctivost a pracovitost jsou hodné úcty. A pochopitelně taky obecné přesvědčení, že lidská touha přežít je víc než ideologie. Odvrácení jaderné apokalypsy bylo pro jednu stranu důležitější než vítězství tábora socialismu a pro durhou stranu důležitější než vítězství svobodného světa.

V Šídlově světě nic takového neexistuje. Není nic, co by stálo nad momentálními mocenskými záměry (ať si ve Washingtonu momentálně kdokoliv prolobboval cokoliv). Americké zisky jsou víc než slušnost. Jsou víc než morálka. Jsou dokonce víc než touha přežít.

O tom, kdo to platí (15. 1. 2023)

Ve vzduchu visí otázka, odkud vzal Petr Pavel peníze na placení své prezidentské kampaně. Není to žádné tajemství. Jeho kampaň platila skupina českých miliardářů, které spojuje společný obchodní model. Všichni vybudovali úspěšné firmy, které slouží jako servisní organizace pro nadnárodní korporace a které ti lidé ve vhodný okamžik těm korporacím prodají. Mají tedy o maličko víc svobody než korporátní manažeři, ale jen o maličko. Rozhodně si nemohou dovolit luxus nezávislého myšlení a očekává se od nich, že udělají přesně to, co je v zájmu managementů jejich hlavních zákazníků. A očekává se od nich také, že dokážou pochopit, jaké činy, jaké myšlení a jaké cítění se od nich očekává. Není to velký rozdíl proti tomu, kdyby Petru Pavlovi platili přímo kampaň obři jako Amazon, Microsoft, Google, Johnson§Johnson, Visa, Exon Mobille atd.

O příčinách drtivého vítězství vládních kandidátů (15. 1. 2023)

Je snadné být chytrý po volbách. Proto jsem svůj předvolební komentář zveřejnil už v pátek ráno. Snažím se v něm vysvětlit, proč a Fialova vláda vyhrála už troje volba za sebou a proč nemají smysl přihlouplé výmluvy typu, že média nejsou nejsou objektivní. Samozřejmě, že nejsou! Média jsou protivníkem, kterého musíme porazit. A jak ukazují příklady Miloše Zemana a dalších, je to možné.

V tom článku píšu:

“…volby neměří lidovou spokojenost. Volby měří mocenskou situaci. Ukazuje, kdo má největší sílu. Kdo dokáže nejlépe využít lidových nálad. Nejde jen o moc jednotlivých kandidátů (a úzkých skupin, které za nimi stojí), ale o sílu a postavení celých společenských vrstev.”

Dále tvrdím, že ke zlomu došlo v letech 2019 a 2020:

“…vyletěla zase nahoru důvěryhodnost České televize a velkých médií obecně. Miliony lidí si to pro sebe vyhodnotily tak, že to, co vidí v televizi, je pro ně důvěryhodnější a lépe odpovídá jejich osobní zkušenosti, než to, co říkají alternativní servery. Trend se otočil. I když jim dnes důvěřuje méně lidí než před rokem, pořád je to více než před covidem. Moc se vzpamatovala.”

A tvrdím, že teď čekáme na další mocenský zlom. Uvržení nízkopříjmových vrstev do bídy ten zlom ale nepřinese. A Fialovi lidé to moc dobře vědí.

Komentář na Prvních zprávách

O zbytečné soutěživosti (14. 1. 2023)

Oren Cass publikoval na American Mind článek, kde ukazuje, že když země nemá jasnou průmyslovou politiku a jasnou představu, co chce vyrábět, co chce vyvážet a kam, není schopná soutěžit se zemí, která tu představu má. Aby nedošlo k mýlce, jde o to, jestli má tu představu vláda a jestli pro to něco dělá.

Na tom asi není nic objevného. A samozřejmě je v tom to americké, že země pořád musí s někým soutěžit. Přitom je jasné, že americký dělník chce vědět, jestli si za svůj plat koupí to, co potřebuje k životu (včetně bydlení a vzdělání dětí). A že potřebuje stabilitu. A že ho vlastně vůbec nezajímá, jestli v tabulce před Čínou nebo za Čínou. Ostatně, tak to podle všeho vypadá z i čínského pohledu. Chtějí na tom být tak, aby je ti američtí a evropští barbaři nemohli zase přepadnout, ale nepotřebují být jedničky podle nějaké americké účetní metodiky.

Rozhodně to tak vypadá i z pohledu českého. Kdyby se lidem dařilo dobře a kdyby věděli, že za rok se budou mít ještě o kousíček lépe, neřešili by, že třeba Němci jsou ještě bohatší.  Samozřejmě, pokud je jiná země mnohem bohatší, může hrozit, že své bohatství promění ve válečnickou převahu nebo přetáhne nejlepší mozky, ale to jsou speciální problémy, které se dají řešit i jinak než soutěží.

Dalo by to celé vlastně přeformulovat tak, že v zemi, která má jasnou průmyslovou politiku, se žije lépe než v zemích, které ji nemají.

O volbách (13. 1. 2023)

Pokud se nemá prezidentem stát příslušník kolektivního Schwarzenberga (termín Petra Druláka), pak je zapotřebí, aby v prvním byl součet hlasů pro Babiše a Baštu o 10-15% vyšší než výsledek nejlepšího člena kolektivního Schwarzenberga. Pokud bude rozdíl nižší, není žádné naděje. Pokud bude přes 20%, je vysoká pravděpodobnost, že budeme mít našeho prezidenta (myslím občanů České republiky), ať už dobrého nebo špatného.  Pokud výsledek skončí v tom rozmezí, bude to hodně napínavé.

O tom, co vlastně chceme (12. 1. 2023)

Když nehoruji pro válku a pro „porážku Russssska,“ co vlastně chci?, dostávám občas otázku.

• Chci, abychom nechali na pokoji Rusy a Číňany a všechny ostatní.
• Chci, abychom se vrátili k normální práci, obnovili vlastní výrobní fabriky, vlastní zemědělství atd. Pak nebudeme závislí na jiných zemích a nebudeme je muset neustále drancovat.
• Chci, abychom žili hlavně z toho, co si vyrobíme a vypěstujeme sami, případně vyměníme se sousedními zeměmi.
• Neobejdeme se bez nějakých surovin a specializovaných výrobků, ale za ty pak budeme schopni férově zaplatit.
• Tak jako jsem proti vykrádání jiných zemí, tak bych taky chtěl zastavit cizí vykrádání nás.
• Chci, aby naše ozbrojené síly byly schopné bránit naše území a nepletly se do cizích konfliktů.
• Chci, aby v úctě byli ti, kdo něco reálně vyrábějí nebo pěstují (nebo kdo vymýšlení něco technického), a ne obchodníci, bankéři nebo aktivisté.
• Chci, abychom přestali platit diplomaty, kteří cíleně vyvolávají konflikty po celém světě.

Někdo může namítnout, že by se třeba neuživilo tolik spisovatelů a sociologů. A jestli bych byl ochotný pracovat rukama. Klidně!

O tom, proč prohráváme (12. 1. 2023)

Od května bojuje na Ukrajině NATO se vším všudy. Jediný rozdíl je v tom, že místo zpohodlnělých Němců, Holanďanů a Američanů bojují na naší straně houževnatí a stateční Ukrajinci. Proč se přesto nedaří tu „benzínovou pumpu vedle Číny“ porazit? Proč nestačíme na zemi, jejíž HDP je na úrovni Itálie?

V kvalitě vojáků to nebude. Ukrajinci jsou stejně tvrdí jako Rusové a dostali lepší výcvik. Z dalších zemí NATO tam jsou speciální jednotky, které nejspíš vůbec nebudou špatné.

Ale smysl dává to, na co před pár týdny upozornil americký analytik Brian Berletic. Pro Západ je velmi obtížné soutěžit s Ruskem co do výrobní kapacity. A v dohledné době se to nezmění. Copak neumíme postavit a provozovat stejně velkou továrnu? Kde je problém?

V celkovém uspořádání. V Rusku jsou zbrojovky státní. Armáda tedy definuje požadavky a státní zbrojovky je plní. Na Západě jsou zbrojovky korporátní nebo soukromé. Dochází tedy ke složité hře, kde armáda sice zadává zakázky, jenže obchodníci zbrojovek zase ovlivňují armádu. A silnější je ten, kdo může snadněji rozdávat úplatky. Zbrojní nákupy jsou tedy fakticky řízeny dodavateli, a tudíž se preferují takové zakázky, které jsou vysoce ziskové. Ideálně takové, kde se spoustu let něco zkoumá a vyvíjí a pak se dodá pár kousků něčeho šíleně sofistikovaného. To jsou marže! To jsou zisky!

Jenže na bojišti nakonec rozhoduje, kdo je schopen chrlit statisíce „obyčejných“ dělostřeleckých granátů, stovky „obyčejných“ dávkových raketometů a tanků, tisíce „obyčejných dronů“ atd. Rozhodují výrobní kapacity, nikoliv zisky.

Proč se stejný problém neprojevil za druhé světové války, kdy americká průmyslová kapacita převálcovala Německo a Japonsko? Protože tehdy vůči armádě vystupovaly stovky dodavatelů, z nichž nikdo neměl zásadní vliv. Dnes armádě dodávají giganty, které spočítáte na prstech jedné ruky (a které mají vliv odpovídající své velikosti).

O zemi buzerantů (11. 1. 2023)

Čtyřicet procent studentů humanitních oborů na amerických univerzitách se cítí být LGBT, tedy homosexuály nebo lesbami nebo bisexuály nebo třetím pohlavím nebo čtvrtým pohlavím nebo… prostě něčím sexuálně nebo pohlavně nenormálním. To říká důkladná studie pracující s půl milionem respondentů.

Je to divné? Řekl bych, že ne. Kdyby byli systematicky zvýhodňováni a prosazováni Marťani, vnímal by každý druhý, že pochází z Marsu. V praktickém životě to většinou nic neznamená, stejně většina z nich nežije sexuálním životem (jak víme z jiných výzkumů) a nějaké to experimentování k životu mladých univerzitních intelektuálů prostě patří.

Pár věcí to ale ukazuje. Třeba to úplně rozbíjí propagandistickou představu o tom, že příslušníci „sexuálních menšin“ jsou nějak pronásledováni, diskriminováni či nezvýhodňováni. Kdyby tomu tak bylo, každý byl chtěl z té skupiny ven. Jenže oni spíš všichni chtějí k té skupině patřit! Také to ukazuje, že klesá význam vědeckých výkonů (i v humanitních disciplínách by měl být člověk schopen racionální argumentace, stanovení hypotézy, ověřovacích kritérií, práce se statistikami atd.) a roste význam aktivismu.

A velmi špatná zpráva je to pro dnešní americké děti a jejich rodiče. Jednak bude přibývat případů, kdy matky budou podporovat příšerné experimenty na svých malých dětech, v naději, že tak zvýší jejich životní šance – podobně jako třeba v baroku nechávali rodiče některé děti kastrovat, aby jim zajistili pěveckou kariéru. A špatné je taky to, že když skoro polovina budoucích právníků, ekonomů a sociologů má nainvestováno do sexuálního výstřednictví a je tudíž motivováno takové věci prosazovat.

A ještě jedna zajímavost z výzkumu. Děti, které byly vyučovány doma a tudíž se vyhnuly programům „sexuální pestrosti“ ve školkách a na základních školách, jsou tím postiženy stejně jako ostatní. Jde tedy primárně o to, jaké kariérové výhody se nabízejí. Nikoliv o to, kdo čím prošel v dětství.

O úplně zbytečném umírání a mediální vznešenosti (11. 1. 2023)

NATO prohrálo bitvu o Soledar (což rozhodně neznamená, že by se válka blížila svému konci), nicméně okrajové boje ještě probíhají. Podle CNN je počet ukrajinských mrtvých tak velký, že už je nikdo nepočítá. Mrtví jsou nahrazováni nově příchozími a lidé se mění tak rychle, že už si vojáci ani nepamatují své volací znaky (rozuměj svá jména).

„Každý chápe, že město bude opuštěné. Všichni tomu rozumí,“ řekl jeden ukrajinský voják reportérovi CNN. „Chci jen porozumět tomu, jaký smysl má bojovat dům od domu. Proč umírat, když to stejně dnes nebo zítra necháme?”

Proč asi! No přece proto, aby lidé na Západě měli hezká videa a poutavé články. Aby si gaučoví válečníci mohli připadat lepší a vznešenější než ostatní lidé. Aby si mohli u svých počítačů užívat emocí a plnit své mozky dopaminem. To, že budete bojovat do hořkého konce o nějaké město, které vás vůbec nezajímá a kde vás obyvatelé nenávidí, z toho budou krásné hollywoodské příběhy. Možná něco natočí i pánové Marhoul nebo Hřebejk.

Někdo možná myslel, že děti pracující v afrických dolech jsou to nejhorší, co Západ provádí. Tak už si to nemyslí.

A zajímavé srovnání. Když byli Rusové přečísleni a vyhodnotili situaci jako beznadějnou, udělali to, že jedna jednotka kryla ústup a ostatní se bleskově stáhli. Lidské životy jsou pro ně důležitější než mediální výstupy. Pamatuje si ještě někdo, že se Západ lišil od jiných civilizací právě tím, že na Západě záleželo na každém jednotlivém lidském životě?

O tom, jak těžké je činit dobro (10. 1. 2023)

“Jasným zjištěním je, že naprostá většina hodnocených programů přinesla jen zcela nepatrné zlepšení nebo dokonce neměla žádný pozitivní účinek ve srovnání s běžnou školní praxí.“ Tak hodnotí americké úřady desítky let školních reforem. Kathryn Paige Hardenová, která to zmiňuje ve své knize, připomíná, že ke stejným výsledkům dospěli hodnotitelé v jiných zemích. A to nejen ve školství, ale i třeba sociálních programů.

Nefungují programy rozdávání kondomů ve školách (což těší konzervativce), jenže nefungují ani programy vybízející k sexuální zdrženlivosti (což zase těší liberály). Nefunguje nic.

Celý článek je k přečtení tady.

O náladě v Americe (9. 1. 2023)

Trička na podporu Ukrajiny jsou v Americe ve výprodeji (obrázek je z Floridy), což znamená, že zájem ztrácí už i bublina. Zůstává už jen naštvanost, že v Americe chybí peníze na spoustu důležitých věcí, a desítky miliard dolarů skončily na dalším zbytečném bojišti.

 

Nový předseda Kongresu Kevin McCarthy musel před zvolením slíbit, že nepodpoří žádné další peníze na podporu Ukrajiny, pokud nebude splněna dlouhá řada podmínek. Biden si sice nechal peníze na válku v letošním roce odhlasovat ještě v prosinci, jenže to je podstatně méně peněz než vloni a většina toho balíku je určena na zaplacení toho, co už bylo dodáno a na nová úřednická místa v Americe (podpora Ukrajiny přece musí být řádně administrována a potřebuje školící, poradenské a další služby).

Narážíme na obvyklý problém. Zbrojaři sice na válce vydělávají, ale jiní na ni prodělávají. Těm nejbohatším je to jedno, protože mají nainvestováno na obou stranách. Manažerům to ale jedno není. Dokonce to může být problém pro některé zbrojovky, protože když se nakupuje pro Ukrajinu, nezbývají v tom stejném rozpočtu peníze na jiné nákupy.

Takže třeba mainstreamový Newsweek tento týden píše: „Realistická politika musí uznat, že americké zájmy na Ukrajiny jsou jen omezené a že máme jiné naléhavější potřeby. Nemůžeme vsadit budoucnost Ameriky a riskovat dokonce jadernou válku kvůli tomu, kdo ovládá Donbas a Krym. Beztak to jsou regiony, které často přecházejí z jednoho státu do druhého.“ Článek dále připomíná, že ani po navýšení kapacity amerických zbrojovek v nadcházejících letech nebude dost munice pro Ukrajinu, aniž by to zároveň ohrozilo americké aktivity jinde.

V českém tisku mezitím jedou články o tom, že na jaře Ukrajinci dostanou novou převratnou zbraň, a pak bude všechno jinak. Tentokrát má být tou převratnou zbraní pár desítek obrněných transportérů Bradley. Články snaživě opakují marketingové brožurky výrobce a pečlivě se vyhýbají otázkám typu, k čemu to bude dobré v tom typu konfliktu, jaký se na Ukrajině bojuje.

Ale zpátky k tričkům. Je pokrytecké dávat na ně grafiku „Jsem s Ukrajinou.“ Měla by na nich být zobrazena roztrhaná těla ukrajinských kluků, rozmašírované hlasy, vyhřezlá střeva a pohledy do obličejů plných bolesti. Plačící matky. Předčasně zestárlé padesátníky, kteří přišli o syny. To na Ukrajině podporujeme. To na Ukrajině platíme. To jsme dali Ukrajincům, když naivně uvěřili, že patřit na Západ je něco pozitivního.

O jednom hnusném podvodu (9. 1. 2023)

Dostal jsem formulář (údajně) Českého statistického úřadu. Otázky typu kolik metrů čtverečních má náš byt, kolik se k nám vejde ukrajinských uprchlíků, jak dlouho je můžeme mít atd. S komentářem, že je to součást přípravy na únorovou vlnu uprchlíků z Ukrajiny. “Výsledky průzkumu budou základem programu přijímání uprchlíků,” píše se tam doslova.

Jenže protože jsem nedůvěřivý člověk, pořádně jsem zkontroloval, odkud mail přišel. Nebyla to doména czso.cz, nýbrž czuso.cz. Písmenko navíc. Nebylo tedy odesláno z Českého statistiského úřadu, ale z podvodné domény.

Předpokládám, že pár chudáků to nasdílí. Jako náhodou zrovna pár dnů před tím, že než se má v parlamentu projednávat cenzurní zákon proti dezinformacím.

O rovnosti před zákonem (8. 1. 2023)

Manažersko-intelektuálská třída se sjednotila za bývalým elitním komunistickým agentem a naivní občan by mohl předpokládat, že tím končí lustrace a lustrační zákon. Omyl! Ani náhodou! Ten omyl by totiž vycházel z předpokladu, že mají být na všechny občany aplikována stejná měřítka a stejná pravidla.

To je ale buranský pohled. Zkuste si ale promluvit s někým z kavárny. Zjistíte, že vůbec nedokáže pochopit, o čem mluvíte. V jeho hlavě není prostor pro možnost, že by mohla být aplikována stejná pravidla na všechny. To, co jej dělá aristokratem (nebo co pokládá za vstupenku do aristokratického světa) je právě schopnost rozlišovat, na koho má být uplatněno které pravidla. Jeden estábák může být posvátným etalonem mravnosti, a vůči jiným budou zpřísňovány postihy. Ono není tak absurdní si představit, že by pod lustrační zákon mohly být zahrnuty třeba děti těch, kdo bojovali ve Svobodově armádě – pokud neprovedou patřičné veřejné distancování od svých předků.

Samozřejmě, i liberální demokraté uznávají rovnost jako významnou hodnotu. Ale to přece neznamená, že se bude s buranem zacházet jako s pánem! Svoboda projevu taky neznamená, že můžete kritizovat vládu.

O tom, co by americké Republikány vrátilo do hry (8. 1. 2023)

Chris Griswold, programový ředitel myšlenkového centra American Compass, se na Newsweeku věnuje strategii Republikánské strany, které se zjevně nevede a které ani naprosto příšerné řádění Demokratů nestačí k tomu, aby jasně vyhrávala.

Nový program by měl podle Griswolda obsahovat tři základní body. Za prvé, „produktivní trhy“. To znamená, že trh beru jenom jako nástroj, jak dosáhnout rozumné životní úrovně pro všechny. Když k tomu trh nevede, má vláda změnit nastavení podmínek. Republikáni musí podle Griswolda úplně odmítnout ten pohled, kdy trh je božstvo a kdy se musíme smířit se vším, co trhy chtějí. Nestačí to kompenzovat sociálními dávkami. Demokracie je víc než trh.

Za druhé. Vytváření a podpora komunit, kde se bude jedinec cítit dobře a bezpečně. Rodiny, sousedské komunity, farnosti, odbory, spolky…cokoliv jiného. Stát musí vytvořit takové podmínky, aby takové komunity vznikaly a rozvíjely se. Když se to neděje, je to chyba státu, a stát musí ty podmínky změnit.

Za třetí. Odmítnutí sebevražedných politik jako „snižování daní“ a „volné trhy“. Možná to někdy v minulosti fungovalo jako nástroje pro dosažení lepšího života. Ale zjevně to už nefunguje. A Republikáni si musí uvědomit, že jsou jen nástroje, ne cíle.

Takový Republikáni podle Griswolda jsou. Třeba floridský senátor Marc Rubio. Když nedávno došlo k velkému sporu mezi železniční korporací a dělníky, prezident Biden se postavil na stranu korporace a Demokraté v senátu dokonce narychlo protlačili zákonné opatření, který dělníkům zabránil stávkovat. Na stranu pracujících se postavilo jen pár politiků, mezi nimi právě Marc Rubio a několik jeho kolegů.

Že by se rýsovala nová Republikánská strana? Kéž by. Většina pořád ještě ochromena volným trhem jako božstvem.

Mimochodem, v českém prostředí se tomu říká konzervativní levice.

O morálním stavu Západu (7. 1. 2023)

Tanky už ve skladech nejsou, ale prý se podaří poslat na Ukrajinu aspoň „lehké tanky“, tedy stroje, které neodolají ani dělostřeleckým granátům ani raketám. Přesně ten druh zbraně, který nezmění poměr sil na bojišti, ale který může válku prodloužit, takže o život přijdou další desetitisíce nebo statisíce Ukrajinců. Tedy za předpokladu, že se tam něco opravdu podaří poslat. Nikde totiž nezaznělo, kolik strojů a kdy. Nikde nezaznělo, jak to bude s jejich servisem a jak dlouho bude trvat, než se je Ukrajinci naučí ovládat tak, aby vjezd na bojiště nebyl okamžitou sebevraždou.  Prezident Zelenský mezitím začal posílat do mlýnku na maso 15leté kluky.

Ono to dobře ukazuje, že gaučový válečník spojuje dva postoje ke dvěma národnostem. Ruští podlidé musí být zničeni – dřív než bude svět zničen jedovatými výpary, které vydechují. A vedle toho jsou „úkáčka“, která mohou být zabíjena po desetitisících, není jich škoda, ale občas je velkoryse poklepeme po rameni.

Jak to nedávno vyjádřil Martin Konvička: „Pokud nám tedy rok 2022 něco prozradil, tak to, že západní civilizace se zachovala jako ubohý xindl. Nechává za sebe ve svém boji umírat Ukrajince – zfanatizované, zbídačené, obelhané a zneužité. Není svůj boj ani schopná vést efektivně, což je vidět ze slibů ohledně vyzbrojení Ukrajiny po zuby na straně jedné a neschopnosti těm slibům dostát na straně druhé. Nesnaží se ani rétoricky přispět k ukončení bojů, a to i za cenu izolace od nezúčastněného zbytku světa, který západní ubohost a válkychtivost vidí a štítí se jí. Západní země prostě ztratily jakékoli morální právo kohokoli poučovat o demokracii, o lidských právech, o morálních hodnotách, o správném životě.“

O šancích ve volbách (7. 1. 2023)

Pokud existuje nejmenší pochybnost o tom, zda Andrej Babiš postoupí do druhého kola, pak to také znamená, že v druhém kole nemá nejmenší šanci. Voliči dvou panáků bez barvy, chuti a zápachu budou bez problémů přecházet od jednoho k druhému. Ale i kdyby ne, pouhá třetina hlasů barbíny stačí českému Pinochetovi k bezproblémovému vítězství, a naopak. Babiš oproti tomu nemá odkud brát – i kdyby v druhém kole získal všechny Baštovy voliče, nebude to stačit.

Připomínám, že Miloš Zeman před pěti lety v prvním kole porazil Drahoše rozdílem třídy a k druhému kolu přivedl 750 tisíc voličů, kteří nikdy nevolili v parlamentních volbách. Kdyby si Andrej Babiš uměl do takové nějaké skupiny sáhnout, už by je měl jako voliče ANO.

To neznamená, že by obyvatelstvo České republiky bylo nekvalitní. Znamená to, že opozice je neschopná. Nic víc, nic míň. Bázlivý Babiš neměl odvahu rozběhnout zemanovsky kontroverzní kampaň. Nezvedl témata jako vyvlastnění amerických investorů ČEZu, preferování ukrajinských migrantů před domácím obyvatelstvem a především riziko, že do té války budou posláni čeští kluci. Nevyprofiloval se jako protiválečný kandidát (což by mu nebránilo být jasně protiruský). Ani nic jiného. Zkrátka, chybí vypjaté emoce, které Zemana dvakrát dostaly na Hrad. A chybí i šeptanda o tom, že český Pinochet má tajné plány ohledně českých kluků apod.

A změnily se i celkové poměry. Od roku 2018 se změnilo to, že „vlastenecká alternativa“ spáchala politickou sebevraždu a důvěra většinového obyvatelstva ve velká média vzrostla. To se teď nenapraví taktizováním a přeléváním hlasů mezi Baštou a Babišem. Ani v součtu nemají dost.

O denních glosách (6. 1. 2023)

Tak Jaroslav Bašta je pravidelným čtenářem mých denních glos. Samozřejmě to těší, stejně jako mě těší zájem dalších čtenářů. Každý měsíc přijde na tento web asi 30 tisíc lidí (120 tisíc návštěv), z nichž část odsud bere obsah na jiné weby nebo na e-mailové rozesílání.

Snad se tedy daří pěstovat myšlení, které je nezávislé v tom smyslu, že je principiálně opoziční vůči současným dekadentním trendům nové aristokracie a zároveň nepodléhá naivně konspiračním fantaziím typickým pro velkou část opozice.

Mimochodem, těch 30 tisíc lidí znamená, že kdybych od každého dostal korunu měsíčně, mohl bych té práci věnovat podstatně větší část svého času, a na této stránce by mohl být zajímavější obsah. Třeba překlady z angličtiny a recenze zajímavých knih vycházejících v češtině i jiných jazycích. Samozřejmě přemýšlím, jestli část obsahu nějakým citlivým způsobem nezpoplatnit. Věřím, že korunu nebo třeba i desetikorunu měsíčně dá každý bezz mrknutí. Jenže ty komplikace kolem toho! To nepohodlí! Takže zatím nechávám vše při starém.

Pokud ale chcete tu práci podpořit, připomínám, že mám transparentní účet a že mi pomáhají i nákupy v Českém vlasteneckém knihkupectví. Je to tam zpravidla o pár desetikorun dražší než někde na megaknihách a nedokážu odesílat tak rychle, ale zase máte jistotu, že to pomáhá dobré věci.

O konci demokracie v Americe (6. 1. 2023)

Dnes je tomu přesně dva roky, kdy americké bezpečnostní síly střílely do davu, který požadoval vyšetření volebních nesrovnalostí. Výsledkem byli mrtví. Střelbě do neozbrojených lidí nepředcházely žádné výzvy k rozchodu, opuštění budovy ani nic podobného.

Netvrdím, že prezidentské volby v roce 2020 byly zfalšovány. Je ale zjevné, že se při sčítání hlasů vyskytla řada podezřelých okolností a že občané byli v právu, když požadovali, aby vše bylo řádně prošetřeno. Protestující nebyli ozbrojeni a nedopustili se žádného násilí vůči bezpečnostním složkám.

Po incidentu nebyl nikdo z policejních vrahů volán k odpovědnosti. Byla naopak spuštěna vlna procesů s demonstranty a požadavek na řádné férové volby je americkou administrativou označován za „pokus o převrat.“

Měli bychom respektovat právo každého národa zvolit si státní zřízení, které odpovídá jeho povaze a potřebám. Pokud Američanům vyhovuje diktatura, nechť si žijí šťastně v diktatuře. Je ale absurdní označovat USA za demokratickou zemi.

Někdo mi teď bude zase vyčítat, že jsem protiamerický. Ale to přece není moje chyba. Já jsme nefalšoval americké volby. Já jsem nebránil ve vyšetření podvodů (ať už skutečných nebo domnělých). Já jsem nestřílel do těch, kdo požadovali vyšetřování. A já netvrdím, že požadavek svobodných voleb v USA je “pokusem o státní převrat.” Jestli chcete nadávat někomu protiamerickému, nadávejte těm, kdo ty věci provádějí.

Doplnění: Matka Ashley Babbitové, která byla před dvěma lety zastřelena, když požadovala řádné prošetření volebních nesrovnalostí, ta matka se dnes pokusila o tiché uctění památky své dcery a byla odvedena v poutech. To není zapotřebí nijak dále komentovat.

O nadstandardech ve zdravotnictví (5. 1. 2023)

Proč jsem před deseti lety podporoval zavedení nadstandardů ve zdravotnictví a proč jsem dnes striktně proti? Přibylo mi mezitím životních zkušeností. Samozřejmě je stupidní, aby státní byrokracie někomu bránila připlatit si za lepší péči. Kdo jí k tomu dává právo? A za co jiného je smysluplné utrácet než za zdraví? Jenže ono to má i druhou stránku.

Pokud by se stalo, že nějakých 20% obyvatel bude schopno si za pár korun koupit lepší péči, přestane se zajímat o tu obyčejnou. A ta obyčejná se bude zhoršovat a zhoršovat a zhoršovat. Lidé, kterým to bude vadit, ti budou naprosto bezmocní. A lidé, kteří mají schopnosti a prostředky prosadit zlepšení (nebo aspoň zastavit zhoršování), těch se ta obyčejná chudinská péče týkat nebude. Mnoho z nich nebude ani osobně znát nikoho, kdo je na tu obyčejnou chudinskou péči odkázaný.

To samé jsme zažili ve školství. Nejde o to, že nejrůznější elitní a kvazi-elitní školy vybraly ze tříd hodně inteligentních žáků. Horší je, že ze škol vybraly jejich rodiče. Kdyby horních pět procent posílalo svoje děti do obyčejných škol, nepřipustili by tak děsivý pokles kvality, a nepřipustili by inkluzi. Jenže jim na to přestalo záležet, protože mají svoje děti jinde.

To samé se stane i se zdravotnictvím, pokud budou zavedeny nadstandardy. Jediná paradoxní naděje by snad mohla být v tom, že by se obyčejné chudinské péče dostávalo i Ukrajincům. Ti by se uměli ozvat. Ale to není dlouhodobé řešení.

Vlastně to znamená, že není zapotřebí nadstandardy zavrhovat úplně. Ale neměly by být zavedeny, dokud nebudeme vědět, jak zabránit zhroucení běžné chudinské péče.

O válečnické výkonnosti a svobodné diskuzi (4. 1. 2023)

Jednotkám NATO na Ukrajině se povedl husarský kousek. Dokázali vypátrat místo pobytu nově odvedených ruských vojáků, zahltili protiraketovou obranu a zasáhli budovu čtyřmi raketami. Kolem stovky nepřátel zabili a spoustu dalších zranili – dřív, než mohli zasáhnout do bojů.

V kontextu války na Ukrajině by se mohlo zdát, že to nestojí za řeč. Každý den umírá násobně více Ukrajinců a každý den umírají desítky Rusů. Ale z dalšího umírání nemůže mít nikdo radost – bez ohledu na to, o kterou stranu se jedná.

Jenže to zajímavé přišlo až poté. Po pár hodinách od zásahu jej ruská strana přiznala a začala veřejná diskuze, co se stalo špatně, kdo za to může a kdo ponese odpovědnost. Proč se scházeli v dostřelu HIMARSů? Jak je možné, že jim nebyly odebrány mobilní telefony? Proč selhala protiraketová obrana? Vojenská prokuratura zahájila vyšetřování a je pod srovnatelným tlakem, pod jakým bývají policisté při brutálních vraždách dětí. A je jisté, že příště si Rusové dají pozor. Tak to vypadá, když se někdo učí za pochodu.

Učí se také strana NATO? Kdepak? Stateční Ukrajinci přece neustále vítězí nad opilými zvířeckými Rusy! Žádný neúspěch a žádnou porážku jsme skoro za rok války neutrpěli. Nemáme se z čeho poučit, protože jsme byli celou dobu dokonalí. A kdyby to snad někdo chtěl zpochybňovat, na úrovni ČR i EU se připravují nové ostřejší cenzurní zákony. Když v říjnu poslali britští velitelé desetitisíce Ukrajinců na zbytečnou smrt kvůli pár hezkým videím, nikdo z toho skandál neudělal. Nikdo nebyl odvolán, nebyly změněny postupy. Příště to udělají znovu.

Zase to potvrzuje, že svobodná diskuze není nějaký ústupek občanům. Je to cesta k tomu, aby se stát stal silným. Proto je určitá míra svobodné diskuze v zájmu každého vládce, včetně diktátorů.

Mimochodem, pamatuje si ještě někdo, že nejsilnější stránkou Západu byla schopnost vést svobodnou diskuzi, racionálně analyzovat jevy a rychle se zlepšovat?

O lidských rasách (4. 1. 2023)

Dnes něco o lidských rasách – doplněk k textu o bělošském nacionalismu, který vydám koncem týdne. Proč vlastně rozlišujeme lidské rasy. Skutečně platí, že v každé společnosti můžeme lidi rozdělit do skupin podle barvy kůže, dalších fyziologických rozdílů, pevnosti svalstva atd. A jak dnes už víme, když lidi takto rozdělíme do skupin, budou mezi těmi skupinami i rozdíly v temperamentu a průměrné inteligenci.

Proč ty rozdíly nepokládáme za zcela okrajové? Proč to není něco jako rozdíl mezi tmavovlasými a blonďáky? Proč zrzky neoznačujeme za rasu? Konec konců, po tisíciletí lidé nevěděli, že nějaké rasy existují a nepřikládali nejmenší rozdíl tomu, že někdo je opálený málo, někdo více a někdo dokonce skoro do černa. Pokud se vám to zdá divné, doporučuji knihy profesora Budila, který to vysvětluje podrobněji.

Máme tendenci ty rozdíly pokládat za významné, pokud jsou s nimi spojeny rozdíly v chování. Jak to kdysi vyjádřil reverend Jackson, když v noci na osamělé ulici potká člověka  a zjistí, že ten člověk je běloch, uleví se mu, protože běloch ho nejspíš nepřepadne. Jenže lidské chování není primárně dáno biologickým původem. Tak, jako se zvířata řídí instinkty, tak se lidé řídí různými společensky danými návody – institucemi, zvyklostmi atd. Pro někoho je přirozené jíst jiné lidi, pro jiného je nemyslitelné. Pro někoho je samozřejmé, že podřízne svou nemravnou dceru, pro jiného je to nemyslitelné. A tak dál. A vedle toho jsou samozřejmě tisíce drobností, které ovšem mají podstatný dopad na každodenní život.

Pokud by rozdíly v chování zmizely (to znamená, že všichni by si osvojili stejnou kulturu), po pár generacích ztratíme i schopnost rozlišovat mezi rasami. Proto se také musí multikulturní aktivisté hodně snažit, aby udrželi koncept rasy na scéně.

Stejnou rasu tak fakticky nepředstavují lidé se stejnou barvou pleti, ale lidé začlenění do stejné kultury. Rozlišovat mezi rasami „městský liberál“, „venkovský řemeslník“ či „intelektuál ze staré školy“ by vlastně dávalo větší smysl. A mnohdy to taky děláme. Vidíme dredy na hlavě nebo jiný specifický znak, a už víme. Ale občas se pleteme, protože prostředí je proměnlivé, skupiny vznikají a zanikají a rychle se mění i poznávací znaky.

O mužích a ženách (3. 1. 2023)

Protože se teď občas objeví nějaký můj článek či poznámka v anglicky mluvícím světě, dostávám i trochu jiné dopisy od čtenářů. Takové, které v našem českém prostředí neznáme. Třeba militantní mužská reakce na feminismus.

Samozřejmě, že všechny ty řeči o „toxické maskulinitě“ jsou imbecilní až zločinné! Samozřejmě, že gendermani a všichni ostatní nositelé „nové maskulinity“ zasluhují hluboké opovržení! Samozřejmě, že ženy podléhají vymývání mozku snadněji než muži! Vyplývá to z biologické podstaty formované statisíci let evoluce.

Ale to všechno přece neznamená, že by muži měli vést válku proti ženám. Že bychom měli tvrdit, že když jsou ženy takové, tak je nepotřebujeme. Samozřejmě, že je potřebujeme! Kdo jiný by nás obdivoval? Před kým bychom se naparovali? Pohledem na koho jiného by se těšily naše oči? Kdo jiný by probouzel a inspiroval naše fantazie? A to nemluvím o tom, že potřebujeme někoho, aby nám vařil, pral a uklízel – to je okrajová záležitost.

I politicky korektní blbka může mít příjemný hlas a pohled na její tělesné tvary může dělat život zábavnějším. Natož pak inteligentní žena na úrovni!

Mimochodem, ona i ta ultrafeministka má ve skutečnosti své sny, a často velmi erotické. Bojovnice proti toxické maskulinitě si pak v soukromí stěžují, že evropští muži nejsou dost mužní a pouští se do vztahů s exotickými násilníky, v naivní naději, že tam najdou starou evropskou maskulinitu. Kdysi jsem měl možnost zblízka vidět setkání několika profesionálních feministek s jedním velmi bohatým mafiánem (drsným mačo) a divili byste se, jak se okamžitě proměnily v něžná koťátka říkající si o pohlazení. Nicméně i když nejste takový atraktivní typ, zjistíte, že ty funkcionářky umí být při osobním jednání docela příjemné.

Nicméně umím si představit, že na některých univerzitách je to jiné. Nicméně i tam existuje snadná rada. Pánové, najděte si švadlenu, cukrářku, prodavačku, dělnici. Možná nebude mít tak vybraný vkus a nepřinese domů hromadu peněz, ale zjistíte, že je s ní život mnohem příjemnější. Je čas vrátit se k dobám, kdy muži z vyšších vrstev oslovovali květinářky a zvali je na rande (přinejmenším v romantických filmech).

O hejnokracii (3. 1. 2023)

Marry Harringtonovou jsem tu před časem citoval kvůli jejímu rozdělení lidí na „fyzikály“ a „virtuály“. Před Vánocemi publikovala hodně podnětný text o Twitteru, který dokresluje něco, co z českého prostředí není moc vidět.

V západním světě drží většinu moci iracionální aristokratický dav. To vědí čtenáři mých dvou posledních knih a to je vidět z absolutně pitomého rozhodování – davová mentalita, agresivita, neschopnost vnímat jakoukoliv nezodpovědnost. Tak to vidí i Marry Harringtonová, která pro to používá pojem „hejnokracie“ (swarmism). Jenže k davovému chování patří i riziko (nebo naděje), že se dav může rozhýbat různým směrem. Ten stejný dav napadat očkovací centra i napadat neukázněné občany, co vyjdou na ulici bez roušky. Ti stejní lidé, co dnes volají po ruské krvi a podle kterých stojí zabíjení Rusů za jakoukoliv oběť, ti mohli pochodovat v protiválečných demonstracích, kdyby se dav pohnul jiným směrem (což je možná do určité míry otázky náhody).

Twitter byl dosud jedním z klíčových rozhýbávačů aristokratického davu. Na rozdíl třeba od dětského ticktocku nebo chudinského facebooku. Proto bylo tak důležité ovládat Twitter. Ne kvůli tomu, aby se lidé nedozvěděli, že Bidenovi jsou gangsterská rodina (ta informace se stejně dostala ke každému), ale aby věděli, že tu informaci nemají brát vážně. To se s Muskovým příchodem porouchalo. A náhrada zatím není. To znamená, že se zvyšuje šance jiných center na rozhýbávání davu (kde jsou síly vlivy namíchány jinak) a nikdo neví, jakým směrem se to celé posune.

O německém vydání (2. 1. 2023)

Poznámky o elitách, válce a míru jsou konečně k dispozici i v německé verzi. Kniha je ke koupi na Amazonu. Veliké díky si zaslouží překladatelka, která z pochopitelných důvodů zůstává v anonymitě.

Petr Hampl: Anmerkungen zu Eliten, Krieg und Frieden: Blick von der amerikanischen Kolonie

O naplňování negativních předpovědí (1. 1. 2023)

Je tu předěl roky a fanoušci Petra Fialy se zlomyslně ptají, jak to bylo s předpověďmi publikovanými v červenci, srpnu a září. Zásobníky plynu nejsou prázdné. Na pultech jsou nadále potraviny, byť podstatně dražší než před rokem. Část obyvatel spadlo pod hranici bídy, ale další tomu unikli a mají pocit, že se jich to netýká a týkat nebude. Neměl tedy Fiala přece jen pravdu a nebyla to všechno jenom planý poplach?

Určitou roli může hrát, že část opozice předkládala nejvíce katastrofický scénář jako jediný možný. Takže i když se naplňuje něco velmi neblahého, vlastně to nevypadá špatně, protože se to srovnává s nejvíce katastrofickou možností.

Ale vedle toho ještě vstupuje do hry mechanismus, který za poslední roky projevil několikrát. Diskuze o společenské katastrofě má tři fáze.

Za prvé. Objeví se ta šílená možnost, mluví se o ní, lidé jsou vystrašení a čekají to nejhorší.

Za druhé. Přijde bod, kdy ta šílená možnost měla nastat a ono se toho nestalo zdaleka tolik. Lidé se uklidní, přestanou na to myslet a přestane se o tom mluvit.

Za třetí. Po dvou či třech letech se ukáže, že ty původní obavy se naplnily. V tichosti byla prosazena ta šílená věc, která vyvolávala takové obavy. Jenže lidé si mezitím zvykli a smířili se s tím.

Takhle to probíhá s islamizací, migrací, klimatickým šílenstvím, transgenderovými útoky na děti, likvidací občanských svobod… … Bude se týkat i pádu do bídy a zaostalosti, kterým evropské země procházejí. Neprobíhá to covidem ani jinými nakažlivými nemocemi – obavy z toho, že neočkovaní budou deportováni do likvidačních táborů, se nenaplňují ani se zpožděním.

Kdybych pracoval v nějaké americké konzultační firmě, dal bych těm třem stádiím sexy název, vyrobil barevný powerpointový slide a po zbytek života bych vydělával tím, že bych ten slide ukazoval na konferencích.

Co v roce 2023 (1. 1. 2023)

Místo novoročního předsevzetí něco, z toho, co pro letošní rok chystám.

Když jsem loni opakovaně připomínal, že žádná opoziční aktivita nemůže být úspěšná, dokud nevyroste kontraelita schopná převzít moc, nabízela se otázka, co udělám já pro to, aby taková kontraelita vyrostla. Neflákal jsem se a během nejbližších týdnů budu schopen oznámit založení nové vzdělávací instituce, včetně vyřešeného financování.

Budou na ní učit nejlepší učitelé v téhle zemi s příslušnými akademickými tituly a bude určena lidem, co už mají něco odžito, nemají ambice stát se profesionálními intelektuály, ale zato mají ambice být lepší než globalističtí intelektuálové i v jejich vlastních oborech.