Glosy za prosinec 2022
O silvestrovském vtipkování (31. 12. 2022)
Před rokem jsme na konci roku měli společný program s hercem Ivanem Vyskočilem. Mluvil jsem mimo jiné o tom, jak jiná je nová generace diplomatů. Ti staří brali politiku jako šachovou partii a měli za to, že jejich úkolem je nacházet společné zájmy a vytvářet dobré vztahy. S bakalářem Lipavským přišla generace diplomatů, kteří se snaží zničit společné zájmy a dosáhnout co nejhorších vztahů. Tak jsem zmínil, že takoví lidé by za největší úspěch pokládali, kdyby to dotáhli až k otevřené válce. Přišlo mi to absurdní a vtipné, cha cha cha.
Letos už raději žádné nevtipkuju. Obávám se, že neexistuje nic, co by bylo tak absurdní, aby se to nemohlo za pár měsíců stát.
O posedlosti bez hranic (31. 12. 2022)
Martin Konvička ve skvělém rozhovoru na parlamentkách bilancuje uplynulý rok. Říká tam mimo jiné:
“Brusel mi s klimatem, se kterým se bojuje, i když kvůli tomu nemáme prostředky třeba na zbrojení, připomíná Třetí říši s její posedlostí židovskou menšinou. Tenkrát se nesměly zastavit transporty lidí do vyhlazovacích táborů, i když to zahlcovalo železniční síť a komplikovalo dopravu ve směru východní fronty. Dnes se nesmí ustoupit od klimatických cílů, i když to znamená, že se zatahujeme do války s holýma rukama, bez rezerv a strategických zásob.”
O válečnickém Rusku (30. 12. 2022)
Asi před měsícem informoval Brian Berletic o výsledcích analýzy úlomků jedné z ruských raket, která dopadla na Kyjev. Ta raketa byla přibližně měsíc stará. Rusové tedy nestřílejí z předválečných zásob, ale plynule vyrábějí. To ale není všechno. Raketové útoky jsou čím dál masivnější. Včera bylo proti Ukrajině vystřeleno 125 raket, což je nejvíce od začátku války.
Je tedy důvod domnívat se, že ruská strana zvýšila výrobní kapacity. Ve stejné době jsou západní sklady v podstatě prázdné a jejich doplnění v nedohlednu.
Tu informaci je dobré dát do kontextu s nedávným vystoupením Putina a Šojgu, kde oznámili, že Rusko se fakticky stává válečnickým státem. Armáda má být zvětšena tak, aby neustále bylo ve zbrani 1,5 milionu mužů a výroba zbraní se má stát páteří ekonomiky. V podstatě celý ekonomický a společenský život má sloužit jedinému cíli – co nejsilnější armáda, co nevýkonnější zbraňové systémy.
Když něco takového vznikne, vzniká zároveň pokušení ten potenciál občas používat. A rostou rizika. To vůbec není dobré. Nikdo nechce, aby vedle USA existoval další darebácký stát. Tentokrát ale nemůžeme popřít, že jsme ten válečnický stát vytvořili my. Stačilo nechat Rusy na pokoji.
No, ale on to ještě není konec. Za téhle situace se pořád ještě najdou imbecilové schopní pokoušet se Rusy a zastrašovat a vymýšlet, co všechno s nimi provedou po dobytí Ruska. A ti imbecilové sedí ve vládách, na univerzitách a v redakcích.
O tom, že to může být ještě mnohem mnohem horší (30. 12. 2022)
V rozhovoru na Parlamentních listech hodnotím končící rok:
“Vlastně se nestalo nic nového. Jen plynule pokračovaly všechny trendy z předcházejících let. Tím určujícím trendem je chování mocenské a finanční elity. Je historicky normální, že mezi nejmocnějšími a nejbohatšími je hodně psychopatů. Je normální, že tam najdete hodně chamtivých lidí. Že tam najdete hodně bezohlednosti a pohrdání nižšími třídami. Můžeme to odsuzovat, ale tak to prostě na světě chodí.
Pro dnešní elitu je ale typická sebedestruktivnost. Elita svými akcemi ničí vlastní civilizaci, a tím i sama sebe. I když někteří na tom krátkodobě hodně vydělávají, směřují ke katastrofě i oni sami. Nejdřív zlikvidovali průmyslový potenciál západních zemí, pak začali 
podporovat kolonizaci islámskými radikály. Pak k tomu přidali zelený úděl směřující ke zničení životního prostředí, a jako by to nestačilo, rozpoutali úplně zbytečnou válku s Ruskem, a koketují dokonce s možností jaderné apokalypsy. A jako bonus toleranci neonacistických magorů i s jejich sny o světě vyčištěném od nižších ras. Nepochybuji o tom, že to ještě není všechno. Příslušníci nové aristokracie mají velice výkonné mozky, jsou velice kreativní a nepochybně jsou schopni vymyslet něco ještě horšího.”
Někdo může namítnout, že jsem tu předložil konspirační teorii. Jenže mezi tímhle a konspirační teorií je rozdíl:
a) netvrdím, že nějaký světový řídící výbor mocných má hotové plány, jak příští rok rozpoutá něco ještě horšího. Tvrdím, že z povah účastníků a nastavených podmínek vyplývá vysoká pravděpodobnost, že něco ještě horšího rozpoutají.
b) moje teorie je přístupná testování a tudíž může být vyvrácena, modifikována apod. Konspirační teorie nemohou být testovány (protože neexistuje žádný typ důkazu, který by konspiratik musel uznal. Cokoliv může prohlásit za zfalšované).
Možná si řeknete, že je to drobný detail. Jenže ty drobné detaily pak vedou k tomu, že konkrétní situaci vyhodnotíme přesně opačným způsobem a prosazujeme přesně opačné kroky.
O čtení válečných zpráv (29. 12. 2022)
Krátká poznámka k tomu, jak číst válečné zpravodajství. Když čteme o počtech raket, dronů či čehokoliv jiného sestřelených jednou stranou, zpravidla to vypovídá především o aktivitě protivníka.
Třeba takový salvový raketomet HIMARS. Byly doby, kdy ruské zpravodajství uvádělo každý den ke dvěma desítkám sestřelených HIMARSových raket. V posledních týdnech jsou to tak dvě denně. Co se od té doby stalo? Odpověď proběhla před pár dny americkým tiskem s odvoláním na zdroje Pentagonu. Ukrajinci stříleli z HIMARSů víc, než jim bylo doporučováno, a vyplácali si skoro celou zásobu raket.
Což nejspíš platí i naopak. Když v posledních dnech Ukrajina ohlašuje prudký nárůst sestřelených ruských dronů, nejspíš to znamená, že Rusové zvyšují aktivitu (čemuž odpovídají i jiné příznaky).
O očkování a psychice (29. 12. 2022)
Vědci z univerzity Bar-Ilan v Tel Avivu vyhodnotili nějaká statistická data a dospěli k zajímavému závěru. Antivaxeři trpí negativními vedlejšími účinky očkování častěji než běžná populace. Psychický postoj k očkování hraje dokonce silnější roli než některé zdravotní indikátory, které se uvádějí jako dostatečné, aby se neočkovalo.
Prostě negativní placebo efekt. Když věřím, že mi něco ublíží, tak se tím zvyšuje pravděpodobnost, že mi opravdu bude špatně. Jenže ono to je ještě o něco horší, než to na první pohled vypadá. Izraelci rozlišovali dva postoje: a) zásadní odmítač očkování, b) „rezervovaný přístup“, kdy se pacient snaží zvažovat pro a proti, ovšem není schopen reálného vyhodnocení, takže nakonec stejně rozhoduje pocitově. V obou těch skupinách jsou vedlejší efekty stejné.
Bylo by logické přikládat to tomu, že oba obklopeni lidmi, co do nich neustále hučí „jakou šmakuládu sis to nechal píchnout.“
A ještě něco. Ženy jsou vůči tomu radikálně citlivější než muži.
O Danuši a akademických skandálech (28. 12. 2022)
Skandál Danuše Nerudové s falšováním studijním výsledků a rozkrádáním vlastní školy už jeden naplno. Ta věc je zajímavá hlavně tím, že v akademickém prostředí o tom věděli naprosto všichni, a to už dlouho. Přesto se to dařilo držet mimo velká média. Což logicky otevírá otázku, kolik je tu dalších velkých průšvihů ne takových, že se to tají, ale takových, že o tom vědí tisíce a tisíce lidí a přesto se to mimo bublinu nedostane.
A ještě něco. Lidé mimo akademickou sféru mají tendenci si myslet, že rektor, tedy šéf vysoké školy, je ten nejlepší a nejrespektovanější profesor. Nebo aspoň někdo, kdo se dokázal prointrikovat nahoru. Ve skutečnosti je to ale přesně naopak. Špičkový vědec či učitel má zajímavé grantové projekty, ti další mají méně zajímavé projekty, a kdo nemá nic, ten jde dělat děkana či rektora. Bude věnovat spoustu času administrativě a společenským povinnostem a vydělá si méně. Lidé v oboru tedy vědí, že rektorka znamená totéž jako druhořadá vědkyně, nicméně pro širokou veřejnost ten titul zní velmi prestižně. Což není jen případ rektorky Nerudové, ale i rektora Zimy.
O ošklivých lidech (28. 12. 2022)
Po incelech tu máme incelky. Tedy v angličtině se jim říká femcel, ale je to totéž.
Vysvětlení pro ty, kdo se o takové blbosti dosud nezajímali. Incelové jsou muži, kteří v nedobrovolném celibátu, protože jsou tak strašně oškliví, že by s nimi žádná žena nikdy za žádný okolností nechtěla mít nic sexuálního. Vytvářejí celé komunity, kde se navzájem povzbuzují ve svém zoufalství a navzájem se svěřují, jak jsou na tom špatně, a jak je k nim svět nespravedlivý.
Možná byste měli tendenci čekat nějaké příšerné postižení či popáleniny, třeba něco ve stylu sloního muže ze známého Lynchova filmu. Ale budete zklamáni. Tihle incelové vypadají naprosto průměrně. Jejich okolí je pokládá za normální muže a vůbec netuší, že by měli být tak strašlivě oškliví. Občas je pokládá za zanedbané a často má za to, že se neumí chovat. Ale žádné znetvořeniny. Ostatně, posuďte sami.
Femcelky jsou jejich zrcadlovým obrazem. Ženy, které jsou údajně tak šíleně ošklivé, že by s nimi nikdo nic nechtěl mít. Možná tak v nějaké příšerné opilosti, ale nejspíš ani to ne. Původně chtěly mít společná internetová fóra s incely, ale byly vyhnány. Pochopitelně. Někoho by třeba mohlo napadnout, že mohou dát dohromady a začít organizovat seznamovací programy. A už by to s tou „nedobrovolnou osamělostí“ nebylo tak silné.
Zvědavost mi nedala, prošel jsem internet, našel pár obrázků femcelek a okamžitě se mi vybavil americký film True Lies s Arnoldem Schwarzenegerem. Herečka Jamie Lee Curtis má na začátku příšerné brýle a příšerný účes, aby od poloviny filmu byla hezky namalovaná, se sexy účesem, dekoltem a minisukní byla sexbombou. Zkrátka, chtěla by to lepší účes a trochu se namalovat, co je celé.
Že to u někoho nejde? Tak se podívejte na tuhle proměnu.
Před mnoha lety, když jsem ještě pracoval v korporátním marketingu, jsme měli v podnikovém časopise rozhovor se zákaznicí. Byla tak šíleně ošklivá! Něco podobného přece nemůžeme dát do časopisu. A zároveň jí nemůžeme změnit k nepoznání, protože by se urazila. Ale nakonec grafička našla řešení, které udělalo ze superšeredy obyčejnou ženskou (žádná oslnivá kráska, ale šlo to). Stačila nepatrná úprava. Zvedla té dámy koutky úst, takže se usmívala. A v tom to je.
Mimochodem, výzkum, který jsme dělali před pár lety, ukázal, že pro ošklivé ženy jsou vdané nebo mají přítele stejně jako krásné ženy. Rozdíl je v tom, že ty krásné mají v průměru bohatší partnery.
Jestli vás napadá, že ti mladí muži a ženy nejspíš nemají co na práci, máte kus pravdy. Ale roli hrají i příšerné rady typu “buď sama sebou”. Člověk má být sám sebou, pokud ho to činí šťastným. Pokud vede autenticita k osamělosti a depresím, je lepší se jí co nejrychleji zbavit.
O hlouposti a aktivismu (27. 12. 2022)
Kate Rosenfieldová se na Unherd věnuje dalšímu směru politické korektnosti. Tentokrát je založen na představě, že rodiče a prarodiče nesmějí obejmout nebo pohladit dítě bez toho, že by dítě předem dalo výslovný souhlas. Kate Rosenfieldová výslovně píše, že pokud by to mělo být uvedeno v život, vedlo by to k epidemii osamělosti, izolovanosti a nejrůznějších poruch. Zároveň s tím ovšem aktivisté (občas dokonce za granty ze stejných nadací) organizují mazlení pedofilů s dětmi.
Nejde ani tak o to, že někoho napadlo něco tak šíleného. V každé době existují magoři. V každé době se najdou nějaké hodně hloupé nápady. Zvláštností naší doby ovšem je neuvěřitelně rychlá a snadná cesta od jakékoliv blbého nápadu k tomu, že ho začne prosazovat nějaká aktivistická skupina, začnou ho tlačit média, začnou ho podporovat soudy, vznikne pracovní skupina na úřadu vlády, přidají se univerzity… problém je v “rezervní armádě aktivistů”, kteří jsou neustále k dispozici, aby začali prosazovat jakoukoliv pitomost a kteří jsou na tom závislí svým živobytím.
Problémem není mravní úpadek společnosti. Problémem jsou ekonomické a politické mechanismy, které umožňují vnucovat okrajové výstřednosti celé společnosti.
O tom, kdy dojde na Josefa Ladu (26. 12. 2022)
Už jsme si tak nějak zvykli na pravidelnou kritiku starých filmových pohádek, že nejsou dost politicky korektní, že posilují stereotypy, že muži jsou tam příliš mužní a ženy příliš ženské a že tam chybí postavy homosexuálů a transvestitů a že prý posilují nedůvěru k cizincům a migrantům… znáte to. A taky na to, že takových pohádek ubývá.
U nás v českém prostředí ale musíme počítat ještě s jedním útokem, který dříve či později přijde. A to bude útok na Josefa Ladu. Malíř a spisovatel důsledně český a důsledně plebejský. Náboženský do té míry, dokud to bylo náboženství obyčejných chudých lidí. Malíř, který miloval ty obyčejné lidi dole a jejich životní styl. Kterého vůbec nezajímali politici, továrníci ani intelektuálové. Který sdílel všechny lidové předsudky a stereotypy.
A jako přitěžující okolnost mu bude dříve či později přičten dobrý vztah s gottwaldovským režimem. Ne, že by snad Lada podporoval politické procesy nebo něco podobného. Ale tvořil dál, neměl námitek, vydával knihy a přijímal podporu režimu. A komunisté Ladu podporovali, jak jen mohli. Zemřel v roce 1957 jako jeden z nejváženějších umělců v zemi.
Ne, že bych mu to chtěl vyčítat. Josef Lada prostě dělala svou práci a dělal ji skvěle. Ale pro dnešní kádrováky to může být nahrávka na smeč. A dnes je tolik kádrováků, co potřebují vykazovat činnost.
O Skálově poselství a civilizačních hodnotách (25. 12. 2022)
Když člověk poslouchá vánoční poselství Josefa Skály, přijde mu líto, že takový člověk nebude prezidentem. To by byly projevy! To by se poslouchalo! Kultivované, důstojné, lidské.
A taky se mi vrací to, co jsem napsal do Prolomení hradeb. Volnomyšlenkářství (včetně marxismu) je fakticky třetí křesťanská konfese – vedle katolicismu a protestantismu. Při pohledu zevnitř se zdají rozdíly zásadní a nepřekonatelné, ale lidé, kteří se na naši západní civilizaci dívají odjinud, pro ty je to k nerozlišení. Stejné myšlenkové vzorce, stejná mentalita. V dobrém i špatném.
O mizerných poměrech a vánočních svátcích (24. 12. 2022)
Jestli vám poměry o letošních Vánocích připadají mizerné, tak si připomeňte ukrajinské kluky, kteří jako vánoční dárek dostali zpřísnění trestů za dezerci. A připomeňte si také, jak málo chybí k tomu, aby Američani cpali do mlýnku na maso české a polské kluky. Buďme vděční za to, co je, protože za rok nemusíme mít ani to.
Mimochodem, vzpomínáte si na nejrůznější vtípky a komediální situace, v nichž chce komická postava místo dárků světový mír? Letos to tak nějak přestává být vtipné.
Je něco horšího než válka? Islamizace! Jenže ono se to nemusí vylučovat.
O podstatě spojeneckých vztahů (23. 12. 2022)
Rozhovor s maďarským ministrem zahraničí Zoltánem Kovácsem jsem přeložil mimo jiné proto, že dobře ukazuje, jak fungují vztahy mezi západními „spojenci“ a jak je to s báchorkami o tom, že výprava proti Rusku prý sjednotila Západ.
V Maďarsku je už delší dobu zakázáno, aby byly volební kampaně financovány z ciziny. Na tom asi není nic divného. Teď se provalilo, že protiorbánovská opozice byla masivně financována z ciziny. I takové věci se stávají. Ovšem ono se taky provalilo, že podstatnou část těch ilegálních peněz zaplatili američtí daňoví poplatníci! Tak vypadá to „spojenectví“ – nedodržují se žádné zákony, žádná pravidla a žádné morální limity. Nejde mluvit o vazalském vztahu, protože v každém vazalském vztahu existují vzájemné závazky. Dobyvatel – okupant ovšem žádné závazky nemá. Vydrancovat a zahodit.
Jestli čekáte, že se někdo v Americe omluví, tak si buďte jisti, že to dopadne stejně, jako když se provalilo, že americké tajné služby odposlouchávaly Angelu Merkelovou.
Mimochodem, četli jste o tak zásadní události v novinách? Že ne? Tak to jste asi nečetli dost pozorně. Tak významnou událost by přece žádné solidní médium nevynechalo.
O prostituci luxusní a prostituci chudinské (23. 12. 2022)
Jak západ chudne, tak se objevuje nový fenomén. Vynucená prostituce. Mlaďounká holka, často jí není 18, prodává svoje tělo, protože není jiná možnost. I když pracují, nestačí to na základní potraviny a bydlení. Musí mnohem víc praktik, které se jí hnusí, víc jí to poznamenává, zákazníky, sami o sobě odporní chlapi. Takové případy asi existovaly vždycky, ale bylo to okrajové. Teď jich rychle přibývá, zdá se a píše se.
Nová situace vrhá úplně jiné světlo na návrhy na legalizaci prostituce, protože legalizace likviduje poslední možnosti, jak takové holky chránit. Už to nejsou oběti, ale „sexuální pracovnice“. A už nejde o to vrátit je zpátky do života, ale „snížit riziko“. Jak dobře ukazuje Julia Binden na Unherd, děje se tak v celé Evropě.
Je důležité vidět ten obrovský rozdíl. Na jedné straně studentka ekonomie nebo práv, která si přivydělává, dobře ví, o co jde, umí si poradit, umí si obstarat advokáta a umí tvrdě hájit svoje práva. Nebo její o deset let starší kamarádka. Nebo žena, která nemá vysokou školu, ale je stejně protřelá. Nebo příslušnice etnické menšiny s velmi specifickým životním stylem. Neříkám, že je to chvályhodné počínání, ale ti lidé si s tou situací dokážou poradit. Tam nemají zákazy žádný smysl. Jenže proti tomu stojí fakticky vynucená chudinská prostituce.
Teď probíhá razantní posun od té první k té druhé. A tam legalizace drsně ubližuje. Připomínám, že je v první řadě zapotřebí řešit finanční situaci těch lidí. Netvrdím, že jim má vláda rozdávat peníze. Ale od toho přece máme vládu, aby našla řešení pro hromadně a systematicky se vyskytující problémy. Nebo je snad vláda od toho, aby hlídala korporátní zisky a financování koloniálních výprav?
O Elonově boji proti nicotě (22. 12. 2022)
Tak to to vypadá, že boj Elona Muska za záchranu částečné svobody projevu nedopadá nejlépe. Ale může se to vyvinout ještě úplně jinak. Mimo jiné proto, že jedinec nebo konkrétní skupina lidí jsou schopni analyzovat situaci, racionálně jednat a plánovat, zatímco iracionální dav nové aristokracie je schopen pouze tupé agrese a tupého opakování pouček. Nicméně minimálně dvě věci se ukazují:
Za prvé. Všimněte si, že Elon Musk nemá žádného konkrétního soupeře. Není to Musk proti Sorosovi ani Musk proti Gatesovi. Musk stojí proti rozplizlé nejasné hmotě. Žádné významnější jméno, žádná konkrétní osobnost, není proti komu vést úder. Moc je rozložena tak, že ji mají všichni a nikdo.
Za druhé. Všimněte si, že to dostává podobu totální války. Buď to úplně zničí Muska nebo Musk radikálně změní mocenské poměry. Paradoxní je, že to podle všeho nebyl jeho úmysl. Desítky let měl výborné soužití s novou aristokracií a byl jedním z jejích hrdinů. Nejspíš nechtěl udělat nic jiného než vydělat nějaké další peníze. Jenže to dopadlo jinak. To je typické pro davové chování. Není možné vyjednat kompromis. Není možné někoho přimět, aby se na to podíval racionálně. Dav potřebuje vidět hořící dům a lynčované tělo. Dav zkrotíte nebo vás zničí. Nic mezi tím. Ostatně, stejný princip vidíme i ve válce na Ukrajině nebo v zeleném údělu.
O zdravotních sestrách, slušnosti a zbytečném králi (21. 12. 2022)
Vzdáleně sleduji boj britských zdravotních sester o lepší platy, a přiznám se, že jsem zcela konsternován. Jak je vůbec možné, že někdo má tu drzost zpochybňovat, jestli mají zdravotní sestry dostat slušně zaplaceno! Jak je možné, že takoví psychopati mohou normálně mluvit na veřejnosti a nejsou předmětem všeobecného opovržení! Kdo jiný by měl být slušně zaplacen! Připomínám, že britské zdravotní sestry nemají ambice si kupovat bentleye a nemovitosti na azurovém pobřeží. Jsou nuceny se hádat o to, aby měly na pronájem skromného bytu, jídlo, oblečení a jednou ročně lidovou dovolenou. To opravdu chtějí tak moc?
A to se děje v době, kdy Velká Británie utrácí miliardy a miliardy za nesmyslnou koloniální výpravu, další miliardy za rozvracení domněle nepřátelských režimů, kdy živí masy migrantů a láká další, kdy banky dosahují rekordních zisků a nezasloužené manažerské bonusy rostou do nebe. Nicméně slušně zaplatit zdravotní sestry by mělo být prioritou, i kdyby neprobíhalo tak děsivé plýtvání. Což takhle třeba neplatit armádě žádné nové zbraně po dobu jednoho roku? Stejně tu není žádný nepřítel, který by chystal vylodění na ostrovech.
Jediná smysluplná otázka zní, odkud peníze na slušné zaplacení zdravotnického personálu vzít. Co jiného omezit? Nebo vypsat novou daň? Kdo by ji měl platit? Nebo lze ucpat nějaké díry v systému státního zdravotnictví? Neznám odpověď, ale od toho mají ve Velké Británii vládu a to by mělo být i předmětem veřejné diskuze.
Rozhodně ale není možné diskutovat o tom, jestli mají dostat slušně zaplaceno nebo ne. I kdyby to dovolil zákon, nemá to dovolit stud. Takový politický režim je zvrácený a nemá morální právo existovat.
Mimochodem, k čemu má Velká Británie krále? Co má tak naléhavého na práci, že není mezi stávkujícími?
O vývoji hi-tech zbraní (20. 12. 2022)
Seth J. Frantzman klade na Jeruzalem Post zajímavou otázku. Proč Američané tak široce informují o svých záměrech vývoje budoucích bojových letadel a ponorek? Bylo by přece mnohem lepší, aby potenciální soupeři měli informací co nejméně a co nejpozději. Jestliže vědí s desetiletým předstihem, co Amerika chystá, mohou reagovat.
Izraelský novinář spekuluju, že je to kvůli ujištění spojenců. Ale obávám se, že v tuto chvíli není na světě žádný stát, který by spoléhal na americkou vojenskou pomoc. Každý by se dokázal dohodnout s potenciálními nepřáteli mnohem lépe. Americká přítomnost a americká síla neznamená nic jiného než růst rizika velkého konfliktu se spoustu mrtvých, nekonečnými materiálními škodami a růstem extrémistických skupin. Nikdo se nemůže cítit s americkou „ochranou“ bezpečněji než bez ní.
Takže co jiného? Přece návyk a tendence dělat všechno pro kamery a kvůli publicitě. O armádních zakázkách přece dávno nerozhodují ani technici ani bojovníci ani analytici vyhodnocující situaci na bojišti. Rozhodují obchodníci, finanční ředitelé a marketingoví specialisté. Jde o to udělat hodně rámusu, vytvořit dojem a přidělit rozpočet.
Bude ta nová úžasná zbraň vůbec fungovat? To přece nikoho nezajímá. Ostatně, až dojde na výsledky, už tam nebudou současní politici ani současní manažeři. Možná ani současní vlastníci zbrojovek, ti už portfolio přesunou jinam.
O Vidlákovi a elektrobaronech (20. 12. 2022)
Z článku o sporu mezi Danielem Sterzikem (Vidlákem) a elektrárenskou společností ČEZ vybírám dvě myšlenky:
“Znám ho osobně už docela dlouho a snad i dobře. Jsem si jistý, že Daniel by nikdy nedal vědomě do článku nepravdivou informaci. V jeho případě je to nemyslitelné. Prostě mu někdo celkem důvěryhodný vyprávěl něco ze života a Daniel tomu uvěřil.
…
Měli bychom být vděční každému, kdo nám rozbije chybnou teorii nebo kdo nás upozorní na chybnou informaci. To nám pomáhá růst, zbavovat se omylů a zlepšovat se. Ego někdy bolí, ale chlap by to měl zvládnout.”
O hodnocení životních šancí (19. 12. 2022)
„Úplně se v tom krásném Urzově světě vidím. Jako něčí majetek,“ napsala jedna čtenářka v komentáři k diskuzi s anarchokapitalistou Urzou. Naprosto přesně. Je-li možné, aby všechno bylo soukromé, pak je jenom otázka času, kdy se úplně všechno dostane do něčího vlastnictví. I lidé.
Pokud si lidé ještě navzájem respektují své majetky a osobní svobodu, je to jen proto, že nikdo není tak silný, aby se dokázal toho druhého zmocnit. Je to vlastně jen čekání na změnu mocenských poměrů. Kdo dokáže zesílit rychleji, ten se zmocní všeho a všech. Příšerný závod.
Ostatně, už před časem o tom měl chytrou poznámku Adam Votruba, když připomněl, že západní civilizace už jednou zažila systém, kde bylo všechno soukromé. Historici mu říkají feudalismu. Panovník je majitelem vší půdy, vody, zvířat i lidí. Pronajímá ten majetek větším feudálům, ti zase menším feudálům, a tak pořád.
Zkrátka, kdo horuje pro svobodu bez státu, ten ve skutečnosti směřuje k otroctví jakožto běžné a normální instituce. Ne k otroctví v onom symbolickém významu, kdy někdo musí hodně pracovat za málo peněz a špatně se s ním zachází. Směřuje k tomu starému otroctví se vší jeho brutalitou a nelidskostí.
Jasně, anarchokapitalisté jsou jenom bláznivá sektička. Jenže velmi podobný pohled zastává i neoliberální myšlení – ať už se jedná o větev neomarxistickou nebo pravicově hayekovskou. Neustále mluví o svobodě a zároveň prosazují změny, které lidi okrádají o poslední zbytky svobody. K tomu výroky amerických otců zakladatelů naprosto vytržené z kontextu. Taková ta různá přirovnání a vlcích a jehňatech, kterým nikdo nerozumí, ale ze kterých pokaždé vyjde, že nějaká korporace má lidem zabavit jejich majetky a násilím je přimět k tomu nebo onomu.
Proč tomu tolik lidí věří? Protože mají pocit, že oni budou těmi silnějšími. Že oni jsou tak dobří, že si je nějaká korporace najme jako dráby, takže nemohou ztratit. Což je vlastně normální. Všechny loterie a všechny kasína jsou založena na tom, že lidé přeceňují své schopnosti a své štěstí. Teď to ale vypadá, že vstupujeme do éry, kdy mnozí začnou na svoje šance pohlížet realističtěji. Ale bude to bolet.
O motivaci k péči o klima (19. 12. 2022)
Proč bylo další zdražení energií tak strašně důležité, že Petr Fiala a další evropští politici na tom pracovali přes noc ze soboty na neděli, aby všechno stihli schválit?
Jedna z odpovědí zní, že součástí schválené předlohy je i vytvoření Evropského sociálního fondu, kde bude ležet 2,1 bilionu korun na pomoc lidem postiženým zdražením energií. Ty peníze skončí v něčích kapsách a lidé postižení pádem do bídy to zcela jistě nebudou.
Kde se ty peníze vezmou? Půjčí je banky. Kde je vezmou banky? Prostě je vygenerují, stejně jako vy můžete vygenerovat číslíčka v excelové tabulce ve svém počítači. Proč si těch číslíček bez reálné hodnoty někdo všímá. Protože v naší části světa mají ještě pořád tu moc, že pomocí převodů těch číslíček mění vlastnictví skutečné věci – domy, byty, pozemky, továrny, stroje, starožitnosti nebo cokoliv jiného. Dělení kořisti je v plném běhu. Kdo zaváhá, na toho se nedostane.
Občas dostávám otázku, jestli si ti lidé neuvědomují, že je to krátkozraké a že tím přibližují zánik světa, který je i jejich světem. Odpověď zní konkurence. Na každého čeká deset jiných, kteří ho rádi nahradí. A až to jednou praskne, je lepší být v situaci toho, kdo má domy, pozemky a zbraně nebo v roli toho, kdo se snaží přežít v sídlištní garsonce?
O Prolomení hradeb dvojce (18. 12. 2022)
Na Vlkově blogu Cosa Nostra vyšla krátká a velmi laskavá recenze knihy Prolomení hradeb dvojka. Cituji z ní:
“Jde o politologické, nemainstraemové, tudíž prohibitivní dílo. Mrknul jsem pro jistotu na kniholmolský web databazeknih.cz, jestli je tam vůbec zaevidována. A co se o ní píše v anotaci a v kritikách. A nevěřím vlastním očím – Prolomení hradeb II. zatím dostala 100% ze sta možných! Ačkoliv se na databázeknih.cz pohybuji velmi často, s něčím podobným se člověk setká jen zcela výjimečně!
Nedivím se!!! Perfektní sesbírání podkladů, perfektní práce s nimi a perfektní závěry a vyhodnocení. Žádný div, že předmluvu napsal Jan Keller. A existuje také anglické vydání, které uvedl Robert B. Spencer. I tohle – překlad do angličtiny je v případě českého autora mimořádný počin.”
Vyjasním jenom, že do angličtiny byla přeložena starší verze Prolomení hradeb, faktický první díl. A nejde jen o to, že to někdo přeložil, ale že to vydalo velké nakladatelství Arktos. Pokud vím, je to za posledních třicet let poprvé, kdy nakladatelství z téhle kategorie vydalo současný český text. Nicméně dvojku pokládám za mnohem lepší knihu – mé životní dílo.
O vládě imbecilů (18. 12. 2022)
Kolikrát jste slyšeli, že Zelený úděl je mrtvý? Kolikrát jste slyšeli, že válka na Ukrajině zabila emisní povolenky? Tak to tu máme. Evropská unie všechno ještě zpřísnila. Energie bude ještě dražší a ještě nedostupnější. Fabriky budou kolabovat ještě rychleji, lidé budou ještě chudší. Těch, kdo spadli do nesnesitelné bídy, bude ještě víc. Česká vláda to stihla ještě za svého předsednictví. Bravo! Škoda, že nebylo delší. Petr Fiala by byl možná prosadil odpálení jaderné nálože v centru Prahy.
Pořád to ukazuje, jak nesmírně jsou naivní lidé, kteří doufají, že současná mocenská elita nakonec dojde k rozumu. Že ty lidi dostihne realita a že budou jednat aspoň maličko rozumně. Nebo, že udělají nějaký kompromis. Neudělají. Vládnou nám šílenci. A statisíce dalších lidí to šílenství podporují a soutěží, kdo vymyslí zběsilejší šílenost – v naději, že je to vynese mezi elitu.
To už není něco, co by se dalo vyřešit drobnou reformou, přijetím nového zákona nebo zrušením nějaké blbé vyhlášky. Nepomůže nic menšího než výměna mocenské, finanční a mediální elity. A vlastně ani to by nepomohlo. Jak kdysi napsal Joseph Schumpeter, sociální třídy jsou jako autobusy. Můžete v nich vyměnit cestující a pořád to bude ten stejný autobus. Je zapotřebí zcela změnit pravidla, podle kterých se určuje, kdo bude bohatý a kdo chudý, kdo bude v úctě a kdo v pohrdání. Nejde o konkrétní lidi. Nicméně mnozí konkrétní lidé budou stávající systém bránit až do úplného konce, protože mu vděčí za to, že je vytáhl nahoru.
Zabydlela se (17. 12. 2022)
Psala mi před pár dny čtenářka. Velmi inteligentní dáma, manželka superúspěšného a superbohatého manžela. Psala, jak si chudí lidé nezaslouží lepší osud, protože to jsou beztak jen samí líní budižkničemové.
V jejich vilce totiž proběhla rekonstrukce a pak potřebovali, aby to někdo po stavebních pracích uklidil. Nabídli pohádkovou hodinovou sazbu, a on se nenašel žádný zájemce! Nevím, kde to inzerovali, ale v jejich okolí prostě nebyl nikdo, kdo by se do té skvěle placené práce pustil.
Ano, není tu žádná „rezervní armáda nezaměstnaných“. Žádný hladoví nádeníci, kteří by postávali kolem a čekali. Pochopitelně. Ti lidé se potřebují živit. A nemohou své zaměstnání opustit kvůli pár hodinám superplaceného úklidu.
Píšu to jako ukázku, jak snadné je podlehnout bláhové iluzi. A jak se pak v té iluzi snadno utvrzujeme. Když vyhraju v loterii, velmi snadno uvěřím tomu, že jsem si to zasloužil. Že to byla odměna za mou vytrvalost a systematičnost, s jakou jsem sázel. Těžko budu přijímat, že to byla prostě náhoda. Tak je náš mozek nastaven.
Přitom z mnoha studií víme (mohu odkázat třeba na Daniela Kahnemana), že náhoda hraje v ekonomickém úspěchu mnohem větší roli než tvrdá práce. Na každého úspěšného připadá několik stejně chytrých a stejně pracovitých, kdo prostě neměli takové štěstí. Osobně mám za to, že to ani jinak být nemůže a že bychom se s tím měli smířit. Ale je hloupé pěstovat fantazijní historky o pracovitých bohatých a líných chudých.
Mimochodem, ta dáma pochází z velmi nuzného prostředí. Ale zabydlela se.
O vývoji na ukrajinském válčišti (17. 12. 2022)
Další zásadní vystoupení Scotta Rittera. Upozornil, že západní tisk začíná upozaďovat Zelenského a vytváří novou ikonu – generála Valerije Zálužného. Nejspíš nejen proto, že Zelenského značka už přestává fungovat (podobně jako po čase přestala fungovat značka Gréty). Zálužný je osobou velmi respektovanou na ruské straně, takže by byl vhodný i pro případné vedení mírových jednání. V dlouhém rozhovoru pro The Economist Zálužný jasně řekl, že Ukrajina může vyhrát pouze v případě, že bude splněna celá řada podmínek (které z principu splněny být nemohou). To dobře ladí s prohlášením šéfa amerického generálního štábu Marka Milleyho, že ukrajinská armáda už udělala vše, co bylo v jejích možnostech. I s tím, že další oficiální západní hlasy přestaly mluvit o možnosti porážky Ruska.
Kromě toho v posledním týdnu Britové i Američani otevřeně přiznali, že mají na Ukrajině své jednotky. Podle Rittera především proto, že počty padlých už jsou takové, že se to nedá skrývat před veřejností.
Do léta by snad mohlo být po válce. Ale zničující dopady na Českou republiku budou trvávat. A ještě jeden Ritterův postřeh. Vlastenec se snaží pro svou zemi zachránit maximum životů a maximum území. Vlastizrádce nebo debil vede válku až do zničujícího konce.
O budoucnosti levice (16. 12. 2022)
Přispěl jsem do ankety o budoucnosti levice, která běží na webu Časopis Argument spojeném zejména s Ilonou Švihlíkovou. Je to pohled zvenčí, nicméně tu diskuzi pokládám za důležitou i zajímavou. Důležitou proto, že levice je tradičně lepší v takových věcech jako zastavování nesmyslných válek. A zajímavou proto, že lidé na levici jsou schopni přiznat problémy a otevřeně o nich debatovat. Třeba se i velmi ostře pohádat (viz Hauser versus Drulák). Na pravici se mezitím papouškují stokrát vyvrácené slogany a čeká se na „konečně pořádnou pravici.“ Ztráta času.
V tom textu píšu mimo jiné:
“Ideologie jsou flexibilnější, než to na první pohled vypadá. Stačí připomenout, jak rychle se Marcuseho žáci z řad západních Zelených naučili milovat korporátní kapitalismus a podporovat útočné války. Ostatně, v každé velké korporaci dnes najdete oddělení boje proti kapitalismu.
Což znovu vrací k té nejzákladnější otázce: Které skupiny obyvatel mají tak silné společné zájmy, aby je to mohlo motivovat k tolerování rozdílných zájmů a zvyklostí a aby je nepojily srovnatelně silné zájmy s vrstvami antagonistickými?”
Petr Hampl: Čtyři otázky k budoucnosti levice.
O pokusech o převrat (16. 12. 2022)
Rozmáhá se nám zajímavý trend. Spočívá v tom, že nějaká skupina slabomyslných lidí začne připravovat státní převrat, jehož součástí jsou i vražda Angely Merkelové, koncentrační tábory pro přívržence dosavadní vlády apod. Spiknutí je samozřejmě odhaleno (což u slabomyslných revolucionářů není nic těžkého) a je o něm široce referováno v médiích, což poslouží jako všeobecně akceptovaná záminka k represi proti spoustě lidí, co s tím neměli nic společného.
Pak se ukáže, že v té skupině byl taky agent tajných služeb. To je naprosto přijatelné. Od toho přece tajné služby jsou, aby odhalovaly pokusy o puč. Jenže pak se objeví podezření, že ten agent k tomu ty slabomyslné lidi navedl. To už úplně v pořádku není, objeví se nějaké kritické hlasy a případ jde do ztracena.
A pak je odhaleno zase další spiknutí slabomyslných…
Nejspíš jsem mezi ně řazen, protože tak jednou měsíčně dostanu e-mail od nějakého dobrého člověka, abych se zapojil do jeho pokusu o puč. A vzpomínám si na poznatek ze starých dob, kdy jsem úzce spolupracoval s řadou expertů na internetovou bezpečnost. Znáte ty maily, ve kterých se nabízí pohádkové dědictví kdesi ve střední Africe? Všimli jste si, že jsou psány hloupě, se spoustou gramatických i zeměpisných chyb? Ono to funguje! Pachatelé takto vyfiltrují nejhloupější procento populace a s ostatními neztrácejí čas. Dost možná to tak funguje i s pokusy o převrat.
O upadajícím impériu a optimistickém pohledu na svět (15. 12. 2022)
Americký ekonom Richard Wolff v zajímavé přednášce dokládá, že Amerika je rozpadající se impérium. Jestli chcete budoucnost Ameriky, tak se podívejte do dnešní Velké Británie, říká. Chudoba, alkoholismus, rozpadající se společenské vztahy… a nad tím nepočetná extratřída zabývající se úplně zbytečnými finančními transakcemi. Kdysi obávaná armáda má munici na tři dny války. A tato rozpadající se společnost je postupně nahrazována společností pákistánskou, aniž by to vyvolávalo významnější odpor. Politické strany a síly napříč spektrem spojuje naprostá neschopnost s tím cokoliv udělat.
Richard Wolff dovozuje, že to je osud impérií a dovozuje, že USA jsou na stejné trajektorii. Kupodivu to nedemonstruje na bezdomovectví, drogách a migraci, ale vybral jiné příklady:
Covid. Jak je možné, že nejbohatší země, sídlo tolika firem a tolika vědeckých institucí s neomezenými rozpočty měla v přepočtu na počet obyvatel téměř nejvíc mrtvých na světě? Většina chudých afrických zemí to zvládlo lépe!
Infrastruktura. Amerika ztratila schopnost udržovat silnice, dálnice a mosty ve slušném stavu. Wolff ovšem neřeší rozdíly mezi jednotlivými státy a odpovědnost místních orgánů, přitom právě to je klíčové. V řadě regionů USA je infrastruktura v perfektním stavu.
Sociální rozdíly. Gigantické rozdíly mezi bohatými a chudými odpovídají poměrům starověkého Egypta. Vzniká tak úplně jiná společnost, než jakou poznal Západ posledních staletí. Úplně to rozbilo představu o společnosti, kde má šanci každý.
Jenže když Wolffa posloucháte, uvědomíte si, že to lze popsat z opačné strany.
Covidu se měl nechat úplně volný průběh. Místo jednoho milionu mrtvých měly být tři miliony a vyšlo by to levněji. Jediným problémem jsou opatření s cílem epidemii zpomalit. A beztak je to jenom spiknutí Billa Gatese a farmaceutických korporací a covid byl vlastně jenom taková chřipka.
Že se americký stát nedokáže postarat o silnice, vodovody a další? Však se o ně taky starat nemá! Ať to rozdá korporacím a ty ať to třeba zavřou. Jestli to chce trh, pak je to správné.
A obrovské sociální rozdíly jsou jen dokladem o dobré a spravedlivé společnosti. Jinak by to přece chránilo lenochy. Nebo děti lenochů. Nebo vnoučata lenochů. Takový komunismus nemůžeme chtít!
Ono to asi platí obecně. Jakýkoliv průšvih se objeví, vždy se objeví taky ideologie, která ho zdůvodňuje a ospravedlňuje. Jenže když se uchytí taková ideologie, lidé začnou být motivováni, aby přispívali ke zhoršování situace. Už to není svědomí versus zisky, protože svědomí začíná nadšeně podporovat zisky. To se netýká jen tří zmíněných bodů. Když se třeba hroutí výroba, je tu povídání o tom, že výroba je zastaralá a máme přecházet ke službám. Když upadá školství, je tu povídání o tom, že staré školství vlastně bylo špatné a lepší je taková škola, kde si děti nemusí namáhat hlavu. Když dojde k rozpoutání zbytečné války, jsou tu nadšenci, co budou hýkat nadšením, že válka je užasná. A tak dále. A ke každému průšvihu existuje někdo, kdo na něm dokáže vydělávat. Máloco je tak nebezpečné jako dívat se na věci “z té lepší stránky.”
O zvůli a neschopnosti (15. 12. 2022)
Z vyjádření Jana Kellera k nedávné vlně protivládních demonstrací: “Vláda získala dojem, že proti ní stojí houf neschopných chaotů. Ta drastická opatření, která chtěla původně rozložit v čase, na nás vychrlí co nejdříve a v kondenzované podobě.”
K tomu se dá doplnit jen to, že dojem vlády je správný. Já osobně bych vedle chaotů doplnil drobné podvodníčky, ale to není rozhodující. Rozhodně jsem toho názoru, že mizerné opoziční aktivity posilují vládnoucí moc. Vlastně tím vzniká jakási symbióza. Vláda si dělá, co chce a a opozičníci – matlalové zabírají prostor na druhé straně, aby nemohl vyrůst taková opozice, která by byla chytrá a akceschopná. Všichni jsou spokojení. Vláda je ráda, že nemá problémy a může realizovat svoje záměry. Účastníci opozičních aktivit se cítí skvěle, že “udělali aspoň něco”. Noví vůdcové opozice si užívají přízeň davu a finanční dary. Není to skvělé?
O fanatismu (14. 12. 2022)
Za těch přibližně 10 let, kdy se účastním politické debaty, jsem zažil kontakty s několika vlnami fanatiků. Zpravidla to bývá tak, že když je fanatik na vaší straně, jste k němu tolerantnější, protože s vámi nevyvolává hádky. Ale ani tak to není žádná velká radost.
Všimnul jsem si také dvou věcí. Za prvé. Všichni fanatici se sobě navzájem podobají. Oni sami to samozřejmě odmítají, každý se cítí něčím unikátním, ale když člověk během jedné hodiny absolvuje střetnutí s antivaxerkou i gaučovým válečníkem, je to jako přes kopírák (i když každý pochází z jiné sociální vrstvy a má vlastně úplně jiné názory). A za druhé. Skoro nikdo proti tomu není odolný. Z koho neudělá fanatika jedna událost, z toho jej udělá další. A kdo projde v pořádku oběma, na toho čeká něco třetího.
Samozřejmě na tom nejsme všichni stejně. Někdo má v sobě neustálou dispozici fanaticky se zabořit do čehokoliv. Někdo je zdrženlivější a chytí ho to jenom někdy. A zdá se, že vyšší odolnost mají lidé, co prošli speciálním tréninkem vědecké (racionální) metody, i když ani oni nejsou odolní stoprocentně.
Člověku musí logicky naskočit otázka, která budoucí událost udělá fanatika i ze mě.
O fair trade a podpoře místního (13. 12. 2022)
Předvánoční rada z knihy Prolomení hradeb dvojka:
“Podporujte všechno národní a místní proti globálnímu. Svými nákupy, svými dary, svou pomocí i svými zvyklostmi. Před časem probíhala v českých zemích akce, kdy lidé skenovali čárové kódy a zjišťovali, zda se nejedná o produkt Agrofertu. Pokud šlo o výrobek Agrofertu, dali přednost produktu nějaké globální korporace. Úplně špatně! Potřebujeme podporovat místní lidi, místní suroviny a místní znalosti.
Mnohdy takový výběr nemáme. Ve spoustě kategorií neexistují místní výrobky nebo jsou nehorázně drahé. Navíc i to, co je nám nabízeno jako místní, může být ve skutečnosti výsledkem řetězce procházející přes mnoho zemí. Nebo jsme do nějaké americké zpěvačky tak zamilovaní, že si ji prostě nedokážeme odpustit, a nebudeme místo ní poslouchat místní celebritu. Ale někdy je rozdíl v ceně a pohodlí malý nebo žádný. Podporujte české.
Nenechte se zmást značkami „free trade“, které má dneska v nabídce každá korporace. Jestli chcete podporovat malé pěstitele, máte jich dost ve své zemi. A Afričané rozhodně nepotřebují posilovat závislost na evropském trhu.”
O přijatelných nerovnostech (13. 12. 2022)
Jaké nerovnosti jsou ještě přijatelné? Kdy už máme požadovat, aby stát zasáhl (třeba nějakým razantní zdaněním), aby nerovnosti snížil? Je to jen čistě pocitové nebo lze najít nějaké objektivní měřítko?
Navrhuji vyjít z biologie a stanovit pravidlo, že majetkové a příjmové rozdíly jsou přijatelné tak dalece, dokud jsou bohatí a chudí stejným živočišným druhem. Moment, copak to může být jinak? Copak bohatí a chutí mají buňky z jiného materiálu? Copak mají jedni dvě nohy a druzí šest nohou? Jasně, že ne, ale měřítko je někde jinde. Příslušníky stejného druhu poznáme podle toho, že se spolu mohou pářit a plodit potomstvo schopné dalšího rozmnožování. Přijatelné majetkové a příjmové rozdíly jsou tedy takové, že je myslitelné, aby děti bohatých a chudých vytvářely rodiny a měly děti. Čistě biologicky tomu nic nebrání, zato jsou bariéry společenské a kulturní.
Třeba z pohledu sociologa – spisovatele to v českém prostředí ještě funguje. Není asi myslitelné sňatkové spříznění s rodinou Babišů nebo Kellnerů, ale u „obyčejných“ miliardářů to je ještě představitelné. Stejně tak u pouhých bankéřů a členů představenstev zahraničních poboček. Na druhé straně je myslitelná nízkopříjmové rodina – i když třeba nápadník z prostředí chýnovských Romů jen velmi obtížně. Nicméně do stejného „živočišného druhu“, jako jsem já, lze zařadit víc než 90% společnosti. Z pohledu krajních pozic (nahoře či dole) to vypadá mnohem problematičtěji.
Nicméně obecně lze konstatovat, že takovéto rozdíly jsou ještě přijatelné, ale neměly by už dále růst Leda bychom našli mechanismy, jak zařídit, aby „majetkové rozdíly nevytvářely rozdíly mezi lidmi“ (jak to kdysi formuloval Christopher Lasch). Třeba takové, že by miliardáři posílali svoje děti do stejných základních škol jako údržbáři.
V duchu slyším otázku tržních komsomolců: Tak ty bys chtěl určovat, jak smí být kdo bohatý? Jo, přesně tak. To je něco, co by nemělo být stanoveno trhem, ale mělo by to vzejít z demokratické diskuze. A já bych v té diskuzi zastával stanovisko, že buď mají být rozdíly omezené nebo musí být udržovány instituce, které zajistí, že sociální vrstvy nevytvoří oddělené světy.
O tom, kdy budeme schopni žít v míru (12. 12. 2022)
“Mírové uspořádání světa závisí na tom, zda jsme jako obyvatelé Západu schopni přijmout spravedlivější rozdělení globálních zdrojů a tolerovat odlišné národní kultury, institucionální uspořádání a praktiky, i když jsou nám nepříjemné,“ píše Thomas Fazi na Unherd.
No, ono jde hlavně o ty zdroje. Když nám lidožrouti zajistí spolehlivé dodávky levných surovin a produktů, rádi budeme multikulturně respektovat jejich zvyklosti.
Takže kdy budeme schopni přijmout spravedlivější rozdělení? Až toho budeme sami vyrábět tolik, že nebudeme závislí na tom, co ukradneme jinde. Až tu zase bude fungovat spousta fabrik, až naši zemědělci uživí naši populaci, až bude studovat mnohem víc techniků a zootechniků než právníků a sociologů. Až budou bohatnout ti, kdo něco užitečného vyrábějí – místo aktivistů a obchodníků s finančními produkty. Pak budeme schopni žít s většinou světa v míru.
Všimněte si, že Číňani nemusí nikoho napadat, a přesto jsou stále silnější, významnější a respektovanější.
O tom, jak Amerika ztratila svou mládež (12. 12. 2022)
„Neoficiální vítěz voleb, republikánský guvernér Floridy, o němž ještě uslyšíme, jenž tak výrazně zvítězil, říká, že důsledky progresivismu musíme všude nekompromisně potírat. Ale jak, když tradiční křesťanská Amerika ztratila svou mládež?,“ zeptal se nedávno v jednom ze svých komentářů pan Tomský.
Ztratila? Zahodila ji! Obětovala ji příšeře zvané volný trh. V naivní důvěře, že ten trh dá jejich dětem minimálně takové šance, jakých se kdysi dostalo jim. A netušili, že se mezitím poměry změnily – že koláč se zmenšil a ti nahoře si z něj berou mnohem víc než, kdy dříve, takže na poctivě pracující už nezbývá. Tedy na jedné straně šílený tlak dosáhnout úspěchu, na druhé hospodářství, které nenabízí příležitosti.
Není se co divit, že jedni rezignovali a druzí se obrátili k těm nejpříšernějším anticivilizačním ideologiím v marné naději, že jim pomohou vyšplhat se nahoru mezi stále užší elitu. A že se všude šíří frustrace, a že lidé nenávidí poměry ve své vlastní zemi. Výzkumy konsistentně ukazují, že většina Američanů pod 40 let by raději socialismus (zůstává ovšem otázka, jestli vědí, co to slovo znamená).
K čemu mladým lidem vštěpovat morálku a úctu k tradici, a potom je poslat do světa, kde se podle těch zásad nedá žít? Konzervativní strana politické debaty (která je zároveň stranou volného trhu) na tom nese stejnou vinu jako ta otevřeně antivilizační.
O bídě, rovnosti a civilizovanosti (11. 12. 2022)
Po čase jsem se zase zakousl do hodně progresivisticky levicové knížky. Genetická loterie od americké socioložky Kathryn Paige Hardenové. Spousta protibělošského rasismu. Snaha každého kontrolovat, jestli je dost politicky korektní. Jediná rodina, která stojí za zmínku, jsou dva homosexuálové, co koupí ženu, aby jim odnosila uměle počaté dítě. A samozřejmě útoky na každého nesouhlasícího jakožto nacistu. Nicméně přesto stojí Hardenová za čtení. Její výklady o genetice a dědičnosti jsou jedinečné a skvělé.
Evropský čtenář si ale taky uvědomí, jak divná je ta americká posedlost rovností. Nám přece rozumné nerovnosti nevadí. Nevadí nám, že má někdo větší auto než jiný nebo o lepší bydlení. Jsme smířeni s tím, že v tom hraje roli i štěstí. A když to někdo dotáhne až na soukromé letadlo, tak budiž.
Co ale nedokážeme snášet, je bída. Je pro nás nepřijatelné a cítíme se hrozně, když musíme žít v zemi, kde někteří klesli tak hluboko, že jsou připraveni o důstojnost a vyřazeni ze společnosti. Je lhostejné, jestli si to zavinili sami nebo ne.
To, že jsme civilizovaní lidé, to taky znamená, že odmítáme snášet, že někdo hladoví, že si nemůže koupit boty nebo nemá na základní lékařské ošetření. Že se nám hnusí ti, kdo podporují takové poměry, že významná část populace si nemůže dovolit zubaře a pak se těm chudým posmívají jakožto „jednozubcům“. Leda by si tu chudobu někdo sám vybral. Jestli chce někdo žít v chatrči bez vody a ve společné místnosti s vepřem, je to jeho rozhodnutí. Ale i pro takové lidi musí existovat cesta zpátky.
Proti mnoha bohatým mám to, že na tohle neberou ohled. Že si vytvořili vlastní svět izolovaný od téhle chudoby. Že upravují společenská pravidla tak, aby to bylo pro ty dole nesnesitelné. Že s nimi nemají nejmenší soucit. Všichni ti Lukaševičové, Sekyrové, Bakalové… i Petr Kellner takový byl. Ale problémem není jejich přepych ani jejich majetky. Problémem je utrpení těch na dně.
Je zajímavé, že tohle v americkém myšlení chybí. Jedna strana schvaluje nesnesitelné utrpení chudiny (často s určitým moralizujícím zápalem jakožto oprávněný trest za neschopnost přispívat ke korporátním ziskům), na druhé straně požadavek na odstranění i těch nejmenších nerovností. Vůbec nevědí, že existuje světadíl Evropa, kde desítky let dobře fungovala rozvrstvená společnost bez nesnesitelné bídy.
…a připraví se Praha (11. 12. 2022)
Válka mezi NATO a rusko-čínskou aliancí se vyvíjí podle očekávání těch největších škarohlídů. Tedy postupně směřuje k naplnění nejpesimističtějšího scénáře. Kdykoliv jedna strana prohrává, sáhne k eskalaci, druhá strana dorovná, a tak pořád dokola. Teď momentálně prohrává NATO, takže probíhá eskalace k útokům přímo na území Ruska. Americký tisk se už ani nenamáhá zastírat, že toto rozhodnutí bylo přijato ve Washingtonu a že loutková vláda v Kyjevě do něj nemá co mluvit. Ale kdyby prohrávali Rusové, dělo by zrcadlově totéž.
Tak fajn. Ještě víc škody a ještě víc mrtvých. Pro nás je ale nejzajímavější, kolik eskalačních mezistupňů zbývá k jadernému bombardování Prahy. A jestli si někdo myslí, že Američani budou kvůli městu nějakých špinavých Slovanů riskovat New York, je idiot.
O kultuře výsměchu (10. 12. 2022)
Nastupující bída je mnohem horší než ta bída, která tu byla před stoletím. Mimo jiné proto, že tehdy lidé měli očekávání, zkušenosti, znalosti, sítě vztahů a různé jiné nástroje, které jim pomáhaly přežít. A také kulturu a životní styl, které jim umožňovaly udržet sebeúctu. Dnes jsou lidé vrženi do bídy, aniž by něco takového měli. Nejde jen o to, že se nemůžete najíst třikrát denně (ano, takových lidí tu už jsou statisíce), ale 
o tu bezmoc. A naprostou nejistotu, co přijde dál. O to, že si vůbec nevíte rady. Že se nemáte na koho obrátit, protože většina společnosti pořád ještě netuší, že tu ty případy jsou. A že je proti vám systém jako celek. Média na vás neustále chrlí reklamy o tom, co všechno musíte mít (jinak si připadáte divně) a hrozíte se, že vám sociálka odebere děti a pošle je na převýchovu, kde se naučí vámi dokonale pohrdat. Nepřeháním, tak je současný systém nastaven – chudoba je dostatečným důvodem k odebrání dětí z rodiny.
Jestli současný kolaps přejde v dlouhodobou stabilní situaci, pak se ty zvyklosti postupně vytvoří. Chudí lidé se naučí, kde si přilepšit, co si navzájem vyměnit, kde něco ukrást bohatým, aby se to moc nepoznalo, jak obelstít systém… a nejspíš se ta kultura začíná spontánně tvořit. Vedle toho už ovšem naplno existuje to, co by se dalo nazvat kulturou výsměchu. Bohatí blahobytní liberálové dávají rady chudým, jak mají žít a jak mají šetřit. V naprosté většině to jsou věci, které už ti chudí stejně dělají (copak tu byl někdo s průměrnou mzdou, kdo si mohl dovolit přetápět?) a další jsou nepoužitelné, protože ty různé Pekarové nemají nejmenší představu, jak a čím žijí chudí lidé.
Kdyby raději mlčeli!
O dlouhobých důsledcích (10. 12. 2022)
Ivo Budil: “Pravděpodobně nenapravitelná rozluka mezi Ruskem a západním civilizačním okruhem je zřejmě největší geopolitickou porážkou a selháním Západu od pádu Cařihradu v roce 1453. Tehdy Západ pozbyl svoji výspu poskytující přístup k Orientu, dnes byl odtržen od celé severní Eurasie. Výsadní postavení ve světovém řádu, které dobývaly pro Západ během staletí generace Evropanů a Američanů, promrhala v průběhu několika let svou hloupostí, bezohledností, neschopností a chamtivostí hrstka politických amatérů a jejich nohsledů v mediální a akademické sféře. Studenou válku bylo možno stále chápat jako občanskou válku v rámci Západu o pojetí moderního politického a hospodářského života. Nyní ale vyrůstá mezi zbytky Západu a Ruskem a jeho asijskými, africkými a jihoamerickými spojenci zeď zásadního civilizačního odcizení a animozity.”
O Danu Šustrovi a Old Shootterhandovi (9. 12. 2022)
K otázkám na knížku Dana Šustra. Zjednodušeně řečeno, kdyby Vidlák napsal nějakou knížku, vypadala by přesně takhle. Velkou část tvoří úvahy vesnického řemeslníka, ze zdravě skeptické lidové pozice se dívá na svět, elity, ekologii, životní styl a všechno možné, co je kolem nás. Je v tom dobře zachycený určitý postoj k životu, je to psáno kultivovaně, nejsou tam žádné konspirační teorie, a je vlastně zobrazen ten mizející typ venkovského řemeslníka, co si občas přečetl nějakou hlubší knížku. Prostě někdo jako Vidlák. Tady je to jiná osoba přezdívaná Old Shootterhand, ale to je detail.
Většinu knihy tvoří recepty, proto taky Majn Kochbuch. Jídla ze špeku, návody k pečení různých typů chleba a placek, domácí alkohol. Prostě chlapská jídla, trochu venkovská. Ale nečekejte nic ve stylu: nakrájejte salám a zalijte horkou vodou (což bych čekal od chlapské kuchařky já). Jsou to skutečné recepty použitelné pro někoho, kdo už trochu umí vařit.
O nekonečném zabíjení (9. 12. 2022)
Scott Ritter natočil před pár dny zásadní video, kde říká mimo jiné:
- Podle realistických odhadů má Ukrajina přibližně 250 tisíc mrtvých. Když připočítáme těžce zraněné, přišla už o skoro milion mužů.
- Rusům se daří demilitarizovat nejen Ukrajinu, ale celé NATO. Během celé druhé války v Perském zálivu vypotřebovali Američani asi 40 tisíc dělostřeleckých granátů. Na Ukrajině jich vystřelí Ukrajinci řádově 20 tisíc denně (!!!), Rusové ještě násobně více. Tomu neodpovídá ani kapacita fabrik, ani skladovací kapacity ani přepravní kapacity. Velké Británii zbývá munice na dva dny boje a ostatní evropské státy jsou na tom ještě hůře.
- Ruská palebná převaha (třeba u Bachmutu je 10:1) se projevuje na počtu zabitých. Velká část Ukrajinců se vůbec nedostane do boje. Jsou zabíjeni dělostřeleckou palbou přicházející zdálky a raketami.
- Státům NATO chybějí zbraně, ale zase se jich dostává jinde. Tak například teroristé z Boko Haram zabíjejí v Čadu zbraněmi, které Západ dodal Ukrajině.
- To není jen vina Ukrajinců. Američani od začátku věděli, že dodávají zbraně do jedné z nejzkorumpovanějších zemí na světě a přesto nezavedli ani základní evidenci toho, co kam dodávají a co se s tím dále děje.
Českému čtenáři je dobré připomenout, co přesně znamená ono zdánlivě neškodné slovíčko “opotřebovávací válka.” To je taková válka, kdy strany fakticky nebojují o ovládnutí území. Cílem válečnických aktivit je ničit vybavení a zabíjet vojáky nepřítele tak dlouho, až prostě dojdou. Opotřebovávací válka skončí, až nebudou naživu žádní Ukrajinci, Poláci a Češi schopní a ochotní bojovat. Nebo na druhé straně, až nebudou naživu žádní Rusové a jejich spojenci. Nebo můžeme doufat, že dřív skončí vyčerpáním zásob munice a techniky.
O svobodě a síle (8. 12. 2022)
Ivan David v hezkém článku připomíná, že diskuze o válce na Ukrajině je mnohem svobodnější v Rusku než v České republice. Samozřejmě! Ona je skoro všude na světě svobodnější než v České republice. Proto taky sleduji americké analytiky a ignoruji české. Nicméně ono to vypadá, že debata v Rusku je svobodnější než ve většině Západu. A protože v Rusku panuje autoritářský režim (v tom si nemusíme nic nalhávat), logicky se nabízí otázka, proč ten režim pokládá svobodnou diskuzi za výhodnou. Jinak by tam neprobíhala.
Za poslední roky jsme si zvykli vnímat to tak, že když existuje jeden „narativ“, země je jednotná a silná. Jakmile ho někdo začne narušovat a zpochybňovat oficiální tvrzení, jednota se drolí a jsme na cestě k porážce. Proto náš tisk tak jásá z každého kritického hlasu v Rusku a pokaždé předpovídá brzký pád režimu.
Jenže ono to má i druhou stránku. Když lidé nemohou svobodně diskutovat, přestávají i svobodně myslet. A přestávají odstraňovat omyly, přestávají se zlepšovat a jsou uzamčeni v opakování stejných vzorců. To, že dnes vypadá ruská armáda jinak než před půl rokem, a že se neustále učí., je dáno mimo jiné tím, že se v Rusku veřejně mluvilo o některých příšerných příšerných případech korupce a neschopnosti. Zatímco na Západě už půl roku vyrábíme stejně působivá videa o tom, jak ruští podlidé v panice prchají před statečnými Ukrajinci. Pořád to děláme stejně skvěle a nic se nemění – až na to, že docházejí zásoby munice, což si taky nemůžeme přiznat.
Putin není lidumil ani milovník svobody. Putin dělá to, co je výhodné. Včetně podpory svobodné debaty.
A mezitím Ukrajinci chtějí určovat, jaké kusy se smějí a nesmějí předvádět v italských operách. Spojenec k pohledání.
Raději MILF než AWFL (7. 12. 2022)
Už delší dobu se v americkém politicky korektním prostředí používá zkratka WASP, což v překladu znamená VOSA, ale taky je to zkratka pro „bílý anglosaský protestant.“ Významem to odpovídá tomu, čemu poslanci za Českou pirátskou stranu říkají „bílý heterosexuální páprda.“
Nově se ale začala používat obdobná zkratka na druhé straně – AWFL. Doslova to znamená „bílá blahobytná liberálka“ (affluent white female liberal) a označuje ty pitomé nány, které působí v byrokratických aparátech, jako jsou politické strany, neziskovky a korporace. Nosí kostýmky, slušně vydělávají, mají vysokou školu, moc toho neumí, ale jsou fanaticky politicky korektní a neuvěřitelně hysterické. Nenávidí mužský svět (i když jim to sexuálně chybí), ale především nenávidí dělnickou třídu. Všechno dělnické, řemeslnické a chudinské nenávidí s naprostou zběsilostí.
Svým způsobem je to pochopitelné. Ženy mají zpravidla silnější třídní instinkt než muži. Biologická stránka osobnosti je přitahuje k úspěšným, bohatým a mocným mužům a mají tudíž skvěle vyvinutý smysl pro drobné detaily, které odlišuje příslušníky bohatých tříd od chudiny. To jim dává jedinečné vybavení pro válku proti nižším třídám – když se to správně aktivuje.
Tyhle fanatické hysterky nejen vyhrocují třídní konflikt, ale vytváří kolem sebe atmosféru strachu a podezírání. Nikdo si nemůže být jistý, že je dost progresivní, antirasistický a antišovinistický. V posledních týdnech žijí konečným řešením ruské otázky.
Pokud nesledujete americkou politickou scénu, můžete se rozhlédnout u nás. Třeba taková Danuše Nerudová je ideální typ AWFL (slovy Maxe Webera).
O prezidentské volbě (7. 12. 2022)
V pravidelném rozhovoru na Parlamentních listech se věnuji nadcházející volbě prezidenta:
“Je to úplně jedno. Generál-manekýn i barbína budou jenom poslouchat a horlivě plnit rozkazy. Jejich intelekt zjevně nedovoluje pochopit něco tak složitého jako rozpad amerického impéria a důsledky pro malé evropské státy. Natož smysluplně reagovat. Andrej Babiš možná bude vůči tlakům z ciziny trochu odmlouvat, ale to je taky všechno.
Doporučuji čtenářům nedávat tomu příliš emocí. Všechny varianty jsou špatné. Mysleme raději na to, co bude za pár let a co bude možné dělat, aby tenhle národ přežil. A jak do té doby přežijeme.”
O stárnutí a promarněných životech (6. 12. 2022)
„Stárnutí je privilegium. Privilegium, jakého se nedostane každému…Kdybyste věděli, co jsem prožil, co jsem přežil, jaké situace jsem zvládnul. Stojím tu živý a hrdý, protože jsem to nikdy nepovažoval za samozřejmost,“ tolik z jedné moudré přednášky.
Je to silné téma. A odkazuje k tomu, jak hloupý je přitroublý kult věčného mládí. Zvláště, když vidíme pubertální chování ministrů současné vlády a politických špiček. Tak ubohé! Tak hloupé! Tak klackovité! O co rozumnější by bylo, kdybychom místo hromadění majetku a okázalého předvádění spotřeby soutěžili třeba v tom, jak moudře zestárnout. Kdyby šlo o to, kdo dokáže nahromadit životní zkušenost, naučit se další věci, pochopit něco hlouběji, přestat se rozptylovat malichernosti. Podívejte se, k jak důstojným šedinám spěju! Pro ženy by to bylo o něco těžší, ale i pro ně by to bylo možné.
Tím bychom se měli zabývat. A tím, jak upravit pravidla společenského života, aby moudré postoje podporovala. Což není jen otázka stárnutí. Je stupidní a pokrytecké moralisticky horovat proti bezúčelnému hromadění peněz a zároveň udržovat taková ekonomická a daňová pravidla, která to podporují. A zároveň s tímto hledáním životní moudrosti pokračovat v heroických technologických výkonech zaměřených k dobývání vesmíru, hlubin oceánu a prodloužení lidského života.
Místo toho ale řešíme, jak nebýt převálcování migrační vlnou, odvrátit jadernou válku a zabránit pádu velké části společnosti do nesnesitelné bídy. Taková škoda. Tolik promarněné energie. Tolik promarněných životů.
O daních a užitečnosti (6. 12. 2022)
Tak zase slyším pseudoargumenty o tom, že kdyby bylo nebohatší jedno procento pořádně zdaněno, že by ti lidé přestali pracovat a vznikla by škoda pro celou společnost. Svatá prostoto! Vždyť na místo každého z nich čekají desítky lidí, stejně schopných. Na každou firmu se na trhu tlačí desítky jiných. Za instalatéra budete shánět náhradu špatně, ale za generálního ředitele?
Tím netvrdím, že je takový krok rozumný. Mimo jiné proto, že když se jim nebude chtít, přestanu platit daně úplně a jsou dost mocní, aby si nechali předělat daňové zákony. A může to mít i jiné nevýhody. Ale přestaňme si namlouvat, že v tom hraje roli užitečnost.
O Elonu Muskovi a ještě liberálnější demokracii (5. 12. 2022)
Válka mezi Elonem Muskem a davem nové aristokracie pokračuje. Elon Musk přišel o nějaké peníze, ale snaží se kontrovat. Mimo jiné tím, že oficiálně a nezpochybnitelně zveřejnil něco, co všichni tak nějak tušili. Management Twitteru a vedení Demokratické strany bylo fakticky jednou partou, která pracovala společně. Manipulovala s informacemi, cenzurovala, a zasahovala dokonce i soukromých zpráv, které si mezi sebou vyměňovali uživatelé. A to do té míry, že bez takového ovlivňování by dnes Joe Biden nebyl prezidentem.
Změní se tím něco? Samozřejmě, že ano. Ale nečekejte, že by se liberální demokraté zastyděli. Změní se to, že teď – když to nemohou popírat – začnou se k tomu hlásit a začnou to označovat za správné, morální a povinnou součást správné demokracie. Možná by dokonce začali uvažovat o vojenském napadení zemí, kde se necenzuruje, kdyby jim ještě zbývala nějaká munice ve skladech.
Senátor Láska veřejně prohlásil, že odmítá zastupovat ty voliče, jejichž názory se liší od názorů manažerů amerických zbrojovek. To je liberální demokracie.
O metodě anarchokapitalismu a dalších utopických ideologií (4. 12. 2022)
V debatě s anarchokapitalistou Martinem Urzou jsme se neshodli naprosto v ničem, jak se dalo čekat. Nejen v ekonomických názorech, ale rozešli jsme se i v tak základních záležitostech, jako, co je to „skutečnost.“
Metodicky se to dá popsat asi takto. Můj popperovský přístup spočívá v tom, že se snažím nejprve formulovat teorii, poté tu teorii porovnat s fakty a pokud faktům neodpovídá, pozměnit ji. A tak pořád dokola. Takové postupné zbavování se nejhorších omylů. Sám Popper tu metodu nazýval výrazem „vymýšlení domněnek a jejich vyvracení.“
Přístup, se kterým pracují neoliberálové, anarchokapitalisté, radikální marxisté, konspiratici a další utopické skupiny, naopak vychází z předkladu, že nikdy nemůže existovat rozpor mezi správnou teorií a skutečností. Pokud nám empirické pozorování ukazuje něco jiného, než říká teorie, pak je to pozorování chybné.
Ten rozpor je v zásadě neřešitelný, protože neexistuje žádná společná půda, žádná společná pravidla a žádné společné východisko. Já samozřejmě pokládám stanovisko protistrany za hluboce mylné a nesmírně nebezpečné. Ale oni si nejspíš myslí totéž o mé maličkosti.
O omezené vládě (4. 12. 2022)
Americké bezpečnostní složky nasadily do některých počítačových her roboty, kteří vyhledávají určité vzorce chování, podle kterých se dá (s vysokou pravděpodobností) předvídat riziko, že se ten hráč dopustí brutálního násilného trestného činu v reálném životě. Na jedné straně to je fantastická zpráva, zejména poté, kdy zhroucení americké psychiatrie bylo jedním z faktorů, který vedl k explozi masových vražd. Jenže na druhé straně je snadné si představit, jak by toho mohla vládnoucí moc využívat – až po likvidaci všech lidí se sklonem k nezávislému myšlení.
Máme se tedy vrátit před průmyslovou revoluci, jak někteří doporučují? Rady, že máme zahodit celou moderní medicínu, se množí – prý bychom byli bez lékařské péče ještě zdravější, léky jsou jen podvod k vyvolání nemocí a očkování prý způsobuje epidemie. Pokládám takový způsob myšlení za pochopitelnou reakci na současné poměry, ale není to ani konstruktivní ani realistické. A už vůbec není pozitivní, když se totéž myšlení šíří do dalších oblastí.
Skutečnost je taková, že existuje příliš mnoho problémů, které nelze vyřešit bez velkých vládních programů. Jenže takové programy může realizovat jen vláda, které lidé důvěřují. Přičemž důvěrou není myšleno to, že budou všem vymyty mozky a zpochybňování zakázáno.
Posledních několik staletí jsme věřili, že vlastně tolik nezáleží na tom, kdo vládne. Jde prý jen o to, aby vláda neměla příliš mnoho pravomocí a možností, protože když je získá, dříve či později je začne zneužívat proti občanům. Což zní naprosto logicky. Jenže tahle idea omezeného státu vytvořila prostor pro jiné utlačovatelské subjekty a nakonec jsme jen chudší a méně svobodní.
Je to jeden z důvodů, proč jsme fakticky ztratili schopnost soutěžit s čínskou civilizací a proč nejsme ochotni vedle ní pokojně žít. Co s tím? Můj předběžný názor je, že nemůžeme přebírat čínské vzorce myšlení (stejně bychom to neuměli) a že se nemáme vzdát západního ideálu svobody, protože to je to nejcennější, co kdy z naší civilizace vyrostlo. Nicméně mnoho věcí budeme muset znovu promyslet. Třeba vztah jedince, komunity a státu.
K výcviku Ukrajinců v ČR: Ti kluci nejsou cvičeni pro boj. Jsou cvičeni k tomu, aby byli rychle zabiti a gaučoví válečníci z nich měli hezká videa. To jen pro úplnost.
Úsvit březinovského nacionalismu? (3. 12. 2022)
V článku na blogu Litterate se ještě vracím k prezidentské kampani betonového krále Tomáše Březiny. Tvrdím, že i když osobně neuspěl, přinesl nový politický styl a nový program. Pokusil se zaměřit na většinovou veřejnost a hájit její zájmy. Ani pražská kavárna ani „alternativa“. Nicméně většinový u něj neznamenalo málo radikální. Jeho program ekonomické transformace zahrnoval jasný posun od globalistického k národnímu a jasný posun od prezentování a přeprodávání ke skutečné práci (v tom smyslu, že vznikají hmotné výrobky). Bez ohledu na jeho další politické záměry a politický osud jsou tyhle body něčím, na čem se dá do budoucna stavět.
Zdůrazňuji, mimo jiné: „Skutečný nacionalismus. Nebo, chcete-li, skutečné vlastenectví. Tedy takové, které není založeno na revoltě vlastenecky orientovaných chudých pracujících proti globalistické aristokracii. Skutečné vlastenectví by přece mělo spojovat všechny sociální vrstvy a zmírňovat přirozený protiklad jejich zájmů. Tak to funguje v Maďarsku, tak to fungovalo Trumpovi v roce 2016 a tak tomu rozumí Březina.“
Tady doplňuji, že soupeři takového národního programu budou téměř výhradně příslušníci nejvyšší sociální vrstvy a uchazeči o členství v této vrstvě, takže nakonec není možné se vyhnout určitému sociálnímu konfliktu, ale přesto by měla být preferována spolupráce.
A citát z jednoho Březinova novinového rozhovoru: Chci vidět, jak země zase rozkvete. Chci vidět, jak lidi baví jejich práce a jak se dívají do budoucnosti s optimismem. Jak tu rostou tisíce nových projektů. Jak se českým lidem vrací jejich hrdost. Chci vidět, jak lidi baví víc přemýšlet o nových technických řešeních než vedení intelektuálských řečí někde v kavárně.
Chci vidět, jak jsou skutečnými celebritami dělníci, vědci, řemeslníci, technologové, stavaři, zemědělci, lékaři a další důležité profese, kde jsou výsledky podložené tvrdou prací. A ne někdo, kdo založí start-up, kde něco bliká na webové stránce, prodá ho za milion dolarů, ale faktický přínos je nulový. Chci vidět, jak v takové atmosféře vyrůstá další generace. Aby si děti vážily poctivé práce svých rodičů a ptaly se: Jak se mohu stát stejně dobrým řezníkem? Protože stát rozkvete jen tehdy, když rozkvetou rodiny. Když budou v pořádku rodinné rozpočty. Pak bude v pořádku i státní rozpočet.
Britský ministr obrany: Na Ukrajině se ukázalo, že naše palebné systémy jsou beznadějně zastaralé. To je těžké, když celé roky počítáte pouze s takovými válkami, které jsou jen masakrováním bezbranných.
O redaktorech, tajných agentech a analyticích (3. 12. 2022)
Máme tu zajímavý fenomén. Novinové články, kde zdrojem informace je tajná služba. Skoro to vypadá, že tajní agenti tráví většinu času tím, že obcházejí redakce, aby vyslepičili všechno, co vědí.
Třeba britská tajná služba každých pár týdnů vypátrá, že Rusku dojde během pár dnů munice. A pokaždé to nepoužije jako podklady pro nějakou svou akci, nýbrž udělá z toho novinové články.
Je to propagandistická tajná zbraň zvlášť užitečná v posledních týdnech, kdy téměř denně najdeme ve velkém tisku články o tom, že kapacita západních zbrojovek je nedostatečná, zbrojní a muniční sklady se vyprazdňují a už není co na Ukrajinu posílat. I západní výcvikové kapacity jsou nedostatečné. Když to ze všech článků posčítáte, nejsou USA a Evropa dohromady schopny vycvičit více než 50 tisíc ukrajinských vojáků ročně. To je méně, než o kolik přišly ukrajinské jednotky NATO za samotný říjen.
Co s tím? Není čas na mír? Kdepak. Britská tajná služba dojde ke zjištění, že tentokrát už Rusům všechno opravdu dochází. A prý ani není schopné ty beztak nedostatečné zásoby dostávat na frontu, mají problémy s nakládkou a tak. A honem s ním do novin! A přečtou si to prestižní analytici, zopakují to ve svých analýzách, gaučoví válečníci si to spokojeně přečtou a mohou zase zasednout k obrazovkám počítačů a užívat si radosti za zabíjení. Není to skvělé?
K čemu je tedy analytik? Správně, aby nám řekl to, co chceme slyšet.
To je odpověď na včerejší Vidlákův článek.
O Americe, studentech a dluzích (2. 12. 2022)
V dnešní poznámce se věnuju studentským dluhům. To je něco, co hraje v americké veřejné debatě podobnou roli jako u nás exekuce a bez čeho je tamní politické dění obtížně pochopitelné. Na jedné straně je to sociální problém, kdy miliony mladých lidí nejsou schopny platit svoje dluhy. Na druhé straně drancování státního rozpočtu. A v tom všem obvyklá situace, kdy zvyšování zisků nad rozumné mezi ničí celou společnost a nikdo není schopen s tím něco udělat. Ale je to taky civilizační záležitost: Jak chce nějaká země stavět na vědecko-technickém náskoku, když nedokáže vlastním lidem zajistit vzdělání. To budou ty nové věci vynalézat prodavači z McDonaldů?
Země, která zapomněla význam slova „spolupráce“ a vnímá celý svět jako soupeře, prohrává ve vzdělanosti a zároveň ztratila schopnost provést smysluplnou reformu, protože příliš zabředla do ideologické války.
O umění a servilitě (1. 12. 2022)
Tentokrát místo poznámky písnička. Pochází z roku 1986, kdy se lidé v západních státech mohli reálně cítit ohroženi Sovětským svazem. Přesto dokázali dobře odhadnout, že velká válka by v té chvíli byla větším zlem než případné posílení sovětské pozice. Nemusí to tak vidět každý, ale je to legitimní stanovisko v diskuzi. A je logické, že ten postoj můžeme spíš čekat od umělců než analytiků na ministerstvu obrany.
Ještě v roce 2005 zpíval Divokej Bill, že “americký blbečci házej bomby na Bagdád, a jestli budeme mlčet, budou je házet i na nás.” Dnes máme místo toho jednotnou uměleckou frontu, která poslušně vychvaluje zbytečné zabíjení. Jen Jarek Nohavica se postavil proti proudu. Degenerujeme ve všech oblastech, a to takovou rychlostí, která bere dech.
