Glosy za listopad 2022

O hlouposti mocných (30. 11. 2022)

O přijímání nebo nepřijímání ruských pacifistů (29. 11. 2022)

Odpověď do ankety časopisu Argument, zda udělovat azyl těm občanům Ruské federace, kteří se odmítají účastnit války:

“Především bychom si měli rozmyslet, o co nám jde. Jestli jde o čistě humanitární záležitost nebo podporu války, pak se mají uprchlíci zastavit v první bezpečné zemi, nikoliv u nás. Jestli chceme Rusku krást obyvatele v produktivním věku, pak je přijměme, ale nechť je také řečeno, jak budou asimilováni. Obávám se ale, že panuje ještě další nejasnost. Je naším nepřítelem Putinův režim se svou ideou Ruska nezávislého na západním světě? Nebo pokládáme za hlavní problém ruské etnikum, což mají být jakési méněcenné bytosti, které ohrožují svět už jen svými výpary, a které jsou z principu nepřevychovatelné? Vyjádření českých politiků a intelektuálů jsou nejasná a obávám se, že ani oni sami nemají jasno. Tím spíše, že naprostá většina politických rozhodnutí posledních měsíců je činěna čistě emotivně, a není podložena žádnou strategií ani žádnou logickou úvahou.”

Celá anketa je zde. 

O správném roce narození (29. 11. 2022)

Proč v 90. letech vzniklo tolik úspěšných živností, firmiček, firem a podniků? Standardní odpověď říká, že to byla doba bez příšerné byrokratické buzerace, která je typická pro naši současnost. Kus pravdy na tom je. Ale roli hrálo ještě něco jiného.

Devadesátá léta v českých zemích přinesla naprosto unikátní kombinaci. Na jedné straně bohatá země, kde velká část obyvatel měla skvělé vzdělání a úspory, kde dobře fungovala infrastruktura, kde byla efektivní státní správa a kde bylo celkem bezpečno. Tedy vyspělé prostředí, ideální zaměstnanci, ideální zákazníci.

Na druhé straně to byla země s prázdným trhem, kde byl prostor v zásadě pro cokoliv. V čemkoliv kdo chtěl podnikat, mohl vstoupit na trh bez konkurence nebo s minimální konkurencí.

Podobná konstelace nebyla nikdy předtím a nejspíš už nikdy nebude. V reálném životě se nové firmy buď vlamují na obsazený trh nebo si mohou vybrat oblast, kde sice není konkurence, ale kde není ani koupěschopná poptávka. I tak je možné začínat nové projekty, ale je to neskonale obtížnější.

Ostatně, ze svého okolí vím o několika lidech, co založili firmu v první polovině devadesátých let, o 15 či 20 let později ji prodali a chtěli založit jinou v jiném oboru. Vyzbrojeni zkušenostmi, sebevědomím a kapitálem. Mělo to tedy být mnohem snadnější. Ale skončilo to debaklem. Okno příležitosti se mezitím zavřelo.

Zakladatelé devadesátkových podniků vděčí za svůj úspěch schopnostem a tvrdé práci. Ale taky dědictví po komunistickém režimu. Vzali si jen drobečky ve srovnání s miliardovými privatizátory (kteří taky museli  tvrdě pracovat, na to nezapomínejme), ale i tak to stačí k dobrému životu.

Neměli by ale podléhat iluzi, že je to jen důsledek vlastní geniality a že další generace dostávají stejnou příležitost. Ani náhodou. Prostě vyhráli v loterii správný rok narození.

O fyzikálech a virtuálech (28. 11. 2022)

Druhá slíbená poznámka k článku Mary Harringtonové o třídních konfliktech. Britská novinářka a socioložka rozlišuje dva druhy lidí – „fyzikály“ a „virtuály“. Fyzikálové se zabývají něčím, co fyzicky existuje, třeba výrobou, stavebnictvím, zemědělstvím nebo takovými službami, kdy před vás něco položí na stůl nebo vám třeba ostříhají vlasy. Něco se děje fyzicky. Virtuálové působí ve virtuálním světě, kde jsou ovlivňovány lidské mysli, ale nevzniká nic hmotného. Třeba finance, reklama, psychologie, právo, nejrůznější poradenství, obchod apod.

Harringtonová si všímá, že současná vládnoucí třída sestává téměř výhradně z virtuálů, což má samozřejmě naprosto dramatické důsledky na to, jak jsou západní společnosti řízeny, a co je preferováno.

Vycházím ze stejného poznatku v nedávno publikovaných Poznámkách o elitách, válce a míru. Všímám si tam, že nová aristokracie je zaměřena výhradně na obrazy, a že fyzickou realitu úplně nebo téměř úplně ignoruje. Hloupá a nesmyslná rozhodnutí ohledně války jsou přijímána na základě dojmů, prezentací a novinových článků. A cílem válečných operací je vytvořit krásné články, videa a posty a na sociálních sítích. Že ve fyzické realitě dochází munice a zbytečně umírají desetitisíce lidí, to se už do myšlení nové aristokracie nevejde.

Z tohoto rozdělení také vyplývá, že pokud se fyzikál dostane a udrží mezi držiteli velkých peněz a velké moci, mohou jej nižší vrstvy s vysokou pravděpodobností pokládat za svého spojence (a že ostatní aristokraté k němu budou mít přinejmenším rezervovaný vztah).

Mimochodem, projevuje se to i ve volbách v ČR. V obcích, kde v průmyslu a stavebnictví pracuje méně než třetina obyvatel, zvítězil před pěti lety Jiří Drahoš. Tam, kde v průmyslu a stavebnictví pracuje většina, s přehledem zvítězil Miloš Zeman.

O Černochové, twitteru a poplašných zprávách (28. 11. 2022)

Takže kolega Vrábel prý má být stíhán za šíření poplašné zprávy, že česká vláda chystá raketový útok na Rusko. A proč ne rovnou, že česká vláda chce na Rusko zaútočit z vesmíru pomocí hvězdy smrti? Nicméně i já mám za to, že paní ministryně je tak strašně hloupá, že kdyby měla k dispozici rakety s jadernými hlavicemi, už by byla zahájila válku. Naštěstí nemá k dispozici nic jiného než svůj twitterový účet. Tanky poslala na Ukrajinu, kde byly rozstříleny (a slíbené německé Leopardy jaksi nedorazily) a munice už podle všeho taky došla. Aspoň to říkají v New York Times, kde konstatují, že 20 členských států NATO včetně České republiky má prázdné sklady.

Nicméně i s twitterovým účtem a fotoaparátem dokáže paní ministryně provádět děsivé útoky na psychické zdraví uživatelů.

A všimněte si průběhu té kauzy. S tím trestním stíháním to napadne nějakou jednodušší husičku v redakci, která by ještě před generací udělala kariéru přes postel a pak se dobře vdala za bohatého chlápka, se kterým by natáčela interview. Jenže dnes je taková cesta zavřená, takže místo milých barbínek máme angažované blbky. V tom mozečku se objeví nápad s trestním stíháním, tupý dav nemyslících intelektuálů se dá do pohybu a trestní orgány jsou pod tlakem, aby začaly provádět represi. Jak už kdysi napsal Alexis de Tocqueville, teror davu je horší než teror diktátora.

O nezávislosti a oligarchické vládě (27. 11. 2022)

Curtis Yarvin dobře ukazuje, že je-li nějaká organizace řízena svými zaměstnanci, jedná se fakticky o oligarchii (moc je rozptýlena uvnitř skupina tak velké, že žádná konkrétní osoba nemůže prosadit rozhodnutí a nikdo nenese odpovědnost) a  že každá taková oligarchie má tendenci splynout s vnější oligarchií.

Jenže jsou různé oligarchie. Když v médiích vládnou redaktoři, vede to k faktickému splynutí s oligarchií profesionálních politiků a korporátní byrokracie, a k tak příšerné manipulaci obsahu, že už se fakticky přestává jednat o sdělovací prostředek v původním smyslu toho slova. Když vládnou zaměstnanci ve strojírenské firmě, vede to ke splynutí s vrstvou technických expertů a výsledkem je orientace na špičkovou kvalitu (namísto na tržní úspěch nebo na požadavky zákazníků).

O mainstreamových médiích (27. 11. 2022)

Máloco je tak zavádějící pojem jako tzv. mainstreamová média (doslova “média hlavního proudu”). Ten termín totiž vytváří dojem, že ta média patří k většině a že dokonce nějak vyjadřují postoj většiny. Nic není vzdálenějšího pravdě! Mainstreamová média jsou většinová ve smyslu mediálního trhu, nicméně ve vztahu ke společnosti tlumočí menšinové postoje. Některé lidi v “alternativě” to dokonce vede k naprosto mylnému závěru, že chtějí-li odmítnout určitou mediální manipulaci, musí se také postavit proti většině veřejnosti.

Mnohem výstižnější je Bannonovo označení “big media” (velká media).

Stavba jaderné elektrárny v Egyptě probíhá podle stanoveného harmonogramu. Česká republika nedokáže ani vybrat dodavatele schopného to postavit. Ale zase máme víc bezuhlíkovosti a jsme zapleteni do více cizích válek.

O dobývání území (26. 11. 2022)

Scott Ritter má ve svém posledním videu velmi zajímavou poznámku o situaci na bojišti. Některé věci, které by jinak smysl nedávaly, ho konečně dávat začínají.

Zkusme si  – čistě teoreticky- představit, že by Rusové dobyli zpět Cherson. Je to v jejich zájmu? Byli by okamžitě odpovědní za zásobování elektřinou, potravinami, opravy domů atd. a to by samozřejmě vázalo spoustu zdrojů. O jaké území má tedy smysl bojovat? Pouze o takové, které dává válečnickou výhodu – které otevírá možnost cestu k další ofenzivám nebo snižuje schopnost protivníka pokračovat v boji (může jít třeba o kritický zásobovací uzel). Takovým cílem je třeba město – pevnost Bachmut. Ale jiná území jsou bezvýznamná. Racionální strategií je tedy působit protivníkovi ztráty, ničit mu techniku a bojovat jen o ty body, které jsou kritické vojensky.

Pokud někdo obětuje tisíce kluků, aby mohl natočit video vztyčení vlajky v nějaké strategicky bezvýznamné vesnici a získal tím tisíce lajků na sociálních sítích, nepřibližuje se tím k vítězství.

Američtí demokratičtí kongresmani požadují tresty pro kritiky ženské obřízky. Být bez klitorisu je lidské právo! Nejlépe už v dětství. Ženská práva jsou lidská práva!

O disidentech, médiích a pravdě (26. 11. 2022)

Už po několikáté slyším, že výhodu Jaroslava Bašty je to, že nemůže být označen za komunistu a služebníka starého režimu. Svatá prostoto! Samozřejmě, že kavárna může vykřikovat, že Jaroslav Bašta je starý bolševik a stalinista. Je to pravda? Samozřejmě, že není. No a co! Zajímá snad někoho, co je pravda je starém smyslu shody mezi tvrzením a empirickou skutečností? Ani náhodou.

Média přece nejsou k tomu, aby něco zjišťovala. Média jsou k tomu, aby dávala pokyn, co si má myslet každý, kdo chce patřit k vyšším vrstvám. A čemu má věřit a co má cítit. Proč by nemohla vydat pokyn, aby ho lepší lidé pokládali za bachaře v komunistickém vězení.

Což není jen problém Jaroslavy Bašty, ale veškeré realita.

O latinos bez samby a tanečnic (25. 11. 2022)

“Budoucí post-americký multipolární svět, který se rychle rodí před našima očima, se bude dělit na úspěšné národy, jež nároky současné historické výzvy pochopily, a stagnující etnika, která zůstala mentálně uvězněna ve stereotypech minulosti. Je velkou historickou příležitostí začlenit se do prvního z obou táborů a patřit mezi vítězné národy, které za svůj úspěch nikomu nic nedluží,” píše Ivo Budil.

Těmi poněkud vzletnými slovy nemyslí, že po sovětském táboře a americkém táboře máme patřit do nějakého dalšího uskupení. Jde o to, že státy, jejichž státníci chápou celkovou situaci, na tom budou nekonečně lépe než ty, jejichž státníci žijí duchem v minulosti. Není už ani rok 1968 ani rok 1980, svět je úplně jiný. Bývalý svobodný svět degeneroval v americké državy, na jejichž obyvatele není brán ohled, a tento „americký svět“ se rozpadá. Prozíravě vedené státy jdou vlastní cestou, hloupě vedené státy se stále snaží „patřit na Západ.“ Ty druhé čeká bída, zaostalost a občasné vlny teroru. Obávám se ale, že bez samby, karnevalů a temperamentních tanečnic.

O placení za morální gesta (24. 11. 2022)

„Je tu ještě vyšší úroveň než hospodářství: morálka. Tedy konkrétně: Mají být Češi pro vybombardování Moskvy, pokud to bude v jejich zájmu? Já tedy říkám, že ne!“, napsal mi včera jeden čtenář na Litterate.

Souhlasil bych s tím, kdybychom byli blahobytná pohodová země a šlo jen o to, jestli si pár magnátů navýší zisky. Nebo kdyby šlo o ztrátu takových pracovních míst, kde si propuštění snadno najdou jinou práci.

Jenže naše dilema je jiné. Můžeme si dovolit mezinárodní morální gesta na úkor lidí, kteří nemají na jídlo a kteří si nemohou vytopit ani na těch 17 stupňů? V době, kdy se hroutí fabriky, kdy nás čeká vlna masové nezaměstnanosti a kdy vláda musí škrtat i ty základní sociální platby? Ta gesta přece musí někdo zaplatit.

To je důvod, proč pokládám premiéra Fialu za obyčejného sprostého zločince. Je to člověk, který za fotografii se Zelenským zaplatil zničením životů desetitisíců obyvatel své země. Ale nemůžeme si dovolit ani gesta opačná.

Ano, přeji si zastavit válku NATO proti Rusku o obnovit hospodářskou spolupráci. Ale ne kvůli abstraktní slovanské vzájemnosti nebo něčemu podobnému, nýbrž proto, že je to v zájmu obyvatel ČR.

O myšlenkových křižovatkách (23. 11. 2022)

Z dnešního článku na Litterate:

“Nenávidět Rusy a pokládat je za podlidi má tedy dlouhou tradici. Z toho ale nijak nevyplývá, že je to myšlenková nutnost. V mnoha bodech byla možnost na ten myšlenkový proud navázat nebo se s ním rozejít. Jak Scott Ritter říká, můžeme stát na správné straně dějin nebo na špatné. Na straně dobra nebo na straně zla.

Jenže pro nás v českém prostředí je to ještě trochu jinak. Nejsme tak velký stát, abychom mohli vést dobyvatelské války proti velmocím, a to ani proti regionálním. A nemáme žádný důvod se podílet na cizích dobyvatelských válkách. Otázka pro nás není, jestli jsou lepší Američani nebo Rusové, ale co je v zájmu českých lidí. A tady je to jasné – co nejrychlejší uzavření míru a obnovení hospodářské spolupráce.”

A tady doplním ještě jeden aspekt. Připojit se k válce proti Rusku a připojit se k protiruské propagandě znamená vzdát se češství a plivnout na vlastní národ. Anglosasové mají svou tradici nenávisti k Rusku. Dobře. Poláci taky takovou tradici mají. Dobře. Ale české národní obrození vždy stavělo na opačném pohledu – na slovanské vzájemnosti jakožto jednom z ustavujících kamenů našeho vlastního národního myšlení a cítění. A Rusko hrálo v té slovanské vzájemnosti významnou roli.

Připomínám, že když přestaneme být Češi, nebudou z nás dobří Američané. Západní nadlidé nás nikdy nevezmou mezi sebe jako rovnocenné. Stejně jako mezi sebe nikdy nevezmou Poláky a Ukrajince. Ti mohou umírat za zájmy amerických korporací, ale pořád to budou pro Angličany jen podlidé a zlodějíčci. Takže místo dobrých Čechů a Moravanů z nás mohou být méněcenné bytosti, které patlají mizernou primitivní angličtinou a hlásí se k dějinám, o nichž vlastně nic nevědí – kromě pár jednoduchých frází. Je to opravdu výhodná výměna? Není budování vlastního státu nejen morálně silnější, ale i docela obyčejně výhodnější?

O paradoxu růstu a nerůstu (22. 11. 2022)

Znovu čtu o tom, že nejvzácnějším zdrojem na zeměkouli už nejsou suroviny, ale čipy. Nevím, jestli nejvzácnějším, ale určitě hodně důležitým. Při současné úrovni technologií toho bez čipů vyrobíte velmi málo a čipy se vyrábějí jen na pár místech. Ty nejlepší dokonce jen v jedné továrně na světě.

A tady vidíme příkrý kontrast civilizačních přístupů. Čína řeší, jak umožnit všem rozumný přístup k čipům (samozřejmě, že nikdy by to nebylo úplně férové, něco už o světě víme) a intenzivně pracuje na vytvoření nových kapacit. Amerika řeší, jak “zvítězit” tím, že většině světa zabrání v přístupu k čipům a bude je přidělovat za nějakých naprosto příšerných podmínek. Mentalita práce versus mentalita nájezdníka.

Dochází tak vlastně k zajímavému paradoxu. Ještě nikdy v dějinách nebyl Západ tak zaměřena na růst zisků jako v současné době. A mentalita zaměřená na nárůst zisků je spojena s mentalitou zaměřenou na pokles v reálném světě – cílem je méně lidí, méně domů, méně výrobků, méně dobytka, méně vypěstovaných rostlin. Už se nesoutěží, kdo toho vyrobí více. Vítězem je ten, kdo toho sám vyrobí méně, ale ještě víc poškodí výrobní kapacity ostatních.

Z islámských předpisů o chování k ženám (22. 11. 2022)

Z knihy Islámská doktrína o ženách.

V hadíse Buchári 8,82, 829 je obsažen základ muslimského smyslu pro čest a pýchu. Muž vládne ženě a jeho postavení ve společnosti závisí na tom, jak se chovají jeho ženy. Ghira je posvátná žárlivost. Dokonce i Alláh má ghiru. Ghira rovněž označuje sebeúctu a jsou na ní založeny vraždy ze cti… Násilí jako obrana muslimské ghiry je čistý islám.

KNIHU ISLÁMSKÁ DOKTRÍNA O ŽENÁCH MŮŽETE KOUPIT ZDE. 

Naše dilema s ukrajinskými uprchlíky (21. 11. 2022)

“Povím Vám dnes to , co se děje v jedné poměrně velké firmě nedaleko Prahy. Je tam zaměstnán náš známý. Pochopitelně nebudu zveřejňovat jeho identitu , ani název firmy, strach o práci je velký. Onen známý (dvě malé děti + hypotéka) potřebuje nyní v této epoše fialové drahoty doslova každou korunu a rád chodí na mimořádné směny i v sobotu. Tentokrát měl vak smůlu. Na mimořádné směny byli již zapsáni Ukrajinci…”

Tolik e-mail od člověka, kterého znám a kterého beru velmi vážně. Narážím na dilema. Když budou ukrajinští uprchlíci žít z dávek, české obyvatelstvo bude nadávat. Když budou pracovat, budou ti stejní lidé nadávat, že jim Ukrajinci berou práci.

Je to řešitelné? Samozřejmě, že ano! Investice do infrastruktury, nová pracovní místa a tak dále. Vše financováno z korporátní daně, případně požádat o peníze Američany, jejichž válečné tažení platíme. Jenže to bychom nesměli mít vládu, která si nedokáže ani všimnout, že problém existuje. Natož, aby něco řešila.

Nezájem o demokracii? (21. 11. 2022)

Moje odpověď ankety Časopisu Argument o tom, proč je v ČR tak malý zájem o volby:

“Volební účast není ani tak výpovědí o stavu společnosti, jako spíš o stavu politické scény. Každá ze stran se snaží motivovat vlastní stoupence k maximální účasti a zároveň odradit stoupence svých soupeřů. Změny volební účasti jsou tak dokladem o tom, že došlo k posunu politického poměru sil. A naopak. Stejná volební účast jako před čtyřmi lety ukazuje, že žádná politická síla nedokázala využít nespokojenosti a obav veřejnosti k zásadnímu posílení svého postavení. Ukazuje se, že v ČR platí to, co v jiných západních zemích. Masové demonstrace nemění poměr politických sil a nejspíš ani není příznakem, že k takové změně došlo. Možná by bylo spíš na místě prozkoumat hypotézu, že masová vystoupení zradikalizované opozice (zvláště ve spojení s konspiračními teoriemi) spíše pomáhají udržet současný systém panství než by ho narušovaly. A co s tím? Protisystémová opozice se musí začít chovat zcela jinak. Příkladem může být Maďarsko.”

O holkách, klucích a Twitteru (20. 11. 2022)

Sociální sítě obchází fotografie, na které mají být údajně zaměstnanci Twitteru před Muskem a po Muskovi. Nevím, nakolik je ten obrázek realistický (může se jednat o naprosto různá oddělení), nicméně rozhodně dobře vyjadřuje dvě mentality.

Dívky z marketingu vytvářejí příjemné bezpečné (rozuměj vysoce cenzurované) prostředí, mládenci píšou počítačové programy a starají se, aby to fungovalo. Vidíme tam kontrast mužských a ženských mozků. Mezi těmi krásnými dívkami by ovšem mohlo být vmícháno pár odporných stvoření typu šampónků nebo bytostí s nejasnou pohlavní identitou. A mezi těmi mládenci nějaká holka klukovského typu (což naopak bývá velmi sexy). Není to spravedlivé vůči zženštilým mužům, ale příroda prostě neplní naše představy o spravedlnosti.

Je to ale zajímavé i z hlediska svobody. Mládenci – programátoři, to by mohli být za jiných okolností třeba řemeslníci nebo strojírenští technologové. Pro jejich prostředí je typické, že si každý dělá svou práci a každému je v zásadě jedno, jak ti ostatní myslí, jaké mají názory a co dělají ve volném čase. Dokonce i když tvoří gang, tak to tak je. Navzájem se respektují jako experti nebo aspoň jako pracovití lidé. To je prostředí reálné práce.

Na té levé fotografii se členky kolektivu musí neustále družit, ujišťovat, komunikovat a svěřovat se. Což je doprovázeno neustálými intrikami každé proti každé. Nikdo nemá právo se stranit. Nikdo nemá právo myslet si svoje. Každá má povinnost být zaplavena stejnými emocemi. Před pár lety všechny společně plakaly nad těžkým osudem nebohých džihádistů, pak nespaly kvůli hořící planetě a letos společně nenávidí Rusy. Každá odlišnost ohrožuje všechny. Davové emoce, davové jednání.

Průšvih naší civilizace spočívá v tom, že ti první mají finanční a politickou moc. Dokonce i kdyby tam byli chlápci v oblecích, byli by to chlápci se stejnou mentalitou jako ty holky z obrázku.

Kdy bude líp? Až ti druzí odmítnou žít nadále v symbióze s těmi prvními a postaví se proti nim.

Mýty a racionalita (20. 11. 2022)

Vitální společnost potřebuje politické mýty kvůli mobilizaci svých příslušníků. Nesmí ale dopustit, aby potlačily její racionalitu, píše Ivo Budil v již zmíněné knize Svrchovanost. 

Neplatí to jenom pro společnosti, ale i pro různá sociální hnutí. Pokud se necháme strhnout natolik, abychom přišli o analytické myšlení, jsme na cestě k porážce. Problém přitom většinou spočívá v tom, že sami sobě připadáme téměř vždy naprosto racionální a téměř vždy máme pocit, že naše názory jsou založeny na faktech – bez ohledu na to, jak je to ideologicky zabarvené nebo dokonce šílené. Proto je užitečné, když národy a politická hnutí mají své specialisty zaměřené na chladnou analýzu. Ne snad, že by ti lidé měli rozhodovat, ale jejich mozky mají být ku prospěchu všem. Bez toho je národní komunita i sociální hnutí na cestě k debaklu.

A pak tu jsou ještě konspirační teorie. I ony účinně potlačují racionalitu, ale nemají mobilizační potenciál. Spojují to nejhorší ze všech možností. Mohou snad pár jedincům pomoci k posílení osobní pozice (nebo k tomu, aby z ostatních třeba vytahali peníze), ale skupina, která tomu propadne, je odsouzena k neúspěchu.

O modernizaci, zločinech a obětech (19. 11. 2022)

Ivo Budil ve svém příspěvku do sborníku Svrchovanost zprava i zleva připomíná termín Velký únik (Great Escape) Anguse Deatona, kterým je myšleno, že v první fázi průmyslové revoluce, tedy přibližně v letech 1750 – 1830 „lidstvo uniklo z hladu, bídy, nemocí a krátkého života“, což v předcházejících dějinách určovalo základní podobu lidského života. Profesor Budil s hrdostí  připomíná, že ten skok provedla západní civilizace.

Má samozřejmě pravdu, ale je k tomu možné připomenout i další.

Za prvé. Ten skok byl spojen se značnou brutalitou a s obrovským utrpením nejnižších vrstev. Velká Británie ho absolvovala na přelomu 18. a 19. století. Pravoslavná civilizace prošla takovou brutální modernizací v první polovině 20. století a čínská civilizace dokonce až v druhé polovině dvacátého století. Že tím jiní prošli později, to nijak nezakládá právo povyšovat se nad ně nebo jejich politické systémy dokonce označovat za tyranské. A už vůbec to nezakládá právo jim cokoliv vnucovat.

Za druhé. Jakmile tato nesmírně bolestivá první vlna modernizace proběhla, není žádný důvod ji opakovat a není ani žádný důvod vracet se k politickým nebo ekonomickým poměrům té doby. Nepotřebujeme už žádný další velký skok z hladu, bídy a krátkého života. Bylo by ovšem tragédií zahodit jednou přinesenou oběť a vracet se do před-technických a před-racionálních dob.

O tom, že muži se vrací (18. 11. 2022)

Z dnešní poznámky:

Západní země rychle chudnou a budou chudnout (bez ohledu na výsledek války proti Rusku). Bída dolehne i na byrokratické aparáty, bude se „optimalizovat (což je podobně odporný výraz jako „likvidace živé síly“) a nejohroženější vrstvou jsou nižší manažerky /manažeři. A zatímco muži mohou přejít do řemeslnických a dělnických profesí, pro většinu žen je to velmi obtížné až nemožné. Ano, jsou mezi nimi i talentované řidičky. Ano, jsou i dělnické profese, kde nepotřebujete fyzickou sílu, ale většinou jsou dramaticky znevýhodněny. Mají méně fyzické síly, více jim vadí špína a nepohodlí, mají v průměru horší technické myšlení a mluví proti nim také předsudky oborů. Možná vás napadne, že z bývalé produktové manažerky nebo key account managerky sice nemůže být tesařka, elektrikářka ani stavební dělnice, ale že může být výbornou pečovatelkou. Ano, může. Jenže to není o srovnatelných penězích ani srovnatelném mocenském postavení.

A najednou tu znovu máme mužskou a ženskou roli, jak jsme je znávali.

O odměňování inteligentních a pracovitých lidí (17. 11. 2022)

“Kapitalismus odměňuje inteligentní pracovité lidi, zatímco socialismus líné idioty,” napsal dnes na svůj twitter ředitel Komerční banky Radovan Vávra. Jo, přesně. Proto jsou inteligentní pracovití lidé odměňováni tím, že se rodí bohatším rodičům a více toho zdědí. Jak totiž ukázali Thomas Piketty a další (a jejich analýzy se nikomu nepodařilo zpochybnit), v rozvinutém kapitalismu bohatnou primárně ti, kdo toho hodně zdědili. Vlastní úsilí a dokonce i vlastní talent hrají jen druhotnou roli. Jenže tak komplikované analýzy by pan Vávra nepochopil. Jeho práce přece spočívá v tom, že sedí na poradách, pochlebuje zahraničním manažerům a vyhrožuje podřízeným, aby z českých lidí vyrazil ještě více peněz pro akcionáře, kteří nemusí hnout malíčkem (to je odměňování inteligentních pracovitých lidí).

Ono to vlastně působí dojmem, že v životě nepřečetl složitější knihu (pokud vůbec nějakou). A studie o růstu bohatství nebo skutečné psychologii motivace? Tolik písmenek? Skutečný manažer vystačí s katalogy hodinek, jachet a golfového vybavení. Možná dělá pan ředitel dobře. Mohl by si třeba přečíst studie nobelisty Daniela Kahnemana, který prokázal, že to, co vrcholoví finanční manažeři označují za výsledky svého neobyčejného umu, je ve skutečnosti dáno pouhopouhou náhodou. Kdybyste takového finančního ředitele vyměnili se skladníkem, nepoznalo by se to. Tedy, ono by se to poznalo ve skladu, kde by rychle vznikl chaos.

Po třicet letech neomezené vlády takových inteligentních pracovitých lidí vidíme nesporné výsledky. Devastaci všech oblastí života, hroucení životní úrovně a rozbití mezilidských vztahů. Kdybychom neměli elektrárny a produktovody nastavěné ještě za bolševika, tak bychom si mohli maximálně tak rozdělávat ohníčky z klacíků. Za vlády líných idiotů se mohl každý najít dosyta najíst a i ten nejchudší si mohl napustit vanu teplou vodou. Za vlády inteligentních pracovitých lidí sice přes milion občanů hladoví, teplo doma je luxus, ale zato si zase můžeme přečíst moudra pana ředitele.  Není to skvělé?

Nepochybuji, že spousta podřízených mu už stihla poslat zprávu o tom, že obdivuje jeho inteligenci a že něco tak důvtipného v životě nečetli. Neměl bych to zkusit jinak? Co třeba takhle? “Vážený pane řediteli. Jsem uhranut vaší genialitou a brilantností vašich postřehů. Nebylo by místečko bankovního sociologa? Pokud bych se mohl těšit z přítomnosti vaší vznešenosti, stačilo by mi tak 160 tisíc měsíčně a služební audinka.” 

K listopadovému výročí (17. 11. 2022)

Výročí 17. listopadu je dvakrát rozpačité. Za prvé proto, že oslavujeme hrdinství mladých mužů, kteří položili životy v boji proti režimu, který se stal později režimem vítězným a o kterém dnešní oficiální „narativ“ říká, že ho máme milovat a že k němu máme cítit vděčnost. Dokonce i kritika symbolů divizí SS je podle oficiálních vyjádření českých úřadů „proruskou propagandou“.

A za druhé proto, že připomínáme také prohru ve studené válce – jak to kdysi výborně identifikoval předseda České společnosti pro civilizační studia Jirka Vyhnalík. Taková prohra má dvě stránky. Pozitivní je, že jsme se zbavili neoblíbeného režimu. Negativní je, že poražený stát je drancován, musí platit výpalné vítězům a musí snášet nejrůznější omezení. Čekali jsme, že Američané k nám budou po roce 1989 stejně velkorysí, jako byli po roce 1945 k poraženému Německu. To byl tragický omyl. Jak vysvětluju v Poznámkách o elitách, válce a míru, nejsou už přátelského postoje k poraženým, i kdyby chtěli. Mezitím tam došlo ke změně ekonomického režimu a nemají už žádné spojence ani vazaly. Jen území určená k vydrancování.

Levicoví radikálové navždy pro korporátní zisky (16. 11. 2022)

Předseda Urban Reform Institute Joel Etkin předvídá, že anticivilizační levice se v dohledné době rozpadne. Má za to, že tím důvodem bude, že koalice klimatických aktivistů a velkého byznysu nemůže dlouhodobě fungovat. Že prý aktivisté začnou dříve či později prosazovat kroky, které by vedly k dramatickému snížení ziskovosti korporací.

Obávám se, že je to přehnaně optimistické. Dnešní managementy si dokážou vyplácet bonusy i za nerůst a propad. Cena akcií může jít nahoru, i když výroba kolabuje. Totéž platí o investicích. I ty se dají snadno přesměrovat do něčeho zcela abstraktního a naprosto odděleného od reálné produkce. Navíc ziskem může být i to, že některá skupina zchudne méně než ostatní (a tudíž může snadno převzít majetky těch ještě zchudlejších).

Vedle toho taky musíme vidět, že anticivilizační levice si vypěstovala skvělý instinkt říkat a dělat jenom to, co pozici nadnárodních korporací nikdy a za žádných okolností neohrozí. Ostatně, ten „boj proti kapitalismu“ se často vede právě z kanceláří těch korporací.

I já předvídám rozpad vládnoucí třídy. Ale z jiných důvodů a jiným způsobem.

To je ta jejich “svoboda”! (16. 11. 2022)

V dnešním poznámce komentuji jeden z posledních textů amerického Centra pro bezpečnostní strategie, kde se konstatuje, že pokud Čína realizuje nezávislou obchodní politiku, jde o ohrožení amerických zájmů a je třeba reagovat rozmístěním jaderných raket co nejblíže Číně.

A všímám si také ideologického obalu. “Celé je to zabaleno do frází o „osvobozování světa od tyranie“, „dosažení vítězství“, a samozřejmě v každém odstavci zaznívá „svoboda“. Ta „svoboda“ vlastně spočívá jen v tom, že musíte válčit proti každému, kdo si chce žít po svém a že do té války musíte zatáhnout pokud možno každého. Centrum pro bezpečnostní strategii radí, že do válečné akce proti Číně musí být zapojeny Austrálie, Japonsko, Indie a Filipíny – pod „americkým vedením.“

Vlastně by to mohl být komentář k zítřejšímu výročí 17. listopadu, a k nedorozumění kolem výrazu “svoboda”. My jsme tím slovem mysleli, že budeme schopni svobodně jednat a žít si podle svého. Jenže pak je tu skupina lidí, která tím slovem myslí, že pár největších korporací může kohokoliv zotročit, zničit, zabavit jeho majetek apod. a že lidé v žádné části světa nemají právo se bránit. Svoboda podle nich znamená, že nikdo nemá právo žít si po svém. Isaiah Berlin kdysi psal o “svobodě panující nad masami otroků.”

Kterou z těch svobod hájíme při válečných výpravách, které Západ neustále vede?

Maďarsko nad propastí (15. 11. 2022)

A podruhé o Maďarsku. Český tisk je plný zpráv o tom, že “míra inflace v Maďarsku je nejvyšší ze zemí vyšegrádské čtyřky”, “maďarská inflace je ještě prudší, než se čekalo” a vytváří se apokalyptický obraz. Skutečnost je úplně jiná. Ano, i v Maďarsku vyrostly ceny. Energie stojí o polovinu víc než před rokem a potraviny podražily o třetinu. Vyprávějte to obyvatelům ČR, kde jsou potraviny na dvojnásobku a za energie platí až desetinásobek. Co bychom dali za takovou “ještě prudší inflaci”.

Navíc Maďarsko má robustní a rychle fungující systém sociálních dávek. Chudé tedy stát podrží a bohatí vydrží platit přibližně o tisícovku (korun – v přepočtu) měsíčně víc. A hlavně, nehroutí se jim fabriky.

No co, každý je dobré v něčem jiném. My třeba umíme vytvářet skvělé novinové titulky o tom, že všichni ostatní jsou na tom blbě.

V Maďarsku na lidech záleží (15. 11. 2022)

Tisk je plný komentářů o tom, že Viktor Orbán zavádí to nebo ono opatření, že jiné evropské vlády s tím nesouhlasí, a jak je strašné. Nějak z těch článků zmizeli obyvatelé Maďarska. Jako by snad Orbánova vláda neměla být odpovědná svým občanům, ale cizím prezidentům, premiérům a předsedům představenstev.

Naštěstí existují výzkumy veřejného mínění, takže víme, jak to maďarští občané vidí. 90% z nich požaduje posílení ochrany hranic s Ukrajinou. 90% říká, že se za žádnou cenu nemají plést do dění na Ukrajině. 80% nesouhlasí s tím, aby se EU jakkoliv podílelo na přípravě ukrajinských jednotek. Jen třetina Maďarů si myslí, že Rusko je jednoznačným viníkem konfliktu A tak dále.

Přitom Maďaři jsou spíše bojovný národ a nemají nijak skvělou historii vztahů s Ruskem. O co ostřeji protiválečné by byly postoje v jiných evropských zemích, kdyby tam probíhala normální svobodná diskuze a kdyby se to měřilo. Třeba v České republice se v červnu ukázalo, že aktivní přístup k válce na Ukrajině podporuje jen asi čtvrtina obyvatel (podle výzkumu STEM) a tak to téma zmizelo z dotazníků.

Stejně tomu ostatně bylo s výpravou do Afghánistánu. Když první šetření ukázalo, že drtivá většina veřejnosti je proti, přestalo se to dál zkoumat.

Má smysl bránit Západ? (14. 11. 2022)

Máme pokládat za škodu, že naší civilizaci hrozí zánik? Samozřejmě to není škoda z pohledu těch, kdo se chystají tato území islamizovat. Stejně jako z pohledu dnešních amerických farmářů není škoda, že zmizely indiánské kmeny.

V Prolomení hradeb dvojce jsem ale věnoval dvě kapitoly tomu, abych ukázal, že západní civilizace něco představuje něco naprosto jedinečného. Nejen pro nás, ale pro celé lidstvo. Kombinace víry v pokrok, inovací, humanity, schopnosti vědecky myslet, demokracie, určité specifické pojení osobní svobody… Můžeme se dohadovat o tom, jestli by čínská nebo pravoslavná civilizace dokázala některé z těch hodnot převzít, ale rozhodně to není jisté. A nelze popřít, že to byli Evropané, kdo z celého světa vymýtil otroctví a kdo jako první vytvořil společnost, kde všichni mohou žít v dostatku, bezpečí a relativní svobodě. Přínos Západu je nenahraditelný.

Dodatečně k tomu doplním jen to, že koloniální výpravy proti Rusku (a chystanou proti Číně) nepokládám za součást obrany Západu, nýbrž naopak za něco, co Západ ohrožuje.

K čemu jsou na světě mapy (14. 11. 2022)

„Ukrajinské operační velitelství Jih uvedlo, že zabilo 40 ruských vojáků a zničilo tři jejich vojenská vozidla,“ dočítáme se dnes na CNN Prima News a hned je z toho velký titulek o tom, že Rusové válcují okupanty. Má to ale jeden háček. V té oblasti od sebe armády odděluje řeka Dněpr, který je široká skoro kilometr. Jak by se mohly střetnout! Jenže v průměrné české redakci se nenajde nikdo, kdo by se podíval na mapu. To v situaci, kdy ta válka trvá několik měsíců. Chápete to? Několik měsíců o něčem vydáváte články a nepodíváte se na mapu, kde to je. A ono to nevadí. Novinové zpravodajství je přece hodnoceno podle toho, jestli obsah odpovídá správným “narativům” a jestli vyvolává správné emoce. Z hlediska vládnutí by to snad bylo přijatelné, kdyby to bylo zpravodajství pro běžný lid a kdyby existovalo druhé zpravodajství pro členy vládnoucí vrstvy. Jenže v tom zcela vylhaném virtuálním světě žijí i členové vládních stran, úředníci ministerstev, analytici, co pro ně pracují, kapitáni korporací a tisíce dalších lidí, kteří ovlivňují rozhodování vlády. Jak pak může takové rozhodnutí vypadat.

Je to samozřejmě krásný svět a je v něm pohodlně. Rusko bude brzy dobyto, zásobníky jsou plné, nedošlo k razantnímu snížení životní úrovně, většina fabrik to nakonec přežije (a ty zkrachovalé si to zaslouží). Jako v Afghánistánu. Ještě pár hodin před zhroucením Američani slavně vítězili.

Samozřejmě, mohlo jít o výsledek dělostřelecké přestřelky přes řeku, kdy se ukrajinským jednotkám NATO mohl povést nějaký superzásah. Jenže to by pochlubili detailněji, a bylo by toho plné zpravodajství.

Čína (13. 11. 2022)

Všichni vidíme, že z Číny vyrůstá obr.  Ale málo si uvědomujeme, že Čína začíná být velice atraktivní i jako civilizační vzor. Impozantní ekonomické výkony, nesmírně rychlý technologický pokrok, růst životní úrovně, jaký nemá obdoby (a v době, kdy životní úroveň na Západě stále rychleji klesá). Kdo by nechtěl být jako Čína?

U nás budou ještě nějakou dobu působit povídačky, které Čínu popisují jako jeden obrovský gulag. Jenže k tomu je třeba doplnit, že veškerá omezení občanských svobod (nebo téměř veškerá), která jsou Číně připisována, jsou běžně aplikována v zemích EU a USA. Vy snad nejste pod dohledem? Nemá vaše vláda a korporace Google detailní informace o každém vašem pohybu a každém vašem slovíčku? Není to občas politicky zneužíváno? Máte reálnou možnost bránit se před nezávislým soudem?

Rozdíl není v míře občanských svobod, nýbrž v tom, k čemu vládnoucí vrstva tu moc používá. Jestli k hospodářskému růstu, všeobecnému zvyšování životní úrovně, zajištění bezpečnosti občanů a společenské stabilitě (jako v Číně) nebo k vedení dalších a dalších válek, podpoře klimatického šílenství, podpoře masové migrace do vlastních zemí a likvidaci dosavadního životního stylu (jako v EU). Jestli k ochraně mužnosti a ženskosti nebo k zavádění fluidního genderu. Jestli k obraně  vlastní civilizace nebo k její likvidaci.

Naše média nás zatím dokážou přesvědčit, že čínské autoritářství je jaksi horší, nicméně ve většině světa to nepůsobí. Skoro každý by chtěl být jako Čína. I lidé v Africe, i lidé v Latinské Americe a jinde. Ono to asi moc nejde, protože tři tisíce let konfuciánství nedoženete, a celková mentalita čínské civilizace je příliš odlišná od ostatních, nicméně jako civilizační vzor to přesto působí. Tam, kde před 100 lety obdivovali západní svobodu a racionalitu, tam dnes obdivují čínský pragmatismus a systematičnost. A to včetně řadě islámských společností.

Cherson podle Briana (12. 11. 2022)

Brian Berletic, jeden z mých oblíbených amerických vojenských analytiků, předpověděl přibližně před měsícem, že Rusové opustí Cherson. Nejde o to, abychom jásali nadšením nad jeho genialitou, nicméně můžeme se zamyslet nad předpoklady, se kterými pracuje.

Za prvé. Ruská strana pečlivě kalkuluje, jestli dobytí či udržení nějakého území stojí za lidské životy a za ztrátu peněz a techniky. Pokud kalkulace nevychází, bez jakýchkoliv skrupulí se vzdává území nebo měst. Pravděpodobně to vychází z toho, že počítá s dlouhou opotřebovávací válkou a ví, že bude své vojáky ještě potřebovat. Strana NATO takovou kalkulaci neprovádí jednoduše proto, že k tomu nemá důvod. Ztráty techniky na bojišti jsou bezvýznamné proti tomu, kolik se toho rozkrade. A hodnota Ukrajinců je tak nízká, že jich můžete bez problémů poslat tisíce na smrt kvůli jednomu pěknému videu. Aspoň Berletic předpokládá, že takhle obě strany uvažují. Předpokládá taky, že rusko-čínská aliance sází na to, že Západu v dohledné době dojdou zásoby munice a zbraní i trpělivost obyvatelstva.

Za druhé. Enkláva kolem Chersonu nemá žádný strategický význam, a přitom je její obrana náročná. Rusové by tedy měli postoupit až k Oděse nebo chersonskou oblast vyklidit. Jediný důvod proti stažení je ochrana obyvatelstva před ukrajinskými okupanty, a to bylo v tomto případě vyřešeno rozsáhlou evakuací.

Jak to ovlivní další průběh válečných operací? Brian Berletic je přesvědčen, že zásoby munice a zbraní Západu opravdu docházejí. Já osobně nejsem schopen to komentovat.

Jak je to možné? (12. 11. 2022)

Jak je možné, že Republikáni si polepšili u všech skupin voličů a přitom nedosáhli drtivého vítězství, ptá se dnes na Prvních zprávách Paul Craig Roberts, a dokládá, že celé je to podvod. Nezpochybňuji, že místy k nějakému falšování docházelo, to je v Americe normální, ale to není ta hlavní příčina. Celé to má i přirozené vysvětlení.

Za prvé. Republikáni si u všech skupin polepšili, a taky dosáhli lepšího výsledku než před čtyřmi lety. Problém je vlastně jen v tom, že ten výsledek je pořád dost slabý, když uvážíme výsledky vlády dementního prezidenta.

Za druhé. Účast! Můžete si zlepšit pozici mezi všemi skupinami voličů a přesto prohrát. Stačí, aby k urnám dorazilo dost těch, které jsou naladěny proti vám (i když se to od minule trochu zlepšilo) a aby dorazilo málo těch, kdo vás podporují (i když vám ta podpora od minule trochu stoupla). A přesně to říkají první povolební výzkumy.

Znovu cituji komentář na Prvních zprávách:

“Lidé jsou prostě naštvaní na vládu, ale nevěří, že Republikáni by to dělali lépe. A Republikáni se chovají tak, že tomuto podezření dávají za pravdu. Od porážky v roce 2020 neukázali jedinou výraznou novou tvář a nepřišli s jedinou novou myšlenkou. V letošním roce nabídli „anti-biden“, „anti-biden“ a „anti-biden“. Kromě toho jen opakování stokrát vyčpělých témat. Úplně zbytečně se zapletli do problematiky potratů, kde není co vyhrát. Občas dali prostor bláznivým konspiračním teoretikům. Pak něco fňukání, že je k nim svět nespravedlivý. Měli pravdu, opravdu je, ale to většinu voličů nezajímá. A místy příšerné neoliberální antisociální výkřiky o tom, jak ten či onen sociální program musí být seškrtán a jak mají nejbohatší korporace platit ještě méně daní než dosud. Volili byste to? Možná ano, protože je to lepší než ten dementní válečník decimující americké hospodářství. Ale bez nadšení.”

Volební účast pak vypadá podle toho.

Hippies na druhou stranu (11. 11. 2022)

K Bidenovu částečnému vítězství (10. 11. 2022)

Očekávaná smršť, která měla smést Bidenovy Demokraty, se jaksi nekonala. Strana dementního prezidenta dosáhla nejlepšího výsledku vládnoucí strany v mezivolbách za posledních 20 let. Udržela převahu v senátu, a pokud nakonec přijde o kongres, tak velmi těsně.

K příčinám se vrátím zítra v pravidelném komentáři na Prvních zprávách, takže teď jen kraťoučkou poznámku. Může chudina porazit mocenskou elitu? V některých historických obdobích to možné je (když je elita výrazně oslabena), ovšem musí být splněno ještě něco. Musí se nají nějaký Žižka nebo Lenin, který z té chudiny vycvičí armádu. Bez takového “detailu” máme pořád jenom různé varianty sedláků u chlumeckých sedláků.

Jestli se jednou někdo takový objeví, bude muset svést nejprve boj s různými “lidovými vůdci”, jejichž základní strategií je podbízení se. Chcete slyšet, že za všechno můžou čarodějnice? Nebo Židi? Nebo něco o vraždících vakcínách? Nebo o velkém resetu? Nic není problém, a na nikoho neklademe žádné nároky. Dav tleská, vůdce se opájí obdivem masy, případně z těch nebožáků vytahá nějaké peníze. Všichni se cítí skvěle, ale pro vládnoucí třídu nejsou soupeřem.

Dokud se nenajde někdo, kdo je dokáže porazit, je jakákoliv lidová revolta nemyslitelná. Přičemž stávající elity samozřejmě budou konspiratiky podporovat.

Březina! (9. 11. 2022)

Před prezidentskými jsou podstatné dvě otázky. Kdo dokáže porazit loutky – tedy profesionální manekýny, kteří jsou zcela zjevně ve vlastnictví nějaké mocenské skupiny, a kteří nejsou schopni ani předstírat, že se by snad mohli nějak zasazovat za občany ČR.

Druhá otázka, jestli se ten člověk dokáže postavit vládě Petra Fialy, a celé sociální vrstvě, o kterou se tu vláda opírá – od zahraničních bank přes gaučové válečníky a zfanatizované intelektuály až po nejrůznější mafie. Připomínám, že Petr Fiala nese plnou nebo téměř plnou odpovědnost za současné hroucení. Letos na jaře se třeba s bohorovnou arogancí odmítl sejít se zástupci zemědělců, kteří varovali před strmým růstem cen potravin. Důsledky jeho jednání teď zažíváme při každém nákupu. Totéž platí o cenách energií a totéž platí o dalších oblastech. To není otázka vnější situace, to je otázka neschopnosti či zločinného jednání Fialovy vlády. Dokáže je přímo volený prezident zastavit?

V tom prvním mi vychází, že by to snad mohl být Andrej Babiš. Má určitou šanci vyhrát, i když ta šance není příliš velká. Nejde o to, jak si momentálně stojí ve výzkumech, ale o to, že už nemá jak vyrůst. Všechnu munici za ty roky v politice vystřílel. A že by prezident Andrej Babiš dokázal svést tvrdé střetnutí třeba s americkými investičními fondy vlastnícími akcie ČEZ, to je za hranicí představivosti.

A dál? Vychází mi to, že je tu jediný kandidát s rozumnou šancí na vítězství, který by ty boje dokázal svádět. Betonový král Tomáš Březina, podle některých český Donald Trump. Sleduju jej už někdy od roku 2005. Po celou to dobu se veřejně vysmíval příjemcům dotací a horoval pro obnovu české ekonomiky v českém vlastnictví. Myslím, že nazvat ho ekonomickým nacionalistou není nijak přehnané. Na internetové stránce své firmy měl hrdé prohlášení, že se nestydí za to, že na při tělocviku nosil červené trenýrky ani za to, že kdysi jezdil trabantem. A pokud vím, nikde jinde nebyly tak malé rozdíly mezi platy dělníků a manažerů jako v jeho fabrikách. Neudělal si přátele ve vyšších kruzích, což teď může být komplikací v kampani, ale celkově je to výhoda. Má dostatek vlastních peněz na velkou kampaň, a má dostatečné schopnosti pro její řízení.

Média ho téměř ignorují, ale ve výzkumech roste, a pokud by se dostal do druhého kola dokázal by porazit kteroukoliv z loutek. Samozřejmě, že není jisté, že to vyjde. Ale vypadá to, že nemáme jinou šanci než to riziko podstoupit. A pořád je ta šance mnohem vyšší než u projektů zaměřených čistě na vyvolávání lidových emocí.

Březina for prezident!

Válkův útok proti demokracii (8. 11. 2022)

Není přece možné, aby měl bezdomovec stejnou lékařskou péči jako miliardář. Takhle to řekl ministr zdravotnictví Vlastimil Válek. Přímo, brutálně a cynicky zaútočil na samotnou podstatu demokratického režimu. Jak to kdysi vyjádřil Christopher Lasch, rozdíly v majetku jsou tolerovatelné jen tehdy, pokud nevytvářejí rozdíly mezi lidmi. VŠICHNI LIDÉ jsou stvořeni sobě rovni, říká americká deklarace nezávislosti, posvátný spis západní demokracie.

Bohatý člověk žije v zámku nebo luxusní vile, zatímco chudý v malém bytě. Bohatý člověk jezdí luxusní limuzínou, zatímco chudý jezdí veřejnou dopravou. To je v pořádku. Ale oba mají stejnou důstojnost. Oba mají právo na stejně dobrý soudní proces. Dětem obou zajistí stát stejně kvalitní vzdělání. A život obou má stejnou cenu, takže jim státní zdravotnictví poskytne stejnou péči.

To není otázka levicového nebo pravicového myšlení. To je základ demokracie (v Americe by řekli republikánského režimu). Záležitost typu voleb – to jsou jen pomocné technické prostředky, jak tohle zajistit.

Nikdy se to nedaří dokonale. Vždycky jsou nějaké poruchy, protože bohatí si prostě najdou nějaké cestičky. Někdo proti tomu celý život bojuje, někdo se s tím smíří. Ale když se ministr veřejně hlásí k tomu, že život boháče má větší hodnotu než život chudáka, to už není o demokracii. To se ocitáme v systému typu orientální despocie. V některém z těch režimů, které vojensky napadáme, protože prý nejsou dost demokratické. Česká republika není dost demokratická!

Hospodářská sebevražda v přímém přenosu (7. 11. 2022)

Dambisa Moyová je černoška původem ze Zambie, která absolvovala Oxford a dnes jako bankéřka Goldman Sachs vymýšlí strategie, jak co nejvíce odřít lidi v zemích třetího svět a americké pracující třídy. V knize Kterak Západ zbloudil z roku 2011 opakuje všechna stupidní dogmata neoliberální ekonomie. Zdrojem bohatství jsou prý cenné papíry. Hlavním problémem Západu jsou sociální výdaje. Zisk je měřítkem užitečnosti. Výrobní odvětví jsou zastaralá a zbytečná a nemá smysl je podporovat. Smyslem hospodářství není vybudovat slušnou životní úroveň, nýbrž zvítězit nad tím nebo oním soupeřem. A tak dále.

Mnohem zajímavější je, že v té knize formulovala dvě nejhorší možné pohromy, jaké mohou americkou ekonomiku potkat. První je státní bankrot, druhou je uzavření do sebe a omezení ekonomické výměny s cizinou. Takže co Američané podnikli v rámci ekonomického boje proti Rusku? Vyhlásili částečný státní bankrot (byť označovaný jako „zmrazení aktiv“) a omezili ekonomickou výměnu s cizinou (tzv. sankce). Vypadá to na hospodářskou sebevraždu v přímém přenosu.

Občas slýchám, že Amerika na současné situaci vydělává. Obávám se ale, že je to nepřesné. Vydělává pár manažerů a akcionářů. Americká ekonomika jako celek se propadá do nejhlubší recese od konce druhé světové války. Že je na tom Evropa ještě hůře, to je jen slabou útěchou.

Předehra k příštím válkám (7. 11. 2022)

Válka proti Rusku bojovaná na Ukrajině je jen předehrou k větším válkám, se kterými USA počítají. A zjišťují, že nejsou schopni držet krok s potenciálními soupeři. To není názor nějakého ruského švába, nýbrž amerického admirála Charlese Richarda pověřeného řízením strategických záležitostí. Vyjádřil se tak minulý týden na výročním setkání vojensko-průmyslového komplexu.

Jeho zdůvodnění asi nepřekvapí. Zatímco Američané nemají dost prostředků na údržbu a obnovu svého obrovského jaderného arzenálu, Rusku i Čína obnovují a modernizují. Dřívější drtivá převaha se rozplynula.

Mimochodem, na to stejné zdůvodnění narážíme v různých odvětvích. Jsou-li organizace brutálně orientované na zisk, nejsou schopny zajistit řádnou údržbu technických zařízení. Investoři chtějí stále vyšší zisky, manažeři chtějí stále vyšší bonusy a jednou ze snadných cest je omezit péči o stroje, a odložit nákupy nových. To se projeví až za delší dobu, a to už budou manažerské bonusy doma.

Ta neefektivita je až fascinující, když si uvědomíme, že Čína dokáže vyhrávat závody ve zbrojení a zároveň neuvěřitelným tempem zvyšovat životní úroveň vlastního obyvatelstva. V USA životní úroveň klesá a nezvládají ani běžnou modernizaci dosavadních zbraní. Ale to nevadí, američtí ekonomové zase produkují víc článků o tom, že Čína se už brzy hospodářsky zhroutí.

Mučení bělochů a křesťanů povoleno (6. 11. 2022)

Víte, že ve Skandinávii dosud můžete najít muzea Vikingů, kde školní děti nadšeně naslouchají vyprávění o řezání hlav, prorážení lebek, vypichování očí a nejrůznějších dalších ukrutnostech? A víte, že tam pak řeší úkoly typu, jak nacpat do lodi co nejvíce otroků a jak za ně dostat co nejvíc peněz? Většina dětí v mladším školním věku zpravidla ještě nemá mravní cítění natolik vyvinuté, aby jim to připadalo zcela nepřijatelné. Ale jak to, že to nepřipadá nepřijatelné školám? Kde jsou všichni aktivisté za lidská práva? Zvláště ve Skandinávii, nejvíce politicky korektní regionu na světě. Přiznám se, že i pro mě bylo šokující, když jsem o existenci těchto školních programů dozvěděl.

Napadá mě jediné vysvětlení. Vzpomínky na ty staré válečné výpravy a lovy otroků jsou přijatelné, protože byli loveni běloši. Slovani a příslušníci křesťanské civilizace. Takže vlastně o nic nejde. Kdyby šlo o černé otroky, to by byla jiná.

Je nízká porodnost hrozba? (6. 11. 2022)

Mohou přežít národy a civilizace, kde se rodí podstatně méně dětí než jinde? Ta otázka má i druhou stránku – jak se vyhnout závodům v porodnosti. Když se v nějaké africké zemi rodí osm dětí na ženu, to musíme přistoupit na stejný model?

Ta věc má ve skutečnosti poměrně jednoduché řešení. Utěsnit hranice a nenechat se převálcovat těmi, kdo rodí jako králíci. Jestli je jejich vlastní země dost velká a úrodná, proč ne. Ale je to jejich problém, ne náš. A zároveň postupně přecházet na model společnosti, kde žije méně lidí a kde se žije déle.

A pak existuje určitá dolní hranice, pod kterou porodnost nemůže klesnout. Mám za to, že na ní nejsme, ale třeba Japonci už ano a i nám se může stát, že jí dosáhneme. Pokud se to stane, musí jednoznačnou odpovědnost za natalitní politiku převzít vláda – což fakticky znamená rozdělit náklady na rození a výchovu dětí na celou společnost. Ale to není na pořadu dne. Teď by stačilo utěsnit hranice.

Muskova válka (5. 11. 2022)

Před pár dny jsem tu upozorňoval, že ovládnutí Twitteru Elonem Muskem je pouze začátkem dlouhé války, a už je tady. Podle včerejšího oznámení se inzertní příjmy Twitteru zhroutily. Korporace stáhly své reklamy. Ve fantazijním světě neoliberálních ekonomů by je měl ekonomický tlak donutit, aby se na Twitter vrátily, ale ve skutečnosti je to jinak. Politická korektnost téměř vždy přebíjí ekonomickou efektivitu. Když vlastníkům a investorům vysvětlíte, že zisky budou o něco nižší kvůli “společenské odpovědnosti”, projde vám to. Rozhodně je menší riziko než dopustit se něčeho tak pohoršujícího jako inzerování v médiu, které necenzuruje.

Elon Musk tedy opravil svá předchozí prohlášení o svobodě projevu a ujistil dav aristokratů, že se nadále naplno cenzuruje. Ale to není konec. Dav se s tím nespokojí, a zcela jistě bude chtít Muska zničit. “Sledování, jak se hroutí Elon Musk, vám dá stejný pocit jako sledování, jak se hroutí Donald Trump,” napsala ultraliberální celebrita Molly Jong-Fast.  Zejména, když se mezitím ukázalo, že vypnul Ukrajině tu část satelitního připojení, za kterou neplatila (a za kterou neplatil ani nikdo ze západních sponsorů). A na druhou stranu, Musk není ten typ člověka, co se smíří s porážkou.

Ta válka bude dlouhá a tvrdá.

Mezi supy (5. 11. 2022)

Česká vláda se pokusila zdanit supy – korporace, které v téhle situaci začaly ždímat obyvatelstvo neuvěřitelným způsobem. Aby nedošlo k mýlce, většina nepoctivě získaných peněz jim zůstane, jen z toho zaplatí nějakou daň. Nicméně i to je příliš, jak se ukazuje.

Dravec tedy prostě oznámí, že provede pár formálních kroků, přeregistruje se do jiné země, a nebude platit nic. V normálně fungujícím státě by úřady na takovou vypečenou firmu zaklekly a její šéf by byl nakonec ještě hodně rád, že neskončil ve vězení. Jenže my žijeme v zemi s premiérem Fialou. „Ano, jemnostpane, jak si přejete. Samozřejmě, pro vás povinnost platit daně neplatí. To se týká jen menších českých firem, na ty si došlápneme. Ony jsou sice na hranici bankrotu, takže z nich moc peněz nevyždímáme, ale to nevadí. Na ty opravdu důležité věci jako financování cizích válek si půjčíme. A domácí lidé v nejhorším pochcípají hlady a zimou. Těch škoda nebude.“

Ale to ještě není všechno. Davy okradených hejlů na sociálních sítích nadšeně chválí podvodníky a spílají vládě, že se je pokusila zdanit. Zřejmě nejsou schopni pochopit, že se to děje na jejich úkor. Když to budu vychvalovat, tak budu úžasně vznešený a bude se mi dařit stejně jako jiným vznešeným lidem. Tak schválně jestli to bude fungovat.

Je neuvěřitelné, že tihle lidé mají tu drzost označovat za podvodníka Andreje Babiše, který na podobné praktiky za celou svou podnikatelskou kariéru nepřistoupil. Vlastně ne. Je to už normální.

Vítejte v čechoukrajinském světě (4. 11. 2022)

Dnes jsem na Prvních zprávách publikoval článek o něčem, co by mělo být předmětem diskuze, a z nepochopitelných důvodů není. Poměr Čechů (včetně Moravanů, Slezanů atd.) a Ukrajinců na našem území už je takový, že nemůžeme mluvit o perspektivě asimiliace a toho, že by se z Ukrajinců stali Češi. Je to spojení dvou v podstatě rovnocenných etnik do jednoho národa. Ukrajinců je početně méně, ale v jejich prospěch všechny možné výhody.

Nejde o to, jestli se nám to líbí nebo jestli to chceme. Prostě jsme už do toho vstoupili a není cesty ven.  Bude to dlouhé (několik generací), bolestné a možná násilné. A je samozřejmě obrovský rozdíl, jestli to bude probíhat v podmínkách prosperujícího státu s jasnou národní vizí nebo v podmínkách rozkladu, chaosu, kdy nejsme státem, ale v podstatě jen územím, na kterém se naplňují zájmy různých cizích subjektů a kde vláda chápe jako svou základní roli službu těmto subjektům.

Jenže ti lidé, co tu situaci způsobili, ti nejsou mentálně schopní si uvědomit, že existuje. Natož, aby dokázali přemýšlet o možnostech zlepšení či zhoršení situace.

Řekni, kde ty rakety jsou (3. 11. 2022)

Američtí zbrojní inspektoři tvrdí, že devět desetin citlivých zbraní poslaných na Ukrajinu zmizelo beze stopy. Kolik z nich bylo zničeno v boji? Kolik jich už mají teroristé v různých částech světa? Kolik bylo přímo prodáno Rusům? Nevíme. Nevědí to ani redaktoři Washington Post, kde byl článek publikován.

V každém případě z toho nelze vinit jen zkorumpované Ukrajince. Na Ukrajině dnes válčí faktické jednotky NATO s výcvikem NATO, americkými veliteli a americkými speciálními jednotkami. Tak obrovské množství zbraní by se nemohlo ztrácet, kdyby se k tomu nestavěli přinejmenším tolerantně. Ostatně, v Pentagonu už několik měsíců připravují jakýsi systém dohledu nad předávanými zbraněmi a pořád ho nemají.

Washington Post připomíná, že v tom Američani mají slušnou tradici. Nejmodernější tanky Abrams skončily u islámského státu, vrtulníky u Talibanu…těch několik tisíc armádních samopalů předaných omylem mexickým gangům vlastně nestojí za řeč. Představitelé Pentagonu ujišťují americkou veřejnost, že „tvrdě pracují“ na zlepšení. Ale nemohou říct, kdy k tomu zlepšení dojde.

Chápete už, jak hluboce amorální je usilovat je o skončení války?

Tváří v tvář (2. 11. 2022)

Na tomhle místě zpravidla nevyprávím příběhy z osobního života, ale tentokrát udělám výjimku. Před dlouhým časem se stalo, že J.X. Doležal napsal (tehdy ještě to Reflexu) článek o tom, že až někde potká osobně Hampla, plivne mu na pleš. Prý mám s sebou nosit kapesníček. A co se nestalo, po čase jsme se potkali ve vlaku z Kralup do Prahy. Požádal jsem ho tedy, aby svou hrozbu splnil. Neměl jsem v úmyslu ho mlátit. Mám proti němu navíc 10 centimetrů a 30 kilo a připadalo by mi to trochu zbabělé. Navíc pan redaktor působí, že trpí rakovinou nebo něčím takovým. Nicméně byl jsem zvědavý na jeho reakci. Poznal mě okamžitě, mluvil se mnou velmi zdvořile a přátelsky, ale když došlo na plivnutí, neměl se k činu. Prý už si ten článek nepamatuje a napíše toho tolik a prý nemůžu brát vážně všechno, co řekne. Jak se ostatně dalo čekat.

Druhý den jsem se tím pochlubil na facebooku a J.X. Doležal reagoval sérií postů o tom, že k němu prý cítím homosexuální přitažlivost. Pak jsem na tu příhodu pozapomněl. Ale pan redaktor nikoliv. Včera přidal na Šafrově Fóru24 v článku o něčem úplně jiném tohle:

„Pan Hampl mne jednou potkal – někdy před pěti šesti lety – ve vlaku těsně před Prahou a asi deset minut se mě vyptával, zda si jej pamatuji. Nepamatoval jsem si. Pak mi řekl, že je Hampl, a já nevěděl, kdo je pan Hampl. Pak mi říkal, že jsem o něm před řadou let psal nehezky, a já si opět nepamatoval. Pak jsem vystoupil, a doma jsem si dohledal, že jsem o nějakém panu Hamplovi, který byl jedním z křičících antiislamistů v roce 2015, skutečně psal. Posteskl jsem si na FB, že si fakt všechny tyhle lidičky nemůžu pamatovat, a pan Hampl připsal, že jsem vypadal, že mám strach, aby mi nedal pár facek. Vzhledem k jeho nevysoké postavě to působilo velmi úsměvně…“

Zajímavá je ta nevysoká postava. V době internetu si přece může každý během pár vteřin vybrouzdat, jak to je s mou „nevysokou postavou“. Jenže informace se netřídí podle toho, jestli jsou pravdivé. Třídí se podle toho, jestli se hodí do určitého příběhu a jestli je publikum chce slyšet. A tady by se hodilo, abych byl tak maličký a slaboučký, že mě J.X. Doležal odfoukne.

Když takoví lidé třídí zpravodajství z bojiště, jak to asi může dopadat?

Mimochodem, minulý týden jsem v metru potkal mentálně postiženého anticivilizačního aktivistu Michala Pavlorka (donedávna „řídícího komisaře studentské rady filosofické fakulty“), který kdysi přesvědčil rektora Zimu, aby nechal cenzurovat mou knihu. Tak jsem ho požádal, aby mi zopakoval do očí, že jsem fašista a vysvětlil proč. Dozvěděl jsem se od něj, že přímo fašista nejsem, nicméně omlouvat se mi nebude. A statečně hájil tezi, že lidé jako já by měli být šikanováni a zcela vytlačeni z veřejného prostoru. O.K., je to jeho názor.

Ale stejně jsem zvědavý, jestli si zase přečtu, že jsem se třásl před obrem Pavlorkem.

O bohatství národů bez iluzí (1. 11. 2022)

Jan Keller publikoval velice zajímavý analytický článek. Začíná logickou otázkou, jak je vůbec možné, že je před námi reálná perspektiva, že životní úroveň většiny obyvatel klesne pod to, co bylo pokládáno za samozřejmé před 40 lety (jako například, že si člověk může dovolit oběd v hospodě nebo teplou vodu doma).

Po rozboru různých faktorů dochází k rozhodujícímu závěru: „Naše prosperita (či pro mnohé alespoň její příslib) nebyla založena v rozhodující míře na přechodu od socialismu ke kapitalismu, od plánované ekonomiky k ekonomice s tržními rysy, a již vůbec ne na připojení k Evropské unii. Jejím předpokladem byly laciné energie, dostupné suroviny a výhodné obchodní vztahy, což vše pominulo s útokem Ruska na Ukrajinu a s doprovodnými sankcemi. Tento faktor má ohledně stavu naší ekonomiky a sociálních poměrů u nás nesrovnatelně větší váhu než všechno to, co se slibovalo od privatizace, od příchodu cizích investorů a od připojení k EU.“

Dalo by se to vyjádřit taky takhle. Země je bohatá, když má suroviny a fabriky na jejich zpracování, když má silnice, mosty a železnice, když má továrny, levné energie a kvalifikovaný personál do těch továren. Když to nemá, je chudá. Jak prosté. Znárodňování, privatizace, efektivní alokace zdrojů, mezní efektivita – to jsou jen intelektuální hrátky s okrajovým významem. Jak jsme mohli být tak hloupí a uvěřit, že bohatství nevzniká prací, nýbrž vlastnickými změnami.

Mimochodem, i americké železnice byly postaveny jako vládní projekty za vládní záruky. Když se vláda stará o to, aby rostly byty, mosty a fabriky, aby se zvětšovala stáda dobytka a pěstovalo dost obilí, tak země bohatne. Když to vláda nedělá, země chudne.

Orientace na výrobu, orientace na zisk (1. 11. 2022)

Brian Berletic komentuje poslední dávku zbraní pro ukrajinská bojiště. Nenechal se ale okouzlit mnohamiliardovou částkou ani reklamními slogany, ale pořádně zjistil a spočítal, o co se jedná. Střelivo, které stačí na tři dny boje. Místo Javelinů menší protitankové zbraně, které (podle údajů na webu výrobce) nedokážou prorazit pancíř ruských tanků. Zničené tanky mají v ukrajinských jednotkách NATO nahradit obrněná SUV. A tak dále. Jediné, čeho má NATO dostatek, jsou ukrajinské životy. S těmi šetřit nemusí, a také nešetří.

Brian Berletic to komentuje naprosto výstižně. Západní průmysl byl budován se zaměřením na co nejvyšší zisky, ruský průmysl byl budován se zaměřením na co největší produkci. Pamatujete, jak jsme se posmívali tomu, že nějací zaostalci vyrábějí zbytečné tuny železa? Teď můžeme bojovat finančními deriváty a reklamními kampaněmi proti kusům oceli. Což by mohlo znít legračně, kdyby tam státy NATO nehnaly na zbytečnou smrt tisíce ukrajinských kluků.