Experiment Realisté

V Německu tento víkend probíhají parlamentní volby. Nejde v nich o další směřování země. Elity mají dostatek prostředků a nástrojů jak zajistit, aby se do volebního výsledku nepromítla vůle lidu. A i kdyby došlo k nejhoršímu, poradí si. Není tomu dlouho, co francouzské ministerstvo vnitra hrdě oznámilo, že mělo připravený „náhradní plán“ pro případ vítězství Marine Le Penové.

I proto v německých volbách kandiduje pět stran se shodným programem a jediná opoziční strana – Alternativa pro Německu (AfD). Na vztahu k AfD můžeme dobře vidět, kdo je kdo na české politické  scéně.

• Václav Klaus starší se aktivně účastní volební kampaně AfD.
• Svoboda a přímá demokracie pokládá AfD za sesterskou stranu, vedení obou uskupení mají pravidelné kontakty.
• Většina politických stran dělá, že AfD nevidí, aby nemuseli mít názor. Typické pro současného evropského politika.
• Zelení a jim podobná extrémisticky anticivilizační uskupení je prohlašují za fašisty. Nic jiného se od nich asi nedá čekat.

Dalo by se ale čekat, že k nim budou mít blízko Realisté. Nicméně pardubický volební leader nedávno označil AfD za uskupení, které do sebe natahuje „hajlující nácky.“ Je to lež, ale taky to ukazuje, jak Realisté vidí svůj vztah k AfD a kde vidí na politickém spektru sami sebe. Čekal jsem, jestli zastupující předseda strany Petr Robejšek  vše neuvede na pravou míru. Neuvedl. Ale ve světle Tomského výroku se dá lépe rozumět tomu, proč se Robejšek tak důkladně a opakovaně distancoval od „populistů“, myšleno západoevropských opozičních stran.

..ve světle Tomského výroku se dá lépe rozumět tomu, proč se Robejšek tak důkladně a opakovaně distancoval od „populistů“, myšleno západoevropských opozičních stran.

Možná je právě tohle klíč ke skutečnému pochopení Realistů, podivně lavírující strany, která je protisystémovou a přitom není proti protisystémovou. Všude v Evropě totiž platí, že politické postoje souvisí s příslušností k sociální vrstvě.

Mezi normálními pracujícími lidmi (dříve se tomu říkalo střední třída, dnes nižší třída) převažuje odmítání imigrace a přesvědčení, že islám není slučitelný s evropskou civilizací. Lidé z této vrstvy by měli tendenci úplně zastavit imigraci, provádět masové deportace a velmi ostře reagovat na každý pokus zavádět islámské právo.

Multikulturní postoj, poddajnost vůči islámu a stále častěji i protibělošsksý rasismus, který dnes tlačí vlády a média, ten naopak převažuje mezi politiky, vysokými státními úředníky, vysokoškolskými učiteli, redaktory velkých médií, korporátními manažery a podobnými příslušníky „elity.“

Dále je samozřejmě populární mezi těmi, kdo aspirují na členství v této elitě a také ve specifické skupině zakomplexovaných lidí, co mají spoustu životních problémů a drží je nad vodou jen iluze, že patří k těm nahoře. Horlivě tedy přebírají všechny zvyky vládnoucí elity, včetně politických názorů.

Zdá se, že na tohle dávají Realisté perfektní odpověď. Obrana evropské civilizace a k tomu nadřazenost elity. Nabízí se ovšem otázka, zda to může fungovat.

Pro některé lidi to vytváří dilema. Na jedné straně si uvědomují, že anticivilizační postoj elit je sebevražedný. Přitom se ale štítí normálních pracujících lidí a pohrdají jejich kulturou i jejich zvyky.

Zdá se, že na tohle dávají Realisté perfektní odpověď. Obrana evropské civilizace a k tomu nadřazenost elity. Nabízí se ovšem otázka, zda to může fungovat. Mám za to, že nikoliv – ne kvůli tomu, jestli je projekt dobrý nebo špatný, ale vyplývá to ze sociálního rozvrstvení evropských společností.  K tomu se vrátím někdy později. Nicméně taky to znamená, že i kdyby se z Realistů  časem stala naprosto dokonale fungující strana, získala spoustu peněz atd., vždy to bude uskupení malé těsně  zápasící o překročení pětiprocentní hranice. Možná jazýček na váze, ale určitě ne nikdo, kdo přinese zvrat situace.

Publikováno na www.novaburzoazie.cz