Esej o socialismu, válce a konsistentnosti myšlení

Máloco je tak mentálně osvěžující, jako podívat se občas na svět z úplně jiné strany. Podívat se očima někoho, kdo vám vůbec není sympatický a v ničem s ním nesouhlasíte. Když nic jiného, pomůže vám to utřídit vaše vlastní myšlenky. Tak jsem zabrouzdal na stránku Světového sdružení socialistické mládeže a studentstva a podíval se na jejich protiválečný manifest.

Je to síla i pro člověka, který prošel povinným školením marxismu a leninismu a který žije v zemi, která má ve vládě Piráty. Světoví socialisté jsou proti válce, což je v pořádku. Jádro problému je ale podle nich v tom, že válčí kapitalistická Amerika proti kapitalistickému Rusku. Je zapotřebí zrušit národní státy a zavést globální vládu dělnické třídy, pak bude konečně mír. K tomu nějaké citáty Trockého a nadávky na Stalina. A ze všeho nejhorší jsou američtí Republikáni jakožto „fašistická strana“. A také současná italská vláda, protože brání masám Arabů a Afričanů ve vstupu do země. A tak dále. Asi si to umíte představit.

V téhle záplavě podivností vyniká celkem chytrá poznámka, že válka nezačíná prvním výstřelem a nekončí výstřelem posledním. Že je součástí dění, které trvá velmi dlouho a že pochopení každé války (včetně rozhodnutí, zda stojí za to být bojována) záleží na tom, do jakého dlouhodobého příběhu ji zasadíme.

Jedna válka, několik příběhů

A vskutku. Na konci února loňského roku se vyrojilo pár komentátorů, podle jejichž optiky byly vztahy vždy celkem harmonické, pak ruský vládce náhle zešílel a z nepochopitelných důvodů zahájil válku. Tito komentátoři zdůrazňovali, že ruské jednání je naprosto iracionální a nemáme se ani pokoušet ho pochopit. Žádnému z těch komentátorů nevydržel takový pohled dlouho. Pochopitelně. Je to něco, s čím se špatně pracuje a co nedává smysl ani pro toho, kdo píše, natož pro čtenáře. Zbyly tedy jen dva příběhy.

První z nich (který preferuji já osobně) zasazuje válku proti Rusku do dlouhodobého hroucení západního civilizačního okruhu. Současná finanční a mocenská elita je mentálně vadná a chová se sebevražedně. Způsobila migrační krizi do vlastních zemí. Podporuje islamizaci vlastních zemí. Idiotským zeleným údělem likviduje vlastní ekonomiku. Genderovým šílením likviduje životní styl vlastního obyvatelstva a jeho schopnost normálně žít a normálně se rozmnožovat. A mezitím zahajuje další a další války, které ovšem není schopna vybojovat. Z civilizačního okruhu, který ještě nedávno vládl světu, se tak postupně stává chudý zaostalý region izolovaný od většiny světa. Riziko, že tato spálená země bude kolonizována islámem, je velmi vysoké.

Válka proti Rusku a připravovaná válka proti Číně jsou tak chápány jako logická součást řádění degenerovaných elit.

Jednotlivé prvky do sebe zapadají. Dává to perfektní smysl. Transgenderové programy na základních školách, dětská manželství migrantů i vraždy civilistů na Ukrajině.

Jenže stejný válečný konflikt můžeme zasadit do úplně jiného myšlenkového rámce. Rusko může být chápáno jako skvrna na tváři světa. Barbarské etnikum milující diktátory a ohrožující všechny svobodné národy. Něco jako démon, kterého musíme spoutat nebo zničit, jinak pohltí celý svět. Od prvních Rurikovců přes Dmitrije Donského, Petra I., Kateřinu Velikou až k bolševismu a současnému Rusku – jeden obrovský průšvih. Jak před pár týdny napsal jeden můj dobrý přítel (se kterým v té věci nesouhlasím), že když Rusové odmítli rozdat zemi západním korporacím, propásli tím možnost stát se civilizovaným národem. Nemohou být přijati mezi civilizované národy, jsou to jen polonahé stepní hordy. Naštěstí jsou tak hloupí, že rozpoutali válku, ve které budou snadno zničeni. Potom nás bude od krásného světa bez neštěstí, bídy a válek dělit jenom likvidace Číny.

Popletení konzervativci

Pokud ten druhý příběh vypráví liberálové, je to naprosto konsistentní. Západní finanční a mocenská elita v tom pojetí hraje roli supermanů zachraňujících svět. A vždy hrála. Jednou svět zachraňuje zeleným údělem, podruhé likvidací sexistických předsudků, potom islamizací Evropy, pak zkrocením nižších tříd a logicky i likvidací krvelačných ruských barbarů. S tím pohledem nemusíme souhlasit, ale musíme uznat, že je konsistentní. Jednotlivé prvky do sebe zapadají. Dává to perfektní smysl. Transgenderové programy na základních školách, dětská manželství migrantů i vraždy civilistů na Ukrajině.

Jenže co konzervativci? Celé roky láteří na liberální elity, mluví o jejich zvrácenosti a třeba o tom i píšou knihy. Potom se ze zvrácených příslušníků elit najednou stanou vznešení obránci civilizace, kteří ovšem pravidelně metamorfózují v monstra, která se snaží civilizaci zlikvidovat. Taková osoba jednou posílá zbraně (obrana civilizace), podruhé oslavuje monstra s hákovými kříži (taky obrana civilizace), pak prosazuje změny pohlaví u dětí (útok na civilizaci), pak podporuje zabíjení ruských civilistů (obrana civilizace) a pak likvidaci průmyslu ve vlastní zemi (útok na civilizaci). Jinými slovy, stejné tvrzení chvíli platí a chvíli neplatí, podle toho, jak se to hodí. Ale není to dialektika, je to logická chyba.

Není divu, že konzervativci podporující válku působí poněkud zmateně a nemůžeme se ani divit, že třeba Konzervativní listy jsou stále tolerantnější vůči klimatickému šílenství.

Hippies za více jaderných náloží?

Zkrátka, můžeme žít ve světě svých fantazií, ale i ten svět musí být konsistentní. Jinak se naše mysl dostane do stavu: Pravda je to, co momentálně říká vrchnost. Nemám tušení, co vrchnost řekne v příští minutě.

Nešlo by oba ty příběhy spojit? Třeba tak, že západní elity opravdu zešílely a likvidují vlastní civilizaci, a zároveň existují ti příšerní krvelační barbaři na východě. Pokud bychom přistoupili na takové vidění světa, měli bychom požadovat racionální postup vůči východním barbarům. Tedy okamžité zastavení bojů (i třeba za cenu dočasných ústupků) a uplatnění té strategie, která se osvědčila za studené války.

Konzervativec má tak v současné době jen dvě možnosti. Postavit se proti válce (i za cenu toho, že Rusko získá mírem nějaké výhody) nebo úplně zahodit své morální přesvědčení a logické myšlení.

Konzervativec má tak v současné době jen dvě možnosti. Postavit se proti válce nebo úplně zahodit své morální přesvědčení a logické myšlení.

Mimochodem, problém s konsistentností má i radikálně socialistické hnutí zmíněné v úvodu. Pokud je podle nich příčinou války kapitalismus, a pokud jsou američtí Republikáni fašistickou stranou, jak se potom vyrovnat s tím, že válečné běsnění je nejsilnější v radikálně levicových stranách? Zabíjení bez konce prosazují především američtí Demokraté, němečtí Zelení, čeští Piráti (nově i čeští Zelení) atd. Pravicové strany jsou daleko zdrženlivější. A populistické strany jsou vesměs protiválečné.

Citovaný manifest to odbývá poznámkami o zrádcovské levici. Jenže pak by byla zrádcovské všechny levicové politické strany.

Pokud by se chtěli s tím paradoxem vypořádat, museli by si připustit, že kritika kapitalismu se už dávno přestěhovala do korporátních centrál. V každé korporaci oddělení společenské odpovědnosti ovládané anticivilizační levicí, kde papouškují slogany z převráceného Marxe a jeho následovníků. Což té korporaci nijak nebrání ždímat zaměstnance, ždímat zákazníky a ždímat obyvatele podmaněných zemí.

Stejné předpoklady – různé důsledky

A poslední postřeh se týká covidu. Radikálně socialistický manifest také zmiňuje, že korporátní nadvláda a jejich potřeba hromadit zisky vedla k naprosto iracionálním opatřením. Čtenáři Nové republiky to asi bude znít povědomě. Jenže ta kritika zní takto:

„Během pandemie viru COVID-19 odmítla korporátní a finanční oligarchie nejzákladnější opatření v oblasti veřejného zdraví, která byla nutná k omezení šíření viru, protože ta opatření narušovala zisky. V důsledku toho zemřelo více než 20 milionů lidí, z toho více než jeden milion ve Spojených státech.“

Některá odvětví během lock-downů kolabovala (např. výroba letadel) a jiná pohádkově bohatla (např. přepravní služby a farmacie)

Zajímavé na tom je mimo jiné to, že ze stejných předpokladů (zkorumpované korporátní elity atd.) lze vyvodit úplně opačné závěry. Jedni z toho vyvozují, že se kvůli korporátním ziskům málo lock-downovalo a málo očkovalo, druzí z toho naopak vyvozují, že se lock-downovalo a očkovalo jen kvůli korporátním ziskům.

Jasno do toho nevnese ani kontrola empirickými fakty, protože některá odvětví během lock-downů kolabovala (např. výroba letadel) a jiná pohádkově bohatla (např. přepravní služby a farmacie). Nejbohatší jedno procento během covidu zvýšilo své bohatství, jenže to bohatství rostlo i před covidem a po covidu. A ještě víc nám to komplikuje chování států, které zjevně nebyly vůbec ovlivněny korporátními zisky (např. Čína).

Opět platí, že covidové roky můžeme zařadit do dvou dlouhodobých příběhů (podobně jako válku). Podle prvního z nich jsou už od 18. století lidé stále nemocnější, daří se jim stále hůře, lidský život se zkracuje a jeho kvalita klesá. Klíčovým faktorem je právě ničení lidských těl moderní medicínou.

Podle druhého moderní medicínská technologie pomáhá, prodlužuje život a zlepšuje jeho kvalitu, a to navzdory tomu (nebo právě proto), že někomu přináší obrovské zisky.

Je-li nějaký názor konsistentní a všechny jeho části jdou dobře dohromady, z toho ještě nevyplývá, že je pravdivý.

Pak může existovat ještě třetí příběh (který zastávám já). Moderní medicína je skvělá. Moderní zdravotnické technologie jsou úžasné. Občasné negativní důsledky jsou přijatelnou cenou za obrovské přínosy. Nicméně lze očekávat, že dříve či později se trend otočí a nutnost zvyšovat zisky a byrokratické idiocie přinesou takové negativní efekty, že to převáží nad technologickým pokrokem. Je ovšem otázka, kdy ten bod zlomu přijde. Zatím jsme ho nedosáhli.

A ještě něco. Není nic nekonsistentního na představě, že některé lidsky odpudivé osobnosti s vyloženě psychopatickými rysy (napadají mě například profesoři Flegr a Hel) mohou provádět brilantní a přesné analýzy chování nějakého viru. Je ale obtížně představitelné, že by destruktivně zaměření lidé bez stop analytického myšlení mohli rozumně a moudře rozhodovat o otázkách války a míru.

Zkrátka, je-li nějaký názor konsistentní a všechny jeho části jdou dobře dohromady, z toho ještě nevyplývá, že je pravdivý. I v čistě snovém světě mohou do sebe jednotlivé části perfektně zapadat. Ale pokud jednotlivé části nejdou dohromady, můžeme si být jisti, že se dopouštíme chyby. Pak je na každém, jestli překryje pochybnosti vybuzenými emocemi a nadšením nebo jestli začne pátrat hlouběji.