Druhý pohled ze 17.11.: O písmenkových generacích

Dnes je opět to slavné výročí, kdy lidé narození po roce 1995 vzpomínají, jak děsivému utrpení byli vystaveni před rokem 89. Jak trpěli hlady, stáli v dlouhých frontách na chleba, a žili v neustálém strachu, kdy do domu vpadne komando, které je odvleče na Sibiř. Budou se dojímat u fotografií prázdných obchodů z Rumunska z prvních poválečných let, o kterých se budou domnívat, že to bylo foceno v Praze někdy v roce 1988. Někdo by jim měl vysvětlit, že to mělo i pozitivní stránky. Například tehdy ve vysoké politice nebyli Zeman, Babiš ani Okamura.

Nicméně o tom bylo řečeno dost. Je to ale příležitost zamyslet se nad písmenkovými generacemi. Moji čtenáři vědí, že jsem prost moralizování a že se to týká i těch mladých. Ostatně, ty písmenkové generace nejsou vynálezem jejich příslušníků, ale mnohem starších lidí, kteří si udělali živnost z toho, že o tom píšou knihy, přednáší a prodávají korporacím konzultace, jak zaměstnávat příslušníky generace s tím nebo oním písmenem.

Co ty generace spojuje? Jejich příslušníci nejsou ochotni mít práci na prvním místě, musí se především bavit, nejsou ochotni vstávat moc brzy, požadují to nebo ono… a dostávají to! Logicky se nabízí otázka, jak je to slučitelné s obrovským tlakem na výkon.  Odpověď je až příliš jednoduchá. Drtivá většina z nich dělá naprosto zbytečnou práci, která by nikomu nechyběla. Kdyby zmizely všechny ty „strategické programy“ a „nastavení cílů“, „povědomí o společenské odpovědnosti“ a tisíc dalších byrokratických procedur, co by se stalo? Ve skvělé komedii Jedeme na teambuilding režisérky Zuzany Mariánkové (příslušnice písmenkové generace, co jí dělá čest a odvádí skvělou práci) se hrdina ptá kolegyně, jestli by nákup kosmetiky nemohla vyřizovat po pracovní době. „Copak jsem dělnice?“

A v tom to je! Ve skutečné výrobě a řemesle se na písmenkové generace nehraje. Tam se prostě musí pracovat, jinak ty věci nejsou včas. Mezi řemeslníky nenajdete generaci Y, ani generaci Z ani žádnou jinou.

To neznamená, že by příslušníci písmenkových generací měli snadný život. Jenže smyslem veškerého jejich snažení není něco vyprodukovat. Smyslem je udržet si místo proti tlaku jiných, kteří by na něj chtěli. Pak je snadné jim dávat speciální podmínky, když výsledkem jejich práce je nic.

To všechno osvětluje z jiné strany důchodovou reformu. Když můžeme živit statisíce úplně zbytečných manažerů, proč bychom nemohli živit důchodce. Jediný rozdíl je v tom, že důchodci jsou skromnější.

Pokud chcete mít přístup k plné verzi těchto úvah, můžete si je objednat zde.