Druhý pohled z 6.6.: O liberálně-demokratických konspiračkách

Nezastírám, že pokládám konspirační historky za tu nejhorší parodii na politické myšlení, která rozežírá politickou opozici. Jak kdysi poznamenal Ivo Budil s odkazem na Hannah Arendtovou, konspirační myšlení přeměňuje lid v chátru. To jsou ty imbecilní historky o vesmírných ještěrech, gumových modelech mrtvol v nemocnicích, Gatesově plánu na zavraždění čtyř miliard lidí, přistání na Měsíci točeném ve studiu apod.

Jenže ono to nerozežírá jenom opozici. Ultraliberální a servilně prorežimní Britské listy kupříkladu přinesly text, který naznačuje, že atentát na Roberta Fica byl fingovaný. Nejspíš se střílelo slepými náboji, všude kolem byli herci atd.

Jenže to naráží na stejný problém jako všechny konspirační historky. Vyvolává neurčitý pocit podvodu, vybuzuje emoce, ale nevysvětluje vlastně nic. Protože to nejzajímavější se stalo PO STŘELBĚ, když v liberálně-demokratické diskuzi jednoznačně převážil názor, že vraždy politických odpůrců jsou oprávněné. Pokud ten odpůrce odmítá globalistickou agendu, pak si smrt zaslouží a je to jeho vina, že nezbylo, než ho zavraždit. Nebo bylo snad vysílání České televize a Českého rozhlasu po dobu několika týdnů nahrazeno podvodem vytvořeným umělou inteligencí? Byli skuteční redaktoři po tu dobu svázaní někde ve sklepě? Platí totéž o slovech pana Šimečky a madam Vašáryové?

Ono to vlastně není úplně nové. Stačí připomenout konspirační knihu Průmysl lži, podle které v českých zemích neexistuje autentická lidová nespokojenost a všechno to dělají převlečení Rusové. Ta kniha patří k liberálně-demokratickému kánonu.

Můžeme to tedy shrnout: Na covidových odděleních leželi herci, nespokojení občané jsou převlečení Rusové a atentát na Fica byl slepými náboji. A rychle to sdílejte, než to smažou.

K čemu jsou na světě parlamenty

Zastupitelská demokracie fakticky zmizela minimálně v tom smyslu, že poslanci přestali zastupovat občany. To je jedna z mála věcí, na které se shodnou občané i poslanci. Mám možnost občas s nějakým poslancem mluvit (z různých stran) a je vlastně až šokující, s jakou lehkostí přistoupili na to, že jejich role je být dalšími faktickými pracovníky ministerstev.

Kdy úředníci udělají při přípravě předlohy chybu, v parlamentním či senátním výboru si toho někdo všimne, a opraví to. Poslanci a senátoři jsou hrdí, že takové chyby všimli a chlubí se s tím před voliči. Ale od toho tam přece nejsou! Jestli chtějí opravovat chyby v předlohách, ať se přestěhují na ministerstvo a pracují za plat referenta.

Poslanec je přece od toho, aby prosadil nějaký politický názor. Nějakou zásadní vizi. Něco, co je v zájmu lidí v jeho obvodu a co je proti zájmům někoho jiného.

Potom samozřejmě otázka, proč vůbec parlamenty. Obávám se, že jediné vysvětlení je setrvačnost. Prostě jsme na to zvyklí a je docela možné, že kdyby se to zrušilo, přišlo by ještě něco horšího. Nebo taky ne.