Druhý pohled z 31.8.: O návratu ideálu nerovnosti

Před pár dny jsem tu zmínil, že žijeme v politickém režimu založeném na tom, že pro každou skupinu platí jiná pravidla, a že ta pravidla jsou nastavena tak, aby vznikaly co největší rozdíly mezi lidmi. Je možné, aby to fungovalo? Samozřejmě, že ano!

Příkladem mohou být středověké společnosti trojího lidu, kdy platí jiná pravidla pro sedláky, jiná pro duchovenstvo a jiná pro šlechtu. Předpokládá se, že harmonie vznikne právě tím, že s každým bude zacházeno tak, jak je pro něj vhodné, a že tak vzniknou tři celky, které se budou navzájem potřebovat a doplňovat. Když uvážíme, s jakou nesmírnou brutalitou to muselo být vynucováno, nepůsobí to až tak harmonicky. Nicméně stabilitu to zajistilo.

Od osvícenství je základním heslem rovnost. Dnes nám nedochází, jak nesmírně revoluční to byla změna. Jak mnoha lidem to tehdy muselo připadat zvrácené a v rozporu s přirozeností. Vždyť už Aristoteles psal, že někteří lidé mají takovou podstatu, že jsou určeni, aby byli otroky. A najednou mají mít všichni stejná práva. Nicméně ujalo se to.

Je možné vést spory, co taková rovnost vlastně obnáší. Není naopak sporu o tom, že ten ideál nikdy nebyl naplněn dokonale a někdy dokonce extrémně špatně. Nicméně už to, že společnost byl na takovém ideálu založena, úplně mění situaci.

V naší době ten ideál mizí. Docela přirozeně se vrací středověký model společnosti rozdělené do skupin, pro která platí různá pravidla. Jen to není zdůvodňováno Aristotelem, nýbrž velmi selektivně uplatňovanou liberální ekonomií a teorií rasové viny. Dovolávat se rovných práv je trestné. Na rozdíl od středověkého modelu to ale nevede ani k dočasné stabilitě.