Druhý pohled z 31.12.: O optimismu a pozitivním přístupu

„…sado-maso psychické reflexe stavu společnosti, které vyplaví endorfiny a působí jako droga, bohužel nevedou k potřebné reakci. K přemýšlení, jak se ze současného stavu dostat. Jako každá droga jsou oblíbené, ale nepomáhají. Spíše podporují nečinnost, v některých případech nečinnosti i zdůvodňují,“ napsal nedávno Radim Valenčík.

A popsal to naprosto přesně. Včetně té závislosti. Stačí, abych v nějakém podcastu řekl, že něco není až tak úplně tragické a už je diskuze plná zlostných urážek. Ti lidé potřebují slyšet, že je to úplně nejhorší a že to nikdy nebude lepší.

Obecně platí, že negativní pohled je výhodný tam, kde je zapotřebí rychlé reakce. Třeba vyskočit z místnosti, kam v příští vteřině dopadne granát. Nebo se vrhnout na soupeře a dát veškerou sílu do paží, které buší do jeho obličeje. Negativní pohled je ale velice nevýhodný tam, kde je zapotřebí soustavného úsilí, a také tam, kde je zapotřebí hledat řešení. Negativní mozek vidí zúženě a není schopen objevovat nové možnosti (tedy kromě dalších a dalších strašlivých věcí, které nás čekají).

Že je optimismus jenom nedostatek informací? Velice často ano. Proto jsem se pokusil popsat vztah pozitivního a optimistického ve čtyřech kvadrantech (viz obrázek níže). Vycházejí z toho čtyři základní typy.

Naivka. Vidí svět pozitivně a ví, že cokoliv udělá, bude prospěšné. Je nadšený, radostný… a taky je to pitomec.
Bojovník. Nedělá si iluze o celkové situaci, ale jeho mozek je zaměřen čistě na to, co se dá změnit, kde může něco zlepšit nebo naopak snížit riziko.
Emo. Žije ve světě, kde nemá co kritizovat, ale je pro něj důležité být smutný a melancholický. Vždy si najít důvod k depresím.
Zoufalec. Ví, že situace je strašná a ještě navíc se soustředí na ty nejhorší aspekty. Nechce přemýšlet o žádné možnosti zlepšení, protože to stejně nemá cenu. Vlastně se těší, až bude ještě hůř a on na tom bude ještě hůř. Konečně všichni uvidí, že měl celou dobu pravdu, když říkal, že to špatně skončí.

Jedna věc je osobní nastavení mozku, které je do značné míry vrozené, a druhá věc je to, že v rámci určitých komunit se lidé utvrzují v jednom nebo druhém. Připomínám, že i tady máme na výběr, co budeme číst a s kým budeme trávit čas.

Přeju vám do roku 2025, abyste si užili to, kde se cítíte nejpřirozeněji.