Druhý pohled z 30.7.: O komplikovanosti křesťanské společnosti

Elon Musk se přihlásil ke „kulturnímu křesťanství“ a všude možně se to komentuje. Až na to, že nikdo vlastně neví, co by to „kulturní křesťanství“ mělo být. Nejspíš příslušnost k západní civilizaci (v historickém smyslu toho slova, nikoliv ve smyslu sympatií ke konkrétnímu politickému programu). Tedy něco jako postoj Viktora Orbána, který se ke křesťanství a křesťanské civilizaci jednoznačně hlásí, ale jeho kritici mu vyčítají, že ho v kostele už dlouho neviděli.

Jsme zvyklí, že existuje určité napětí mezi tím, že je někomu blízký křesťanský pohled na svět a mezi vroucí osobní vírou (Max Weber používá termín „náboženští virtuozové“). Jenže když se podíváme podrobněji, vidíme minimálně dva významy toho společenského “křesťanského” pohledu na svět.

• Je tu směr, který se snaží naplnit veřejný prostor křesťanskými náboženskými symboly. Ten počítá, kolik je kostelů, kolik křížů, kolik proběhlo církevních obřadů atd. To je něco, co se dá snadno měřit, je ovšem stále jasnější, že reálné dopady na lidské chování jsou nulové.
• Kromě toho je možné, aby společenské zvyklosti a instituce byly formovány tím, co je zapsáno v Bibli a ve spisech církevních otců. To ukazuje k záležitostem jako racionalita, osobní svoboda, víra v pokrok a rovnost všech lidí. Mimochodem, křesťanské spisy jsou i velmi skeptické k rodinnému životu a rozhodně nepovzbuzují vysokou plodnost. Naopak. Být bezdětný je lepší než mít děti. Je možné si z toho vzít jenom něco? Možná ano.

Z historie víme, že buď můžeme mít společnost plnou křesťanských symbolů  nebo společnost, jejíž životní styl bude ovlivněn skutečným křesťanským učením. Obě možnosti jsou slučitelné jen vzácně a krátkodobě.

Zkrátka, celá ta záležitost je nesmírně komplikovaná. Mnohem komplikovanější, než se vejde do politických proklamací.