Druhý pohled z 29.7.: Olympiáda a moderní umění

Na včerejší poznámku o olympijském zahájení přišla spousta reakcí – souhlasných i nesouhlasných. Výstižně to rozvedl Vidlák: „tohle bylo asi poprvé, co se promovala velká celoplanetární akce, na které mi v podstatě od první minuty říkali, že mě nepotřebují už ani k tomu, abych sezením u televize koukal na reklamy…“

Přesně tak. Proto jsem tak skeptický, když někdo tvrdí, že elity vynakládají obrovské prostředky, aby ho zmanipulovaly, protože tím říká také: Jsem důležitý! Oni jsou nuceni mě manipulovat! Ve skutečnosti nejsi vůbec důležitý. Mohou tě ignorovat a když se jim postavíš na odpor, mohou tě zašlápnout. Kdyby se na odpor koordinovaně (!) postavily miliony, bylo by to jiné, ale ty nemáš dostatečné organizační schopnosti a možnosti. Je jim naprosto lhostejné, co si myslíš.

Jiní ale psali, že přece nikdo nemůže mít takový vkus, že se to nikomu nemůže líbit atd. Obávám se, že to vychází z neznalosti principu, na jakém je založeno moderní umění. Ve starších dobách malíř namaloval třeba půvabné koupající se dívky a líbilo se to v zásadě všem. A to byla ta chyba. Jak dobře ukázal ve svých studiích historik John Carey, moderní umění vzniklo s cílem vytvořit něco, co se většině líbit nebude. Když narazíte na obraz, kde jsou dva oranžové trojúhelníky a přes ně rozmazaná čmouha, tak potřebujete roky speciálního školení, abyste něco takového ocenili. To spolehlivě oddělí aristokraty, kteří takovým školením prošli, od pracujících vrstev, které si ho dovolit nemohou.

Nás tohle zasáhlo jen okrajově, protože česká obrozenecká kultura byla plebejská. V posledních letech už ale plně patříme na Západ.