Druhý pohled z 27.11.: O hloubce civilizační krize

V pondělí přednášel Ivo Budil pro Institut české levice. Věnoval se opět konfliktu mezi latentním a manifestním kapitalismem, což je téma, které jsem tady už zmiňoval. Ale to nové a asi nejdůležitější zaznělo hned v prvních minutách: Chybí nám kognitivní síla pro současné výzvy.

Jednodušším jazykem: Nejsme schopni pochopit, v čem spočívá současný civilizační problém, a pak pochopitelně ani usilovat o jeho řešení. Nejsme schopni pojmout tak složité problémy. Nejsme zvyklí o tak komplikovaných záležitostech přemýšlet ani diskutovat. Nejsme zvyklí se dost rychle učit nové věci (a při řešení složitého problému neustále narážíme na témata, která se musíme doučit). To je ta kognitivní síla, která chybí.

Není divné, že to nevidí přívrženci současné vládnoucí oligarchie. Podle nich vlastně žádný problém nemáme. Tedy kromě Putina, Babiše a pár dezolátů, co si pořád něco vymýšlí. Jenže ona to nevidí ani opozice! A vlastně ji to ani nezajímá. Nejspíš ani netuší, že by ji něco takového zajímat mělo nebo mohlo. Zájem končí u toho, jak získat co nejvíc lajků, případně poslanecký mandát.

Výsledkem pak jsou hloupoučké konspirační fantazie o světu řízeném židy a ilumináty či o velkém resetu. Nebo příběhy o neomarxistech, které jsou podstatně sofistikovanější a hodí se pro lepší lidi, ale stejně zavádějící. Nebo moralizování, což je většinou jen projev intelektuální rezignace. Otázky typu, jaká je vlastně struktura současná moci, kde jsou její slabá místa a čím současný model nahradit – ty vůbec nejsou kladeny.

Nenahradí to jeden Hampl s pár stovkami čtenářů, ani jeden nesmírně vzdělaný profesor Budil ani jedna parta kolem Radima Valenčíka. Těch osobností a skupiny by měly být desítky a měly by na sebe navzájem reagovat.

V tom je hloubka naší civilizační krize. Že nejsme schopni o té civilizační krizi smysluplně přemýšlet.