Druhý pohled z 25.12.: Mozky mezi nebem a zemí

František Koukolík píše v jedné ze svých knih o tom, že všichni (tedy téměř všichni) máme v hlavách tzv. zrcadlící neurony, které nám umožňují „přehrávat si“ v hlavě, co asi cítí ten druhý. Náš mozek napodobuje mentální stavy toho, s kým mluvíme (resp. naše představy o jeho mentálních stavech) a nám to umožňuje reagovat. Někdy jsme schopní projevit lépe chápat a projevit víc účasti, ale jindy zase toho můžeme využít k podvádění.

Je to nesmírně užitečné, ale má to taky odvrácenou stránku. Zrcadlící neurony způsobují, že přičítáme lidské pocity i předmětům, které je nemohou mít. Můžeme mít třeba tendenci prožívat něco na způsob citového vztahu ke svému automobilu. Nebo můžeme mít pocit, že za přírodními a společenskými zákonitostmi je něčí vůle, intelekt, nálada apod.

Tento koncept se ale dá ještě rozšířit. V poslední době se v psychologii mluví o „záměně znalostí“ (knowledge confusions), kdy jsou běžné události typu pohybu předmětů mylně vyhodnocovány, jako by je působila živá bytost. Sklon k „záměně znalostí“ je vlastnost mozku a dá se měřit.

Skupina ruských sociologů a psychologů si pohrála se statistika a zjistila (nepřekvapivě), že větší sklon k „záměně znalostí“ mají lidé, co se zajímají o ezotériku, parapsychologii atd. Škoda, že nezkusili taky konspirační teorie, vsadil bych se, že by našli stejný vztah.

Otazník visí nad směrem příčinnosti. Způsobuje sklon k „záměně znalostí“, že se lidé zajímají o ezotériku? Nebo působí ezotérické seance větší rozvoj zrcadlících neuronů?

Tak nebo onak, zdá se, že vymlouvat lidem paranormální jevy (a asi i konspirační teorie) je ztráta času. Jejich mozky to prostě potřebují. Mozky se dají do značné míry přecvičit, ale je to namáhavé a vyžaduje to hodně času.