Druhý pohled z 20.7.: O mezinárodních smlouvách

Mnozí jsou vyděšeni ukrajinsko-českou smlouvou o vojenské spolupráci. Ale jsou to obavy přehnané. Mezinárodní smlouvy mají totiž jednu skvělou vlastnost. Nedodržují se. Nikdy. Za žádných okolností. Buď je určité jednání v něčím zájmu a pak by to ten stát udělal i bez smlouvy. Nebo se změní zájmy či dojde k výměně vlády, a pak je lhostejné, co je napsáno na nějakém papíře.

Což, mimochodem, platí i o americko-české okupační smlouvě. Podstata celé záležitosti spočívá v tom, že oni jsou silní a chtějí mít možnost využívat naše území ke svým válečným tažením (co kdyby ho někdy potřebovali). My jsme slabí a nejsme schopni tomu zabránit. Navíc nemáme vládu, která by byla schopna manévrovat, smlouvat nebo to za něco vyměnit. To je celé. Jestli je k tomu taky něco podepsáno, to nás nemusí zajímat.

Jak frustrující!

Tajné dohody patří k politice. Jsou sice z principu nezávazné, nicméně přesto vyjadřují momentální postoje dvou či více stran (nebo aspoň ochotu ty postoje předstírat). Jenže když podepisuje tajnou dohodu Petr Fiala, má to určité speciální parametry. Například že se u toho musí fotit a obrázek rozesílat do médií. Každý přece musí vidět, jak mu to slušelo. Pak je z toho poprask a vláda postupně naznačuje jednotlivé detaily z té smlouvy, kterou nikomu neukážou. No a nakonec se zjistí, že to ukrajinská vláda pověsila na internet. Jak typické.

Co ta smlouva říká? Že i když Ukrajinu nevezmou do NATO, Česká republika se k ní bude chovat, jako by v NATO byla. A ještě víc! Slíbíme jim toho ještě mnohem víc, než by jim slíbilo NATO. A dáváme najevo, že se chceme co nejvíc zapojit do války.

Je za tím pořád stejná mentalita. Česká liberální oligarchie strašlivě touží po válce s Ruskem. Jenže země nemá žádnou válečnou techniku ani bojovou sílu. No tak ať na nás Rusové aspoň zaútočí! Kéž by to tady rozstříleli. Měli bychom 8 milionů mrtvých a čeští politici a intelektuálové by mohli chodit na washingtonské bankety jako příslušníci hrdinného národa. Jak by tam byli obdivováni! To by byl život! Třeba by o nich i natočili film. Jenže jsme pro Rusy příliš nezajímaví. Brannou moc nemáme. Zbrojní průmysl nemáme. Jsme příliš daleko od Ukrajiny, než abychom mohli sloužit jako překladiště zbraní. Tak aspoň děláme rámus kvůli každému vyrobenému dronu, podepisujeme zbytečné smlouvy a hanobíme ruské hroby. Kéž by si nás všimli a poslali sem pár raket! A ono pořád nic. Jak frustrující!