Druhý pohled z 2.12: K pozitivní národní vizi

K dotazům na pozitivní národní vizi, kterých přibývá (což je asi logické). Rozhodně to není tak, že bych měl takovou vizi promyšlenou. A nemá ji promyšlenou ani nikdo jiný. Je ale jisté, že má-li být národ úspěšný, musí jeho život pokrývat minimálně následující:

• Vytvoření a udržování prostředí, ve kterém vyrůstají schopní lidé, ať už inženýři nebo umělci nebo podnikatelé (zpravidla se jedná o směs).
• Prostředí, ve kterém vyrůstají lidé relativně málo egoističtí a ambiciózní. Je-li příliš ambiciózních lidí příliš mnoho, rozbijí každé společenství. V 90. letech různí „experti“ systematicky povzbuzovali větší podnikatelskou agresivitu a tvrdili, že nám to prospěje. Jediným efektem bylo rozbití soudržnosti, takže jsme se nakonec všichni stali snadnější kořistí. Tlumení egoismu je minimálně stejně důležité jako odpor proti korporacím a nadnárodním neziskovkám, protože pokud bude velká část populace neustále hledat, s kým se spojit proti spoluobčanům a jak na tom vydělat, on se nějaký nepřítel najde. Určitá míra egoismu je biologicky normální, jenže biologicky normální taky je, že lidé spolupracují. Jde o to, co je podporováno a odměňováno.
• Takové prostředí, které bude lidi motivovat, aby neodcházeli do ciziny, přičemž ta motivace nemůže být primárně finanční.

Národ, kde se tohle podaří, má velkou šanci být národem úspěšným. Na první pohled to odkazuje k výchově a škole, ale ještě mnohem důležitější jsou mechanismy a zvyklosti, které motivují dospělé lidi. Když umístíte skvěle vychované lidi do špatného prostředí, dříve či později se zkazí.

Pro toho, kdo ovládá stát, je to snadnější, nicméně máme tu příklad českého národního obrození, který ukazuje, že to jde i bez politické moci.