Druhý pohled z 18.8.: O falešném pocitu bezpečí

Znovu a znovu narážím na představu, že když bude něco dělat opravdu hodně lidí, vláda bude vůči nim bezmocná. Přestaneme třeba platit nějakou daň nebo přestaneme plnit nějakou povinnost a vláda přece nemůže potrestat miliony lidí. Jak naivní!

Ze strany státní moci to má velmi jednoduché řešení, známé už starým Římanům. Trestací loterie. Většiny odbojných si nebudeme všímat a na ty vylosované se zaměříme, využijeme všechny možnosti do krajnosti a úplně je zničíme. A pak vylosujeme další a další. Necháme rebely žít ve strachu, že příště může být vylosován kdokoliv z nich. Nemáme kam spěchat.

Pokud státní moc postupuje tímto způsobem, odpor se nutně a logicky musí zhroutit.

Ono „když nás bude strašně moc, vláda si s námi neporadí,“ platí pouze ve speciálních případech. Třeba tehdy, když jsou lidé perfektně organizovaní, netrpí černé pasažérství a dokážou účinně pomoci těm, na které se vládnoucí moc zaměří. Nebo tehdy, když je vládnoucí moc na něčem závislé natolik, že i relativně krátké přerušení práce znamená její kolaps. Nebo když od vás státní úředníci něco potřebují natolik, že budou represe sabotovat.

Každý nechť zváží, jestli jde o některou z těch variant, než se do něčeho zaplete.