Druhý pohled z 18.10.: Islám jako závislá proměnná

Občas dostávám otázku, jak zastavit islám. Za 1400 let, co muslimové dobývají svět, ještě nikdo nepřišel na způsob, jak je zastavit. Dobyvatelský kult vyladěný k dokonalosti.

Nicméně můžeme se odvolat na jiný obecně platný princip. Pokud nějaký kult či civilizační směr vznikne později, je zpravidla silnější než ty předchozí. Dává to perfektní smysl, protože každý takový směr podléhá přirozenému výboru. Kdyby nebyl silnější než to, co už existuje, byl by zadušen v zárodku. V kontaktu křesťanství a židovství převládlo mladší křesťanství. V konfliktu katolicismu a mladšího protestantismu převládl protestantismus – po vlně bojů se evropské státy rozdělily podle konfesí a ty protestantské byly úspěšnější. Stejně tak se prosadil osvícenský racionalismus (čtenáři vědí, že jej pokládám za další křesťanskou konfesi) proti předchozím formám křesťanství.

A dokud byla Evropa moderní, vědecká a silná, dělo se něco pozoruhodného. Islám se v intenzivním kontaktu s takovou Evropou začínal měnit. Neměnily se celé islámské společnosti, ale měnily se jejich elity. Zahazovaly větší a větší kusy původního islámu. I když arabský a turecký venkov zůstávaly ve starověku, pro nás bylo podstatné, že mizely dobyvatelské tendence. Jenže evropské moderní ideály se vyčerpaly, Západ se vrací do starých časů a islám objevuje své historické kořeny.

Jako bychom objevili vzorec. Když je Západ vědecký a produktivní, islám kolabuje. Když Západ kolabuje, islám roste. Matematickým jazykem bychom mohli mluvit o nezávislé a závislé proměnné.

Co z toho vyplývá? Že pokud Evropa obnoví svůj technologický optimismus, rovnostářský ethos a produktivní mentalitu, může to samo o sobě stačit, aby islám zkrotl.