Dan Drápal: Recenze knihy Cesta z nevolnictví
Petr Hampl je rozporuplná osobnost. Když jeho jméno zmíním před některými svými přáteli a dokonce i příbuznými, vztyčí varovně prst a upozorní mě na některé jeho nepřijatelné názory. A je pravda, že některé jeho názory jsou nepřijatelné i pro mě.
Nicméně: Ať už jsou názory a postoje Petra Hampla jakékoli, neznám mnoho lidí – a v České republice vlastně nikoho – kdo by tak srozumitelně a dobře pojmenovával některé skutečnosti, které považuji za tragické a nebezpečné. Mohl bych zmínit odpor k migraci, ale to není to hlavní, co mě na Petru Hamplovi zajímá. V této otázce mám celkem jasno. Mé postoje jsou asi méně vyhrocené než Hamplovy, jsem celkově poněkud laskavější (alespoň to o mně někteří lidé tvrdí), ale jde o otázky, s nimiž nějak vnitřně nezápasím. Co mě trápí – a kde nemám jasno, natož pak řešení – je skutečnost, že bohatí jsou stále bohatší a chudí jsou stále chudší, a pak i skutečnost, že velké nadnárodní korporace jsou silnější než jednotlivé státy a silou svých peněz vnucují společnostem neomarxistickou agendu. Tento proces ale chápu jen jaksi mlhavě (přiznávám se, že v tom nemám příliš jasno) a ani Hamplova kniha tuto mlhu zcela nerozptýlila. Nicméně problémy alespoň pojmenovává a do určité míry popisuje i mechanismy, které jsou ve hře. Možná nejsem dostatečně vzdělaný, ale neznám nikoho, kdo by tyto věci pojmenovával a popisoval, a dokonce i nabízel určité řešení. Předem prozradím, že Hamplovo řešení nepokládám za realistické. Nepřináší-li Hampl správné odpovědi, alespoň si klade správné otázky.
Co mě trápí – a kde nemám jasno, natož pak řešení – je skutečnost, že bohatí jsou stále bohatší a chudí jsou stále chudší…
Základní tezí je, že dnešnímu světu vládne „nová aristokracie“, kterou tvoří 3 – 5 procent populace (s. 18). Tato nová aristokracie (vysocí byrokraté a vysocí manažeři) „vytváří vlastní svět s vlastní morálkou, životním stylem, hudebním vkusem, stylem oblékání, kuchyní, pohledem na rodinu apod.“ (tamtéž). Hampl tvrdí, že „většina příslušníků nové aristokracie nemá žádné nebo téměř žádné kontakty s lidmi z nižších sociálních vrstev“ (s. 19).
Hampl tvrdí, že podobné rozvrstvení společnosti – tedy na aristokracii a zbytek populace – existovalo před vznikem národních států a rozvojem kapitalismu. Kapitalismus přinesl nepředstavitelný nárůst produktivity (s. 20) a rozdíly mezi vrstvami společnosti se začaly snižovat. „Sňatek knížete s pradlenou je skandálem, o kterém se mluví ještě po tisíci letech, zatímco sňatek předválečného továrníka s květinářkou je něčím sice málo pravděpodobným, ale nikoli děsivě skandálním.“ (s. 21. Zde můžete okusit nejen Hamplovy názory, ale i určitý literární humor, s kterým píše a který velmi oceňuji.) S nástupem globalizace a nové aristokracie ovšem toto sbližování a vědomí příslušnosti k jednomu národu mizí: „…manažer z pražské pobočky nadnárodní korporace nedokáže pochopit, proč by měl mít blíže k prodavačce z Nového Města nad Metují než k pasáčkovi z Mali. Ani jeden z nich není příslušníkem jeho kmene“ (s. 22). Národní stát je potenciálním centrem odporu vůči této nadřazenosti nové aristokracie (s. 28).
Nepřináší-li Hampl správné odpovědi, alespoň si klade správné otázky.
Hampl – podle mě pravdivě – konstatuje, že ačkoli se technologie neustále zlepšují, životní úroveň většiny obyvatel stagnuje nebo klesá. Úroveň škol se zhoršuje (s. 49).
Za období „s nejmenšími sociálními rozdíly v dějinách Západu“ považuje Hampl padesátá léta minulého století (s. 78). Byla to doba, kdy „společnost se stala celkem, kde lidé sdíleli přesvědčení, morální hodnoty a životní styl“ (s. 79).
Pak ale přišlo období, kdy „poprvé v moderních dějinách začaly univerzity produkovat tisíce naprosto nepotřebných absolventů a úřady sociálního státu začaly vytvářet programy prohlubující chudobu“ (s. 80). „Programy ‚války proti chudobě‘ vytvořily tisíce skvělých příležitostí pro lidi z vyšších tříd, ale situace chudých se přestala zlepšovat“ (s. 99). Na počátku těchto procesů napsal Friedrich A. Hayek svou knihu Cesta do otroctví, v níž popisuje počátek tohoto trendu. (Hampl mluví o „Cestě do nevolnictví“; název jeho knihy Cesta z nevolnictví je tedy narážkou na Hayekovu knihu.) K tomu se přidalo používání digitálních technologií: „V počítačovém světě je mnohem snadnější vytvářet mezinárodní komunity a fakticky se oddělit od svých spoluobčanů“ (s. 82). Jak funguje tento nový svět? „Nejvýznamnější rozhodnutí jsou často přijímána nikoli přímo v korporaci, ale v bankách a investičních fondech. Tamní manažeři už ani nepředstírají znalost toho, co podnik dělá, ale hodnotí vše podle výkazů. Přestalo záležet na lidech, přestalo záležet na strojích, přestalo záležet na kvalitě produktů. Zůstalo už jediné – bude z toho možné vyrobit správné účetní výkazy?“ (s.83). V tomto světě „i ti manažeři, kteří jsou dramaticky neúspěšní, odcházejí s dříve nepředstavitelnými zlatými padáky“ (s. 84). Pamatujete na finanční krizi z roku 2008? Ty zlaté padáky tehdy zaplatili daňoví poplatníci.
Přestalo záležet na lidech, přestalo záležet na strojích, přestalo záležet na kvalitě produktů. Zůstalo už jediné – bude z toho možné vyrobit správné účetní výkazy?
Hampl konstatuje, že „u naprosté většiny lidí je o jejich sociálním zařazení rozhodnuto už v okamžiku narození“ (s. 85). Potvrzuji: proto už „nefunguje“ americký sen, proto je u nás mizivá sociální mobilita. Platí to na obou stranách Atlantiku. Hampl dodává: Jako bychom se vrátili před průmyslovou revoluci.
Oceňuji, že Petr Hampl odmítá spiklenecké teorie. Neexistuje žádné spiklenecké centrum, které toto vše „řídí“. Je to vlastně mnohem horší: „Pár let úplné převahy progresivismu na školách a v médiích stačí k tomu, aby tisíc let vývoje bylo zahozeno a aby převládla tupá pověrčivost“ (s. 86).
V dalších částech knihy popisuje Hampl odlišnosti vývoje mezi Spojenými státy a komunistickým Československem a vysvětluje, proč vládnoucí byrokracie za komunismu nevytvořila plně rozvinutou „novou aristokracii“, a také proč a jak se Maďarsko vzepřelo globalizačním procesům. „Maďarsko je dnes asi jedinou zemí západního světa, kde se snižují rozdíly v životních šancích“ (s. 115). Máme o čem přemýšlet.
Neodpustím si jednu větičku z pojednání o odlišnosti Izraele: „Úspěšný evropský manažer je původní profesí šplhoun, úspěšný izraelský manažer je působní profesí bojovník“ (s. 118).
Úspěšný evropský manažer je původní profesí šplhoun, úspěšný izraelský manažer je působní profesí bojovník
Kniha pak obsahuje část věnovanou generačním rozdílům. Jsou to zajímavé úvahy, k nimž se ale nemohu vyjádřit, protože s tímto tématem mám málo zkušeností. Hampl konstatuje – a dokládá řadou myšlenek od jiných autorů, sociologů a demografů – že existuje doslova „nenávist“ mezi mileniály a předchozími generacemi. Jsem asi odstíněn svou rodinou. O politice diskutuji se svými šesti dětmi a jejich životními partnery, a do značné míry i s bratrem a jeho dětmi. Zastáváme nejrůznější názory a teoreticky bych se tedy měl „nenávidět“ zejména se svým mladším synem, jenž je sympatizantem Bernieho Sanderse. Jenže vědomí, že nějak patříme k sobě, že jsme jedna rodina, má pro nás zřejmě větší význam než politické názory.
Další, rovněž velice zajímavá část, je věnována neomarxismu, který ovládl západní university. Neodpustím si alespoň jedno pozorování: „Za ‚konstrukt‘ je označováno všechno, co se nelíbí anticivilizačním extrémistům – pohlaví, láska, tradice, morálka, národ… A když je něco označeno za konstrukt, má to být co nejrychleji zničeno… Pravý opak je pravdou. Je pro nás biologicky přirozené, že se navzájem utvrzujeme v určitých pohledech a že je předáváme svým dětem“ (s. 149).
Závěr knihy je věnován rozboru rozvrstvení naší společnosti na „Aktivisty a dozorce“, kteří prosazují globalizační neomarxistickou ideologii, dále na „masové pracovníky a spotřebitele“, kteří se v novém prostředí snaží přežít, ale uvnitř jsou spíše skeptičtí, dále na „nezávislé“, mezi něž patří zejména dělníci, řemeslníci a poskytovatelé služeb, kteří vědí, že k nové aristokracii nikdy patřit nebudou, sledují jiné životní strategie a uchovávají si nezávislé myšlení, a konečně „tajní rebelové“, kteří jsou zaměstnáni v korporátním prostředí nebo ve státní správě. Nejsou k režimu loajální, ale dávají si pozor, aby nevzbudili nežádoucí pozornost. Chtějí v korporátním prostředí vydělat peníze – a pak se věnovat budování něčeho jiného.
Hampl tvrdí, že potřebujeme ideologii a vizi. S ideologií problém není – všichni tuší, že je „přirozené hájit své dějiny, svůj jazyk, svou rasu a své území“ (s. 281). Problém je podle Hampla s vizí. Vize, kterou líčí, obsahuje na prvním místě obnovu samostatného průmyslu. Ta prý poskytne tisíce nových pracovních míst. Podobně tomu bude se zemědělstvím a výrobou potravin. Součástí vize je i zmenšení rozdílů mezi Prahou, velkými městy a venkovem. Dostupnější bude i bydlení. Hampl tvrdí, že se zvýší i potěšení z práce.
Hamplova vize se mi líbí, o tom žádná. Problém vidím v tom, že by patrně bylo možné ji uskutečnit ve Spojených státech, ale ne v relativně malém státě uprostřed Evropy. Ke vzpouře proti globální aristokracii by muselo dojít v mnoha evropských státech najednou. Její zásadní porážku v jednom národním státě si nedovedu představit a nepovažuji ji za realistickou.
Hamplova vize se mi líbí, o tom žádná. Problém vidím v tom, že by patrně bylo možné ji uskutečnit ve Spojených státech, ale ne v relativně malém státě uprostřed Evropy.
Přesto považuji Hamplovu knihu za nesmírně podnětnou. Nepřináší-li potřebné odpovědi, alespoň jasně a srozumitelně popisuje problém. Jsem si jist, že další myslitelé mají i díky Hamplovi na co navazovat.
Knihu o 295 stranách lze objednat na webových stránkách autora www.petrhampl.com. Předmluvu napsal v díle často citovaný sociolog Jan Keller.
