Miloš Mrázek: Recenze knihy Prolomení hradeb
Autora knihy Prolomení hradeb Petra Hampla jsem znal jen vzdáleně jako aktivistu antiislámského hnutí, které jsem příliš nesledoval. O knize s podtitulem Proč západní civilizace podléhá islámu a jaká je naděje na její záchranu jsem se poprvé dozvěděl, když jsem zaznamenal zprávu, že byla stažena z nabídky knihkupectví nakladatelství Karolinum na přímý zásah rektora UK poté, co mu knihu nahlásil jako závadnou jeden student. V liberecké Krajské vědecké knihovně pak prý byla zrušena beseda s autorem kvůli názorům, „které se neslučují s názory zastávanými knihovnou“. Stále jsem se domníval, že jde skutečně o aktivistickou publikaci, která může být předmětem odborného zájmu, ale sama bude mimo vědecký diskurz. Ostatně i vydavatelem je (alespoň mně) neznámé politicky angažované hnutí, nikoliv akademické nakladatelství.
…jde o prolínání, nikoliv však mísení, společenské angažovanosti a vědecké teorie
Když se mi však kniha dostala do rukou, shledal jsem, že předmluvu napsala významná osobnost české sociologie, prof. Jan Keller. Zaujalo mne i to, že dílo pravicového aktivisty (autor byl členem Svobodných a publikuje mj. na serveru Pravý prostor), jenž v knize hovoří o „ekologickém idiotismu“, kterým spolu s neomarxismem a feminismem „Západ otrávil svět“ (s. 50), nebo o globálním oteplování jako doktríně, která „při kritickém pohledu neobstojí“ (s. 88), podpořil tento dřívější duchovní vůdce českého environmentalického hnutí a současný europoslanec za ČSSD. Kdo v knize hledá něco jiného než politický manifest, ovšem nalezne mnoho společného v tom, jak oba autoři chápou a popularizují sociologii – jde o prolínání, nikoliv však mísení, společenské angažovanosti a vědecké teorie vystavené zjevně na stejném konfliktualistickém paradigmatu, tedy předpokladu, že dynamika společnosti je postavena na napětí mezi společenskými vrstvami. Petr Hampl sám v knize cituje Kellerův výrok, že „ještě nikdy v dějinách se nestalo, aby vládnoucí skupina shromáždila tak obrovskou moc“ (230). Prof. Keller ve své předmluvě přidává další unikát současné západní společnosti: „Žádná známá civilizace se v minulosti takto podivně nechovala,“ píše, když hovoří o „sebevraždě, o kterou se pokouší naše civilizace“ (s. 8). A právě toto je téma této publikace – analýza fungování mocenské elity a odpověď na otázku, proč vede, jak je sám přesvědčený, Západ k zániku.
„Žádná známá civilizace se v minulosti takto podivně nechovala,“ píše, když hovoří o „sebevraždě, o kterou se pokouší naše civilizace“ (s. 8).
Kniha tedy není primárně o islámu. Ze čtrnácti shrnujících tezí, jež autor na konci předkládá k falzifikaci, se islámu týká pouze jediná, v pořadí desátá: „Islám se vrací ke své civilizační logice, která je naprosto neslučitelná s logikou Západu“ (s. 287). Je ovšem pravdou, že v knize jsou i další závažná tvrzení (i o islámu), která se do tohoto souhrnu nedostala, takže přečíst si pouze 
20. kapitolu, která toto shrnutí obsahuje, nestačí k tomu, aby čtenář porozuměl veškeré argumentaci. Autor však těm, kteří nechtějí celé knize věnovat čas, napomáhá i tím, že každá (až na poslední jednadvacátou kapitolu) obsahuje rovněž shrnutí základních tezí, výmluvné jsou i samotné názvy kapitol (např. název 2. kap. „Hlavně o tom, proč nás mozek zrazuje, když ho potřebujeme nejvíce,“ nepatří k těm nejdelším). V každé kapitole jsou důležitá místa ještě zopakována ve zvláštním rámečku, což už mi přišlo poněkud rušivé (mám radši, když si to důležité podtrhuji sám). O to více překvapí, že kniha nemá obsah, což je patrně redakční nedopatření, které není jediné: např. soupis „problémů“ od strany 126, kde jen první je jako „první“ označen, a čtenář marně čeká, až bude upozorněn, že se píše o druhém atd.
Formát knihy tedy neodpovídá akademické publikaci, a autor ji takto ani nepředstavuje – proto zde není ani žádný poznámkový aparát nebo bibliografie. P. Hampl sám uvádí, že toto vynechal, protože by kniha byla „podstatně dražší“ a „nemohl by ji psát po večerech vedle práce, nejrůznějších politických aktivit a psaní článků“ (s. 15). Přesto ji představuje jako dílo sociologické – jako analýzu současné společenské situace, kterou představuje jako „průšvih, jaký Evropané nezažili už po generace“ (s. 12). Kniha má svůj relativně obsáhlý metodologický úvod, představuje teorii a nakonec své závěry předkládá k falzifikaci v popperovském smyslu chápání vědeckých teorií. (Ostatně právě metodologie sociálních věd v pojetí K. Poppera byla tématem autorovy rigorózní práce, zde.)
Podle autora je tomu naopak – společenská situace vytváří teprve prostor pro uplatnění ideálů: Nejdříve byl nedostatek otroků, pak přišlo křesťanství otroctví odmítající…
Ony metodologické kapitoly, které autor jako odbočky doporučuje jen zvídavějším čtenářům, jsou pro porozumění celkové argumentace ovšem velmi důležité. P. Hampl se v nich vymezuje proti teoriím fungování společnosti, které považuje za mylné a brání pochopení současné situace. Nejdříve je to chápání dějin jako vývoje a souboje idejí. Podle autora je tomu naopak – společenská situace vytváří teprve prostor pro uplatnění ideálů: Nejdříve byl nedostatek otroků, pak přišlo křesťanství otroctví odmítající (zde autor cituje Maxe Webera, s. 60–61). A dále:
„Nejprve fakulty vypěstovaly tisíce humanitních intelektuálů, pro které nebyla práce a potřebovali ospravedlnění pro revoluci proti zaběhaným pořádkům, potom se objevilo nadšení pro neomarxismus“ (s. 62).
Hampl se zde přitom výslovně hlásí k Marxově tezi o bytí předcházejícím vědomí (s. 64). Argumentaci zde uvedenou považuji za zajímavou, přesto mne nepřesvědčila, ale to by bylo na samostatnou stať. Kde mne autor naopak přesvědčovat nemusel, je jeho odmítání konspirační teorie dějin společnosti: Považuje to za nemožné, protože „každé spiknutí je nakonec odhaleno“ (s. 71). Ale nevím, jak moc bude úspěšný u těch, kteří skutečně za vším zlem vidí židozednáře nebo ilumináty. Sám píše: „Je velmi těžké prokázat, že něco neexistuje. Civilizační vývoj nicméně dokážeme pochopit výhradně na základě faktů, které jsou jasné a prokázané.“ A dodává: „Proto nepřijímám ani konspirační teorii o zlém Putinovi, který způsobil, že lidé na Západě přestali důvěřovat zkorumpovaným vládám“ (s. 72).
Tím si „nezávislý sociolog“ připravil odpověď na otázku, proč západní společnost, jak spolu s J. Kellerem říká, páchá sebevraždu. Odpověď hledá v analýze byrokracie, protože „v tuto chvíli již není realizován žádný plán“ (s. 306) a „všechny podstatné oblasti života moderní západní společnosti jsou řízeny byrokratickými aparáty“ (s. 281). Autor se zde vlastně vrací ke klasické sociologické teorii byrokratizace v duchu M. Webera, když hovoří o její iracionalitě, pokud jde o její samoúčelnost, dokazování si vlastní nepostradatelnosti a vytváření stále nových regulací pro živení samotného byrokratického aparátu:
Tím si „nezávislý sociolog“ připravil odpověď na otázku, proč západní společnost, jak spolu s J. Kellerem říká, páchá sebevraždu. Odpověď hledá v analýze byrokracie
„Když dnes přijde do školy inspektor, nevyzkouší děti, zda umí dobře počítat (jako by to udělal před sto lety), ale chce doklad, že příprava dokumentů zvaného vzdělávací plán proběhla v souladu s pravidly“ (s. 93),
říká Hampl a uvádí příklad školy dávané za vzor v práci s výpočetní technikou, ačkoliv počítačová místnost byla již několik let mimo provoz, čehož si inspekce nevšimla – zajímaly ji jenom dokumenty.
Tento obraz maluje na pozadí krize současné společnosti charakterizované úbytkem solidarity a vzdělanosti, nízké porodnosti, destrukcí rodiny, rozmáháním se internetové pornografie, nárůstem psychických poruch atd. (s. 81n.).
Společnost je rozdělena na „ty dole“ a elitní byrokraty coby podstatné složky vrstvy, kterou Hampl nazývá „nová aristokracie“, které se problémy běžného člověka netýkají. Její příslušníci žijí ve speciálních čtvrtích mimo reálnou společnost a vlastně nejsou nikde doma, jsou „absolutně mezinárodní“ (s. 114), mají svou vlastní kulturu, své ideály a měřítka dobra zla (s. 115). Popisuje je jako aristokraty nikoliv ve středověkém rytířském smyslu, jako „dvůr krále Artuše“, nýbrž jako „dvůr krále Ludvíka“, kde základem úspěchu je podlézání, intrikářství a názorová konformita (s. 111n.): „V horních patrech byrokratických aparátů a na královských dvorech jsou správné názory jednou z nutných podmínek přežití“ (s. 132). Důležitou součástí argumentace je teze, že byrokraté mají tendenci upřednostňovat myšlenky, které ospravedlňují jejich pravomoci, a tedy i totalitní ideologie, „jako feminismus, multikulturalismus a radikální ekologické směry, jejichž přívrženci okázale pohrdají občanskými svobodami“ (s. 136).
Jednou z hlavních tezí celé publikace je, že podpora emigrace tak není plánem mocných, ale spíše vedlejším produktem ve snaze o posilování kompetencí a nároků na řízení společnosti,
Jednou z hlavních tezí celé publikace je, že podpora emigrace tak není plánem mocných, ale spíše vedlejším produktem ve snaze o posilování kompetencí a nároků na řízení společnosti, jež se stává stále chaotičtější: „Čím větší problémy, tím lépe pro byrokracii“ (s. 140).
Mezi nižšími vrstvami jsou přitom důležití ti, kteří mají novou aristokracii jako svou referenční skupinu, proto si „osvojují politicky korektní názory a požadované vzorce chování“, a tak se jimi nechávají ovládat, manipulovat (s. 115). Paradoxně jsou tak ovladatelnější lidé ze vzdělanějších a bohatších skupin, kteří mají alespoň hypotetickou šanci, když ne přímo vstoupit, tak alespoň přiblížit se k novým aristokratům, připodobnit se jim, nebo jsou na nich existenčně závislí. Typickým příkladem jsou pro autora příjemci grantů na univerzitách a v neziskovkách.
Převzato z webu Náboženský infoservis
