Diskuze: Proč flexibilní pracovní trh vede k vyšší nezaměstnanosti

Zdeňka Pohlreicha nesdílím kvůli očkování. O tom jsme již dost pohádali a ještě pohádáme. Upozorňuji na úplně jiný zajímavý aspekt.

Slavný kuchař chtěl svůj podnik prostě zavřít, ale když zjistil, jak komplikované a nákladné je propouštění zaměstnanců, ponechal ho v chodu. Nevím, kolik takových případů je, ale poněkud to zpochybňuje tezi o výhodách tzv. flexibilního pracovního trhu. Připomnělo mi to situaci před mnoha lety, kdy jsem pracoval v nadnárodní korporaci. Propouštělo se, a když šéfové v Londýně zjistili, že v Německu je propouštění obtížnější (vyšší odstupné, souhlas rady zaměstnanců atd.), rozhodli, že se v Německu propouštět nebude a o práci přijde víc Čechů. Zkrátka, flexibilní pracovní trh není tak výhodný, jak většinou slýcháme.

Rozhovor se Zdeňkem Pohlreichem je k přečtení tady.

Takhle jsem to napsal ve středu 16. prosince, a z diskuze na Facebooku vybírám to nejzajímavější.

To potvrzuje výše řečené. Z poznámky Žarko Jovanoviče vyplývá (nejspíš správně), že v odvětvích, kde jsou vyšší plata a vyšší propouštěcí náklady, funguje stejný efekt ještě silněji.

Pojďme ale dál.

Za touhle poznámkou je představa, že nejdříve byl pracovní trh flexibilní (v té době Pohlreich nabral zaměstnance) a potom přišla ochrana proti propouštění. Ale tak to přece nebylo. Pohreich ty lidi zaměstnal v době, kdy pracovní trh byl neflexibilní.

Nejspíš narážíme na to, že je obtížné se vyrovnat s představou, že by státní regulace mohla být prospěšná. Ještě ostřeji je to vyjádřeno tady:

Logicky se nabízí otázka: Copak je „flexibilní pracovní trh“ nějakým cílem, který bychom museli naplňovat? K čemu je to vůbec dobré? Tuhle námitku také další diskutující vznesli a rychle se ukázalo, že není čím cíl obhájit, kromě neurčitého naznačování, že bez flexibilního pracovního trhu by nastal teror, odvlékání do koncentračních táborů, řádění tajné policie, a samozřejmě děsivá bída.

Zkrátka, klasické pseudo-náboženské myšlení. Pokud urazíte božstvo, je to váš konec.

Jádro argumentu říká, že kdyby nebylo propouštění tak drahé, tak by zaměstnavatelé víc přijímali. Z toho by ale mělo vyplývat, že v sousedních zemích, jde je propouštění daleko nákladnější a obtížnější, vzniká mnohem méně pracovních míst, a že je tam vyšší nezaměstnanost. Tak tomu ale není.

Proč model nefunguje v reálném životě? Jednoduše proto, že když firma nabírá lidi, tak neřeší propouštění, rozhodně ne na prvním místě. Podnikatel nebo manažer rozbíhá projekt, vidí příležitost a ty lidi prostě potřebuje. Mnohem víc řeší problémy, které bude muset řešit hned. Peníze na platy a odvod. Administrativní povinnosti. Školení. Doba potřebná k zapracování. To má v té chvíli větší význam než otázka toho, že bude někdy v budoucnu propouštět.

Když si zaměstnavatel není jistý nebo když člověka potřebuje jenom přechodně, řeší to agenturním zaměstnancem, prací na dohodu apod. Pokud by byla zákonná ochrana zaměstnanců omezena, možná by opravdu přibylo pracovních smluv, ale žádnou faktickou změnu by to nepřineslo. Lidé by pracovali pořád za stejným podmínek, pouze by se tomu říkalo jinak.

Ti debatující, co se zaměřují na praktické zkušenosti, vidí situaci opačně.  

Podobné zkušenosti líčí i někteří další. Závěr je shodný. Vysoké propouštěcí náklady chrání pracovní místa. Více flexibilní pracovní trh by tedy v důsledku přinesl ztrátu pracovních míst a vyšší nezaměstnanost.

Vyplývá z toho ještě další důsledek, který jsme v diskuzi neřešili. Vysoká ochrana zaměstnanců pravděpodobně přitahuje takové investory, jejichž záměry jsou dlouhodobé, a kteří jsou připraveni do lidí investovat. Odrazuje pak ty investory, kteří chtějí přijít, vysát a zmizet.

To je výborné shrnutí. Jenom ideologická zaslepenost nám často brání to vidět. A pan Kraus pokračuje.

To musím uvést na pravou míru. Klidně mi říkejte levičák, na nálepkách mi nezáleží. Ale celou tu pracovní legislativu beru pouze jako dočasné náhradní řešení. Až jednou budeme mít rozumnou vládu, měli bychom směřovat spíš k vytvoření prostředí, kde budou velice snadno vznikat pracovní místa. Pak pracující nebudou potřebovat byrokratickou ochranu, protože snadno přejdou do vlastní živnosti nebo se jim bude nabízet spousta příležitostí. Ono na to občas dojde i dnes. Sám jsem v posledních letech viděl několik případů, kdy byl zaměstnanec propuštěn v rozporu se zákonem, a místo stížností či souzení hned druhý či třetí den nastoupil jinam. Ale to, co je teď výjimkou, by mělo být pravidlem.

A pro doplnění ještě pohled zaměstnavatele.

Všimněte si, že pan Sýkora nevyvrací ani nezpochybňuje žádný z předchozích závěrů. Konstatuje pouze, že z pohledu podnikateli – zaměstnavateli přináší ochrana zaměstnanců spoustu nepříjemností. Což je v pořádku. Proto vydělávají majitelé firem více než zaměstnanci a těší se vyšší prestiži. Kdyby to neměli těžší, není žádný důvod, proč by na tom měli být lépe.