Čtyři otázky k budoucnosti levice

Vydání knihy Budoucnost levice bez liberalismu odstartovala velmi bouřlivou diskuzi, která probíhá na stránkách časopisu !Argument i při různých setkáních (nedávno třeba seminář Institutu české levice). V následujícím textu nabídnu pohled zvenčí, a snad i pár postřehů, které mohou být pro někoho cenné.

Levice viděná zprava

V mé sociální bublině jsme to vždy vnímali tak, že levice, to jsou ti lidé s rolexkami na golfových hřištích, jejichž manželky a milenky s kabelkami za statisíce. Oproti tomu pravice, to je autoopravář z našeho městečka, který ve své dílně tráví 12 hodin denně, má zlaté ruce a nikdy nezbohatne. Levice, to jsou botičky za dvojnásobek měsíčního dělnického platu na nohou miminka sociálně-demokratického premiéra. Nebo ministryně Tominová-Marksová, která nechala zlikvidovat provozovatelku malého vesnického krámku, když kontrola „odhalila“ že v tom krámku, který měla ve svém domě, jí pomáhal patnáctiletý syn. Privatizace bank do zahraničních rukou a investiční pobídky. Prostě jsme levici vnímali jako arogantní boháče, co se snaží zničit životní styl i životní úroveň chudých pracujících tříd. Do takového obrazu perfektně zapadají i nejrůznější radikální aktivisté, velmi často pocházející z vysokopříjmových rodin, kteří prosazují naprosto děsivá destruktivní opatření a poté dělají kariéru v korporacích nebo nadnárodních neziskovkách.

Netvrdím, že je to obraz oprávněný či pravdivý, ale takový dojem v části společnosti existuje. Až postupně jsem zjišťoval, že existují skupiny, jejichž pohled je zrcadlově obrácený. Taky tam vystupují lidé s rolexkami na golfových hřištích, ale ti v tom druhém obrazu zastupují pravici. Autoopravář z naší vesnice v tom obrazu neexistuje, zato tam jsou mizerně placení dělníci ve velkých provozech (kteří se kulturně od toho automechanika příliš neliší).

Každý se cítí být na straně chudých poctivých pracujících a všichni stojí proti boháčům a korporacím.

Všichni se tedy cítí být na straně chudých poctivých pracujících a všichni stojí proti boháčům a korporacím. Což rozhodně neznamená, že mělo nastat nějaké rychlé sbratření a selanka. Třeba proto, že my, kdo jsme přišli z liberální pravice, se pořád díváme s velkou nedůvěrou na státní regulační aktivity. Někdy je to tak, že to, co původně bylo zamýšleno na podporu pracujících, přinese ještě víc chudoby, zničí jejich životní styl, sebevědomí a morálku, a rozbije rodiny, takže v důsledku to z nich udělá bezmocné hračky těch nahoře. Nebo je to třeba opatření sice rozumné, jenže skutečným cílem je získat podporu pro politické změny, které chudé vrstvy připraví o poslední zbytky svobody. Netvrdím, že je to pohled oprávněný, ale tak to působí – viděno ideologickýma očima protistrany. Celý program demokratického socialismu je vnímán jako součást boháčského spiknutí. Tomu (žel) napomáhá i to, že levice často přistupuje k případným negativním důsledkům velkých státních programů nesmírně lehkovážně a že příliš snadno toleruje státní rozmařilost.

Proč potřebujeme levici

Zkrátka, pohled zleva je jiný než zprava a vždycky bude. Od některých, kteří na nás před pár lety plivali a kladli rovnítko mezi národní a nacistické, dnes slyším, že „každé skutečné sociální hnutí je národně osvobozenecké“ a jsem z toho nadšený. Ale neříkají to všichni. A celkově je tam cítit rozpaky. A když zkusíte hájit životní styl nižších vrstev (což zahrnuje také maskulinitu, ženskost, ale třeba taky fyzické tresty při výchově kluků), narazíte na rozpaky a nepřátelství. A to nebudu rozebírat dvojí metr v přístupu k militantních skupinám podle toho, jestli je rekrutují z dělnických vrstev nebo jestli se jedná o studenty (tedy budoucí manažery).

Nicméně navzdory tomu všemu musí mít každý rozumný člověk zájem na tom, aby se levice co nejrychleji vzpamatovala (ve starém původním významu toho slova), protože některé věci prostě umí lépe. A umí lépe ty věci, které momentálně nutně potřebujeme. Zastavit válečné běsnění. Zastavit naprosto šílené orgie nenávisti vůči „nepřátelským“ etnikům (jaké Evropa nezažila od roku 1945). Dostat pod kontrolu nadnárodní korporace. Přimět bohaté, aby se chovali slušněji k chudým. Ztlumit individualismus, který dnes rozervává celou západní civilizaci, rozumnou dávkou kolektivismu. A pár dalších bodů.

Chceme pomáhat lidem nebo chceme být kněžstvem střežícím určitou politickou doktrínu?

Netroufám si navrhovat, jak má levice postupovat – stejně jako bych se neodvážil radit katolíkům, jak mají uspořádat církevní záležitosti. Nabídnu nicméně několik otázek, které by bylo dobré si zodpovědět.

Mezi lidmi a idejemi

Chceme pomáhat lidem nebo chceme být kněžstvem střežícím určitou politickou doktrínu? Péči o doktrínu myslím v dobrém smyslu toho slova. Tedy nikoliv jako aspergovskou ztrátu citlivosti nebo inkviziční přístup, ale jako určitou metodiku. Jako ukázku doporučuji články Michala Hausera na !Argumentu. Všimněte si, že začíná u původu myšlenky, a pak tu myšlenku obhajuje. Současný český pracující s konkrétními zájmy, předsudky, obavami a osudem v jeho textu vůbec nevystupuje. Tím neříkám, jestli jeho argumenty jsou nebo nejsou pádné. Ale předmětem zájmu je doktrína.

Na první pohled je to otázka banální. Chceme přece zlepšit svět a pomoci svým spoluobčanům tím, že prosadíme doktrínu, která je správná (neřeším teď, jestli levicová, pravicová nebo jiná). Jenže ve skutečnosti musíme občas volit. Kolem nás žijí konkrétní lidé, kteří mají docela konkrétní problémy, a možná jim s tím naše politická doktrína pomůže. Jenže co když se ukáže, že jim tentokrát nepomůže? Žádná doktrína ani ideologie přece nemůže počítat se všemi budoucími situacemi.

Žádná doktrína ani ideologie přece nemůže počítat se všemi budoucími situacemi.

Strážci doktrín budou vždy osamělí. Nicméně pragmatický přístup otevírá cestu ke spolupráci a k vytváření smysluplných vítězných aliancí. Principiální otázku, jestli je správné zavádět minimální mzdu, můžeme položit i jinak: Bylo by v našem konkrétním případě v letošním roce více těch, kterým by vyšší minimální mzda zvedla životní úroveň? Nebo by bylo více těch, kdo by přišli o práci? V jakém poměru? To už je otázka matematicko-empirická, kde odpověď nezávisí na ideologii.

Budeme-li postupovat takto, brzy zjistíme, že více než 90 % politických problémů je takové povahy a že odpověď by měla být analytická než ideologická.

Nicméně ve skutečném životě chceme být vždy trochu jak těmi, kdo řeší problémy, tak i trochu strážci nějaké nauky. Otázka zní, v jakém poměru mají být tyto složky smíchány?

Mezi demokracií a spravedlností

Druhá otázka. Chceme lidem pomáhat i proti jejich vůli? Od kolegů a přátel i nepřátel na levici často slyšíme volání, aby všechna moc předána reálnému pracujícímu lidu. Jenže ti stejní lidé bojují proti populismu! A pokládají za naprosto samozřejmé, že ten reálný pracující lid zavede volnou migraci, radikální genderový program, nulové emise, jaderný útok na Rusko a já nevím, co ještě všechno.

Obávám se, že tenhle naivní přístup je do značné míry dán tím, že mluvčí nemá mezi přáteli ani jednoho typického dělníka nebo řemeslníka. I mezi autory !Argumentu převažují příslušníci vzdělaných a celkem blahobytných tříd, a nejspíš tak bude i mezi čtenáři (pozn.red.: redakce tuto autorovu domněnku nemůže potvrdit, !A má čtenáře velmi různé příjmy i věkem). Pak je snadné nevědět, že skutečná dělnická třída nechce migraci, a už vůbec ne islámskou. Že by nejspíš podpořila pracovní povinnost pro příslušníky etnických menšin. Že preferuje tradiční mužské a ženské role. Že se domnívá, že nebinární pohlaví je psychická porucha, ze které nevzniká občanské právo.

Co s tím? Jsem pro demokracii i pro ekonomickou demokracii, i když to povede k výsledkům, které mi nebudou sympatické? Nebo existuje nějaká hranice? Nebo ty lidi musím nejdřív převychovat a potom teprve zavádět demokracii?

Mezi pragmatismem a ideovou čistotou

Třetí otázka se ptá po přiměřenosti. V praktickém životě se totiž ukazuje, že fanatismus představuje větší problém než jakákoliv ideologie. Fanatičtí stoupenci různých ideologií si jsou navzájem k nerozeznání podobní. A platí, že mezi stoupenci jakékoliv ideologie se najdou blázni.

V dnešní době nemůže nikdo soudný zpochybňovat požadavek na radikální zvýšení korporátních daní a na ráznější zdanění manažerských bonusů, z toho ovšem nevyplývá nutnost podporovat fanatiky, kteří se na vesnické řemeslníky dívají jako na vykořisťovatele.

Asi každý je do určité míry konzervativcem v době, kdy aktivistické skupiny manipulují děti ke změnám pohlaví (a kdy existují informace o tom, že v řadě případů bylo důsledkem nevratné poškození mladého člověka). Nicméně z toho nevyplývá nutnost podporovat fanatiky, kteří chtějí vrátit evropskou společnost před reformaci nebo všem vnutit jakýsi historický model rodiny, který ve skutečnosti ani nikdy nepřevládal.

Naprostou většinu lidí znepokojuje agresivní a obtěžující byrokracie, ale z toho nevyplývá nutnost podporovat fanatiky, kteří by chtěli privatizovat vše, včetně policie, soudů a věznic.

Naprostou většinu lidí znepokojuje agresivní a obtěžující byrokracie, ale z toho nevyplývá nutnost podporovat fanatiky, kteří by chtěli privatizovat vše, včetně policie, soudů a věznic.

Mnohým by se líbilo podpořit podnikavost, ale z toho nevyplývá nutnost sympatizovat s magory, podle nichž je smyslem volného trhu identifikovat a „zlikvidovat nekvalitní spoluobčany“.

Příznivec jakékoliv ideologie má tendenci být na straně „svých“, i když vidí, že to přehánějí. Jak daleko ale mohu zajít? Jsem ochoten nechat se vydírat kvůli udržení členství v nějakém klubu? Je podstatnější ideologická spřízněnost, nebo schopnost racionální debaty napříč ideologickými směry?

Mezi úlevou a léčbou

Čtvrtá otázka. Jde mi jen o okamžitou úlevu nebo chci jít ke kořenům problémů? Takové otázky se kladou snadněji po porážce, nicméně význam mají vždy. Konec konců, já sám jsem v roce 2015 vyšel z otázky, proč evropské právo, zvyklosti i občanská práva tak snadno ustupují právu islámského; proč jsou evropské země de facto kolonizovány a proč se nikdo nesnaží zastavit radikalizaci islámských komunit. Řetěz příčin a následků vede k tomu, že náprava je neřešitelná bez rozbití ekonomického modelu, kde hrají klíčovou roli nadnárodní korporace.

Jestli někdo chce získat podporu některých oligarchů při obnově národní suverenity, musí se vzdát představy o jejich vyvlastnění.

Každá ideologie nabízí jednoduché řešení. Konzervativci viní ztrátu morálky, případně náboženství. Socialisté soukromé vlastnictví výrobních prostředků (přinejmenším těch největších fabrik), a liberálové zase tradiční vzory chování nebo příliš velkou roli státu. Do jaké míry pokládat takový výklad za závazný a do jaké míry jej podrobovat kritickému zkoumání ve smyslu formulace teorií a jejich posuzování? S tím je spojena otázka, jak daleko můžeme zajít a kdy je to ještě levicové (případně, kdy je to ještě konzervativní).

To jsou čtyři otázky. Jaké odpovědi převládnou, tak bude vypadat politické hnutí a taková bude budoucnost. Není žádná správná odpověď, jsou jen různé cesty.

Kdo s kým může spolupracovat?

Diskuze o budoucnosti levice je do značné míry otázkou, s kým spolupracovat. Jestli má mít konzervativní levice blíže ke konzervativní pravici nebo k liberální levici. Navrhuji jinou otázku. Které společenské vrstvy mohou společně hájit své zájmy. Každá taková aliance totiž vyžaduje kompromisy, přinejmenším dočasné.

Jestli někdo chce získat podporu některých oligarchů při obnově národní suverenity, musí se vzdát představy o jejich vyvlastnění. Může je omezit a zdanit, ale jen do té míry, aby si mohli udržet své postavení. Pokud se počítá s námezdně pracujícími, není možné zlikvidovat jejich kulturu. Nezbývá než respektovat, že jejich pojetí mužské a ženské role je jiné než u vyšších vrstev. Mají jiné namlouvací rituály. Jiný slovník. Jiné výchovné vzorce. V blahobytných vyšších vrstvách tato lidová kultura většinou vzbuzuje odpor a ten odpor plně sdílí i liberální levice. Nikomu takový postoj nevyvracím, ale není možné označovat lidovou kulturu za fašistickou, šovinistickou a sexistickou a přitom od těch lidí očekávat politickou podporu. Ano, jsou i záležitosti, které jsou patologické, ale těch je mnohem mnohem méně, než vyšší třídy tvrdí. Když si traktorista zapálí v hospodě startku, neohrožuje tím svět.

A je třeba respektovat i to, že městští intelektuálové mají také specifické zvyklosti a pěstují i takové vztahy, které jsou jinde pokládány za patologické. Pokud je chce někdo pokládat za své spojence, musí se s tím smířit.

Stačí připomenout, jak rychle se Marcuseho žáci z řad západních Zelených naučili milovat korporátní kapitalismus a podporovat útočné války.

Takový soupis by mohl dlouho pokračovat.

Ideologie jsou flexibilnější, než to na první pohled vypadá. Stačí připomenout, jak rychle se Marcuseho žáci z řad západních Zelených naučili milovat korporátní kapitalismus a podporovat útočné války. Ostatně, v každé velké korporaci dnes najdete oddělení boje proti kapitalismu.

Což znovu vrací k té nejzákladnější otázce: Které skupiny obyvatel mají tak silné společné zájmy, aby je to mohlo motivovat k tolerování rozdílných zájmů a zvyklostí a aby je nepojily srovnatelně silné zájmy s vrstvami antagonistickými?