O morálce a svobodě

Zbaví-se lidé všeho, co omezuje jejich svobodu, nebude výsledkem naprostá volnost, nýbrž otroctví. Tak nějak vidí svět všichni konzervativci, bez rozdílu smýšlení, vyznání a typu tradice. Oni tak vlastně vidí svět všichni lidé se zdravým rozumem. Logika v pozadí je jednoduchá. Když lidé nebudou „spoutáni“ morálkou, zvyklostmi a případně náboženskými předpisy, začnou se k sobě chovat tak, že se bude jednat o faktickou válku všech proti všem. Nezbyde, než aby se proti rozvratu a chaosu postavil diktátor, který zavede pořádek. A je vysoké riziko, že se kyvadlo vychýlí opačným směrem, např. proto, že diktátor neodolá pokušení zneužití moci.

Proto také všichni, kdo hájí politickou svobodu, kladou zároveň důraz na morálku a sebedisciplínu. A naopak platí, že bojovníci za neomezenou svobodu bez hranic a omezení zároveň požadují despotické vládnutí – od „pouhé“ cenzury až detailní řízení životního stylu z nějakého moudrého centra nepodléhajícího žádné kontrole.

Až sem na tom není nic nového. Všichni tomu tak nějak rozumíme. Záleží jen, z jakých politických východisek přistupujeme. Buran si ale neumí odpustit všetečné otázky.

Pokud k sobě svoboda a morálka patří, musí to opravdu znamenat, že morálka je příčinou a svoboda důsledkem? Co když je to naopak? Nebo, co když se jedná o společné důsledky nějaké další příčiny? Co třeba náboženství? Nebo typ výchovy. Nebo genetická výbava.

Svoboda nemůže přežít bez morálky, to je jasné. Ale může přežít morálka bez svobody? Odpověď je až buransky jednoduchá. Podstata morálky přece spočívá v tom, že vykonám něco dobrého i bez vnějšího přinucení, i když je to z krátkodobého hlediska nevýhodné. Není morálním aktem vrátit peněženku, pokud všichni vidí, že jsem ji sebral ze země. Morálním aktem je vrátit peněženku, když mě nikdo neviděl.

Svoboda nemůže přežít bez morálky, to je jasné. Ale může přežít morálka bez svobody?

To odpovídá i historické zkušenosti. Mravní rozhodování v sobě vždy obsahuje kus svobody, i v nejextrémnějších situacích. Vězeň ve vyhlazovacím táboře, který se postavil do fronty na plynovou komoru namísto spoluvězně, jednal naprosto svobodně. Možná to byla poslední zóny svobody, která mu ještě zbývala. 

To náš úvodní pohled otáčí, resp. doplňuje. Pořád platí, řečeno se Schumpeterem, že svoboda potřebuje „ochranný obal“ hodnot, morálky a institucí omezujících svobodu. Jenže také platí, že mravnost potřebuje „ochranný obal“ osobní svobody. Což vytváří neustálé napětí, kdy je zapotřebí udržovat nesmírně křehkou rovnováhu mezi svobodou a udržením řádu. Nepatrné vychýlení na kteroukoli stranu může vést ke kolapsu.

Publikováno v dubnovém čísle měsíčníku My.

RSS kanál

Přihlásit se k odběru RSS kanál