Jan Frank o východiscích politické filosofie BPI

Je tomu přibližně rok, co česká společnost začala intenzívněji „zpracovávat“ nejprve iniciativu Islám v ČR nechceme a poté spolek Blok proti islámu. Výsledkem je podle odhadů minoritní účast odpůrců islámu v Poslanecké sněmovně a k tomu v záloze soukromá sympatie v řádu přinejmenším statisíců občanů. Na straně druhé jsme svědky rezolutního odmítání Bloku proti islámu (BPI) coby extrémistů většinou médií, politiků a morálních autorit. Těžko zpochybnitelná masová latence bránit se muslimské imigraci opravdu ostře BPI legitimizuje. Rady moudrých příliš nefungují a hodit davy normálních lidí, které BPI nějak zaujal, do amorálního pytle asi tak snadno nejde. Čím to?

BPI: jen tupá islamofobie?

Proč v zemi s pár tisícovkami muslimů a zatím bez jediného teroristického útoku jako terč hněvu za teror ve světě a migrační krizi vítězí právě islám, ptají se tak často a pobaveně kritici BPI. Proč nevzniklo mírnější protiimigrační uskupení, nebo procenta nenaskákala Svobodným, ODS, proč se pozornost nestočila zpět k Václavu Klausovi, ptá se zas nejeden politolog. Islám je na paškále pochopitelně kvůli obavám z vývoje v blízkých zemích s dnes již milionovými muslimskými komunitami. Běžná a neadresná – v jádru stále dosti politicky korektní – protiimigrační rétorika některých politických stran se míjí účinkem. Kromě toho: může veřejnost zaujmout třeba název „blok proti imigraci“?

BPI proto vidí nutnost plotů na hranici, do migrantů by se podle něj mělo v krajním případě i střílet, přiznává nulovou toleranci ilegální imigraci.

Živitelem negativního mýtu o islamofobním hnutí je jeho šokující teze o rovnítku mezi zlem a islámem. Málokdo upírá BPI odpor k islámu jako soukromé přesvědčení (koneckonců komunismus za čiré zlo považovat oficiálně smíme), ale jako spolek je podezřelý z útoku na svobodu vyznání a skupinu obyvatelstva (o komunisty se ale tolik jako o muslimy nebojíme). Útokem na víru, neboť je nemorální a vykořenit se ani nedá, je BPI vyřízený pro intelektuální elitu, na masokostní moučce z muslimů, výroku šéfa BPI Martina Konvičky, si zas smlsnou média a političtí konkurenti. Opravdu se ale tímto dá cíl a směr BPI jednou provždy vytěsnit z politiky? Není to trochu škoda?

Král je nahý

Kromě pravidelné dávky ostré, přehánějící, ale určitě ne kriminální kritiky islámu tenhle spolek právě skrze ni formuje nový pohled na sociální realitu. Že se pranic nelíbí novinářům, intelektuálům a politikům, je naprosto logické. Hlavní neislamofobní teze blokistů jsou totiž poměrně vyzrálým výsměchem všem dlouhodobým politickým a kulturním  přetvářkám. Ty se staly definitivně směšnými v kataklyzmatu ukrajinských událostí a migrační krize. Jde nejen o výsměch, jde o vážně míněnou vzpouru. Cosi jako efekt nahého krále, nepřikrášlený pohled na realitu a trocha toho podzemního spiklenectví, to je základ popularity BPI. Ne pobídka k násilí a diskriminaci proti muslimům.

Hlavním ideologem BPI je sociolog Petr Hampl. Jeho myšlenky se vyplatí vnímat, ovlivňují stále více lidí. Také on je přesvědčený o úmyslu muslimů postupně obsadit Evropu a o tom, že i pro nás nastal svého druhu válečný stav. BPI proto vidí nutnost plotů na hranici, do migrantů by se podle něj mělo v krajním případě i střílet, přiznává nulovou toleranci ilegální imigraci. Lidé by měli nosit zbraně, projít výcvikem, tvořit domobrany, organizovaní muslimové u nás by měli být pod přísným dohledem bezpečnostních složek a měli by mít zakázáno islám veřejně propagovat. Dle blokistů je třeba zarazit zárodky tzv. islamizace, aby se situace nevymkla jako v západoevropských zemích. V podtextu všech těchto názorů je snaha ochránit naše hodnoty a svobody s důrazem na rovnost mužů a žen.

Moc bezmocných naruby

Zajímavější než toto islamofobní „minimum“ je soustava myšlenek, z nichž vyrůstají představy BPI o společnosti. Hampl nezapře svůj původ ve Svobodných, případně Klausův vliv. Vášnivě a mnohdy dosti trefně útočí na byrokratické politické elity využívající neproduktivní systém vzdělání, ideologii sociálního státu a myšlenku sjednocené Evropy k trvalému opanování politického prostoru. Zatímco ekonomičtí liberálové brojí spíše proti nastavení ekonomiky ve prospěch těchto lidí, Hampl více zdůrazňuje naivistický typ. Nit nenechá na studentech bizarních humanitních oborů, lidech z politických neziskovek, nejvyšších úřednících, většině akademiků nebo vyčpělých mainstreamových politicích. Dle stupně prohnanosti Hampl tyto lidi portrétuje en bloc v podstatě jako osoby omezené ve svéprávnosti, někdy jako vlastizrádce.

Islamofobové trochu připomínají husity: svou neučenou pravdu zatím razí jen slovy prostými a sláma jim tak trochu kouká z bot.

Kromě semknutosti jsou podle Hampla a jeho kolegů základními atributy tzv. „sluníčkářů“ multikulturalismus, europeismus, krajní sociální liberalismus, pohrdání vlastní zemí, libují si v přerozdělování masívních dotací do odvětví, kterým fandí, jsou líní, ale vysoce inteligentní, vesměs z dobrých rodin a jejich typickou akční jednotkou jsou organizace jako Člověk v tísni, genderisté, ekologisté apod. Tváří v tvář této síle Hampl rehabilituje naopak jako klíčové instinkty obyčejných, „bezmocných“ lidí, třeba i xenofobní a sobecké, ne však rasistické a násilné. V BPI za lék považují přímou demokracii a odvolatelnost politiků. Nastíněný politický program je potom směsicí prvků ekonomického liberalismu s nejedním prvkem socialistickým.

Možná jen cepy

Jako celek je teorie čských islamofobů, jakkoli zjednodušující a místy praštěná, v podstatě revolucí. Nechce brát nikomu majetek, vyvyšovat jednu část společnosti nad druhou, ani ji svazovat a podřizovat jednotlivce celku na národním principu. Útokem na demokracii posedlost Konvičkovců není, to spíše islám. Ono revolučno zde vychází ze strachu z ohrožení civilizace jako takové. A že by blokisté neuměli přinejmenším zčásti identifikovat žábu na prameni, se říct nedá. Ostatně nadávání na dekadentní a pacifistické elity (ironií dost často také z úst těchto elit samotných) se už stalo běžnou normou. Z BPI extrémisty dělá systematizace tématu a to, že na rozdíl od většiny s tím vším opravdu chtějí něco udělat.

Historická období jedno za druhým zanikají pod vahou omylů lidí, kterým hraje do karet. Když jsou u konce s dechem, jako je tomu v současnosti s těmi, kdo se po pádu komunismu více či méně upřímně fixovali na humanismus a lidská práva jako nástroj vlivu a moci, vždy se najde někdo, kdo je dorazí. Lidé z BPI to rádi udělají. Na jejich přání není nic zvláštního: aby svět řídili střízliví a duševně zdraví lidé vycházející na prvním místě z dogmatu zachování vlastního druhu, neuzavírající se už více v tragické minulosti, neustálém dušezpytu a pudovém sebepotlačování. Islamofobové trochu připomínají husity: svou neučenou pravdu zatím razí jen slovy prostými a sláma jim tak trochu kouká z bot. Už teď je ale jisté, že trefili žílu a v podstatě nabízejí více než ti, co pomalu balí kufry.

Zdroj: Bojkot Bloku proti islámu se nedaří

Jan Frank, Neviditelný pes