Pokus o analýzu situace Strany svobodných občanů po roce od eurovoleb

Je tomu přesně rok, co Strana Svobodných občanů dosáhla svého historického úspěchu. Zúčastnila se voleb a nevyšla z nich poražena. Přibližně 80 000 hlasů stačilo (zejména díky relativně nízké účasti) k získání křesla europoslance.  Byl to úspěch, za kterým se skrývaly tisíce hodin práce členů, značné finanční prostředky (v poměru k tomu, kolik si členové mohli dovolit, v porovnání s tím, co utrácí ČSSD nebo ANO to byly prostředky extrémně nízké), dobře vymyšlená reklamní kampaň, zvládnuté public relations… zkrátka, povedlo se všechno, co se povést mělo.

Mezi členy a příznivci strany převládala pochopitelná euforie. Jednoznačně převažovalo přesvědčení ,  že strana dosáhla milníku, kdy vyrazí prudce vzhůru ve voličských preferencích a během relativně krátkého času se stane v podstatě rovnocenným partnerem vládním stranám.

Vyjádřil jsem tehdy obavu, že se možnosti strany blíží svému vrcholu. „Kdyby byla za Svobodnými mizerná kampaň, měli by naději, že při dobré kampani můžou ještě zásadně vyrůst. Jenže ono už moc není co zlepšovat.“ (celé si to můžete přečíst tady), ale i já jsem předpokládal pokračování pozitivního trendu.

Zbědovaný favorit

Po roce ale vypadá situace úplně jinak. Strana Svobodných občanů se ve výzkumech pohybuje kolem jednoho procenta a ani největší optimisté nepředpokládají, že by se mohla dostat do příštího parlamentu. Členové postupně odcházejí nebo upadají do pasivity a vedení se tváří, že je vše v pořádku.  

O stavu, v jakém se strana nachází, nejlépe svědčí akce Liberland. V době, kdy se v české politice znovu rozdávají karty, se straničtí aktivisté věnují hře na paralelní svět. Těžko si představit hmatatelnější důkaz rezignace na reálnou politiku.

Bědný stav Svobodných ostře kontrastuje se stavem sesterských eurospektických stran, které všechny rychle rostou a stávají se ve svých zemích silami, které je zapotřebí brát vážně. Ani poslední volební neúspěch UKIP nemůže skrýt, že strana získala téměř 4 miliony voličů. Kromě Svobodných najdete v Evropě pouze jednu euroskeptickou stranu na cestě dolů – je jí Sulíkova Svoboda a Spravedlnost.

Bědný stav Svobodných ostře kontrastuje se stavem sesterských eurospektických stran…

Co odlišuje dvě zmíněné strany od svých evropských sester? To je zřejmé na první pohled. Mezi „Machovci“ i mezi „Sulíkovci“ se zformovala výrazná libertariánská křídla. Tak výrazná, že ve významné míře určují politiku strany nebo aspoň brání jiným myšlenkovým směrům se prosadit.

Libertariánské myšlení je už desítky let inspirativní pro řadu pravicových politických projektů, zde je však podstatný rozdíl v tom, že mezi Svobodnými se zformovala skupina dogmatického libertariánství. Skupina mladých lidí, která pohrdá většinou svých spoluobčanů, nazývá je „etatisty“ (nejhorší libertariánská nadávka), buduje jakýsi utopický projekt a cítí mravní oprávnění či dokonce povinnost tento utopický projekt vnutit většině spoluobčanů.  Dogmatické libertariánství je v tomto případě navíc spojeno s přesvědčením (převzatým z marxismu), že osvobození jedince je podmíněno likvidací dosavadní evropské kultury, morálky a systému hodnot. Zájemcům doporučuji ke čtení články pánů Pánka, Jaklovského, Numerata, Romana Kříže a dalších.

Jak vypadá sebevražda politické strany

Pokud je cílem politiky odradit voliče, dělají to libertariáni správně. Ale je tomu aspoň tak, že výměnou za odrazení běžných občanů přitahují nějakou jinou skupinu? I na to máme jednoznačnou odpověď. Dávají nám ji data Sociologického ústavu Akademie věd sebraná v době loňských eurovoleb. Indikátorem je vztah k islámu. Jak totiž známo, skalní dogmatičtí libertariáni nepokládají silám za hrozbu a naopak pokládají za hrozbu ty, kdo by chtěli islám omezovat.

Kolik voličů Svobodných nepokládalo islám za hrozbu, ukazuje následující graf. Jak je z něj patrné, jedná se o přibližně o 15% voličů Svobodných, tedy asi 12 0000 lid. Kdybychom chtěli být velkorysí, přijali předpoklad, že celá tato skupina představuje dogmatické libertariány a že ve společnosti existují ještě nějací další libertariánští voliči, můžeme se dostat až na 15 000 lidí, možná dokonce 20 000 (nezapomínejme, že tyto voliče není možné odebrat jiné politické straně vyjma Pirátů, mohou se rekrutovat pouze z těch, kdo zůstávají doma) . Pokud bychom naopak chtěli být přísní, dostáváme se někam k 5000. V každém případě to znamená, že voličů ochotných podpořit radikálně libertariánský program je tak málo, že i kdyby se všichni sestěhovali do jednoho středně velkého města, neprosadili by si v tom městě starostu. 

Zkrátka, poskytnout prostor dogmatickým libertariánům znamená spáchat politickou sebevraždu. V České republice i jinde na světě. Lidé nehlasují proti svým zájmům a voliči nejsou nadšení z představy, že nějací rozjívení mládenci budou experimentovat s jejich životy.

Dva scénáře dalšího vývoje

Před Stranou svobodných občanů jsou v současné době v zásadě dvě možnosti.

Za prvé. Rychle a razantně se zbaví skalně libertariánského křídla a odsune zmíněnou ideologii na poličku, kam se občas sahá pro inspiraci, ale kde žádná kniha není chápána jako závazná.  Pokud to udělají dost rychle, Svobodní se mohou stát krystalizačním jádrem, kolem kterého se spojí demokratické protibyrokratické síly. V tom případě se ovšem musí smířit s tím, že budou jedním z proudů, nikoliv proudem jediným.  Ideově by to znamenalo návrat k původním ideálům, s jakými byli Svobodní založeni.

Za druhé. Budou rozchod s libertariány odkládat, a přitom dále ztrácet voliče i členy, až se postupně stanou spolkem podobným Nezávislé erotické iniciativě nebo Cibulkově Pravému bloku. Povedou zábavný klubový život a budou se navzájem ujišťovat, že etatistický národ jich není hoden.  

Svobodní ještě šanci stát se krystalizačním jádrem, kolem kterého se spojí demokratické protibyrokratické síly. 

Která z těch cest to bude? V této chvíli jsou otevřené obě varianty, ale je podstatné, že jakékoliv očekávání vznikne, bude mít charakter sebesplňujícího proroctví. Pokud masa řadových členů (vesměs normálních soudných lidí) uvěří, že si libertariáni udrží své pozice, nebudou se příliš angažovat a předpoklad bude naplněn.  Pokud uvěří, že je ještě možné stranu zachránit, pak se angažovat budou a je možné, že listopadové volby místopředsedů skončí zvolením ostře lidově-konzervativního vedení.

Dynamika je ještě komplikována tím, že v posledních měsících se zformovaly minimálně tři konkurenční projekty se stejným programem (odpor vůči bruselské byrokracii, odpor vůči české byrokracii, omezování státní buzerace, prostor pro rozvoj drobného podnikání apod.) a že výraznější osobnosti uvnitř Svobodných jsou oslovovány konkurencí (nebo budou osloveny v nejbližší době). To není dobré pro žádnou politickou stranu a Svobodní rozhodně nemají přebytek osobností.  

Budoucnost České republiky není závislá na žádné politické straně. Ani na Straně Svobodných občanů.

Oba jevy se mohou snadno spojit. Pokud členové – osobnosti  ztratí naději rychlých změn v dohledné době, přestanou odmítat nabídky odjinud, zpětná vazba se uzavře a celý proces se urychlí.

Navzdory výše řečenému je můj závěr optimistický. Jestliže pouhý rok stačil k tomu, aby se strana posunula z vrcholu k zápasu o přežití, může pár měsíců stačit k posunu opačným směrem. A určité náznaky posunu pozitivním směrem vidět jsou (např. návrat Františka Matějky, jakkoliv jej můžeme pokládat za kontroverzního, jedná o skutečnou osobnost). Záchrana strany je ovšem podmíněna tím, že se ve vedení najdou lidé, kteří projeví dost odvahy a rozhodnosti. Druhá dobrá zpráva je, že budoucnost České republiky není závislá na žádné politické straně. Ani na Straně Svobodných občanů.