Jaký smysl má demonstrovat v Praze proti americké policii?
Otázka týdne z 12. června
To je otázka, kterou si položí každý, kdo viděl mladé cizince, jak si na Staroměstském náměstí hrajou na housenky.
Nebo kdo četl rozhovory s účastníky demonstrace – ty absurdní žvásty o tom, jak má být v České republice zrušena policie, protože to působí problémy v Minneapolis. Jak je možné, že jsou ti lidé tak hloupí?
Jenže se na to zkuste podívat z druhé strany. Jste mladý Američan, momentálně žijete v Praze, ale počítáte, že se časem vrátíte do USA. Budete chtít slušné místo, nejspíš nějakou manažersko-úřednickou pozici v korporaci. V Americe jsou samozřejmě i jiné příležitosti (třeba na farmách nebo v místních výrobních podnicích), ale ti, co se o ně budou ucházet, ti dnes nejspíš nejsou v Praze.
Nebo jste Američan, chcete v Praze zůstat a pracovat pro místní pobočku nějaké americké korporace.
Dříve či později vás čeká pohovor. K němu patří i to, že si vás personální trochu proklepne, jestli náhodou nejste rasista.
V každém případě vás dříve či později čeká pohovor. K němu patří i to, že si vás personální trochu proklepne, jestli náhodou nejste rasista. A co to? Když všichni demonstrovali proti rasismu, vy na žádném obrázku nejste. Na vašem profilu na sociální síti není ani zmínka. To je trochu podezřelé. A uchazečů je tolik. Ostatní se vzorně účastnili a mají své obrázky vystaveny. Tak proč by měl podnik riskovat potenciálního rasistu?
Je tedy jednodušší na ten staromák dojít a hrát si chvíli na housenku.
Jenže to ještě není všechno. Lidé, co pamatují normalizaci – nebo o ní slyšeli od starších – si mohou práci v nadnárodní společnosti představovat jako československý rok 1971. Pro některé to tak skutečně je. Nemluví o svých názorech, jednou ročně si odsedí školení o globální odpovědnosti, podepíšou nějakou výzvu a mají pokoj.
…třeba rozhořčení nad tím, jak Mistr Jan Hus bičoval své černošské otroky. Když je to bílý muž a má sochu na Staroměstském náměstí,
Jenže pro ty, kdo nemají nějakou unikátní znalost, začínají si kariéru teprve budovat nebo se chtějí vyšplhat výše, pro ty to tak jednoduché není. Pro ty neplatí jen povinnost odříkávat správné poučky, ale také povinnost prožívat správné emoce. Být nadšený z poslední verze podnikové produktové strategie. Být osobně pobouřený výroky Donalda Trumpa. Upřímně se dojmout poselstvím Gréty. Jásat nad novou verzí iPhonu. A aby toho nebylo málo, ti lidé se navzájem hlídají. Když emoce neprojevujete dost výrazně, všimnou si toho vaši „přátelé“ a máte problém.
City budoucího úspěšného manažera jsou tedy neustále k dispozici. Pokaždé, když média rozběhnou další kampaň, cítí nadšení, smutek nebo rozhořčení. Hluboké a nefalšované. Třeba rozhořčení nad tím, jak Mistr Jan Hus bičoval své černošské otroky. Když je to bílý muž a má sochu na Staroměstském náměstí, tak to tak přece musí být.
