Druhý pohled – old

O bruselských spiklencích (25. 7. 2024)

Respektuji, že mnozí moji přátelé jsou striktně proti jakémukoliv omezování svobody projevu. Nicméně já osobně ten postoj nesdílím. Nemám například nejmenší problém se zákazy zobrazování pohlavních orgánů ve veřejném prostoru. Chápu, že bychom měli chránit děti před materiály, které by jim mohly psychicky ublížit (které například zpochybňují jejich pohlavní identitu). Dokážu akceptovat zákaz výzev k násilí, pokud existuje riziko, že by to nějaký magor mohl vzít vážně. Jsem stoupencem zákazu veřejné propagace islámu. A dokážu pochopit, že chce-li být naše vláda ve válce, bude prosazovat válečnou cenzuru. To k tomu prostě patří.

Všechna tato omezení projevu ale mají něco společného. Jsou veřejně známá, jsou nějak definována, všichni o nich vědí a ideálně proběhla veřejná diskuze o tom, jestli to které omezení má být uplatňováno. Konec konců, právě teď probíhá diskuze, jestli mají být ve veřejném prostoru tolerovány informace podporující názor, že vláda Petra Fialy je neschopná, zkorumpovaná nebo obojí. V té diskuzi existují jasná stanoviska a rozhodne ten silnější. To patří k životu.

Teď se ale provalilo ještě něco jiného. A sice, že Evropská komise prosazuje tajná omezení svobody projevu. Prostě se v tichosti dohodne s provozovatelem nějaké platformy, že bude určité informace nebo určité názory mazat. Před veřejností to zatají. Nevíme jaké názory či informace a nevíme proč. To už nemá povahu ochrany obyvatel, ochrany zřízení ani jakéhokoliv jiného zájmu. To je čisté spiknutí proti demokratickým poměrům. Kdo je schopen prosazovat tajnou cenzuru, ten je schopen taky falšovat volební hlasy. Což není nadsázka. Radikální tvrdé jádro příznivců liberální demokracie pokládá za morálně správné falšovat volební hlasy a schvaluje vraždy politických oponentů.

O společenském dobru a společenských levárnách (25. 7. 2024)

Před pár dny jsem zmiňoval J D Vance, že veřejné dobro musí mít přednost před obchodními zájmy.

Ta základní námitka, kterou jsem slýchal od mládí a která je pořád silná, ovšem zní, že veřejné dobro se nedá definovat ani měřit a že každý šejdíř může cokoliv prohlásit za společenské dobro a tahat z ostatních peníze. Což se taky často děje. Jakmile slyšíme o veřejném dobru, je na místě veliká obezřetnost.

Jenže proti tomu stála naivní představa, že pokud něco prosazují korporáty a soukromníci, zařídí trh, že to buď bude rozumné nebo to sice bude nerozumné, ale zaplatí to zákazníci, což je jejich problém. Jak jsme byli naivní!

Dnes už máme jednoznačnou zkušenost, že korporáty prosazují spoustu věcí minimálně stejně šílených jako státní správa a že mají v zásadě neomezené možnosti přenášet náklady na spoluobčany. A že když nasadí dost masivní reklamu, dokáže spoustu lidí přimět k sebepoškozujícímu jednání. Že to, co může dávat smysl z hlediska účetnictví jednoho subjektu, je zoufale nevýhodné z hlediska většiny.

Zkrátka, ono to chce stejnou obezřetnost všude. A že něco nedělá stát, to ještě vůbec neznamená, že je to dobré a že bychom se neměli bránit.

Co se v Čechách upeče… (24. 7. 2024)

Včera jsem tu zmínil, že od příslušníků lokální české nové aristokracie (z nichž každé je zároveň uchazečem o členství v aristokracii globální) nebylo příliš prozíravé, když úplně zbytečně uráželi Donalda Trumpa.

Na druhou stranu bychom tomu ale neměli přikládat jakoukoliv důležitost. Pokud se Donald Trump stane prezidentem, nemůže od něj Petr Fiala, Petr Pavel a celá jejich mocenská skupina čekat nejmenší podporu. Ale žádné podpory se jim nedostávalo ani od dosavadního prezidenta – kromě pár fotek. Naopak se dá čekat, že mladý Soros a další mezinárodní zločinci budou své české chráněnce podporovat i nadále.

on reason and the good life

Pro prezidenta Trumpa nebude Česká republika dost důležité, aby ztrácel čas tím, že bude vyrábět problémy místním potentátům.

České mocenské záležitosti budou vybojovány v České republice.

Střízliví Republikáni (24. 7. 2024)

„Jaké díry ve střeše je třeba opravit? Pro Trumpa je to snížení inflace, uzavření hranic, obnova ekonomiky, ochrana amerických dělníků a vytvoření lepšího vzdělávacího systému,“ cituje USA Today Trumpova syna na nedávném sjezdu Republikánské strany.

Všimněte si, jak je to střízlivé a konsensuální. Samozřejmě, že to bude vyžadovat zlomit moc LGBT lobby. Samozřejmě, že to bude vyžadovat ostrý střet s bankéři, kteří vydělávají na mezirodním pohybu kapitálu. Samozřejmě, že k tomu možná bude zapotřebí udělat čistky v tajných službách. Ale to jsou pomocné technikálie. Cílem není vyčištění tajných služeb ani boj s LGBT magory. Cílem je, aby se v Americe dobře žilo.

A taky si všimněte, že se úplně vyhýbá otázkám morálky a životního stylu. Za tím je přesvědčení, že když budou věci dobře nastaveny, dobrá vznikat dobrá pracovní místa, poroste životní úroveň a lidé se budou dívat do budoucnosti s optimismem, lidé si vyberou takový životní styl, který bude funkční. Že nemusí být vychováváni k tradičním nebo jakýmkoliv jiným hodnotám.

Harrisová versus Trump (23. 7. 2024)

Proti Trumpovi už nestojí dementní Biden, ale obyčejně hloupá Harrisová. Tedy politička, která i v rámci osobností Demokratické strany představuje druhou ligu. V primárkách roku 2020 byla jednoznačně nejslabším kandidátem. Co ji kvalifikuje na prezidentskou kandidátku? Že zatím nedokázali sehnat nikoho jiného.

Na to, jaké jsou šance, mohou být různé názory, a ty názory taky zaznívají. Zajímavější je, co říkají výzkumy veřejného mínění. Některé americké agentury již několik let pokládají otázku „koho byste volil, kdybyste měl na výběr mezi Harrisovou a Trumpem?“ Výsledky jsou publikovány na RealClearPolitics. S Harrisovou to vypadá velmi podobně jako s Bidenem. Ukazují na Trumpův náskok do pěti procent a ve většině „swinging states“, což je náskok slibný, ale nikoliv nepřekonatelný. Druhý zajímavý zdroj jsou sázkaři, protože ti bývají mnohem spolehlivější než analytici. Podle sázkařů má Harrisová mnohem nižší šance, než měl Biden.

Nic z toho neznamená, že bychom už mohli Trumpa považovat za prezidenta. V roce 2016 vypadala Trumpova záležitost ještě začátkem srpna jako úplně ztracená, vyměnil manažera a dokázal vyhrát. V roce 2020 vypadal Trump v dubnu tak neporazitelně, že sponzoři Demokratů nechtěli dávat peníze na úplně ztracenou kauzu. V červenci se dostal do problémů a nakonec prohrál.

Když chybí obyčejná zdvořilost (23. 7. 2024)

Nicméně v tuto chvíli je Trump favoritem a můžeme spekulovat, co to znamená pro místní českou pobočku nové aristokracie, tedy pro oligarchickou struktura, která zvítězila ve studené občanské válce a v tuto chvíli neomezeně vládně v České republice.

Když totiž Petr Fiala, Petr Pavel a další vykřikovali, že „patříme na Západ“, neměli na mysli západní civilizační okruh, nýbrž jednu konkrétní část západních elit. A ta momentálně nevyhrává.

Nejzajímavější na tom je, že ti lidé nejsou schopni normálního postoje, kdy jednoho podporují a vůči druhému projevují chladný zdvořilý nezájem. Jednoho musím neomezeně vášnivě milovat a akceptovat od něj cokoliv, druhého musím zběsile nenávidět. Proto ty úplně zbytečné iracionální urážky Donalda Trumpa. To je davové chování typické.

Horní Volta s raketama (22. 7. 2024)

Ze záplavy v zásadě nezajímavých komentářů o tom, že Biden odstoupil z prezidentského závodu (a fakticky rezignoval na roli místo prezidenta) trčí článek Curtise Yarvina. Ten totiž upozornil, že způsob, jakým puč proběhl, je typický pro zkorumpované diktatury v Africe či Latinské Americe a ještě před pár lety by byl kdekoliv na Západě nemyslitelný.

Prezident odjede na svou soukromou chatu, a pak se v tisku objeví článek, že rezignoval. Je Biden autorem zveřejněného textu? Téměř jistě ne. Podepsal ho? Nevíme. Pokud ano, rozuměl, co vlastně podepisuje? Možná. Je ještě naživu? Možná ano, ale není to úplně jisté. Je držen v domácím vězení? Nevíme.

Zato víme, že rezignovat nechtěl a že na jeho podporu vystupovali někteří guvernéři z jeho politické strany.

Fascinující je, že to nikoho neznepokojuje. Nikomu to není divné. Prostě to patří k rysům režimu.

Kdyby Vladimír Putin odjel na daču a potom TASR (nebo jak ta jejich agentura teď jmenuje) zveřejnil dopis o jeho rezignaci, okamžitě by se vyrojily otazníky a spekulace. Někde by se možná začala formovat domobrana na podporu cara Vladimíra. K jejich politické kultuře mizení vůdců nepatří. K americké už ano. Tím neříkám nic pozitivního o ruském politickém systému, konstatuji pouze, že americký degeneroval do ještě horší podoby.

Curtis Yarvin taky připomíná, že to nemusí být podobu tvrdého střetu. Joe Biden nikdy nebyl bojovník. Je to intrikán zvyklý dělat, co se od něj očekává. V tom byl celý život trénován a proto byl vybrán do funkce. Pokud se setká s nátlakem, je pro něj úplně samozřejmé podrobit se. Formálně máme politický systém založený na tom, že v žele stojí osobnost. Jenže ve skutečnosti máme politický systém neschopný osobnosti vytvářet. To nemůže fungovat.

Mimochodem, kdyby zmizeli Petr Fiala nebo Petr Pavel a na webu se objevil rezignační dopis, bylo by to někomu divné?

O nesnesitelném Hamplovi (22. 7. 2024)

Před časem koloval vtip o knězi, který sahal jeptišce na koleno. Jeptiška ho napomínala slovy „Otče, pamatujte na žalm 109.“ Kněz se zastyděl, stáhnul ruku, ale doma si pak žalm nalistoval. Stálo v něm: „Jdi dále a hledem, směřuj výš a nalezneš štěstí.“

Desetitisíce lidí se tomu zasmály, tisíce to sdílely na sociálních sítích a několik manažerských guru to zařadilo do programu svých kurzů. No, a jeden Hampl otevřel Bibli a žalm 109 si nalistoval. Samozřejmě tam ta věta není. Ani žádná podobná.

Jenže ono je to tak pokaždé. Všechno jde tak hezky dohromady a šťouravý Hampl si cosi kontroluje. Když slovutný profesor vypráví o nápisu nad vchodem do Nadace Gatesových, spousta lidí je konsternována, ale Hampl si vybrouzdá, jestli tam ten nápis opravdu je. Není. Když si jiní dělají kariéru na větě „Nebudete nic vlastnit a budete šťastní,“ Hampl si zkontroluje, jestli ta věta v té knížce opravdu je. Není tam. A tak je to s důkazy o falešném útoku na dvojčata, o tom, že Američani nebyli na Měsíci, že Pfizer varoval před spajky, které vyzařují z očkovaných lidí a tak dále. To k dotazům, proč jsem za černé listině nejen v mainstreamu, ale i ve velké části alternativních médií. A já si prostě neumím pomoct.

Nicméně není to tak špatné. Mám přesně tolik příznivců, abych se mohl věnovat své práci, zkoumat, co mě baví a dělat to poctivě.

O humanitárním vraždění (21. 7. 2024)

Třetinu voličů Demokratické strany mrzí, že atentát na Trumpa nebyl úspěšný. Nebo možná ještě víc. Ale třetina to otevřeně přiznala ve výzkumu veřejného mínění. Jak vyplývá z analýz statistika Erica Kaufmanna, je tento názor spojen se silou přesvědčení. Čím silněji je člověk přesvědčený o hodnotách prosazovaných Demokratickou stranou, tím spíš schvaluje vraždu politického oponenta. Vyplývá z toho, že drtivá většina skalních příznivců Demokratické strany by vraždu Donalda Trumpa schválila a podpořila.

Jsou důvody domnívat se, že v naší části světa to není jiné. Drtivou většinu skalních příznivců Progresivného Slovenska by potěšila vražda Roberta Fica a tvrdé jádro příznivců Pětikoalice by pokládalo za správné zavraždit Andreje Babiše.

Tohle už není o okrajových skupinách magorů. Konec konců, jak velká část voličů Adolfa Hitlera by schvalovala všechny jeho děsivé brutální postupy (kdyby o nich věděla)? Určitě ne všichni. Možná právě ta třetina. Označovat současné liberální demokraty za fašistické hnutí není přehnané. Od plného propuknutí násilí nás dělí pouze jejich zbabělost, celková setrvačnost a to, že příliš mnoho jejich odpůrců je ozbrojeno.

O výchovných cenách energií (21. 7. 2024)

Evropská komise rozbíhá další řízení proti Maďarsku. Tentokrát nejde o migraci ani neziskovky, ale Maďarsko se provinilo příliš levnými energiemi. Ano, čtete správně! Podle názoru Evropské komise mají členské státy povinnost zařídit, že energie pro obyvatele budou drahé.

Komentáře analytického serveru Századvég k tomu říká, že cílem unie je převychovat obyvatele, aby si zvykli na život v nevytopených bytech, s omezeným užíváním teplé vody atd. Toho lze dosáhnout tak, že jim energie zdražíte a jim prostě nezbude než změnit životní styl. Orbánova koncepce, podle níž nemají ani ti nejchudší trpět zimou a hladem, je pro EU nepřijatelná.

Mimochodem, přesně o téhle motivaci unijních politik (a politiky české vlády) často hovoří Ilona Švihlíková.

O mezinárodních smlouvách (20.7. 2024)

Mnozí jsou vyděšeni ukrajinsko-českou smlouvou o vojenské spolupráci. Ale jsou to obavy přehnané. Mezinárodní smlouvy mají totiž jednu skvělou vlastnost. Nedodržují se. Nikdy. Za žádných okolností. Buď je určité jednání v něčím zájmu a pak by to ten stát udělal i bez smlouvy. Nebo se změní zájmy či dojde k výměně vlády, a pak je lhostejné, co je napsáno na nějakém papíře.

Což, mimochodem, platí i o americko-české okupační smlouvě. Podstata celé záležitosti spočívá v tom, že oni jsou silní a chtějí mít možnost využívat naše území ke svým válečným tažením (co kdyby ho někdy potřebovali). My jsme slabí a nejsme schopni tomu zabránit. Navíc nemáme vládu, která by byla schopna manévrovat, smlouvat nebo to za něco vyměnit. To je celé. Jestli je k tomu taky něco podepsáno, to nás nemusí zajímat.

Jak frustrující! (20. 7. 2024)

Tajné dohody patří k politice. Jsou sice z principu nezávazné, nicméně přesto vyjadřují momentální postoje dvou či více stran (nebo aspoň ochotu ty postoje předstírat). Jenže když podepisuje tajnou dohodu Petr Fiala, má to určité speciální parametry. Například že se u toho musí fotit a obrázek rozesílat do médií. Každý přece musí vidět, jak mu to slušelo. Pak je z toho poprask a vláda postupně naznačuje jednotlivé detaily z té smlouvy, kterou nikomu neukážou. No a nakonec se zjistí, že to ukrajinská vláda pověsila na internet. Jak typické.

Co ta smlouva říká? Že i když Ukrajinu nevezmou do NATO, Česká republika se k ní bude chovat, jako by v NATO byla. A ještě víc! Slíbíme jim toho ještě mnohem víc, než by jim slíbilo NATO. A dáváme najevo, že se chceme co nejvíc zapojit do války.

Je za tím pořád stejná mentalita. Česká liberální oligarchie strašlivě touží po válce s Ruskem. Jenže země nemá žádnou válečnou techniku ani bojovou sílu. No tak ať na nás Rusové aspoň zaútočí! Kéž by to tady rozstříleli. Měli bychom 8 milionů mrtvých a čeští politici a intelektuálové by mohli chodit na washingtonské bankety jako příslušníci hrdinného národa. Jak by tam byli obdivováni! To by byl život! Třeba by o nich i natočili film. Jenže jsme pro Rusy příliš nezajímaví. Brannou moc nemáme. Zbrojní průmysl nemáme. Jsme příliš daleko od Ukrajiny, než abychom mohli sloužit jako překladiště zbraní. Tak aspoň děláme rámus kvůli každému vyrobenému dronu, podepisujeme zbytečné smlouvy a hanobíme ruské hroby. Kéž by si nás všimli a poslali sem pár raket! A ono pořád nic. Jak frustrující!

O volném trhu a svobodných lidech (19. 7. 2024)

Včera jsem tu psal o odmítnutí ideálů volného trhu J.D. Vancem. Někomu to může připadat divné, protože ve vzduchu visí omyl o údajném vztahu mezi trhem a svobodou. Když si můžu koupit, co chci, jsem svobodný. Když prosazuji zákaz prodeje nějaké věci, jsem nesvobodný. Je to divné už na první pohled. A jenom dlouhodobá masivní propaganda způsobuje, že nad tím nepřemýšlíme.

Navíc to je opravdu složité a vyžaduje to pochopit, že člověk je do značné míry rozpornou bytostí. Že se v jednom člověku potkávají různé touhy a postoje, které mohou být v rozporu. Že jeho srdce může být nadchnuto pro různé ideály, které nejsou vždy zcela slučitelné. Zákazník Petr Hampl volí levnější jablka a nestará se o následky. Občan Petr Hampl chce chránit české zemědělce, protože si uvědomuje, že jejich případný kolaps by měl katastrofální důsledky pro nás všechny. Priority zákazníka Petra Hampla jsou do určité míry ovlivněny i jeho politickými postoji (takže si raději koupím dražší české jablko, ale nesmí být zase příliš drahé) a priority občana Petra Hampla jsou do určité míry ovlivněny jeho zákaznickými postoji (takže při politickém rozhodování myslím na svou peněženku). V každém případě je ten vztah složitý a není pravda, že v jedné části své osobnosti bych byl více svobodný než v jiné.

Tohle není žádný nový objev. Takhle to  – byť se použitím složitějších výrazů – popsal už před 200 lety pruský filosof Hegel. Někdy je člověk veden touhou po osobním prospěchu, jindy občanskými postoji. Podle Hegela je ta složka osobnosti, která se prosazuje prostřednictvím politiky, ušlechtilejší. Nejsem si tím úplně jistý.

Nicméně přesto by bylo dobré se k tomu rozdělení vrátit. A především se potřebujeme zbavit stupidní pověry, že trh rovná se svoboda. Skutečnost je taková, že trh je skvělý nástroj pro řešení některých problémů. Nic víc, nic míň.

O rentiérském kapitalismu (19. 7. 2024)

Keith Woods v článku, na který jsem tu už upozornil, připomíná, že 80% obyvatel Velké Británie dává za bydlení třetinu příjmu nebo víc. To znamená, že britský ekonomický model už není tím modelem, kde lidé vyrábějí různé věci (nebo služby) a vyměňují si je mezi sebou.

Typický britský občan vytvoří nějakou hodnotu, o tu se rozdělí se svým zaměstnavatelem, zaplatí daně a ze zbytku odevzdá minimálně třetinu (často víc než polovinu) majiteli nemovitosti. To je model, který odpovídá středověkému nevolnictví nebo ukrajinským dělníkům, kteří jsou „vlastněni“ mafií. Majitelé pronajímacích nemovitostí bohatnou, ostatní chudnou. Prostupnost mezi oběma třídami je velmi nízká.

To je to, čemu se v poslední době říká „rentiérský kapitalismus.“ Zdrojem bohatství není podnikání ani proletářská práce, nýbrž renta.

Jak to vzniklo? Kde je problém? Zapomněli jsme, že byt nemůže být vlastnictvím ve stejném smyslu jako koloběžka nebo náramkové hodinky. Zapomněli jsme, že musí existovat spousta omezení, kdo co může vlastnit, kdo komu může co prodat a co se dá zdědit. Pokud jsou pravidla nastavena nesprávně, společnost degeneruje ze společnosti práce ve společnost rentiérskou.

Konec reaganovské aliance (18. 7. 2024)

Server Unherd včera přetiskl článek Jamese Donalda Vance, který tam byl původně publikován v roce 2019. Základní poselství je, že konzervativci se mají rozejít s volnotržními liberály. Samozřejmě, že stát nemá se plést lidem do života, když nemusí. Samozřejmě, že je dobré respektovat tržní pravidla. Ale pokud trh určí, že neurovědci si vydělají víc prací pro provozovatele sociálních sítí než léčením nemocí, je to nepřijatelné a do hry musí vstoupit stát. Je nesmyslné říkat rodičům, že jejich děti nemají trávit čas na mobilech a zároveň tolerovat, že někdo prodává věci vyrobené s cílem vytvořit závislost.

Už jsme zapomněli, že kdysi dávno stáli konzervativci a tržní liberálové stáli politicky proti sobě. Až v 70. letech mezi nimi vznikla aliance, jejíž nejviditelnějším představitelem se stal Ronald Reagan. To je ale u konce. Zcela jistě budou i nadále existovat proudy spojující konzervativní hodnoty s ideály volného trhu, ale v politické diskuzi budou hrát okrajovou roli. Možná budou schopny tvrdě a výstižně kritizovat současný způsob vládnutí, ale nebudou schopny přispět k hledání řešení.

Ostatně, sám Vance to ve zmíněném článku píše docela jasně. „Konzervativci stojí před otázkou, čemu dát přednost. Veřejnému dobru nebo obchodním zájmům.“ S tím, že veřejné dobro musí dostat přednost a že je tu od toho stát, aby to zajistil.

Zkuste si představit, že by někdo v roce 1995 požadoval, aby stát chránil veřejné dobro proti trhu. Nemyslitelné. Ale ta doba skončila. Že něco chce trh, to už není argument.

O anarchotyranii (18. 7. 2024)

Americký novinář Keith Woods nedávno zavedl termín anarchotyranie. Je tím myšlen stav, kdy bezpečnostní složky přestanou řešit zločiny jako přepadení, vloupání či vražda a místo toho se zaměří na trestání nesouhlasu s vládou (dezinformace, nenávistná řeč, popírání genocidy atd.). Typickým případem je Velká Británie, kde policie začala fakticky ignorovat vloupání (jsou vyšetřena méně než tři procenta a padají symbolické tresty), ale kde jsou každý rok zatčeny tisíce lidí kvůli nesprávným příspěvkům na internetu. Kam by to až mohlo zajít, ukazuje americké hnutí Black Lives Matter, které požaduje úplné zrušení běžné policie a velmi tvrdý postup vůči politické opozici.

Zase se tím vracíme do prastarých dob, kdy královi lidé řešili zločiny proti královskému majestátu, ale bylo jim jedno, jestli Honzík okradl Pepíka. Zločiny mezi lidmi řešila místní komunita nebo místní feudál nebo nikdo. Krále to prostě nezajímalo. V některých zemích si oběť zločinu musela práci policie zaplatit, pokud o ni stála. Málokdo už si uvědomuje, jak obrovský pokrok znamenala myšlenka, že vláda chránit bezpečí všech obyvatel žijících na určitém území a jejich majetky. Jak buřičská a revoluční ve své době byla.

Jako bychom se i v téhle oblasti vraceli do před-osvícenských časů, ovšem s tím rozdílem, že seznam potenciálních zločinů proti majestátu je neuvěřitelně rozsáhlý a neustále se rozšiřuje. Každé gesto, každé slovíčko, každá myšlenka může být trestným projevem nenávisti. Tak tomu ve středověku rozhodně nebylo.

Trumpův mozek (17. 7. 2024)

O Jamesi Donaldu Vancovi, které si Donald Trump vybral za kandidáta na viceprezidenta, toho bylo v posledních hodinách napsáno dost. Nechci se vracet k jednotlivým výrokům nebo postojům a vypíchnu pár podstatných věcí, o kterých se nepíše nebo píše velmi málo.

Za prvé. Trumpova volba je riskantní. Viceprezident je většinou vybírán tak, aby oslovil nějakou skupinu voličů, kterou nedokáže oslovit prezident. To rozhodně není Vancův případ. Vzorný trumpovec, který osloví trumpovce. Nicméně Trumpova pozice teď působí tak silně, že si to možná může dovolit.

Za druhé. Ann Coulter kdysi napsala, že Trumpův mozek se jmenoval Steve Bannon. A skutečně. Po rozchodu s Bannonem ztratil prezident Trump orientaci. Od té chvíle už neprosadil nic a nejspíš ani nechápal, jaké síly a jaké mocenské hry se kolem něj dějí. Fungoval jako symbol, pronášel silné projevy, ale nepokusil se o narušení mocenské struktury. James Donald Vance je čtenářem Curtise Yarvina, které zde často cituju jakožto nejlepšího současného analytika moci v západních společnostech. Žádné konspiračky, ale pracné hledání zákonitostí a práce s historickými paralelami. Neúprosný cynismus, s jakým se vůbec nezdržuje řečičkami o údajné demokracii. Když v rozhovoru pro Breitbart Vance označil za hlavního nepřítele mezinárodní finanční oligarchii, věděl přesně o čem mluví, a byl to Yarvinův vliv. Vance si velmi dobře uvědomuje, že největší hrozbou pro západní společnost je islám. A jakožto viceprezident nebude možné jej odstranit z Trumpova okolí (jako se to povedlo s Banonem). Zkrátka, je slušná šance, že Donald Trumpa bude podruhé prezidentem nejen se odvahou, ale i s mozkem.

Za třetí. James Donald Vance vyrostl v prostředí chudých pracujících vrstev a neprošel elitářskou převýchovou. Což je dokonalá kombinace – lidový třídní instinkt, vysoká inteligence, vysoká psychická odolnost a dobré vzdělání.

Zkrátka, vypadá to až příliš dobře. Ale do voleb je ještě víc než čtvrt roku.

A obyvatelé malých amerických kolonií si musí být vědomi, že je žádný Američan nebude osvobozovat. A že pokud nějaký další Soros bude nadále korumpovat místní elity, v Americe to nikdo nebude řešit. Naše vlastní boje si musíme vybojovat sami.

Co Trump může změnit a co ne (16. 7. 2024)

Trumpovy akcie jdou rychle nahoru a když jeho výhra není zdaleka jistá, je na místě otázka, co by znamenala. Setkáme se s názory, že se liberální demokracie brzy zhroutí podobně jako socialismus v roce 1989. Setkáme se s názory, že skryté mocenské struktury stejně Trumpovi nedovolí nic měnit. A se spoustou stanovisek mezi tím. Pokusme se o realistický pohled.

Samozřejmě existují různé mocenské bloky a zájmové skupiny a ani prezident není dost silný na přímý střet. Nicméně jak nedávno napsal Curtis Yarvin, mezi různými skupinami deep-statu často probíhají spory a prezident může být tím, kdo mezi nimi rozhoduje. Trumpovo prezidenství by téměř jistě znamenalo, že převáží ta část americké elity, která chce zastavit podporu fašistického režimu na Ukrajině, najít rozumnou dohodu s Ruskem a soustředit se na hlavního nepřítele – Čínu. Což je pro malé evropské státy skvělé.

V jiných věcech (třeba migrace nebo transgenderové zneužívání dětí) jsou ty skupiny jednotné. Tam nepořídí nic. Minule nedokázal prosadit plot na hranici s Mexikem ani za čtyři roky. Během jeho prezidentování sice byly pronášeny skvělé projevy, ale moc liberálně-demokratických struktur dále rostla. Islamizace Ameriky i světa postupovala. Politické neziskovky a liberální univerzity získávaly na agresivitě. Média se radikalizovala. Protibělošský radikalismus, útoky na pohlavní identitu dětí, migrační násilí…to vše postupovalo i za Trumpa. Americké velvyslanectví v Praze i za Trumpa podporovalo Gay Pride. Ani stíhání Assangeho nebylo zastaveno. Je velká otázka, jestli Donald Trump dokázal vůbec pochopit, o co jde.

Na druhou stranu, velmi dobrá zpráva je, že jako viceprezident J.D.Vance, mladý radikál bannonovského typu. V rozhovoru pro Breitbart se nezdržuje výmluvami na neomarxismus, ale jako nepřítele jasně identifikuje nadnárodní korporace, investiční fondy a mezinárodní kapitál.

Tak nebo onak, změna probíhá v Americe. V českém prostředí radikální mocenskou změnu čekat nemůžeme. Ta nejlepší možnost je Babišovo volební vítězství a další kolo studené občanské války. Což by znamenalo obrovské zlepšení proti současné situaci.

O ukrajinských uprchlících a migrantech (16. 7. 2024)

Část politické opozice začíná mluvit o požadavku vracet Ukrajince na Ukrajinu. Jsem proti. Kromě kriminálníků. To, že jsme Ukrajině ukradli půl milionu lidí, je jediný přínos té nesmyslné války. Ukradli jsme jim půl milionu lidí s návyky relativně podobnými našim a vysokou ochotou pracovat. To se povede málokdy.

Jenže dostat je k nám, to je ta snadnější část. Ta obtížnější je tvrdě pracovat na jejich asimilaci. Vyvíjet tlak, aby se z nich rychle stali Češi i ve smyslu jazyka a životního stylu. Postavit statisíce levných bytů a vytvořit statisíce pracovních míst. Bez toho nás čeká mnoho let chaosu a frustrace.

I na těch levných bytech a nových pracovních místech by někdo mohl vydělat. Jenže by to byli spíš podnikatelé, kteří něco reálného vyrábějí nebo staví, než finančníci. A v tom to je.

Statečnost a odvaha proti válce (15. 7. 2024)

Názorně jsme viděli, jak nepatrná náhoda může rozhodnout o osudu celých civilizací. Stačilo, aby jedna kulka letěla o pět centimetrů napravo, Donald Trump by byl po smrti a nic by nestálo v cestě skupině lidí, pro které je jaderná apokalypsa menším zlem než, že by Rusové unikli trestu (ať už ho zasluhují nebo ne).

Jenže kulka o pár centimetrů napravo neletěla a Trump posílil. Nevíme, kolik voličů tím získá. Jeho příznivci ho nepokládali za zbabělého ani předtím a jeho odpůrci mu zazlívali úplně jiné věci než malou bojovnost. Mnohem podstatnější ale je očekávání. Jakmile vznikne pocit, že ta událost Trumpa posílila, nebude žádný silnější kandidát chtít na Bidenovo místo. Sníží se ochota pracovat v kampani. Sníží se ochota dávat peníze. Trumpa už může zastavit jenom nějaká obrovská chyba. Čímž není řečeno, že ji neudělá.

Není ale všechno jenom dílo náhody. Není náhoda, že Donald Trump prokázal neuvěřitelnou statečnost. V situaci, kterou nemohl mít nacvičenou. Zatímco mnoho jiných by se zhroutilo (vzpomeňte si na hysterické reakce českých liberálních politiků, když dostanou nepřátelský e-mail), Trumpovou přirozenou instinktivní reakcí je chuť bojovat. Ikonickou fotografii se zaťatou paží a vlajkou v pozadí si lidé budou prohlížet ještě po generacích.

Mimochodem, jsme svědky zajímavého paradoxu, kdy stateční lidé vystupují proti válce a zbabělí ubožáci volají po bojích bez konce (přičemž nepřichází v úvahu, že by se jich měli účastnit oni sami).

Marine a její deep-state (15. 7. 2024)

Marine LePenová se nechala až neuvěřitelně snadno přehrát Macronem, nicméně zůstává významnou francouzskou političkou a není vyloučeno, že nakonec její čas přece jen přijde.

Zajímavé je přiznání, že i ona má svůj deep-state, tedy kruh velmi bohatých a velmi mocných lidí (jde o dvě rozdílné skupiny), kteří jsou v neformálním kontaktu, kteří ji tiše podporují. Někdo by snad řekl, že je stejně jenom hra elit, ale pro nás obyčejné lidi je obrovský rozdíl, jaká je elita momentálně u moci. Rozdíl v cenách jídla, v cenách energií, v úrovni školství, sociálních programech, kvalitě pracovních míst a samozřejmě míře bezpečí.

Porozumět lidskému štěstí (14. 7. 2024)

Mezi odbornou veřejností převládá názor, že peníze přinášejí životní štěstí do určité míry. Když člověk nemá na nájem a do poslední chvíle čeká, jestli ho vyhodí na ulici, to nepřináší dobré pocity. Když je manželka zoufalá, protože děti nemají co jíst, to k psychické pohodě taky dvakrát nepřispívá. Když se dítěti vysmívají ve škole, protože nemá stejný telefon jako ostatní, tak se to dá zvládnout, ale poněkud rizikové to je. A tak dále. Všechno se týká těžkostí, na které bohatí nenarazí.

Jenže při dosažení určitého příjmu přestává životní štěstí narůstat. Lidé s luxusními vozy se necítí v průměru šťastnější než lidé se starými kraksnami. Po přestěhování ze skromného bytu do luxusní vily se člověk cítí šťastnějším, ale za pár měsíců si zvykne a všechno vyvane. Totéž při zchudnutí.

Co na to ale data? Tři sociologové si dali práci s tím, že rozebrali desítky výzkumů, které byly v různých zemích realizovány. A výsledky (publikováno na serveru PsyPost) nic moc. V mnoha případech nebylo vlastně nic prokázáno a v dalších případech si zjištění navzájem odporovala. Zkrátka, vypadá to, že ten jev je daleko složitější, než jsem popsal výše. Nebo že máme pod jedním označením rozdílné jevy.

Což neznamená, že jsme narazili na problém, který by byl neproniknutelný. Prostě to bude chtít víc námahy, víc teorií (z nichž většina se nakonec ukáže jako chybných), víc zkoumání a nakonec tomu porozumíme. Jako se vším.

O ozdravení národních financí (14. 7. 2024

Když budete chtít ozdravit finance ve státě, budete muset dělat nepopulární opatření, dočetl jsem se kdesi. Opravdu? Opravdu by bylo tak nepopulární přinutit státní energetické podniky, aby dodávaly vlastním lidem a firmám velmi levnou energii? Opravdu by bylo tak nepopulární podporovat české firmy? Opravdu by bylo tak nepopulární znovuvybudovat domácí průmysl? Možná by bylo dost nepopulární učit matematiku a fyziku místo genderu, ale většina těch opatření by se setkala s masovou podporou.

A bez takových opatření je principiálně nemožné státní finance ozdravit. Ano, před generací existovala škola, která tvrdila, že státní finance mohou být ozdraveny omezením zdravotnictví a sociálních výdajů. Nicméně výsledky, který stoupenci té školy dosáhli, jsou tak katastrofální, že to může nadále doporučovat jen nějaký zaslepený fanatik.

Radikálové, kam se podíváš (13. 7. 2024)

V posledních dnech tu upozorňuji na výroky a události, které ukazují nejen směřování k šílenství, ale také radikalizaci uvnitř ostře vymezených názorových bublin. Vedoucí zahraničního zpravodajství televize Prima označuje Ronalda Reagana za člověka s hippiesáckou mentalitou. Hippiesáckou mentalitu má podle něj každý, kdo neusiluje o co nejrychlejší eskalaci k jaderné apokalypse.

Vrchní soud v Praze zase označuje za Putinova pomocníka každého, kdo má za to, že normální rodinu tvoří muž a žena, případně jejich děti. A abychom byli spravedliví, můžeme připojit ty opoziční skupiny, které označují za ovce každého, kdo nevěří, že útoky 11. září byly nejen inscenovaným představením, ale ještě tam režiséři přidali úplně zbytečné vyhození jednoho domu navíc, aby dali tajné znamení konspiračním teoretikům.

Spory a různá stanoviska byla vždycky, ale je naprosto nemyslitelné, že by před generací byl označován za pomocníka nepřátelské mocnosti někdo, kdo je proti sexu před svatbou. Ztrácí se racionalita jakožto společná půda. Není žádný typ argumentace a vedení sporů, který by byl přijatelný pro všechny. A nejspíš strany konfliktu ani nevědí, že by něco takového mohlo existovat. Vědí to specialisté někde v ústavech akademie věd a ti raději nevystrkují nos, aby taky nějakou neslízli.

Vracíme se do temných před-osvícenských časů.

Fialovy nové naděje (13. 7. 2024)

Tak se Petru Fialovi rýsují – kromě korespondenčních hlasů – další dvě naděje na udržení vlády další čtyři roky. Jmenují se Stačilo! a Přísaho-motoristé. Obě ta uskupení udělala skvělý výsledek v eurovolbách, ani jedno z nich nevypadá na překročení pětiprocentní hranice ve volbách parlamentních, ale společně odsají opozici přes půl milionu hlasů. I kdyby Babiš s Okamurou dali nakonec dohromady stojedničku, s Petrem Pavlem na Hradě to nebude stačit (a navíc s ústavním soudem, který jim odsouhlasí absolutně cokoliv). Opozice potřebuje výraznější vítězství.

Být normální je proruské (12. 7. 2024)

Vrchní soud v Praze odpálil předevčírem bombu. Jak z jeho rozsudku vyplývá, každý, kdo není fanouškem duhové rodiny a kdo má za to, že existují pouze dvě pohlaví, je spojencem Vladimíra Putina a může být odpovídajícím způsobem veřejně hanoben.

Nejde o exces jednoho úchylného soudního senátu. Jde o názor mezi příslušníky vládnoucí skupiny široce akceptovaný, jak o tom nejlépe svědčí jejich twitterové účty.

Do kategorie „proruský“ tak spadá přibližně 80% obyvatel České republiky.

Kdo zapátrá v paměti, možná si vzpomene na relativně nedávnou rétoriku o tom, jak Rusko bojuje za tradiční rodinu. Podle mě je to hloupost. Rusko bojuje o vlastní přežití a je mu lhostejné, jak to vypadá s rodinným životem v evropských zemích. Nicméně tehdy se šíření té myšlenky trestalo. Teď je to oficiální stanovisko a trestá se opak.

Tím se dostáváme k zajímavému rysu současného režimu. Jakýkoliv výrok člověk pronáší, vždy čelí riziko, že to bude v budoucnu prohlášeno za nesprávné a bude potrestán. Zní to šíleně, nicméně vzorní přívrženci režimu se v tom umí pohybovat jako ryba ve vodě.

Stratégové a hlupáci (12. 7. 2024)

Pokud přestaneme zakrývat, že Volodymyr Zelenský je docela obyčejný diktátor a jeho režim zkorumpovanou fašistickou diktaturou, znamená to, že podporuje Rusko? Naprosto ne! Ty dvě věci nesouvisejí.

Česká republika je součástí bloku, který je odhodlán Rusko zničit za jakoukoliv cenu, protože má za to – nejspíš oprávněn – že pokud Rusko zničeno nebude, zhroutí se světový řád založený na pravidlech určovaných americkou vládou. Nekomentuji, jestli je dobře nebo špatně. Jsem prostě občanem státu, pro jehož vládu je to priorita.

Bylo by legitimní prohlásit, že abychom tohoto strategického cíle dosáhli, musíme podporovat odporný kyjevský režim s vraždami novinářů, mizením odpůrců a střelby do lidí, kteří chtějí uniknout ze země. Prostě proto, že ruské vítězství by způsobilo ještě mnohem víc zla.

Když Američani podporovali Stalina proti Hitlerovi, mohli mít přesně tenhle pocit.

Jenže taková úvaha vyžaduje určitou míru racionálního myšlení. Konec konců, nebylo by na tom nic divného. Američani to takhle dělali v Latinské Americe desítky let. Jenže časy se mění a mozky slábnou. Zfanatizovaný dav, který dnes vládne, není schopen takové úvahy. Primitivní myšlení potřebuje mít věci jasně rozdělené. Jedni krásní, stateční, poctivý, voňaví, moudří….(ty podporujeme) a druzí hnusní, smradlaví, zlí, odporní, zbabělí atd. Mozek v režimu primitivního myšlení není schopen akceptovat nic, co se tomu vymyká.

V hlavě Volodymyra Zelenského (11. 7. 2024)

O jednání maďarského premiéra s ukrajinským diktátorem Zelenským toho bylo napsáno dost. Byl to rozumný krok. Když nechceme válku s rizikem eskalace do jaderné apokalypsy, musíme jednat i s fašistickými režimy, jako je ten ukrajinský.

Nicméně různé zajímavé detaily se do médií dostávají postupně. Třeba to, že diktátor Zelenský podle všeho opravdu věří, že se Rusko zhroutí. Stačí vydržet! Pak samozřejmě dává smysl posílat každý den na smrt další stovky Ukrajinců. Protože ten den přibližuje vítězství. A stane-li se Zelenský vítězem na Ruskem, nikdo už nebude řešit příšernou korupci, vraždy, mučení a všechny ty kousky jeho režimu, o kterých pravidelně referuje Amnesty International a píše New York Times.

Je možné, aby člověk přesvědčil sám sebe o něčem, co zjevně není pravda? Za jiných okolností bychom řekli, že to není problém. Že se to děje běžně. Možná nám ale nedochází, že se to může dít i vysokým představitelům, kteří si mohou obstarat i jiné informace než ostatní. Pokud chtějí.

O Izraeli a Židech (11. 7. 2024)

Když lidem dáte kus země a umožníte jim bojovat a bránit tu zemi, uděláte z nich dobré lidi. Když lidi se stejnými geny nastrkáte do pozic bankéřů a obchodních šejdířů v zemi, ke které nemají vztah, uděláte z nich špatné lidi. Vysoká inteligence bude spíš na závadu, protože s tou je vždy spojeno pokušení podvádět ostatní.

Tohle je klíč k porozumění židovství a Izraeli. Izraelští hrdinové, kteří čelí džihádu a proti nim židovské obce, které se od džihádistů nechávají kupovat. V Americe takoví Židé požadují odstranění desatera přikázání jakožto křesťanského symbolu, který je prý uráží. Ve skutečnosti je to židovský symbol, ale kdo by to řešil. Vrchní rabín ve Francii podpořil před volbami islamisty. A hanebné vystupování vedení pražské židovské obce během migrační krize snad nemusím připomínat.

Nemám potřebu to detailněji komentovat. Jenom podotýkám, že by to nemělo vést k závěru, že všichni lidé s židovskými geny jsou stejní a podle toho posuzovat Izrael.

O ezotérické ekonomii (10. 7. 2024)

„Nejsem ekonom, ale domnívám se, že akce (a ceny zboží obecně) stoupají, když jsou lidé optimističtí ohledně jejich budoucí hodnoty a pesimističtí ohledně jejich budoucí hodnoty. Neexistuje nějaká reálná hodnota akcií či derivátů, která by byla nezávislá na názorech a očekávání investorů.“

To je z knihy profesora Seligmana, předsedy Asociace amerických psychologů (a dle mého soudu nesmírně zajímavého myslitele, byť lidsky poněkud odpudivého charakteru). A jak pokračuje, hlavní příčinou krize bylo to, že lidé byli příliš pesimističtí. Nevěřili, že i když mají nekryté papíry typu šmejd, stejně to půjde nahoru. Kdyby lépe věřili, k žádné krizi by nedošlo.

Co je to jiného než ezotérika?

Martin Seligman má pravdu. Neexistuje žádná reálná hodnota cenných papírů nezávislá na našich mínění a pocitech. Jenže jak může dopadnout ekonomický systém, kde o zbohatnutí a zchudnutí rozhoduje jediné – momentální pocit publika.

To nejhorší v nás (10. 7. 2024)

Někdy války tvoří hrdiny a tvoří národy, ale často také v lidech vyvolávají to nejhorší a nejodpornější, co se v nich skrývalo a co mělo zůstat spát. Třeba tohle.

O co jde? Kazetová munice je munice, která se rozprskne a zabije strašně moc různých lidí. Vojáků i civilistů. Když ji někam vystřelíte, nedokážete řídit, koho bude zabíjet. Jestliže základní morální pravidlo říká, že vojáci by se měli zabíjet mezi sebou a nezabíjet okolní civilisty, kazetová munice je přesným opakem.

Mohla by nějak poškodit či dokonce zastavit Rusy? Samozřejmě, že ne! Rusové vítězí nad NATO díky převaze v dělostřelectvu, raketách a dronech. To kazetová munice nijak neovlivní. Neútočí ve velkých pěších formacích. A když jsou vojáci v krytu nebo obrněném vozidle, kazetová munice jim neublíží.

Proč tedy ustupovat od jejího zákazu? Jenom proto, abychom byli hnusní, zlí, krvelační. Abychom vedli válku tak, aby umírali co nejvíc lidí, kteří s tím nemají nic společného a nemohou se bránit.

Tohle dělá z lidí válka. Z litevské vlády, z Matyáše Zrna i z dalších.

Koho podporují antimigrační veteráni (9. 7. 2024)

Z rozhovoru pro Parlamentní listy:

“Radikálně opoziční hnutí se změnilo tak, že už se nemohu pokládat za jeho součást, i když s mnoha lidmi a skupinami nadále sympatizuji a snažím se je podle možností podporovat. Antimigrační hnutí, ve kterém jsem byl aktivní, prosazovalo názory a stanoviska, jaká zastávalo více než 90 % populace. Dnešní alternativa se vymezuje vůči většinové veřejnosti a je pro ni typické, že spojuje rysy politického hnutí s rysy náboženskými.

Vedle toho je podstatné, že se posunulo celé politické spektrum. Zejména Andrej Babiš a jeho ANO jsou dnes mnohem nesrovnatelně radikálnější než před pěti lety. Z pohledu bývalého místopředsedy Bloku proti islámu bych řekl, že dnešní ANO má k našim ideálům blíž než jakákoliv jiná politická síla.”

Vedle toho ale také říkám, že ačkoliv SPD momentálně prochází krizí, je před ním velká budoucnost a že je docela dobře možné, že z marketingových komet (Stačilo!, Motoristé) vyrostou skutečné opoziční síly.

V duchu už slyším výtky, že Andrej Babiš se s globalisty dohodl v té nebo oné věci a udělal spoustu kompromisů. Samozřejmě to je pravda. Ale mají to snad ostatní jinak? Asi mám příliš dobrou paměť, ale příliš dobře si pamatuju, kdo podporoval masovou migraci a označoval její odpůrce za “fašisty a extrémisty”. Ujišťuji vás, že není ani jedna opoziční strana, která nemá na významném místě aspoň jednoho takového člověka.

O metapolitice (9. 7. 2024)

Jako moudro týdne jsem zveřejnil myšlenku francouzského filosofa Alaina de Benoista, že jsou období nevhodná pro politiku, kdy by se měli vzdělaní lidé zabývat spíš “metapolitikou”, tedy šířením myšlenek.

Doplním k tomu, že nejde jen o to, aby se rozšířila opoziční ideologie, ale ještě důležitější je, aby lidé v opozici osvojili dostatečně přesné myšlení. Právě přes nepřesnosti totiž podléháme propagandě nebo se dostáváme i do vlastních pastí. A sice tak, že zaměňujeme věci, které jsou podobné, ale nejsou stejné.

• Bránit svou zemi je trochu podobné jako účastnit se dobrodružné koloniální výpravy, ale není to totéž.
• Když vás očkování chrání před nakažením jen málo, ale sníží o 95% riziko, že skončíte v nemocnici, tak je trochu podobné, jako že vás očkování nechrání. Ale není to totéž.
• Když vedeme válku s maximální zuřivostí, je to trochu podobné jako když ve válce vyhráváme. Ale není to totéž.

A tak dále.

O příčinách pádu Francie (8. 7. 2024)

Ve Francii přebírá moc islamolevice. Vybrali si to Francouzi? Spíš se potvrdilo, že Macron je asi tisíckrát chytřejší než LePenová, takže Národní frontě nepomohla ani poměrně  masivní lidová podpora.

A také vidíme stejný trend jako všude v západním světě. Mešity produkující magory podřezávající náhodné kolemjdoucí jsou pro politickou a manažerskou třídu menším zlem než riziko, že by nová aristokracie ztratila své privilegované postavení. Já a pracovat! To ať raději země shoří.

To platí ve Francii, USA, České republice a kdekoliv jinde v západním světě.

Před pár lety jsem psal o vládě lidu. Dnes vidím jako realističtější, že by momentální elita (ve smyslu držení politické a ekonomické moci, nikoliv ve smyslu schopností či charakterů) mohla být nahrazena nějakou konkurenční elitou. Takovou, která se bude více opírat o své schopnosti než o svá privilegia.

Samozřejmě to nemusí být jediné vysvětlení dění ve Francii. Jestli se časem ukáže, že Macron byl ovlivňován nějakým katarským fondem, nebudu vůbec překvapený.

Tak nebo onak to ukazuje, jak málo je času. Anglii už nemá smysl řešit, pro tu by snad bylo lepší, kdyby by se potopila do moře. Ale na řadě jsou další a další. Včetně České republiky.

O pořádku v Čechách (8. 7. 2024)

Dobřichovice jsou moc příjemné místo k životu. Ale nikde nepotkáte tolik pitomců. Ani v Praze. Snad jen sousední Černošice jsou na tom ještě hůř.

Třeba zrovna včera jsem měl možnost pozorovat zblízka názornou ukázku. Dvojice korporátníků mezi třicítkou a čtyřicítkou (tedy mentálně dřívějších 20) okázale a veřejně nadávala, že v půl desáté večer není v žádné restauraci otevřená kuchyně. Důvod je jasný. Do restaurací chodí málo lidí, tím pádem i málo lidí jí pozdě a kuchaři tam nemohou jen tak pro případ, že jeden korporátní manažer dostane hlad.

Proč tomu tak je? Protože jsme zemí s bohatými pobočkami zahraničních korporací a chudými lidmi. A taky proto, že se vláda nesnaží chránit české restauratéry před imbecilními euronormami, které nezvyšují ani kvalitu ani bezpečnost, ale jejichž důsledky jsou finančně zničující. Obojí má jednoznačnou skupinu viníků –  Petra Fialu, jeho vládu a jejich podporovatele, včetně té hladové korporátnické dvojice.

Jenže myslíte, že takové profesionální přednašeče prezentací někoho takového napadne? Kdepak. Jejich odpověď je jiná. Jsme přece v Česku! Méněcenné obyvatelstvo! Samí lenoši! Nechtějí nám uvařit a pak si stěžují, že mají málo peněz. Přitom bychom dali spropitné 30 korun. Už, aby sem přišli cizinci a udělali pořádek!

Však oni tu cizinci pořádek dělají! A podle toho to vypadá.

O urozených hlupácích (7. 7. 2024)

Byly doby, kdy se ještě nevěřilo, že lidé nemusí nic vědět, protože si mohou všechno vybrouzdat. Každý středoškolák tudíž věděl, že velkomoravský kníže Rostislav pozval pravoslavné misionáře, aby tím omezil vliv západního křesťanství. A věděl také, že po pádu Cařihradu převzala roli centra pravoslavné civilizace Moskva. Že ruské impérium bylo formováno tím, čím byla o staletí předtím formována Velká Morava. Tehdejší středoškolák to samozřejmě věděl daleko podrobněji. Shrnuji jenom to nejdůležitější.

Samozřejmě z toho nevyplývá, že Rusové jsou v právu ve válce, kterou proti nim vedeme. Vlastně z toho nevyplývá vůbec nic pro současnost. Zajímavé je vlastně jen to, že když jsem tyhle základní věci předevčírem připomněl, našly se desítky lidí, které naprosto hysterickým způsobem začaly povykovat, že je to lež. Oni to nejspíš opravdu nevědí!

Takoví ti vzorní přívrženci impéria s odpovídajícím vzděláním a pracovním zařazením. Včetně několika mediálně velmi viditelných.

Jenže ani to není všechno. Každý může mít mezeru ve vědomostech, ale normální by snad mohlo být, že si to doplní. Aspoň v rychlosti a základní věci. Jenže tady se zdá, že chybí základní zvědavost, jak to vlastně je. Říkám to stejné jako ostatní z mé bubliny. To stačí.

A tihle lidé se cítí elitou.

O evropském národě (7. 7. 2024)

Proč není společný evropský národ? Těch důvodů je určitě víc, ale jedním z nich je, že se to nikdo nepokusil vytvořit. Byl by problém s tou spoustou jazyků, ale někde se to podařilo překonat.

Jenže společný národ vyžaduje společné dějiny a společný příběh. Ty společné dějiny evropského národa by nejspíš mluvily o odrážení útoků Hunů, Avarů, Mongolů a dalších nájezdníků z východu. Mluvily by o odrážení islámské agrese. Klidně by mohly mluvit i o heroickém pokusu dobýt Rusko (v 17. století). Mluvily by o křesťanství, včetně rozdělení na konfese, bratrovražedných válek a smíření. A taky o neustálém růstu svobody a racionality. Tak mohl znít společný evropský příběh. A irské či italské písničky mohly mluvit k našemu srdci stejně jako moravské.

Problém je ale v tom, že přesně tenhle příběh evropské elity odmítají. A žádný jiný nenabízejí. Kromě změti urážek a tvrzení, že bude skvělé, když evropská etnika vymizí a jejich území budou kolonizována někým jiným. Na tom společný národ nepostavíte.

O podvolení ve Francii (6. 7. 2024)

Michel Houellebecq umístil děj románu Podvolení do Francie, kde se islám právě stává oficiálním náboženstvím. Hrdina na začátku zděšen, ale pak si zvykne, že to není tak špatné. Pořídí si nějakou puberťačku jako druhou manželku, víno pije pouze v soukromí, na univerzitě učí trochu jiné věci, smíří se s tím, že zmizí učitelé židovského původu atd. Vlastně mu nic nechybí. Ono by to ve skutečnosti takhle pohodové nebylo, ale v románu – proč ne.

V tuto chvíli je pro nás nejzajímavější, jak muslimská komunita ve Francii převezme moc. Houellebecq to popisuje tak, že politická situace směřuje k vítězství Marine LePenové. Všichni se tedy spojí proti „pravicovému extrémismu“ – od umírněného středu až po ostře vyhraněné náboženské fundamentalisty. Společně zdánlivě umírněného muslimského kandidáta, který slíbí, že nebude prosazovat žádná náboženská pravidla…a pak už si to dokážete snadno představit.

Úplně přesně tohle se teď ve Francii děje. Strana Marine Lepenové sílí a Macron organizuje koalici všech, přičemž jedním z nosných prvků té koalice je „islamolevičáství“ (islamoleftism). V čem to spočívá? Společnost se rozdělí na dvě skupina. Ti nahoře budou žít podle islámského práva (s tím, že na velmože budou uplatňovány jen velmi rozumné požadavky) a pro ty dole je tu gender, kastrace a všechna další progresivistická špína. Podrobnější vysvětlení v poslední kapitole knihy Prolomení hradeb dvojka.

O nesnadném vztahu k Západu (6. 7. 2024)

Vyhlašovat něčí upálení zaživa národním svátkem je divné. Ale už jsme si zvykli. Jan Hus je jediným skutečným národním svatým (ať si vatikánská byrokracie říká cokoliv) a už se vžilo, že si připomínáme datum jeho upálení a ne třeba datum jeho prvního veřejného vystoupení. Ostatně, nic nám nebrání oslavit za pár dnů i výročí bitvy na Vítkově.

Výročí Mistra Jana Husa nám zároveň připomíná, jak složitý je český vztah k Západu. Samozřejmě platí, že jsme součástí západní civilizace. Ostatně, reformace je veskrze západní fenomén, jaký třeba pravoslavná civilizace nezná. Na druhou stranu ale také platí, že Češi jsou národem, kterému nebezpečí zotročení či vyhlazení hrozilo právě ze Západu. Z vlastní civilizace. Ani Avaři, ani Maďaři ani Mongolové pro nás nikdy nepředstavovali srovnatelnou hrozbu.

O smyslu českých dějin (5. 7. 2024)

Slavíme dnes státní svátek, který byl ještě předloni naprosto bezproblémový a najednou se stává minimálně rozpačitým. Oni totiž ti věrozvěstové nepřišli z New Yorku ani z Londýna, ale z Byzance, což v kontextu dalších dějin znamená z Moskvy. To se do českých dějin moc nehodí.

Jenže moment! Do jakých českých dějin? České dějiny, jak jim rozuměli obrozenci od Palackého po Masaryka, jsou nebezpečné a měly by být vymýceny ze škol, jak nás už před časem poučil generalissimus Koudelka. Tak dobře, to se prostě občas stává, že dojde k takové politické změně, že vítězové potřebují vyměnit i dějiny. A ono by bylo možné zkonstruovat nové dějiny, kde budou Češi vystupovat jako bojovníci za ovládnutí východních stepí a podmanění tamních barbarů. Konec konců, takové dějiny mají Poláci.

Jenže narážíme na vládnoucí vrstvu, jejímž základním rysem je kolosální neschopnost. Takže na výrobě nových dějin se ani nezačalo pracovat. Máme tedy Karla IV, pak rok 1968 a možná ještě příchod bělohorských osvoboditelů, kteří nám přinesli kulturu a svobodu především pálením českých knih a zavedením nejtěžšího nevolnictví, jaké kdy české země poznaly. K tomu samozřejmě boj za právo nechat se vykastrovat a podíl na lovu černých otroků v Africe. Jednotlivé zlomky nevytvářejí souvislý obraz a provládní intelektuálové nejspíš ani nechápu, proč by měl být nějaký souvislý obraz vytvářen. Beztak je pravda každých pár měsíců jiná.

O korporátní svobodě (5. 7. 2024)

Včera jsem upozorňoval, jak bojovníci za svobodný svět okázale (a dokonce přehnaně) vystavují na odiv cenzuru a neustálý dohled nad všemi obyvateli. Jak je to slučitelné s povinností bojovat proti diktaturám? Velmi snadno! Svoboda totiž nespočívá v tom, že si můžete žít podle svého. Svoboda spočívá v tom, že korporacím rostou zisky. Nedělám si legraci. Ví to každý, kdo studoval liberální ekonomii.

Studium toho oboru vám totiž umožní pochopit, že korporátní zisk – to je jenom součet tisíců a milionů svobodných transakcí. Velké zisky, hodně svobody.

Možná vás napadá jedovatá otázka, co je svobodného na tom, že zajdete do jednoho ze dvou nebo tří supermarketů vlastněných stejnou finanční skupinou a vyberete si tam ze tří tyčinek produkovaných stejnou potravinářskou korporací. Možná vás dokonce napadne, že se to víc podobá přídělovému systému než svobodnému trhu. Ale od toho je tu strategická komunikace, aby vám to vyhnala z hlavy.

Represivně s hrdostí (4. 7. 2024)

Člověk otevře běžný mainstreamový tisk, přečte si o tom, co dělá policie a na prvním místě je jmenováno potlačování politické opozice. Nevím, jak velkou energii tomu policisté opravdu věnují a co si o tom myslí. Ukazuje to ale, jak vnímají české politické zřízení příslušníci vládnoucí skupiny a jaký obraz se snaží vytvořit. Cílem už není vytvářet dojem, že jsou české země svobodným prostorem, kde každý může svobodně žít a svobodně mluvit. Cílem je vytvářet dojem, že v českých zemích je člověk pod dozorem a represe všudypřítomná.

Možná by se mohla objevit jedovatá otázka, v čem tedy spočívá svoboda, která tohle zřízení tak odlišuje od „diktatur“ a která je jediným ospravedlněním válek a dalšího nepřátelského jednání vůči těmto diktaturám. Ale není zapotřebí na tu otázku odpovídat. Lepší je tazatele zavřít, až zčerná.

Je to divné? Ano i ne. Svoboda je dítětem rovnosti a solidarity. Přestává-li být rovnost ideálem a přestává-li fungovat solidarita mezi příslušníky různých názorových bublin, pochopitelně mizí prostor pro ideál svobody. Je přirozeně a logicky nahrazován ideálem loajality ke skupině.

I zde se vracíme do středověku.

Na lidi musí být přísnost (4. 7. 2024)

Určitý typ konzervatismu vychází z představy, že člověk je bytost od základu zlá a zkažená. Proto musí být neustále trestán a musí neustále žít ve strachu, aby jednal aspoň přijatelně. Tenhle postoj zastává i řada dobrých lidí. Hodně silné je to třeba u podnikatelů 90. let, což jsou vesměs poctiví pracovití lidé, ale tohle je v nich zažrané (podobně jako mystická iracionální víra ve volný trh). Veškeré lidské a společenské problémy podle nich vyplývají z toho, že všichni ostatní nežijí v neustálém strachu. Starý Občanský institut o tom dokonce dělal celé programy, kde vysvětloval, že každá dobrá politika musí vycházet z předkladu, že lidé jsou zlé bytosti.

Nechci otevírat hlubiny filosofických diskuzí, nicméně jakmile někdo tenhle pohled přijme, vede ho to ke snaze přeměnit společnost v jednu obrovskou věznici. Pak už je vlastně jedno, jestli je tou základní represivní silou totalitní stát nebo tržní síly. Prostě se lidem nesmí dařit dobře. Nesmějí se cítit bezpečně.

Kdy feministky podporují sexuální násilí (3. 7. 2024)

V rozhovoru s filosofem Antonínem Dolákem jsem se věnoval také vztahu feminismu a islámu. Kdybych dnes okázale konvertoval k islámu, za pár dnů si zašel do nějakého centra gender studies, překonal se a viditelně se tam dopouštěl sexuálního násilí, projde mi to. A ne snad proto, že bych byl tak atraktivní nebo že by se mnou byla tak spokojené, ale prostě proto, že mají srovnané priority. V každém konfliktu mezi muslimy a nevěřícími musí stát na straně muslimů. Stejně tak, pokud černoch znásilní bílou ženu, genderové feministky stojí na straně toho černocha. Jejich iracionální nenávist vůči všemu mužskému funguje jen uvnitř toho, co ony samy definují jako bílá rasa.

Mimochodem, někteří konzervativci v západní Evropě si toho všimli a skutečně k islámu přestoupili. Zafungovalo to. Říkají stejné věci jako předtím, ale už nejsou vyvrhelové a příslušníci krajní pravice. Velká média je začala pokládat za důvěryhodné úctyhodné lidi, začali být zváni do televizních pořadů apod. V knize Prolomení hradeb dvojka uvádím celou řadu konkrétních příkladů. Je to jeden z podceňovaných kanálů islamizace, posilovaný naší tendencí vytvářet si romantické představy o čemkoliv cizím. Vytvářejí se tak legendy o fungujícím rodinném životě v islámských společnostech, o tamní sexuální mravnosti, o tom, že neprobíhají změny pohlaví, o tom, že o manželky je postaráno atd. Legendy naprosto nesmyslné, nicméně působivé.

Červnová hitparáda (3. 7. 2024)

Prodeje v Českém vlasteneckém knihkupectví za minulý měsíc:

1. Jaroslav Bašta: Stát jsme my
2. Miroslav Houška: Kalich a půlměsíc
3. Petr Žantovský: Svět zítřka?

Děkuji všem, kdo nákupem podpořili autory, vydavatele i mě jakožto knihkupce. A také všem, kdo poslali nějaké drobné na transparentní účet. Jak si můžete všimnout používám ty peníze pouze na dva účely. Na technické věci související s provozem webu a na lístky na vlak na veřejné přednášky. Číslo účtu je 2300965380/2010.

O plánovaném hospodářství (3. 7. 2024)

Od mládí slýchám, že plánované hospodářství nefungovalo a nemůže fungovat, protože plánovač pokaždé naplánuje něco jiného, než lidé chtějí. Tudíž se vyrábí věci, které lidé nechtějí a nevyrábějí se věci, po kterých je poptávka.

Je to jedno z jedno z těch tvrzení, na které je člověk tak zvyklý, že o nich nepřemýšlí. Až si jednoho dne řekne: Moment! Tady něco nehraje! Ono to přece za starého režimu nebylo tak, že by se vyrábělo příliš mnoho jízdních kol a příliš málo jízdních motorek. Nebo že by se vyrábělo příliš mnoho kabátů a příliš málo bot. Fronty a pořadníky byly na jízdní kola i na motorky. A tak tomu bylo ve všech oblastech. Problém spočíval v nedostatku kapacit. Ne v tom, že by se vyrábělo něco, co končí na smetišti. Nedostatek jedné věci a přebytek jiné, to je naopak jev typický pro tržní systémy.

Celkový nedostatek nepochybně souvisel s tím, že, že mnohem více zdrojů se vynakládalo na elektrárny, mosty, atomové kryty a levné byty a mnohem méně zdrojů na spotřební zboží. A také s tím, že příslušníci nižších tří byli bohatší než dnes. Bylo to dobře? Bylo to špatně? To je otázka politických priorit. A je taky pravda, že v zemích na západ od nás zvládli elektrárny i spotřební zboží. To je ale na úplně jinou diskuzi.

Nehoruji pro zavedení centrálního plánování, ale měli bychom si připustit, že to není zdaleka tak jednoduché, jak to vypadá v teoretických poučkách.

Oni tomu opravdu věří! (2. 7. 2024)

Je mnohem lepší, aby pivovar patřil zahraniční korporaci, vařil mizerné pivo a vytvářel pro své zahraniční vlastníky zisk 3,20 na litr než aby zůstal v domácích rukou, vařil skvělé pivo a vytvářel zisk pouhých 80 haléřů na litr.

To napsal předevčírem na svůj twitter Miloš Nový, poslanec za TOP09 a místopředseda rozpočtového výboru parlamentu. Tedy jeden z nejvýše postavených lidí rozhodujících o hospodářské politice. Aby nedošlo k omylu – nepsal o mizerném pivu, protože jediným měřítkem kvality je podle něj zisk. Vysoké zisky rovná se skvělé pivo.

Obávám se, že to potvrzuje, že ti lidé nejsou jenom pouze zkorumpovaní. Samozřejmě, že zkorumpovaní jsou. Ale oni tomu i věří! Oni upřímně věří ideologii, že korporátní zisk je nejvyšším měřítkem dobra. A že je lhostejné, jak ten zisk vznikne a co se pak s těmi penězi stane.

Ještě o post-komunistickém štěstí (2. 7. 2024)

Před pár dny jsem tu zmiňoval šetření (americké), které říkalo, že v 90. letech ve východní Evropě výrazně poklesl pocit štěstí a pohody. Automaticky předpokládáme, že se to týkalo lidí, kteří na ty změny doplatili. Tedy manuálně pracujících lidí, nižších vrstev, regionů s vysokou nezaměstnaností apod. Jenže on to mohl být i problém těch, kdo si polepšili. Sice zbohatli, ale zaplatili za to životem ve stresu, neustálým strachem z vyhození nebo ze ztráty zakázek a žili pod obrovským tlakem. Vzpomínám na vyprávění manželky jednoho velmi úspěšného podnikatele, jak jí pravidelně trápila noční můra, ve které kvůli manželovu podnikání přišli o dům a odcházejí se třemi malými dětmi po ulici vedoucí k nádraží. O pár let předtím nebyli bohatí, ale ani nežili ve strachu.

K tomu připočte pokles mezilidské solidarity, zhoršení veřejných služeb, nárůst kriminality… zdá se, že to převážilo takové výhody jako právo kritizovat komunistickou stranu nebo že si člověk nemusí pro americké desky jezdit do Maďarska.

Babišův Rubikon (1. 7. 2024)

Ustavení frakce Babiš, Orbán a spol. poměry v Evropě nijak nemění. Zato mění mocenské poměry v České republice. Magnát Babiš viditelně a okázale vyhlásil válku nové aristokracii. Uvědomuje si, co všechno to znamená? Doufejme, že ano. Tak nebo onak, vyhlášení války ještě neznamená vítězství. Statistika říká, že většina vzpour a rebélií končí porážkou. I kdyby magnát Babiš vyhrál krajské a parlamentní volby, nemůže dosáhnout víc než rozdělené země, kde proti němu bude stát oligarchická struktura zahrnující banky, veřejnoprávní média, senát, ústavní soud, úřad prezidenta atd. Sází Babiš na drolení a postupný rozpad této struktury? Opět nevíme.

Tak nebo onak, je to mocensky mnohem lepší situace, než jaká tu byla před týdnem.

Pro zbytek opozice zbývá jediná role – být oddílem v Babišově armádě. Možná oddílem hodně specializovaným. Třeba tak, že dokáže mluvit za nějakou společenskou vrstvu či názorovou skupinu, jaká by Babiše nikdy nevolila. Na druhou stranu, pokud budou pokračovat v útocích proti ANO, bude jasné, že jim nejde o národ, ale o vlastní posty. Shodou okolností čeká obě protisystémové strany (SPD a KSČM) diskuze o dalším fungování. Příležitost stát se opozicí neufňukanou a nesektářskou. Opozicí národotvornou a státotvornou.

Nicméně hlavní tíha bude na ANO. Jak je známo, kdo jednou překročí řeku Rubikon, tomu zbývají jen dvě možnosti. Zvítězit nebo být zcela zničen.

O redneckovství (1. 7. 2024)

Pár obrázky se vracím k sobotnímu setkání příznivců jižanské muziky ve Hřměníně u Jičína. Jak jsem napsal na facebook, nejsvobodnějšímu a nejrebelštějšímu dni v roce. A je to dobrá příležitost připomenout, že bychom dějiny a národy neměli posuzovat jenom podle momentální situace. Že jsou dnes USA agresivním dobyvačným impériem ohrožujícím celý svět, to nic nemění na tom, že je to země s potenciálem být skvělým místem k životu. A že je to země, která je nám civilizačně blízká a kde se narodila spousta nových věcí. Například redneckovství – tedy kultura chudých a tvrdě pracujících, ale hrdých, sebevědomých a bojovných lidí. Lidí, kteří se nestydí za své postavení, ale nemají nejmenší problém postavit se panstvu na odpor. Kteří si dokážou užívat života a jsou připraveni svůj životní styl bránit. Proti každému, včetně vlastního prezidenta.

Nenahraditelný Soros (30. 6. 2024)

Ještě zajímavější než Bidenovo selhání při debatě s Trumpem a je směs paniky a bezradnosti, do jaké upadli jeho příznivci a vlastně všichni Sorosovi pohrobci. Jejich zoufalství působí mnohem větší škody než samotná debata. Přitom se nestalo nic, s čím se nedalo počítat. Ale takhle se chová chátrovitý dav. Mezi nenávistnou primitivní agresivitou a zbabělým úprkem je pár vteřin.

Přitom ti lidé mají všechno, co potřebují k pohodlnému vítězství. Kdyby byl Georg Soros o 10 let mladší, Joe Biden by nezískal demokratickou nominaci. Stačí připomenout, s jakou snadností Soros vyřadil ze hry Clintonovou v roce 2008 a Sanderse v roce 2016. Ale i kdyby Biden letošní nominaci přece jen získal, jeho podporovatelé by byli připraveni. Všichni by jedním hlasem prohlásili, že Biden byl v debatě mnohem lepší než Trump a sociální sítě by byla zaplaveny krátkými videonahrávkami buď šikovně sestříhanými nebo doplněnými umělou inteligencí, ve kterých by Biden vycházel lépe než Trump. Po týdnu by jen málokdo věděl, jak to vlastně bylo. Jenže to nemůže dělat volební štáb. To musí dělat „nezávislé“ neziskovky.

A kde je geniální stratég Soros, aby je koordinoval a motivoval? Byl nahrazen svým nevýrazným synem, typickým manažerem bez barvy, chuti a zápachu.

O zbytečných životních chybách (30. 6. 2024)

Trápení Joe Bidena je i osobní tragédií. Mohl si užívat klidného pohodového stáří v blahobytu. Nikdo by mu nepřipomínal nejrůznější špinavosti, které celý život podporoval.

Rozhodnutí kandidovat na prezidenta bylo z hlediska osobního štěstí, sebeúcty i možnosti vést dobrý život to nejhorší rozhodnutí, jaké mohl udělat. Prostě se rozhodl chybně.

Ono se to pěkně říká, ale ve skutečnosti nejspíš všichni děláme podobná rozhodnutí. Překvapivě často usilujeme o věci, od kterých čekáme, že nás učiní šťastnými a výsledkem je zničený život. A to ne proto, že nějaká sázka nevyšla nebo že jsme něčeho nedosáhli, ale právě proto, že jsme dosáhli cíle. Jsme často neschopní poznat, co náš učiní šťastnými.

Jenže podle čeho se řídit? Existují tisíce rad filosofů a náboženských vůdců, které ovšem ve skutečnosti fungují mizerně nebo na nás kladou nároky, jaké stejně nedokážeme splnit. Až v poslední generaci se objevilo dost exaktních výzkumů a experimentů. Ne všechny poskytují spolehlivý výsledek, nicméně určitý obraz skládají.

Ale nemuselo by to tak být. Je k dispozici dost výzkumů a experimentů. Ne všechny dávají spolehlivý výsledek. Nicméně se z toho určitý obraz skládá. O tom videopozvánka.

O hlouposti a cenzuře (29. 6. 2024)

“Nedemokratické země v tomto směru mohou jít v jistém smyslu příkladem: tvrdou (auto)cenzurou a omezením dostupnosti informací utěsní informační prostor tak, aby jejich doktrína nebyla zpochybňována,” napsal před pár dny Bob Kartous, jeden z klíčových ideologů pětikoalice.

Že by chtěl přebírat represivní postupy od těch režimů, které označuje za nelidské diktatury, to vůbec nepřekvapuje. Že se k tomu veřejně hlásí, to maličko překvpauje. Ale podstatné je, že není schopen se ani pořádně podívat, jak to ty autoritativní režimy dělají. Tamní vládcové si totiž uvědomují, že svoboda projevu může být nebezpečná, ale zároveň si také uvědomují, že je velmi potřebná. Takže s ní zacházejí odpovídajícím způsobem. V Rusku můžete svobodně kritizovat neschopnost a zkorumpovanost v armádě, protože ta kritika vede k nápravě poměrů a ke zvýšení bojové výkonnosti. Nemůžete ale svobodně kritizovat osobnost Vladimíra Putina, protože to útočí na jádro režimu.

Západní elity ten rozdíl vůbec nedokáží pochopit. U nás je to tak, že musíte předstírat, že i ten nejdebilnější postup povede k vítězství nad Ruskem. Pokud upozorníte, že se dopouštějí chyb, jste označen za exponenta Ruska. neexistuje diskuze, neexistuje přemýšlení, neexistuje hledání účinnějších cest. Výsledek na bojišti tomu odpovídá.

Nic nepochopili, nic se nenaučili (29. 6. 2024)

„Liberalizace a privatizace přinesla světu ohromný růstový impuls, uvolnila podnikání a dala mu globální dimenzi. Do světového tržního hospodářství byly zapojeny postkomunistické země východní Evropy a Čína, která se otevřela světu a kapitalistickému podnikání, zůstávajíc při tom totalitní komunistickou mocností. Tyto faktory přivedly vyspělé země Západu, které byly hlavními hybateli i beneficienty tohoto vývoje, do éry vrcholné prosperity. Přesun materiální výroby na východ a nízké výrobní náklady v Číně i východní Evropě snížily ceny většiny zboží, zisky se přelévaly z Východu na Západ a jeho obyvatelé zažívali éru nebývalého materiálního blahobytum, který vypadal jako věčný.“

Myslíte, že si z nás někdo dělá legraci? Ne, to napsal před pár dny zcela vážně ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl. Ano, nic podle něj není skvělejšího než reformy, které zničily evropský průmysl a nahradily výrobu burzovními spekulacemi. Nic podle něj není úžasnějšího než reformy, které zničily životní styl dělnické třídy a otevřely prostor pro 76 pohlaví. Než reformy, které učinily přírodní vědy zbytečnými a otevřely prostor pro studium genderu. Nic nebylo lepšího než hodnotová změna, která učinila zisk jediným měřítkem dobra.

A kdo by řešil takový detail, že ta „éra nebývalého materiálního blahobytu“ přinesla většině obyvatel pokles životní úrovně.

Je to smutné čtení, protože si člověk uvědomí, že tržní horlivci 90. let dokážou velmi tvrdě a správně kritizovat současné poměry, ale k jejich nápravě jsou absolutně nepoužitelní. Člověk je může respektovat jako silné osobnosti, ale nenalhávejme si, že by jejich působení mohlo být méně destruktivní než řádění Pirátů. Nedokážou nabídnout nic jiného, než co současné poměry způsobilo.

Dementův konec (28. 6. 2024)

Včerejší prezidentskou debatu mezi Bidenem a Trumpem jsem neviděl. Protože jsem Trumpův příznivec, pokládal bych za ho za vítěze debaty. Protože ono je to tak téměř pokaždé, že každý víc ocení výkon toho svého.

Zajímavější je čtení amerických novinových článků. I ti nejoddanější Bidenovi příznivci označují jeho výkon za strašlivý, zatímco Trumpovi nemají co vytknout (kromě toho, že s ním nesouhlasí). New York Times píše, že mezi Demokraty vypukla panika. Jestli tak tak vidí i Bidenovi skalní příznivci, muselo se jednat o jeden z nejstrašnějších debaklů v dějinách.

Už před debatou měl Trump u voličů slušný náskok, takže je docela možné, že o příštím prezidentovi je už fakticky rozhodnuto. Ale tak úplně jednoduché to zase není.

Ono to se totiž už nějakou dobu mluví o tom, že Demokrati mají plán B. A sice takový, že Biden na poslední chvíli odstoupí ze závodu a místo něj nastoupí náhradník. Proti tomu plánu mluvilo zejména to, že to bylo příliš riskantní. Jenže teď jsou Demokraté v situaci, kdy nic není větší riziko než Biden.

Za sebe řeknu, že mám největší obavu, že by se mohl z důchodu vrátit Georg Soros. Ten si Trumpa už jednou namazal na chleba a globalisté za něj nenašli ani vzdáleně rovnocennou náhradu.

O černobílé nostalgii (28. 6. 2024)

Ještě drobná poznámka k rozhovoru s Petrem Burešem.

Naše rychlé myšlení by chtělo mít věci srovnané. Chtělo by, aby jedni lidé byli krásní, poctivé a prosazovali všechno, co pokládáme za dobré. A jiní, aby byli oškliví, nepoctiví, zlí a prosazovali samé špatné věci.

Takže když máme posluchače, který je protiválečný a zároveň je odpůrcem očkování, upíná svou naději k Viktoru Orbánovi, že se mu podaří odvrátit válku a zároveň ho ochrání před očkováním. Omyl! Viktor Orbán byl největší očkovač v Evropě, jako první zavedl covidové pasy, jako jediný trval na povinném očkování některých profesí, na velkorysém ceremoniálu poděkoval policistům za striktní vymáhání lock-downů atd. Zkrátka, v něčem by to bylo s Orbánem skvělé, v něčem ne.

Podobně je tomu s marketingovou kometou Stačilo! Hlas pro Stačilo! byl zcela jistě hlasem pro co nejrychlejší ukončení války. Jenže mnoho voličů mělo pocit, že hlasují také proti masové migraci. Ve skutečnosti byl ale hlas pro Stačilo! hlasem pro vítačské extrémisty z frakce Evropská levice. Věřím, že europoslanci Konečná a Dostál budou opravdu v některých bodech hlasovat proti své frakci. Ale že pomohou dostat pár fanatických příznivců masové islámské migrace na vlivná místa, to je jisté. Že to během kampaně cudně zamlčeli, to jim zazlívat nemůžeme. Udělal by to tak každý.

Zkrátka, skutečný svět je není černobílý. Nedokážeme se vyhnout kompromisům a nemůžeme mít všechno dobré najednou.

O civilizacích a magorech (27. 6. 2024)

Tak Mariánský sloup postavený u popraviště na Staroměstském náměstí je doplňován o sochy andělů, kteří probodávají české kacíře. Popravdě, nijak mě to nepřekvapuje. Když byl ten sloup vztyčován a jeho příznivci tvrdili, že se nejedná o znak triumfu nad odbojným českým národem, vědomě lhali. Což je u nich normální. Mohli bychom parafrázovat Dostojevského. „Když sloužím správné náboženské skupině, je vše dovoleno.“

Neznamená to ale, že nakonec nemáme žádnou morální ani civilizační převahu nad islámem? Oni mají násilné magory a my taky máme magory, kteří by znovu upalovali kacíře, kdyby mohli. Jenže je tu drobný rozdíl. U nich ti magoři určují poměry. U nás se jedná o komickou skupinku, která je menšinou i uvnitř katolické církve a poměry nikdy určovat nebude. Že si pomocí úplatků prosadili nějaký kus kamene, který drtivou většinu veřejnosti nezajímá, to ještě nesvědčí o vlivu. A nakonec je zajímavé těm podivínům naslouchat, protože mohou vnést do diskuze leccos zajímavého.

O citacích a kultivované diskuzi (27. 6. 2024)

Myšlenky mají tu úžasnou vlastnost, že se nedají zamknout. Kdokoliv cokoliv řekne, stává se to majetkem všech. Mohu pracovat s myšlenkami, na které přišli jiní. Pomáhají mi rozumět světu a inspirují mé vlastní myšlenky. A naopak.

Proč je potom tak důležité zmiňovat, od koho ta myšlenka pochází? Nejde o nějakou ochrannou známku nebo něčí slávu, ale o to, že když napíšu, že to či ono mám třeba od Curtise Yarvina, čtenář si může otevřít stránku Curtise Yarvina a dostat tu myšlenku podrobněji v původním kontextu. Zkrátka, citovat autory je známka solidního přístupu k debatě. Nejen ve vědeckém světě. Všimněte si, jak upadá i tohle umění. Dělal to nebožtík Miroslav Macek, dělá o Václav Klaus starší, dělají to Vidlákovy kydy (kde mě před pár dny férově citovali, za což děkuji), dělá to blogger Vlk…a obávám se, že se blížíme ke konci seznamu.

Až příliš skromný návrat krále (26. 6. 2024)

Ve včerejším povídání s Petrem Burešem jsem se vrátil k tomu, co jsem říkám už několik měsíců. Všechno, co je v české politice opravdu důležité, probíhá uvnitř hlavy Andreje Babiše. Jde o to, že se může stát českým Ficem nebo může zůstat v dosavadní roli v podstatě nevýrazného otloukánka. Nikdo jiný ho zatím nahradit nemůže, protože nikdo jiný nemá srovnatelnou sílu.

Všechny ostatní opoziční aktivity mohou být v nejlepším případě doplňkem Babišova ANO.

A poslední události vybízejí k mírnému optimismu. Zejména Babišovo intenzivní jednání s Orbánem a Ficem. Ale i zdánlivě nesouvisející věci jako výměna partnerky za mladší, což by naznačovalo, že majitel Agrofertu a ANO má dostatek životní energie. Jak jsem včera řekl, v jiné době by byl Andrej Babiš v podezření, že se chce vyhlásit českým králem.

Mimochodem, náš smysl pro dobro by chtěl, aby se objevil pan čistý, postavil se do čela opozice a zvítězil. Ale historie nás učí, že častěji vítězí správcové či místodržící, kteří se jeden den hrbili před vládci impérií a druhý den vyhodnotili situaci, že impérium ztrácí sílu a že je čas na vzpouru.

Spojování opozice. A proč vlastně? (26. 6. 2024)

Před pár lety se opozice pokoušela zastavit řádění liberálních demokratů či globalistických sil či jak jinak tomu budeme říkat. Neuspěla ale a řádění pokračovalo, takže jsme se postupně dostali do situace, že už není co bránit.

Skutečná opozice má nejvyšší čas přemýšlet o tom, jak na troskách vybudovat nový národní stát. Připravovat konkrétní plány, jak opravit školství, jak znovu postavit fabriky, jak má vypadat péče o krajinu, jak má vypadat budoucí sociální systém. Jaký ekonomický model potřebujeme a jakou mravní ideovou atmosféru.

Jenže příprava pozitivního programu naráží na problém spolupráce. K čemu je, že shodně kritizujeme současnou vládnoucí skupinu, kdy to chce jeden řešit absolutně volným trhem a druhý aktivním národním státem s průmyslovou politikou? Co když je pro někoho důležitý vědecko-technický pokrok, možná i nové společenské instituce a druhý se chce vracet do středověku? Co když chce jeden budovat společnost volnomyšlenkářskou a druhý náboženský stát? Pak se může snadno stát, že jediným důsledkem spojování je, že nikdo neudělá žádnou práci, protože se vše rozmělní v nekonečném dohadování.

O svobodě knížat a svobodě lidu (25. 6. 2024)

Assange je na svobodě! Je to skvělá zpráva pro něj, pro jeho blízké a pro všechny, kdo ho podporovali. Ale že by to vracelo důvěru k tomu, že by snad Západ mohl být místem svobody, to zase ne. Minimálně ze tří důvodů.

Julian Assange byl 12 let fakticky vězněn, aniž by se dopustil jakéhokoliv trestného činu a dokonce ani nebyl z žádného trestného činu podezřelý. Celý jeho zločin spočíval v tom, že odhalili korupci a neschopnost některých amerických vládních činitelů. Ještě před generací to bylo základní poslání novinářské profese. V podstatě každý ze starších nositelů Pulitzerovy ceny by dnes mohl být (a nejspíš by byl) pronásledován stejným způsobem. Navíc Julian Assange nebyl americkým občanem ani svou činnost neprováděl na americkém území. Postup západních soudů vychází z přesvědčení, že nikdo na světě nemá právo odhalit korupci západních elit.

Julian Assange je příslušníkem honorace. Patřil k respektovaným příslušníkům elity. Být z dělnického prostředí, tak ho zabijí ve vězení, odbyde se to krátkým článečkem o smrti proruského extrémisty a víc nad tím nikdo bádat nebude. Že byl kníže nakonec propuštěn z vězení, to ještě neznamená, že nevolníci mohou žít svobodně.

Za Juliana Assange se postavila jeho vláda. Co myslíte, jak by se mu vedlo, kdyby byl třeba občanem České republiky?

Nicméně pořád je to mnohem lepší zpráva než doživotí v americké věznici.

O tunelech a válce (25. 6. 2024)

Proč se nedaří porazit Hamás? Všichni čekali, že bude za pár týdnů hotovo. A neschopnost vyhrát dost rychle má důsledky. Američané, kteří trestnou výpravu v prvních dnech podporovali, vyměnili strany. Egyptská vláda a další arabské režimy, které čekaly, že za ně Izrael udělá špinavou práci, jsou nervózní. Proč nedokáže nejbojeschopnější armáda světa porazit divochy?

Rozumnou odpověď nabízí izraelský analytik Imrod Koren. Hamás budoval svou síť tunelů víc než 10 let. Víc než 10 let se jeho lidé učili žít a trénovali v boji v tunelech. Dnes je to pro ně přirozené prostředí. Izraelská armáda na to připravena není. Věděla, že tunely existují, ale pokládala to za okrajovou záležitost. Nemá promyšlené postupy, její vojáci nemají potřebný speciální výcvik, nemá dost potřebného technického vybavení. Izraelci si mohou dovolit jen krátké výpady do tunelů, necítí se v nich bezpečně.

Samozřejmě hrají roli i další faktory. Třeba obrovská ohleduplnost izraelské armády vůči civilistům. Systematické masové evakuace civilistů z nebezpečných zón a časté omezení bojových operací. Hamás žádné takové omezení nemá. Jak se jeho představitelé opakovaně vyjádřili, čím více mrtvých Palestinců, tím lépe. A když mrtví nejsou, tak si je prostě vymyslí. OSN a globalistická média papouškují výmysly Hamásu bez jakéhokoliv ověřování. Nicméně s tím vším Izralci počítali. Na tunely připraveni nejsou.

Samozřejmě, že se to časem naučí a budou vyhrávat i v tunelech. Ale nejbližší týdny války to nevyřeší.

O Rakušanových prioritách (24. 6. 2024)

Ať policejní akci na filosofické fakultě řídil kdokoliv, nedokázal včas rozpoznat, o co jde, udílel chybné příkazy a výsledkem je 15 mrtvých. Náhodná hloupá chyba? Obávám se, že nikoliv.

Třeba David Bohbot už několik let veřejně upozorňuje, že bezpečnostní složky jsou na podobné situace zoufale nepřipravené. Nikdo tomu ale nevěnuje pozornost. Priority jsou jiné. Jaké jsou vlastně priority?

Ministr Rakušan udělal hned po svém nástupu jasné a jednoznačné politické rozhodnutí. A sice, že prioritou bezpečnostních složek má být boj proti politické opozici. O tom mluvil v médiích, to označoval za hlavní riziko, podle toho se jmenovalo do funkcí. Nikdy jsme od něj neslyšeli, že by prioritou měla být ochrana před terorismem. Neslyšeli jsme od něj, že se zasadí o perfektní výcvik. Dokonce i když mluvil o ruské hrozbě, chtěl ji řešit cenzurou a represemi, nikoliv obranou před případnými ruskými teroristickými útoky.

Je zapotřebí přiznat, že Vít Rakušan má k podobnému rozhodnutí plný mandát jakožto jeden z vítězů studené občanské války. A všimněte si, že ani těch 15 mrtvých ho nevedlo ke změně priorit. A to můžeme být rádi, že jen 15 být. Narazit na schopnějšího vraha, mohli jsme oplakávat 100 obětí.

Teď vlastně jen vidíme, že bezpečnostní strategie současné vládní koalice nemá jen výhody, ale také nevýhody. Málo drzých politických řečí, hodně mrtvých. Kdybychom měli jinou vládu s jiným programem, dokázaly by bezpečnostní složky účinněji zasahovat proti teroristickým útokům, ale zase bychom museli trpět víc protistátních řečí.

Maďarsko bude Evropskou komisi bolet (24. 6. 2024)

Viktor Orbán v rozhovoru pro Radio Kossuth:

„…požadavky Bruselu na migraci znamenají, že je máme pustit dovnitř, dát jim peníze, živit je a umožnit jim, aby tu s námi žili; a že o tom nebudeme rozhodovat my, ale Brusel.

Trváme na tom, že Maďaři – pouze Maďarsko a Maďaři – budou rozhodovat o tom, s kým budeme žít. To je podstata sporu.

Teď nás čeká velká pokuta. Vymýšlíme, jak to vyřešit tak, aby to bolelo víc je než nás. Určité možnosti existují. Nejsme ti, kdo si zoufali a lomili rukama. Intenzivně pracujeme. Řešení se najde a maďarský lid si může být jistý, že to nakonec bude Brusel bolet víc než Maďarsko.

Mimochodem, jedná se o obrovskou sumu peněz. Jak bycom byli rádi, kdyby se 80 miliard forintů mohlo dnes rozdělit mezi rodiny nebo dát důchodcům nebo vynaložit na péči o děti. A navíc 400 milionů denně. To je obrovská částka! Něco takového svět ještě neviděl. Takže když říkám, že je to šokující nebo pobuřující, vzhledem k dosavadní historii rozsudků Evropského soudního dvora se vyjadřuji velmi mírně a zdrženlivě. Je to prostě šílené.“

O zemi, která neláká agresory (23. 6. 2024)

Celodenním seminářem o geopolitice střední Evropy s profesorem Oskarem Krejčím a docentem Vladimírem Prorokem jsme uzavřeli další půlrok Jungmannovy národní akademie. Když člověk tím programem prochází, uvědomí si, jak obrovské štěstí jako národ máme. V jak senzačním místě je náš stát. Mírné podnebí vhodné pro pracovité lidi. Ani moc zima, ani moc horko. Ani zemětřesení ani uragány. Ale mimo to je to také území, které neláká agresory! Nejsou tu žádné strategické suroviny, žádné zásoby vzácného dřeva, nevedou tudy žádné strategické cesty…nic, nic, nic! Není žádný důvod se o tohle území zajímat a vynakládat energii na jeho dobytí. Leda, že by snad někdo dostal od svého proroka za úkol podrobit si celý svět.

Naším jediným problémem je, že tu vznikla sociální vrstva, která zoufale usiluje patřit ke globální anglosaské elitě a která je ochotná úplně rozkrást a zničit vlastní zemi, aby získala vstupenku mezi tu elitu. A která není dost inteligentní, aby pochopila, že to stejně nebude stačit. Vlastně se na americké a jiné korporace nemůžeme zlobit, že k českém záležitostem přistupují stylem „žádnou hodnotu to pro nás nemá, ale když je tak strašně levné, tak nám to taky zabalte.“

O morálce a hodnotách (23. 6. 2024)

Morálka je k ničemu. Řeči o morálce jsou k ničemu. Nevede to totiž k tomu, že by se lidé chovali lépe nebo dělali méně špatných věcí. Jen si každý najde pro tu svou činnost morální zdůvodnění. Jedni brání majetek, protože je to morální. Druzí kradou, protože je morální rozvracet systém. Jedni chrání své země, protože to pokládají za morální. Jiní do těch zemí dovážejí invazní hordy, protože je morální dát všem lidem stejnou šanci v těch zemích žít. Jedni zachraňují planetu a připadají si nesmírně morálně. Druzí se jim snaží zabránit ve zbídačení a zničení životů milionů lidí, a připadají si zrovna tak morálně.

Stará představa, že lidé svádějí vnitřní zápas mezi dodržením morálního pravidla a vlastním sobeckým prospěchem, je chybná. V životě to nikdy nejde proti sobě.

Profesor Saligman navrhuje přestat mluvit o morálce, a místo toho mluvit o hodnotách. Co je pro koho nejdůležitější hodnotou. Je to mír? Je to zavedení demokracie podle amerického předpisu? Je to finanční zisk? Je pro někoho hodnotou to, že se všem lidem v jeho zemi daří dobře? Je to shoda s názorem Gréty, Ursuly nebo korporátního oddělení společenské odpovědnosti? Je to šťastný život jeho rodiny?

Nedokážeme objektivně určit, která z těch hodnot je lepší. Ale dokážeme mít jasno v tom, kdo co prosazuje a dokážeme vidět, které hodnoty jsou slučitelné a které nikoliv. A můžeme podporovat ty, kdo jdou za stejnými hodnotami jako my. To je docela konkrétní a uchopitelné.

O korespondenční demokracii (22. 6. 2024)

Tak nám schválili korespondenční volbu.

Je to znehodnocení voleb? Nikoliv, smyslem voleb je přece potvrzení vládnoucí moci. Kdyby vládnoucí moc neměla jistotu, že bude potvrzena, pak by přece žádné volby nepořádala. A pokud vládnoucí moc nemá pravomoc zrušit volby nebo změnit volební podmínky, pak není vládnoucí mocí.

Jak prosté.

Tádžikistán bez hidžábů (22. 6. 2024)

V Tádžikistánu schválili zákon zakazující nošení islámských šátků hidžábů a také pořádání dětských oslav u příležitosti některých islámských svátků. V Evropě je nošení hidžábů podporováno státní mocí a občas je nějaká mladá muslimka zabita nebo zmrzačena za to, že hidžáb nenosí.

Proč ten rozdílný přístup? Protože v Tádžikistánu islám znají a vědí, že zůstane „umírněným“ pouze tehdy, pokud bude vystaven přísnému dohledu a pokud se bude razantně postupovat vůči všemu, co by mohlo zavánět radikalismem. A protože v Evropě vědí o islámu pouze to, co řeknou experti podporovaní z Kataru nebo Saudské Arábie.

Pokud islám v Evropě převládne (což je vysoce pravděpodobné), bude se jednat o formu mnohem agresivnější a nenávistnější než v arabských zemích. Formu mnohem bližší tomu, co přikazují muslimská svatá písma.

O post-komunistickém štěstí (21. 6. 2024)

Americký psycholog Martin Seligman sebral statistické údaje o tom, jak se kde lidé cítí šťastni a jak jsou spokojeni se svými životy. Vyplývá z nich, že mezi lety 1981 a 2007 se subjektivní situace lidí ve většině zemí světa zlepšila. Prostě lidé se cítili lépe a byli o něco spokojenější se svými životy. Co je samozřejmě skvělé. Pouze v šesti zemích to bylo naopak. Všechny ve východní Evropě! Jinými slovy, kromě velkých katastrof a válek nepřineslo tolik lidského neštěstí jako pád komunismu. Divné, co? Já osobně jsem tu dobu prožíval velice pozitivně. Ale byl jsem pražský vysokoškolák, který ve třiceti let vydělával pětinásobek průměrné mzdy nebo tak nějak. A jiní to zřejmě viděli jinak. A těch jiných bylo mnohem víc.

Škoda, že nemáme srovnatelné údaje z doby nástupu komunistických režimů. Rozhodně to ale dává za pravdu skeptikům, kteří upozorňují, že „spor mezi komunismem a svobodou“ je jenom malou částí toho příběhu.

O zápase bez pravidel (21. 6. 2024)

Moje odpověď do ankety Časopisu Argument:

Už klasikové sociologie konfliktu si všimli, že to, co dnes nazýváme občanskou společností, vede k vyhrocování konfliktů a ke zvyšování jejich násilnosti. U mnoha běžných nesrovnalostí se snadno stane, že vzniknou zájmové skupiny podporující jedno či druhé stanovisko, tyto skupiny mobilizují příznivce, zvyšují emotivnost a často přeměňují banální konflikty zájmů v neřešitelné konflikty morálních principů.

V takto vymezeném prostředí probíhá třídní konflikt, ve kterém jedna strana se cítí mít tak drtivou převahu, že ztratila zájem na dodržování jakýchkoliv pravidel. A není nikoho, kdo ji mohl k dodržování pravidel přinutit. Jsme pro cenzuru, protože vy nikdy nebudeme mít sílu cenzurovat nás. Jsme pro narušování mítinků soupeře, protože vy nikdy nebudete mít sílu narušovat naše mítinky. Jsme pro politické procesy, protože vy nikdy nebudete schopní vést politické procesy proti nám. Jsme pro vraždy politiků, protože nás se to nikdy týkat nebude. Z dějin ovšem víme, že žádná taková situace netrvá věčně.

O původu antivaxerství (20. 6. 2024)

Dnes upozorňuji na zprávu, kterou před vámi zatajil mainstream i alternativa. Sám bych se tomu hodně zdráhal věřit, kdyby to nepodepřela svou autoritou agentura Reuters. Americká armáda vedla v letech 2020-21 tajnou operaci s cílem odradit lidi od očkování proti covidu. Konkrétně udělala to, že nechala vymyslet různé verze cílené na různá místní publika. Muslimům tedy říkali, že očkování proti covidu obsahuje vepřové. Filipíncům říkali, že prostřednictvím očkování je ovládnou Číňani. A tak dále. Každému podle toho, čeho se nejvíc bojí. Tyto zprávy šířili z armádního komunikačního centra v Tampě na Floridě. Prostřednictvím falešných účtů je umístili do správných skupin na sociálních sítích a pak jen přihlíželi, jak se šíří (velmi pravděpodobně za podpory korporace Facebook, která šíření těchto věcí zvýhodňovala. Vzpomínáte si ještě, že Martin Konvička, jehož facebookový účet přežil veškeré migrační boje, byl vymazán až poté, co zpochybnil hodnověrnost antivaxerství?).

Byla terčem také politická opozice v západních zemích? Bylo by to logické, ale nevíme to. Reuters nepublikoval detaily, pouze informaci doplnil komentářem, že Číňani a Rusové dělají podobné věci, takže to vlastně nevadí.

Radikální politická opozice to bude ignorovat a absolutně se nepoučí, protože příliš mnoho lidí spojilo svou politickou kariéru a společenské postavení s šířením téhle zprávy, kterou nejspíš vytvořily americké tajné služby. No, hlavně, že ostatní jsou ovce.

O marketingových kometách (20. 6. 2024)

Ve společném vystoupení s docentem Sakem a doktorem Skálou jsem zchladil iracionální nadšení nad volebním výsledkem. Když uvážíme, jak nepatrnou má vláda podporu mezi obyvateli, mělo ANO jakožto hlavní opoziční síla útočit na 12 europoslanců. Sedm je ostuda.

Velmi neblahým trendem je nahrazování stran alespoň potenciálně schopných dlouhodobého soustavného úsilí marketingovými kometami. Rajchlova kometa PRO měla smůlu, že zazářila příliš brzy. Stačilo! naopak zazářilo ve správnou chvíli, nicméně to nic nemění na tom, že za nimi není žádná skutečná síla a že lze očekávat stejné pokračování jako PRO. Leda by snad někdo chtěl investovat tisíce hodin a miliony korun do budování organizace, o čemž pochybuji. Totéž platí pro Motoristy, kteří zatím nejsou nic jiného než parta fanoušků burácejících třílitrových motorů s hezounem v čele. Za dva měsíce si je už nemusí vrtošivý dav pamatovat.

Ta energie by přitom byla zapotřebí pro revitalizaci skutečných opozičních stran, zejména SPD a KSČM. Nebo pro založení nové? Jakkoliv oceňuji skvěle vedenou kampaň, z hlediska celkových mocenských poměrů nemá opozice žádný důvod jásat.

…. a zatím v Izraeli (19. 6. 2024)

Skončily spekulace o tom, co izraelské tajné služby mohly a nemohly vědět před masakrem 7. října. Řádné vyšetřování ukázalo, že armáda měla poměrně přesné informace o tom, co Hamás připravuje, a že je měla minimálně 10 dnů předem. Nepodnikla ani to nejmenší. Velení informace ignorovalo, možná s arogantní představou, že ti divoši se na nic nezmohou. Nebo měli jiné zájmy? Kdo ví. V každém případě jsou toho plné izraelské noviny a začíná se řešit odpovědnost konkrétních lidí.

Dává to za pravdu konspiratikům? Spíš to dává za pravdu těm, kdo říkali: počkejte, jak dopadne vyšetřování. V Izraeli se takové věci pod koberec nezametají. A opravdu nezametají.

Mezitím se rozpadl kabinet národní jednoty, který dosud vedl válku. Rozpadl se, protože někteří členové chtěli po premiérovi jasnou definici cílů a jasnou představu dalšího postupu. Když premiér Netanjahu ukázal jen bezradnost, tak vládu opustili. Většina Izraelců je toho názoru, že by měl rezignovat. Můj názor je, že měl rezignovat okamžitě po 7. říjnu a že trestnou výpravu proti Hamásu měl od začátku vést někdo jiný.

Nicméně ukazuje to, jak se chová země, která bojuje o přežití svých obyvatel. I tam se dělají chyby a někdy strašlivé chyby. Ale ty chyby se nezakrývají, Izraelci se je snaží napravovat a učí se. V tom jsou podobní Rusům. Dokážete si představit, jak by se to tutlalo u nás? S jakou lehkostí by se to smetlo jako dezinformace?

Samozřejmě to nemusí stačit. Izrael neválčí jen proti Iránu, ale fakticky proti celému muslimskému světu, který má od svého proroka jednoznačný příkaz: Zabíjejte Židy, kdekoliv je najdete. A Izrael má proti sobě logicky taky všechny, kdo potřebují muslimskou ropu nebo muslimské peníze nebo politický vliv – včetně vlády Ruska, Spojených států a Číny. Muslimská chátra cítí židovskou krev. S nimi samozřejmě západní progresivisté. Konečné řešení židovské otázky je na dosah! Nicméně tak úplně jednoduché to není. Ve hře jsou i scénáře eskalace. Ti Židi, co mají být vybiti, mají dostatek prostředků, aby s sebou vzali celý region.

Zkrátka, on ten návrat do středověku nebude úplně hladký.

Proč tak těžko – II. (19. 6. 2024)

Proč navzdory snižování životní úrovně a kupícím se problémům na všech stranách nedochází k razantní změně volebního chování?

Mimo jiné proto, že lidská mysl nefunguje stylem „zdražili mi elektřinu a kuřecí maso, tak měním názor.“ Probíhá ho postupně.

• Nejdřív si musí člověk připustit, že je mu hůř. Protože to nemá zdaleka u každého podobu exekuce nebo vyhození z práce. A protože často je to tak, že dost věcí se prudce zhorší, pak se objeví nějaká dobrá zpráva, pak zase průšvih, pak optimistický titulek v novinách…a my přece chceme věřit, že to zase bude dobré. Připustit si celou tu situaci je těžší, než to na první pohled vypadá.
• Pokud člověk tímhle stadiem projde, dostává se do stádia „vše je horší, ale není to Fialovo-Rakušanova chyba“. Jsou za tím objektivní důvody, erupce na slunci, Babiš, Putin, židovské spiknutí, vesmírní ještěři atd. Není vůbec snadné přiznat si, že se člověk nechal ošidit.

Kdybychom měli detailnější data, bylo by zajímavé sledovat, kolik lidí je ve které fázi.

Příklon od podpory vlády k opozici tedy není snadný. Zejména, když člověk žije v prostředí, kde se všichni navzájem ujišťují, že se jim daří skvěle, že drobné problémy překonají a že komu se nedaří skvěle, je totální loser a ubožák. A když opozice působí dojmem, že to není nic pro příslušníky mé sociální vrstvy. A když s tím umí vládní propaganda dobře pracovat. A když se opozice zaměřuje na tvrdé jádro a tyhle lidi ignoruje.

Stáří vítězí (18. 6. 2024)

Co rozhoduje o úspěchu? Samozřejmě v každém oboru něco jiného. Ale velmi často je to inteligence, sebekázeň, někdy speciální talent, někdy kreativita, někdy fyzické předpoklady…ale výzkumy z posledních let soustavně ukazují, že ještě mnohem větší roli hraje něco jiného. Cílevědomost! Tedy schopnost trvale se věnovat jedné věci. Dlouhodobě se o ni zajímat, dlouhodobě ji věnovat úsilí, nenechat se odlákat jiným projektem. Prostě se věnovat té jedné věci.

Cílevědomost (grit) rozhoduje nejen o tom, jestli někdo bude mistrem světa, ale také o tom, jestli někdo jen docela obyčejně zvládne běžné životní projekty.

Zajímavé na tom je, že cílevědomost během života roste a vrcholu dosahuje kolem šedesátého roku. Proč nejsou staří lidé nejúspěšnější? Protože vysoká cílevědomost je většinou znehodnocena úbytkem fyzických sil, někdy začínají demencí a také prostě tím, že už nezbývá dost času.

Tohle všechno dohromady znamená, že prodlužování života (a ještě víc prodlužování věku, kdy lidé mají energii a jsou mentálně fit) může radikálně měnit mocenské poměry. Může tu vzniknout – a nejspíš už vzniká – skupina sedmdesátníků a starších, která je radikálně schopnější než třicátníci a čtyřicátníci. Zkušenost, lepší vzdělání a více cílevědomosti snadno trumfne mladický zápal. To už není o bezmocných stařečcích, kteří potřebují dost míst v léčebnách.

O dalším vládním úspěchu (18. 6. 2024)

Češi jsou nejméně ohroženi chudobou ze všech států EU, hlásá vládní propaganda. Co přesně to znamená? Že budete mít co jíst a kde bydlet? Ani náhodou. Znamená to, že vám  se vám u nás nehrozí, že budete výrazně chudší než váš soused. Jinými slovy, znamená to, že ti maličko zámožnější chudnou rychleji než ti úplně nejchudší. Mohli bychom mluvit o likvidaci střední třídy.

A vidíte, když se na to člověk podívá ze správného úhlu, může to prezentovat jako úspěch.

Kdyby se sčítalo, kolik lidí v zimě ve svých bytech mrzne, protože si nemůže dovolit topení, to by samozřejmě vypadala výsledná čísla úplně jinak. A mezitím krachuje největší huť na Ostravsku, stát nečinně přihlíží a propuštěným horníkům nabízí půjčku, aby si mohli koupit základní potraviny. Tenhle a příští měsíc se najedí, pak je stát pošle do exekuce. Ale jsme zemí, kde vám chudoba nehrozí.

A co když mají pravdu? (17. 6. 2024)

Včera ráno jsem tu vyjádřil, že ve Švýcarsku proběhla parodie na jakousi konferenci vítězných mocností. Poražení se sešli a pronášeli návrhy, co by se Ruskem provedli, kdyby ho dokázali porazit. Italská premiérka dokonce vyhrožovala, že její makarónová armáda, která nedovede ubránit vlastní pobřeží před hordami neozbrojených divochů, „přinutí Rusko ke kapitulaci.“

Dodatečné doplnění: Během dalších dnů se kolem toho rozběhla diskuze. Výroky italské premiérky citované britským tiskem prý nejsou její autentické výroky, ale ukrajinská lež. Nejsou schopen to posoudit, protože neumím italsky.

Někdo mi psal, že přeháním, ale včera odpoledne se na twitteru objevilo tohle.

Ti lidé opravdu věří, že jsou v pozici vítězů! Opravdu věří, že Rusko rozdrtili a mohou klást podmínky. Ale nemají snad pravdu?

Na bojišti jsou ukrajinské jednotky NATO drtivě poráženy a nové zbraně ani neskrývané nasazení západních profesionálů na tom nic nemění. Jenže v oblasti novinových článků, videí a prezentací zase vítězí NATO. Co z toho je důležitější?

Důležitější je přece to, co má silnější dopad na odměny a kariéry těch lidí. A tady je to jednoznačné. Významnější jsou novinové články. Když jsem pracoval v korporátním marketingu, také jsem byl hodnocen podle počtu článků v médiích, a ne podle toho, jestli nějaké technické řešení funguje.

Příště třeba opice (17. 6. 2024)

Již několikrát jsem tu kritizoval, že byla ředitelkou české Národní galerie jmenována Polka Alicja Knastová, která neumí česky a nezajímá se o české umění. Ale to jsem myslel, že je aspoň respektovanou expertkou přes výtvarné umění. Jenže ono je to ještě mnohem horší! Paní Knastová výtvarné umění nikdy nestudovala, nikdy o něm nic nenapsala, nikdy v té oblasti nepracovala a podle všeho o něm neví. A dokonce to ani není černá lesbička v hidžábu! Připomínám, že odpovědnost za to skandální jmenování nese tehdejší ministr kultury Lubomír Zaorálek.

Zjistil jsem to až před pár dny, kdy stovky osobností českého výtvarného umění napsaly petici v podstatě požadující její odvolání. Proč až teď, když to ti lidé vědí už celé roky? Logické vysvětlení říká, že doufali, že se nějak zapojí do rozdělování peněz. Ale země chudne, peněz ubývá a přibývá těch, na které se nedostane.

To ještě zdaleka nemusí znamenat, že se z nich stanou vlastenci. Spíš to znamená, že i mezi fanatickými přívrženci Fialova režimu roste nervozita a přibývá konfliktů. A přibývat bude. Jestli toho nějaká opoziční síla dokáže využít, to vůbec není jisté.

A co týče Národní galerie, nemusí to ještě být zdaleka dno. V rámci boje proti specismu může být příštím ředitelem opice.

O drsných hračkách (16. 6. 2024)

Preferují ženy mužné muže? Jak kdy. Dva skotští psychologové provedli studii, kdy vybrali několik set uživatelek internetu z různých zemí, ukazovali jim fotky různých mužů a ptali se jich, koho pokládají za atraktivního. Překvapivě se ukázalo, že klíčovou roli hraje finanční situace těch žen. Ženy žijící v nedostatku preferují málo maskulinní typy. Dobře zajištěné ženy preferují chlapácké typy.

Kupodivu se nepotvrdilo, že by málo maskulinní typy byly vyhledávány ženami, kterým chybí něha či porozumění. Psychologické charakteristiky nehrají statistickou roli. Jen příjmové a majetkové.

Jako by se potvrdila slova jedné mé známé: „Holka se o sebe musí postarat sama. Muži jsou pro zábavu.“ Tedy ti hodně maskulinní.

Samozřejmě, jedná se o jen o jednu studii s docela konkrétním způsobem dotazování a docela konkrétním výběrem respondentek. Možná by v trochu jinak provedené studii vyšlo něco trochu jiného. Ale zajímavý kamínek do mozaiky.

O konferenci poražených mocností (16. 6. 2024)

V rozhovoru pro neČT24 jsem se vyjádřil taky o nadcházejícím mírovém jednání ve Švýcarsku.

„On to totiž není žádný mírový summit. Je to konference vítězných mocností, kde se má řešit, jak rozdělit nebo jinak potrestat poražené Rusko. Jenže dění na bojišti jaksi neodpovídá tomu, že by se mělo jednat o vítězné mocnosti. Takže z toho nakonec vylezlo setkání poražených mocností, jejichž představitelé budou pronášet projevy na téma „Co bychom s Ruskem udělali, kdybychom jej uměli porazit“.

Může to být zajímavé cvičení v kreativitě. Kdybych uměl porazit Rusko já, nechal bych si vybudovat luxusní rezidenci někde v panenské přírodě v podhůří Uralu. O mé pohodlí by se tam staraly tisíce ruských otroků. A tak dále. Moje fantazie jsou samozřejmě bezvýznamné, ale nemylme se. Fantazie těch, kdo se sejdou ve Švýcarsku, jsou stejně bezvýznamné.“