Marie Kovalová: Listopadová výročí

1322 – na konci listopadu udeřila mrazivá zima.

1422 – o listopadu v tomto roce nejsou žádné zprávy.

1522 – listopad byl poměrně teplý.

1622 – v listopadu nejsou zaznamenány žádné výkyvy teplot, ani srážek.

1722 – listopad byl průměrně teplý, ale deštivý. Toho roku byla dobrá úroda (i vína).

Od roku 1770 byla soustavně měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu:

1772 – listopad byl poměrně teplý, měl průměrnou teplotu 7,0 °C.

1822 – v listopadu byla průměrná teplota 5,5 °C.

1872 – v listopadu bylo poměrně teplo, průměrně 6,8 °C.

1922 – listopad byl velmi chladný, měl průměrnou teplotu 3,0 °C.

1972 – listopad měl průměrně 5,9 °C.

(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003.)

Dne 1. 11. 1512 byla veřejnosti prvně představena výzdoba stropu Sixtinské kaple ve Vatikánu, kterou vytvořil Michelangelo Buonarotti (1475-1564). Samotná práce na stropě mu po dvouleté přípravě trvala čtyři roky. Strop kaple postavené v letech 1477-1480 měl původně blankytně modrou barvu se zlatými hvězdami. Papež Julius II. (1443-1513, papežem od roku 1503) chtěl, aby na stropě bylo 12 velkých postav apoštolů. Když Buonarotti nechtěl takovou pevně stanovenou zakázku přijmout, nechal mu papež při tvorbě tzv. volnou ruku. Strop kaple Buonarotti nakonec ozdobil 343 postavami v různých výjevech.

Dne 1. 11. 1972 v nemocnici na Františku zemřel 59letý Bedřich Kopecký, novinář, spisovatel, kreslíř, spoluautor „firmy“ kresleného humoru Neprakta. Po maturitě studoval 5 let inženýrské stavitelství, ale studium nedokončil, v roce 1937 nastoupil dvouletou vojenskou službu. Od srpna 1939 pracoval v bazaru Orientální zajímavosti jako restaurátor a znalec orientálního umění a koberců na Karlově náměstí. Přitom publikoval v novinách a časopisech satirické črty a povídky s vlastními ilustracemi. V červnu 1945 vstoupil do armády jako příslušník ženijního útvaru. Při explozi miny utrpěl vážný úraz, při  němž přišel téměř o všechny zuby. V létě 1949 byl odsouzen za to, že neoznámil příslušným úřadům kontakt s „agentem cizích zahraničních kruhů“, ke třem měsícům odnětí svobody. Trest vykonal jako horník ve Vinařicích u Kladna. Dalších 6 měsíců strávil (ale jen jako brigádník) v rudném dole v Mníšku pod Brdy. V onom roce 1949 začal spolupracovat s Jiřím Wintrem (1924-2011). V červnu 1951 byl na základě dekretu o všeobecné pracovní povinnosti poslán těžit uranovou rudu na šachtu v Bytízu u Příbrami, kde utrpěl další vážný úraz obličeje. Do konce života se živil jako spoluautor vtipů Jiřího Wintra, vymýšlel mu náměty a ten je finalizoval pro tisk. V uvolněné atmosféře konce šedesátých let publikoval vlastní kresby v týdeníku Mladý svět. Jeho zdravotní stav se však tehdy výrazně zhoršil v důsledku nestřídmé konzumace alkoholu a pak už to s ním šlo jen „s kopce”.

Dne 2. 11. 1892 je datum zrodu sportovního klubu Slavia Praha, nejprve však nebyl fotbalový. U zrodu klubu stála snaha vysokoškolského vlasteneckého sdružení Literární a řečnický spolek Slavia, které chtělo přilákat více studentů ke sportu. Ten den na jejich valné hromadě byl založen Akademický cyklistický oddíl Slavia (ACOS). V roce 1894 byl celý spolek Slavia pro údajnou protirakouskou činnost policejně rozpuštěn. 31. 5. 1895 byl z popudu medika Jaroslava Hausmana založen „Sportovní klub Slavia“, který se stal nástupcem ACOS. Nezůstalo jen u cyklistiky, přibyly další sporty včetně fotbalu. Poté se slovanské barvy – červená a bílá – staly oficiálními barvami klubu, k nim byla přidána červená pěticípá hvězda směřující hrotem dolů, která měla symbolizovat naději i v čase nezdaru. Oficiálním dresem se stalo červenobílé tričko (svisle půlené), na bílé polovině s onou hvězdou. Zpočátku hrála Slavia pouze tréninkové zápasy, neměla vlastní stálé hřiště, hrálo se na různých místech v Praze. Od roku 1953 (s několika krátkými přestávkami) hraje Slavia domácí zápasy v Praze 10 – v Edenu; do roku 2000 na původním stadionu, který byl poté zbořen a na jeho místě byl v roce 2008 otevřen nový stadion s kapacitou téměř 20 tisíc míst. Mezi slavné hráče Slávie patří mj. Jan Košek, František Plánička, Antonín Puč, František Svoboda (stříbrní medailisté mistrovství světa 1934), Josef-Pepi Bican, Jan Lála (stříbrný medailista mistrovství světa 1962), František Veselý (mistr Evropy 1976), Pavel Kuka, Vladimír Šmicer a Milan Škoda.

Dne 4. 11. 1922 britský archeolog Howard Carter (1874-1939) objevil v královském pohřebišti na jihu Egypta zapečetěný vstup do Tutanchamonovy hrobky. V Údolí králů pátral již osmý rok bez výsledku. Jeho výzkumy platil lord Carnavorn (1866-1923), který rozhodl, že bude platit jen do konce roku. Na poslední chvíli tedy Carter narazil na nevykradenou hrobku. S jejím otevřením počkal tři týdny než přijel lord Carnavorn z Anglie.

Dne 4. 11. 1992 zemřel v 63 letech Darek Vostřel, herec, zpěvák, scenárista, divadelní organizátor a manažer, bývalý ředitel Divadla Rokoko. Pražský rodák (křtěný Božidar) ukončil v roce 1952 Divadelní fakultu AMU  a první profesionální angažmá dostal v Horáckém divadle v Jihlavě. V polovině 50. let se setkal s hercem Jiřím Šaškem (1930-1996), s nímž začal vytvářet úspěšné scénky a forbíny. Dvojice byla známá také jako VOŠA a začala sbírat první vavříny popularity. Později se stali základem Pražského estrádního souboru – PES –  u Ministerstva kultury. V roce 1957 objevil soubor PES v centru Prahy nevyužívaný divadelní sál bývalého Kabaretu Rokoko (v něm před válkou hráli např. Vlasta Burian, Ferenc Futurista, Jára Kohout, Karel Hašler a další). Vostřelův soubor tento sál opravil a zprovoznil a dne 1. února 1958 zde zahájil svou činnost pod názvem Divadlo Rokoko. Darek Vostřel však účinkoval i mimo divadlo. Když v letech 1967-1968 tvořila Česká televize komediální seriál Píseň pro Rudolfa III., Vostřel si v něm zahrál hlavní roli řezníka Vandase. V roce 1968 ještě ztvárnil zrádného rádce „Y” v pohádkovém filmovém muzikálu Šíleně smutná princezna a v letech 1970-1972 byl konferenciérem televizní estrády Kabaret U zvonečku. V důsledku probíhající normalizace byl ale v roce 1972 rozpuštěn soubor divadla Rokoko a zrušen byl i zmíněný televizní kabaret. Později dostal Vostřel příležitost vystupovat se Šaškem jako estrádní komická dvojice v programech pořádaných agenturou Pražského kulturního střediska, avšak i zde byla nějaká omezení. Vostřel psal také mj. scénáře pod jmény svých četných přátel a jejich jménem přispíval např. i do rozhlasového pořadu Kolotoč. Roku 1989 se dvojice VOŠA rozpadla a nemocný Vostřel odmítl obnovení Divadla Rokoko. Ze 4 manželství měl Darek dvě dcery.

Dne 6. 11. 1932  v neděli, byl v Praze slavnostně otevřen zimní stadion na Štvanici. Byl prvním stadiónem s umělou ledovou plochou na území bývalého Československa. V roce 2000 byl prohlášen kulturní památkou a – bohužel v květnu 2011 byl zbourán. Stadión poškodila v roce 2002 povodeň tak, že údajně hrozilo zřícení celé konstrukce. Stavba stadionu byla zahájena podle návrhu architekta Josefa Fuchse (1894-1979) v roce 1930. Plocha stadiónu 90 x 34 m byla rozdělena na dvě části. Pro hokejové zápasy byl určen prostor 60 x 30 metrů. Na tribuny, z nichž některé byly i kryté a jiné dokonce pojízdné, se mohlo vejít až 10 000 diváků, kteří měli k dispozici i kavárnu. Sportovci měli na stadiónu kromě šatny se skříňkami také ohřívárnu a posilovnu. Chladírenské zařízení dodané brněnskými strojírnami bylo schopno za dvě hodiny vyrobit 4 cm silný led. Stavba pokračovala takovým tempem, že se zde již 17. ledna 1931 mohlo v provizorních podmínkách uskutečnit utkání v ledním hokeji. Byl to první zápas v ledním hokeji na umělém ledě v tehdejší Československé republice. Proti sobě se postavili pražský LTC klub a Manitoba Kanada, která vyhrála 2:0. Toto utkání přiblížil rozhlasovým posluchačům legendární Josef Laufer (1891-1966). Stadion byl v tomto stavu v provozu tři měsíce s tím, že přes léto proběhne dostavba. Tu se však nepodařilo pro finanční náročnost v nastávající hospodářské krizi dokončit. Původní investor nebyl schopen dostát plánům a svým závazkům. Potom, co magistrát přislíbil nízký roční nájem i úlevu na daních, stadión se všemi závazky převzala do nájmu firma ing. Keclíka, která na něm původně prováděla pouze stavební práce a ta stavbu pak dokončila.

Dne 6. 11. 2012 zemřel ve věku 74 let Vladimír Jiránek, výjimečný ilustrátor, kreslíř a režisér animovaných filmů.  Charakteristickou je pro něj jednoduchá linka, kterou dovedl vystihnout i podobu člověka. Mezi jeho nejznámější rozsáhlá díla patří Bob a Bobek – králíci z klobouku. Rodák z Hradce Králové žil od roku 1956 v Praze. V roce 1962 absolvoval na pražské Filozofické fakultě UK žurnalistiku, ale po celý život pracoval jako kreslíř a ilustrátor na volné noze. V 60. letech 20. století byl členem skupiny Polylegran. V roce 1990 byl jedním ze zakládajících členů České unie karikaturistů. Jeho kresby se objevovaly v řadě časopisů – Dikobrazu, Mladém světě, Technickém magazínu, Melodii, Literárních novinách, Živě a dalších. Je také autorem obrázků v počítačové hře Expedice na divnou planetu. Od roku 1990 se věnoval zejména politické karikatuře. Jeho kreslené vtipy na aktuální témata bylo možno vidět všude možně i nemožně. Jiránkovy kresby zdobí i rodný dům Sigmunda Freuda v Příboře, podoba Sigmunda Freuda se totiž často objevuje v jeho kresbách jako prototyp psychiatra či psychologa. Po Vladimíru Jiránkovi se jmenuje planetka „Jiránek“ objevená v roce 1997.

Dne 7. 11. 1492 na pole u tehdy německé vesnice Ensisheim jižně od Štrasburku (dnes území Francie) spadl meteorit o celkové váze, jak zaznamenaly dobové dokumenty, 260 liber, tzn. přes 100 kg. Mezi jedenáctou a dvanáctou večer zazněla nad Ensisheimem hromová rána s dlouhým dozvukem, kterou bylo slyšet široko daleko, prý až v Lucernu. Kámen se zaryl asi metr do země, ale vesničané jej vyhrabali a odsekávali z něj kousky pro štěstí. Větší kus byl zachráněn údajně rychtářem, který ho nechal uložit do kostela. K události je v dobové kronice psáno mj.: „Učení pravili, že neví, co to je, protože to bylo něco nadpřirozeného, že by měl z nebe spadnout tak velký kámen“. I místní umělci na několika dřevorytech tuto senzaci zaznamenali. Meteorit měl potom hodně složitou cestu, střídal majitele a s nimi i místa. Měl údajně namále za francouzské revoluce (1789-1799), že nepadl za oběť obrazoborectví revolucionářů. Několik úlomků se zachovalo v evropských sbírkách a tak bylo později zjištěno, že se jednalo o chondritický typ.

Dne 7. 11. 1992 zemřel Alexandr Dubček, československý politik. Tři týdny před svými 71. narozeninami podlehl zraněním, která utrpěl 1. září 1992 při autohavárii na dálnici D-1 u Humpolce. Dubček se narodil na Slovensku, ale dětství a mládí strávil se svými rodiči v Sovětském svazu. Do ČSR se vrátili v roce 1938, Saša se vyučil strojním zámečníkem a roku 1939 vstoupil do tehdy ilegální Komunistické strany Slovenska. Ve Slovenském národním povstání byl zraněn. Po válce působil v nižších politických funkcích. Protože z dětství dobře ovládal ruštinu, byl vyslán do Moskvy, kde v letech 1955-1958 studoval (s Michailem Gorbačovem) politické vědy. Po návratu se z něj stal vysoký komunistický funkcionář. Začátek roku 1968 vyzdvihl tohoto nevýrazného politika prakticky na nejvyšší post v Československu – stal se prvním tajemníkem ÚVKSČ. Ale 21. srpna 1968 byl Dubček s několika dalšími reformními komunisty odvezen do Moskvy, kde podepsali souhlas s okupací republiky. To byl úvod ke smlouvě o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk v Československu. V Československu se postupně dostali k moci „jiní” komunisté, byla obnovena cenzura a „obrodný” proces prakticky skončil. Dubček, ač se ostudnými ústupky od svých původních slibů moc snažil zůstat u moci, byl odstaven. Ani v ponižující funkci velvyslance v Turecku mu nebylo dovoleno zůstat a brzy byl i vyloučen z KSČ. Do vysoké politiky se vrátil v listopadu 1989 a stal se protikandidátem Václava Havla na post prezidenta. Poté, co se někteří Slováci přiklonili k Havlovi, musel se Dubček spokojit s funkcí předsedy federálního shromáždění. Jeho návrat do vysoké politiky po Listopadu 89 už nebyl moc vítán. Jeho smrt ale, zvlášť na Slovensku, dosud vzbuzuje různé spekulace…

Dne 7. 11. 2002 zemřel 70letý Ivo Chlupáč, významný český geolog a paleontolog. Věnoval se především výzkumu devonu v oblasti Barrandienu. Zasloužil se zejména o výzkum devonských usazenin v okolí Prahy, v nichž nalezl graptolity a tím změnil dosavadní názory na jejich chronologické umístění – dosud byli nalezeni pouze ve starších usazeninách (ordovického a silurského stáří). Později byl na základě jeho prací vytyčen mezinárodní stratotyp hranice silur-devon a devon byl rozdělen na stupně lochkov a prag. Vedle dlouhé řady vědeckých článků a děl napsal několik knížek vhodných i pro amatérské geology a paleontology.

Dne 9. 11. 1922 se v Trutnově narodila Slávka Fenclová, provdaná Peroutková, novinářka, třetí manželka Ferdinanda Peroutky (1895-1978), svatbu měli v roce 1955. Do Československa se vrátila v roce 1990, zemřela 13. 8. 2017.

Dne 9. 11. 1932 zemřela ve věku 31 let Naděžda Allilujevová, druhá žena Josifa Stalina (1879-1953), s kterým měla syna Vasilije (1921-1962) a dceru Světlanu (1926-2011). Naděžda byla dost nemocná, léčila se i v Mariánských lázních. Oficiálně byla vydána zpráva, že zemřela náhle po nějakých břišních problémech, ale ve skutečnosti se po hádce s manželem v ústraní zastřelila. Teprve po „odhalení” Stalinova kultu osobnosti v roce 1956 se začalo šuškat, že ji nechal zastřelit sám Stalin. Jeho dcera Světlana toto nařčení odmítla, napsala, že otec byl smrtí matky otřesen, stal se z něj zlomený člověk a dokonce uvažoval o abdikaci ze své funkce.

Dne 9. 11. 1952 zemřel v 77 letech Chajim Weizmann, první prezident Státu Izrael, významná postava sionistického hnutí. Narodil se v rodině obchodníka v Rusku, studoval chemii na univerzitách v Německu a Švýcarsku, od roku 1904 žil s manželkou v Anglii a stal se profesorem biochemie na Manchesterské univerzitě. Mezi jeho největší objevy patří syntetický způsob výroby acetonu. Přitom už od roku 1920 se zapojil do sionistického hnutí a byl dokonce pak dvakrát zvolen předsedou Světové sionistické organizace.

Dne 10. 11. 1982 zemřel 75letý Leonid Iljič Brežněv, od roku 1964 první tajemník komunistické strany Sovětského svazu, tj. nejvyšší sovětský politik. Po smrti Stalina (1878-1953) byl přívržencem Nikity Chruščova (1894-1971), ale roku 1964 se postavil proti němu, pomohl ho z nejvyšší funkce odstranit a sám dosedl na jeho místo. Brežněv zřejmě nese největší odpovědnost za okupaci Československa v roce 1968. Ironií je, že pak dostal od prezidenta Husáka dokonce 3x titul Hrdina ČSSR (1970, 1976 a 1981). Na konci života Brežněv propadl vlastní glorifikaci a shromažďování všemožných vyznamenání a funkcí. Byl jmenován maršálem SSSR a v roce 1977 se nechal zvolit do funkce předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR.

Dne 11. 11. 1572 v noci v Uranienborgu dánský astronom Tycho Brahe (1546-1601) při pozorování ze své observatoře, uviděl v souhvězdí Kasiopei velmi jasnou hvězdu – supernovu, která tam den předtím nebyla. Vedl si o svém pozorování podrobné zápisy a ty se, na rozdíl od pozorování jiných vědců, zachovaly. Jasnost nové hvězdy rostla a asi dva týdny byla viditelná i za bílého dne. Pak slábla a v březnu 1574 přestala být pozorovatelná pouhým okem (dalekohled se začal používat až po roce 1610). Tato supernova sehrála v dějinách astronomie důležitou úlohu – přispěla k pádu Aristotelovy geocentrické teorie, podle níž měla být supernova blíž než Měsíc. Otázka vzdálenosti nové hvězdy byla zásadní pro vytvoření nového pohledu na vesmír; k němu se s Tycho Brahem přikláněl mj. také náš významný přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600). Zbytky po explozi oné supernovy lze nyní pozorovat jen velkým dalekohledem, jsou ve vzdálenosti asi 7500 světelných let.

Dne 11. 11. 1972 zemřel v USA (emigroval po únoru 1948) 63letý Zdeněk Gina Hašler, vlastním jménem Zdeněk Miloš Hašler, český herec a režisér, mladší syn Karla Hašlera (1879-1941).

Dne 12. 11. 1912 byla nalezena mrtvá těla britského polárníka Roberta Falcona Scotta (1868-1912) a jeho druhů. Zemřeli v Antarktidě při zpáteční cestě od jižního pólu, kterého dosáhli 12. ledna 1912. Podle zápisků, které vedli, zemřeli hladem a zimou 29. března 1912. O prvenství na jižním pólu je připravil Nor Roald Amundsen (1872-1928), který tam se svými lidmi stanul o měsíc dřív.

Dne 13. 11. 1912 zemřela 59letá Tereza Nováková, rozená Lanhausová, spisovatelka s regionálním zaměřením na okolí Litomyšle a Proseče, představitelka realismu a venkovské prózy, která byla také aktivní v ženském emancipačním hnutí. Pracovala v ženských spolcích a prosazovala rovnoprávnost žen. Byla také sběratelkou krojů, výšivek a keramiky. Hlavním tématem jejích děl je duchovní vývoj východočeského venkova. Jejím synem byl významný literární historik Arne Novák (1880-1939).

Dne 14. 11. 1972 zemřel 3 týdny předtím než dovršil 75 let Josef Sekera, novinář a spisovatel lidové četby sociálního a humoristického ražení. Na sklonku života byl předsedou Českého literárního fondu a po srpnu 1968 se aktivně zapojil do nového Svazu československých spisovatelů. Z jeho děl jsou známé např. Vinaři a Děti z hliněné vesnice. Jeho syn, Josef Sekera (1928-2008), geolog, horolezec a cestovatel se 26. prosince 1969 stal prvním Čechoslovákem, který stanul na jižním pólu.

Dne 15. 11. 1982 zemřela 70letá Vlasta Štursová (rozená Suková), architektka, sochařka a návrhářka. Zabývala se návrhy nábytku pro sociálně slabé vrstvy, kde uplatňovala typizaci dílů a maximální zjednodušení výroby. Se svým manželem Jiřím Štursou (1910-1995) začátkem padesátých let spolupracovala při úpravě okolí Stalinova pomníku. Později se zabývala pozemními stavbami a rekonstrukcí památkových objektů.

Dne 16. 11. 1272 zemřel Jindřich III. Plantagenet, anglický král. Bylo mu 65 let. Na trůn nastoupil jako devítiletý a většinu své vlády strávil soupeřením se šlechtici o výklad anglické Velké listiny práv a svobod z roku 1215, která omezovala některé panovníkovy pravomoci. V roce 1258 ho významní šlechtici přinutili podepsat tzv. Oxfordská ustanovení, která převáděla moc ve státě na radu patnácti šlechticů. V roce 1264 byl radou donucen svolat první parlament a zároveň ustanovit jeho pravidelné (třikrát do roka) zasedání, tzn., že vlastně zrušil absolutistickou monarchii. Za jeho vlády ale země prosperovala. Nechal postavit např. Westminster, kde si zřídil své hlavní sídlo. Byl znám svým odporem k Židům.

Dne 16. 11. 1632 se odehrála bitva u Lützenu (kolem 15 km jz. od Lipska). Bylo to jedno z nejkrvavějších střetnutí třicetileté války, v níž padl 37letý švédský král Gustav Adolf II. Jeho protivníkem byl Albrecht z Valdštejna (1583-1634). Vzhledem velkým ztrátám na straně katolíků se často uvádí, že to bylo vítězství protestantských Švédů, ale kvůli smrti jejich krále není toto vítězství jednoznačné, takže bitva skončila vlastně nerozhodně. Boje se na obou stranách účastnili vojáci českého původu.

Dne 16. 11. 1922 – nádor na mozku byl příčinou smrti 47letého Maxe Abrahama, nadějného německého fyzika židovského původu, který se zabýval teorií elektromagnetického pole. Zkoumal závislost hmotnosti elektronu na jeho rychlosti a zavedl pojem elektromagnetická hmotnost. Je autorem vlastní obecné teorie gravitace (1912), která byla v rozporu s principem ekvivalence – fyzikálního konceptu z oblasti obecné teorie relativity.

Dne 18. 11. 1962 v Kodani zemřel (na infarkt) 77letý Niels Bohr, dánský fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku v roce 1922. Bohr bývá nazýván otcem kvantové mechaniky – snažil  se vysvětlit vztahy mezi klasickou fyzikou a kvantovou fyzikou. Podle Alberta Einsteina (1879-1955) je Bohr nejváženějším teoretickým fyzikem dvacátého století. I když byl jedním z týmu na vývoj atomové bomby v projektu Manhattan, byl velkým mírovým aktivistou už v té době. Po otci byl luteránského vyznání a byl i filozofem jako mnoho fyziků. Své myšlenky formuloval v mnohých esejích. Podle různých známek vyznával učení Immanuela Kanta (1724-1804) od jeho pojetí rozumu přes chápání božské podstaty světa. Vzhledem k tomu, že se ve svých vědeckých pracích pohyboval na hraně mezi klasickou fyzikou a kvantovou fyzikou, kde se nacházíme ve vícerozměrných prostorech, tak se také pohyboval na hraně známého a tušeného o lidském vědomí. Sám k tomu poznamenal: „Ve fyzice a chemii nemůžeme najít nic, co by dokazovalo alespoň vzdáleně existenci vědomí. Přesto všichni víme, že něco jako vědomí existuje, a to jednoduše proto, že je sami vlastníme. Vědomí proto musí být částí přírody, nebo obecněji vyjádřeno, částí skutečnosti. To znamená, že mimo fyzikální a chemické zákony, které jsou popsané v kvantové teorii, existují zákony, které mají zcela odlišnou povahu.“

Dne 19. 11. 1622 kardinál František z Ditrichštejna (1570-1636), „architekt” rekatolizace Moravy, vydal z pověření císaře Ferdinanda II. (1578-1637) generální pardon protestantským moravským šlechticům, to znamenalo, že nebyli popraveni (konfiskace majetku jim ale prominuta nebyla).

Dne 19. 11. 2012 v Petrohradu zemřel 79letý Boris Natanovič Strugackij, ruský astronom, který se spolu s bratrem Arkadiem (1925-1991) novinářem, proslavili řadou sci-fi románů. Když Arkadij zemřel, psal Boris dál, ale pod pseudonymem S. Vitickij, protože se s bratrem předtím dohodl, že jméno Strugackij se nebude dál používat.

Dne 21. 11. 1922 v Městském divadle na Vinohradech v Praze byla poprvé uvedena Věc Makropulos, divadelní hra Karla Čapka (1890-1938), zabývající se otázkou nesmrtelnosti a práva člověka prodlužovat si uměle život. Námět Věci Makropulos a její operní verze od Leoše Janáčka (1854-1958) se stala předmětem živé filosofické debaty o nesmrtelnosti. Např. britský filosof Bernard Williams (1929-2003) ve své eseji nazvané Věc Makropulos (1973) zveřejnil názor, že nesmrtelný život v jakékoli možné podobě nemůže být žádoucí. Na příkladu Věci Makropulos konkrétně ukazuje, že nekončící život by nutně vedl k nekončící nudě.

Dne 22. 11. 1922 odstoupil z funkce říšského kancléře v Německu Joseph Wirth (1879-1956) na protest proti výši Francií navržených a prosazených válečných reparací. Jejich výše stahovala Německo (nazývalo se Výmarská republika, ale jeho oficiální název stále byl Deutsches Reich – Německá říše) do děsivé bídy a celospolečenského rozvratu. Reparace nebylo Německo schopné platit ve stanovených termínech, což si vzala Francie za důvod k vojenskému obsazení hlavní německé průmyslové oblasti – Porúří – v lednu 1923. To vyvolalo v Německu ještě větší nepokoje a víme, kam to nakonec vedlo.

Dne 22. 11. 2012 ve věku 83 let zemřel Jan Trefulka, moravský patriot, spisovatel, překladatel, publicista a literární kritik. V letech 1962 až 1968 redigoval výborný literárně-kulturní časopis Host do domu. Na počátku normalizace (1969) byl vyloučen z komunistické strany, kam vstoupil (1968) na počátku obrodného procesu. Pracoval pak už jen jako noční hlídač, vazač a pod. Publikovat mohl už jen pod cizími jmény nebo v samizdatu. Po roce 1989 se stal předsedou Obce moravskoslezských spisovatelů, inicioval a organizoval soutěž Evropský fejeton a stal se členem první Rady České televize. Politicky se angažoval v prosazení moravské samosprávy.

Dne 23. 11. 1992 v Praze zemřel 62letý Jozef Kvasnica, československý teoretický fyzik, rodák od Ilavy, který po studiu na Karlově univerzitě odjel do Moskvy, kde absolvoval náročnou aspiranturu u Lva Davidoviče Landaua (1908-1968), držitele Nobelovy ceny za fyziku (1962). Po návratu do Prahy se Kvasnica stal pedagogem na Matfyzu. Je autorem mnoha vysokoškolských učebnic a několika populárně-naučných knih z fyziky a matematiky.

Dne 24. 11. 1642 holandský námořník Abel Tasman (1603-1659) objevil na jih od Austrálie velký ostrov, který byl později (1855) pojmenován po něm – Tasmánie. Tato Tasmanova první plavba se řadí k největším námořním podnikům 17. století. Kromě nově objevených zemí – Tasmánie, Nového Zélandu, souostroví Tonga a Fidži – nalezl Tasman i novou cestu z Indického do Tichého oceánu v pásmu příznivých západních větrů.

Dne 24. 11. 1972 v Písku zemřela ve věku 89 let Tereza Sedláčková, písecká rodačka rozená Barcalová, učitelka, druhá manželka Augusta Sedláčka (1843-1926), jednoho z našich nejvýznamnějších historiků. S ním se seznámila roku 1915 a po sedmi letech, kdy mu pomáhala v jeho archívních výzkumech se v roce 1922 za něho provdala. Bez ní by Sedláček nebyl schopen sepsat všechno, co sepsal. Své vzpomínky na manžela – Osobní paměti – psala Tereza v roce 1969, poprvé je vydalo v roce 1996 Prácheňské muzeum v Písku.

Dne 25. 11. 1922 má datum dochovaná zpráva amerického vojenského atašé z Německa o Adolfu Hitlerovi (1889-1945). Je v ní popisován jako nadějný německý politik, proto na něj tajné služby USA „nasadily” Ernsta Franze Hanfstaengla (1887-1975), německého obchodníka s uměním, ve skutečnosti agenta USA. Ten hned vstoupil do NSDAP a brzo se mu podařilo navázat kontakt přímo s Hitlerem. Jako člen mnichovské vyšší třídy Hanfstaengl (přezdívaný „Putzi”) dovedl Hitlera do vyšší společnosti a k finančně silným patronům, navíc pomohl NSDAP koupit Völkischer Beobachter jako stranické noviny. V listopadu 1923 byl Hanfstaengl zapojen do Hitlerova puče v Mnichově – tehdy neúspěšného pokusu NSDAP převzít moc v Německé říši. Zatímco Hanfstaenglovi se podařilo uprchnout, Hitler byl zatčen a přes rok vězněn, ale kontakt s ním Hanfstaengl stále udržoval. V roce 1931 byl Hanfstaengl Hitlerem jmenován šéfem zahraničního odboru NSDAP a to i pro znalost cizích jazyků a kontakty v zahraničí, zvlášť v anglosaských zemích. Po roce 1934 se údajně vztahy mezi Hitlerem a Hanfstaenglem zhoršily tak, že roku 1937 Hanfstaengl z Německa uprchnul, ale po válce se vrátil jako oběť(!) nacismu. Díky vlivu USA byl tak i brán a v pohodě v Německu dožil.

Dne 26. 11. 1922 vstoupil archeolog Howard Carter s lordem Carnavornem do hrobky faraona Tutanchamona v Údolí králů v jižním Egyptě. V hrobce jsou celkem 4 místnosti, které byly plné nejrůznějších předmětů, které měl faraón užívat v posmrtném životě. Nejcennějším pokladem celé hrobky byl faraónův sarkofág – tři rakve, které do sebe těsně zapadaly. Vnitřní rakev byla z ryzího zlata, v ní spočívala mumie zabalená do plátna, posypána ochrannými amulety a pohádkovými drahokamy. Obličej vládce zakrývala drahocenná pohřební maska ze zlata, vykládaná lazuritem, vzácnými kovy a proužky modrého skla. Díky masce se tvář mladého faraóna uchovala v poměrně dobrém stavu. Carter strávil vyzdvihováním věcí z Tutanchamonovy hrobky deset let, k otevření rakve s mladým faraonem došlo až za tři roky. Nálezy poskytly obrovské množství nových informací o životě v Egyptě nejen archeologům, ale i celému laickému světu. Dnes je většina věcí z hrobky vystavena v Káhirském muzeu. Záhadou se stala řada úmrtí těch, kteří měli s objevením hrobky něco společného. Jako první zemřel 5. 4. 1923 padesátiletý lord Carnarvon, údajně po štípnutí moskytem. Nedožil se odhalení Tutanchamonovy tváře. Smrt každého pak, byť i jen vzdáleně spojeného s Carnarvonem, Carterem a objevením hrobky, byla vítána jako důkaz mocného vlivu faraóna. Např. v září 1923 náhle zemřel Carnavornův mladší bratr po vytržení několika zubů. Pak další návštěvník hrobky, princ Ali Kamal Fami Bej, byl zavražděn manželkou v londýnském hotelu Savoy, atd. Sám Carter ale žil ještě 16 let, zemřel v březnu 1939.

Dne 26. 11. 1952 zemřel 87letý Sven Hedin, švédský zeměpisec, výborný topograf, cestovatel, fotograf, autor cestopisů a ilustrátor svých spisů. Ve čtyřech expedicích do Střední Asie objevil Transhimálaj, prameny řek Brahmaputra, Indus a Satladž, jezero Lobnor, zbytky měst, pohřebišť a Velké čínské zdi v pusté Tarimské pánvi. Záznamy ze svých výprav položil základy přesné mapy Střední Asie. Byl světoznámý dík přesné dokumentaci a cestopisům s vlastními fotografiemi, akvarely a kresbami, dík dobrodružným článkům pro mládež a dík přednáškovým turné v cizině. Jen byl nepochopitelný svým obdivem k Hitlerovi a jeho německé říši.

Dne 27.11. 1852 zemřela na rakovinu dělohy – 2 týdny před dovršením 37 let – Ada hraběnka Lovelace, matematička, počítačová vizionářka, programátorka, hudebnice i básnířka – to všechno a mnoho dalšího byla Augusta Ada King hraběnka Lovelace, dcera básníka lorda Byrona (1788-1824). Zajímavé je, že zemřela ve stejném věku jako on. Ada jej však nikdy nespatřila, protože její matka Annabela Millbanke vydržela s nevyrovnaným poetou sotva rok a setkání dcery s otcem pak všemožně bránila. Z obavy, že její dcera zdědila divokou povahu po něm a ve snaze potlačit jakékoli básnické sklony, nechala Adu vzdělávat v matematice. Ada se vdala v 19 letech za muže o 11 let staršího – Williama Lorda Kinga, hraběte z Lovelace, který byl mužem na svoji dobu mimořádně tolerantním a chápavým – svou ženu v její práci a zálibách podporoval a byl na ni pyšný. Ada svého manžela intelektuálně převyšovala, ale v manželství jim to nezpůsobovalo žádné problémy. Společně se usadili na venkově a narodily se jim tři děti: Byron (1836), Anne Isabella (1837) a Ralph Gordon (1839). Výchově dětí se Ada moc nevěnovala, pomáhala jí matka i manžel a především služebnictvo, což bylo v té době pro vyšší vrstvy běžné. I když je za otce moderního počítače označován britský matematik a vynálezce Charles Babbage (1791-1871), dost odborníků je přesvědčeno, že hlavní myšlenky mu dodala právě vzdělaná a pohledná hraběnka Ada Lovelace, která si s ním od roku 1834 začala dopisovat a později s ním přímo spolupracovala. Konkrétní podíl její práce na Babbageho vynálezu prvního počítače je ale stále předmětem dohadů. Jejich intenzivní spolupráce skončila její smrtí. Bez nadsázky je Ada často označována prvním programátorem. Trochu uznání se jí dostalo v roce 1979, kdy byl podle ní pojmenován programovací jazyk ADA. Kromě  literárních vloh zdědila Ada po otci i citlivou a nevyrovnanou povahu. Od dětství trpěla mnoha chorobami, které se projevily poruchami vidění a ochrnutím a ty se tehdy léčily podáváním alkoholu a opiátů a tak se z Ady stala narkomanka, přesto do poslední chvíle pilně pracovala. Její  dcera, lady Anne Bluntová je známá jako spoluzakladatelka chovu arabských koní v Evropě.

Dne 27. 11. 1952 skončil v Praze proces s „vedením protistátního spikleneckého centra“ v čele s generálním tajemníkem ÚVKSČ Rudolfem Slánským. Vyneseno bylo 11 rozsudků smrti a 3 doživotní tresty. První zatčený, Evžen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl uvězněn a vyslýchán už na podzim roku 1949. Dalším zatčeným byl v říjnu 1950 Otto Šling, a pak od ledna 1951 postupně následovalo zatčení dalších. Po měsících fyzického a samozřejmě psychického nátlaku a nekonečných výslechů se obžalovaní poprvé sešli u soudu konaném v hlavní pražské soudní síni na Pankráci 20. listopadu 1952. Byli obviněni ze špionáže, trockismu, spiknutí proti republice a záškodnictví, byli nazváni nepřáteli československého lidu a také jako sionističtí, buržoasně nacionalističtí zrádci. Hlavním prokurátorem procesu byl Josef Urválek (1910-1979), který u jedenácti ze čtrnácti obžalovaných zdůraznil jejich židovský původ. Všichni obžalovaní se museli naučit nazpaměť své výpovědi, které jim napsali vyšetřovatelé, a než nastalo hlavní soudní líčení, byli z nich několikrát přezkušováni. Proces měl v Československu velký ohlas; rozsudky podporovalo přes 8500 peticí(!) a většina z nich žádala smrt pro všechny obžalované. Prezident Gottwald odmítl kohokoliv z odsouzených omilostnit, odsouzení k trestu smrti byli oběšeni v ranních hodinách 3. prosince 1952 v Pankrácké věznici. Těla byla spálena a jejich popel byl rozmetán kdesi za Prahou. Odsouzeni v procesu byli:

1. Rudolf Slánský (51 let), generální tajemník KSČ – trest smrti.
2. Vladimír Clementis (50 let) ministr zahraničních věcí – trest smrti.
3. Otto Fischl (50 let) náměstek ministra financí – trest smrti.
4. Josef Frank (43 let), zástupce generálního tajemníka KSČ – trest smrti.
5. Ludvík Frejka (48 let) vedoucí národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky – trest smrti.
6. Bedřich Geminder (51 let) vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ – trest smrti.
7. Rudolf Margolius (39 let), náměstek ministra zahraničního obchodu – trest smrti.
8. Bedřich Reicin (41 let) náměstek ministra národní obrany – trest smrti.
9. André Simone (57 let) redaktor Rudého práva – trest smrti.
10. Otto Šling (40 let) vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně – trest smrti.
11. Karel Šváb (48 let) náměstek ministra národní bezpečnosti – trest smrti.
12. Vavro Hajdů (39 let) náměstek ministra zahraničních věcí – doživotí.
13. Evžen Löbl (45 let), náměstek ministra zahraničního obchodu – doživotí
14. Arthur London (37 let) náměstek ministra zahraničních věcí – doživotí.

V roce 1963 byli všichni odsouzení – 11 posmrtně – stranicky i soudně tajně(!) rehabilitováni, avšak veřejnost se o tom tenkrát nedozvěděla. Teprve až v roce 1968 o procesu a o pozdější rehabilitaci odsouzených podrobně informovala média.

Dne 28. 11. 1982 zemřel 81letý Rolf Wanka, rakouský herec s českými kořeny. Po maturitě ve Vídni nastoupil na Technickou univerzitu v Praze, přitom začal cestovat, aby se zdokonalil v jazycích, uměl dobře kromě němčiny česky, anglicky a francouzsky. Pak přestoupil na univerzitu v Innsbrucku, kde studia ukončil doktorátem sociálních a hospodářských věd. Po ukončení studií se také pokusil podnikat, otevřel si obchod s americkými technickými novinkami v Praze, ale brzy zkrachoval. Hereckou kariéru začal ve svých osmadvaceti letech – v roce 1930, pak hrál v mnoha německých, rakouských i českých filmech. Byl filmovým partnerem významných českých hereček – Hany Vítové, Adiny Mandlové, Zity Kabátové, Věry Ferbasové, Jiřiny Steimarové a Jiřiny Štěpničkové. Hrál hlavně úlohy milovníků a hrdinů v různých komediích a sentimentálních příbězích. V roce 1938 se natrvalo usadil ve Vídni, kde za války byl uměleckým šéfem Městského divadla a často hrál v rakouských, německých a italských filmech. Po válce se vypracoval na charakterního herce. S úspěchem točil filmy v Německu, Rakousku, Itálii, Španělsku i Velké Británii. Ve Španělsku hrál v několika filmech i s bývalou českou kolegyní Lídou Baarovou. Spolupracoval rovněž s rozhlasem.

Dne 29. 11. 1632 zemřel v Mohuči Fridrich Falcký z rodu Wittelsbachů, svého času český král, zvaný „zimní král“, neboť českým zemím vládl pouhou jednu zimu – od 31. října 1619 do bitvy na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Na český trůn ho vyneslo rozhodnutí generálního sněmu odbojných pánů, kteří se nechtěli smířit s katolickými Habsburky. Naděje českých protestantských pánů, že se podaří získat podporu nekatolických států, však Fridrich zklamal. Přestože se Fridrich dožil jen 36 let, měl s manželkou Alžbětou Stuartovnou (1596-1662), dcerou anglického a skotského krále Jakuba I., 13 dětí.

Dne 30. 11. 1982 zemřel 77letý Vilém Závada, básník, spisovatel, novinář a překladatel (z němčiny, ruštiny, polštiny, francouzštiny, maďarštiny, slovinštiny i hebrejštiny a perštiny). Od roku 1927 byl redaktorem nakladatelství Aventinum. Zde spoluredigoval Rozpravy Aventina, kde uveřejnil desítky referátů a recenzí a mnoho rozhovorů s významnými autory, např. s F. X. Šaldou, V. Vančurou, K. Čapkem. Od r. 1927 byl také členem Devětsilu. Roku 1937 začal pracovat v Univerzitní (později Státní) knihovně v různých funkcích včetně ředitelské a setrval tam do roku 1960. Současně spolupracoval s nakladatelstvím Československý spisovatel a byl funkcionářem Svazu čs. spisovatelů, kde působil až do konce života.

(Informace k jednotlivým heslům jsou čerpány hlavně z Wikipedie a porovnávány a korigovány s údaji v řadě dalších pramenů.)

Kulatá výročí některých událostí v regionu Sedlecka, Sedlčanska a Voticka:

1732 – 21. 11. císař Karel VI. (otec Marie Terezie) potvrdil Sedlci privilegium třetího výročního trhu, udělené městu už císařem Rudolfem II. o 130 let dříve (30. 12. 1603). Tento trh se konal 29. září k svátku sv. Michala.

1762 – 7. 11. byla jetřichovická zámecká kaple prohlášena za kapli veřejnou (to byla ještě původní, jen dřevěná z roku 1712). Stalo se tak po souhlasu papeže Klementa XIII. (1693-1769). Kaple byla nadaná i odpustky. Výsady u papeže vykoupil tehdejší majitel jetřichovického panství Josef Václav hrabě z Oppersdorfu.

1952 – 17. 11. zemřel ve věku 75 let Antonín Šašek, vrchní inspektor československých drah, významná osobnost, která udělala mnoho pro kulturní rozvoj Sedlecka a Prčicka. Mj. stál Šašek roku 1933 u zrodu spolku rodáků a přátel města Sedlce