Džihádisté pochodují institucemi

Důkladné knize History of Jihad from Mohammad to ISIS od Roberta Spencera se budu ještě věnovat v obsáhlejší recenzi. Je s podivem, že takové dílo nevyšlo už dříve. Těm, kdo čtou v angličtině, ji vřele doporučuji.

Konečně je tak pohromadě kompletní literatura potřebná pro pochopení toho, co se s Evropou děje.

• Popisy islámské doktríny vydávané Centrem pro studium politického islámu (za nejpřínosnější pokládám Mohamedův život, který je pro všechny muslimy závazným vzorem. Mnozí naivní Evropané totiž louskají korán, který ve skutečnosti představuje jen jednu osminu islámských posvátných textů, navíc osminu nejvíce mlhavou).
• Reportáže popisující, JAK Evropa kolabuje. Pozornosti doporučuji zejména knihu Jak zabít civilizaci Benjamina Kurase, případně Sebevraždu Evropy od Douglase Murrayho.
• Vysvětlení, PROČ Evropa vnitřně kolabuje – Prolomení hradeb.
• A zmíněné dějiny džihádu

Ale k tomu pochodu institucemi. Termín dlouhý pochod původně označoval vojenské tažení, kterým partizánská armáda Mao ce-Tunga ovládla v roce 1935 rozsáhlé území na jihu Číny.  Toto území se pak stalo základnou pro dobytí celé země. Tím se inspirovala skupina vyšinutých levicových extrémistů, která v 60. letech zahájila „dlouhý pochod institucemi“, tedy systematické úsilí o ovládnutí univerzit, sdělovacích prostředků, managementů největších firem, církví, ministerstev a dalších úřadů. S jednoznačným cílem rozvrátit civilizaci a vytvořit tak prostor pro vybudování něčeho nového lepšího. Díky silnému odhodlání a prakticky neomezeným finančním prostředkům se jim to podařilo. Nejprve do napadených institucí dostali své lidi, ti otevřeli cestu dalším soudruhům, pak získali převahu, následovaly čistky a nakonec nastolení atmosféry teroru a strachu, kdy se nikdo neodváží zpochybnit extrémistické anticivilizační doktríny.  Tento „dlouhý pochod institucemi“ probíhal od poloviny 60. let do konce let 80. V českých zemích začal až někdy kolem roku 1998, ale proběhl o to rychleji.

Džihádisté postupovali stejně jako neomarxisté před nimi. Nejprve dostat lidi na významná místa, pak zcela vyměnit školící materiály a metodiky a začít určovat, jak jsou školeni agenti a experti. A nakonec čistky…

Spencer ale ukazuje, že v západním světě probíhá ještě druhý pochod institucemi. Začal později a byl tím marxistickým inspirován. Vedli ho džihádisté. Pro čtenáře je to zjištění šokující (a to dokonce i pro toho, kdo si nebezpečí islamizace uvědomuje), nicméně Spencer má vše perfektně zdokumentováno. Základ tohoto proudu nového džihádu tvoří Muslimské bratrstvo, které bylo založeno v 30. letech s cílem vrátit život v islámských zemích zpět k Mohamedovi a dobýt celý neislámský svět. Muslimské bratrstvo vyrostlo ohromující rychlostí v organizaci o několika tisících poboček, pěstovalo úzké vztahy s nacistickým režimem Adolfa Hitlera (jeho aktivisté byli u „konečného řešení židovské otázky“), organizovalo protižidovské pogromy na Blízkém východě, po válce bylo ve většině islámských zemí postaveno mimo zákon, ale díky masivní saudské podpoře vše přežilo.  V 90. letech založilo řadu rezidentur v západním světě. Jednou z nich neziskovka CAIR (Council on American-Islamic Relations), která je de facto akceptována jako oficiální představitel amerických muslimů. Pak začalo systematicky budovat přítomnost na univerzitách, v médiích, ale především ve významných úřadech, jako jsou ministerstva školství, ale také strategická ministerstva.  V éře Clintonové dokonce člověk č. 2 na americkém ministerstvu zahraničí navázán na muslimské bratrstvo. Zároveň ale probíhal také průnik do ozbrojených sil a do tajných služeb. Džihádisté postupovali stejně jako neomarxisté před nimi. Nejprve dostat lidi na významná místa, pak zcela vyměnit školící materiály a metodiky a začít určovat, jak jsou školeni agenti a experti. A nakonec čistky proti těm, kdo by snad chtěli čelit islámskému pokusu o dobytí Západu. Spencer dokonce dokládá komunikaci (částečně veřejně probíhající), kde zástupci CAIR přímo úkolovali šéfa CIA Johna Brennera, jaké změny má uvnitř své agentury provést. Brennan příkazy plnil bez nejmenšího odporu! Mimo jiné ze strachu, že pokud by se postavil na odpor, vyvolají proti němu mediální kampaň. V poslední fázi pak přišla vlna čistek a vytvoření atmosféry strachu. Když byl po Trumpově nástupu do Bílého domu jmenován šéfem bezpečnosti generál Flynn, který veřejně mluvil o probíhajícím konfliktu mezi Západem a světem islámu, vydržel ve funkci jen několik týdnů. Do intrik, které skončily jeho odchodem, byl aktivně zapojen i současný viceprezident Pence.  Americké bezpečnostní složky byly dobyty džihádisty. Pro obranu západu přestaly  být použitelné. To nejlepší, v co můžeme doufat, je jejich neutralita.

Když byl po Trumpově nástupu do Bílého domu jmenován šéfem bezpečnosti generál Flynn, který veřejně mluvil o probíhajícím konfliktu mezi Západem a světem islámu, vydržel ve funkci jen několik týdnů.

Pro čtenáře v českých zemích je na tom hrozivé, že můžeme jen tušit, že totéž probíhá i u nás, ale nevíme, jak daleko věci postoupily. Muslimské bratrstvo má pobočku v Praze, rychle roste a jednotlivé případy dávají tušit, že tichá válka probíhá i v českých úřadech. Konec konců, dá se to ilustrovat třeba na práci státních zástupců, kteří se již neodvažují navrhovat rozsudky, jaké by byly v příliš příkrém rozporu s islámským právem šárija. Nebo vám snad připadá normální, že za organizovaný pokus podříznout nevěřícího jako slepici (skončil „jen“ těžkým pořezáním) se ukládá pár hodin veřejných prací? Že znásilnění „nevěřící děvky“ se dokonce netrestá vůbec? A že v další kauze soudce konstatuje, že je z principu nemožné aplikovat příslušné paragrafy na muslimy, takže dokazovací řízení je zbytečné? A že nad pomalováním pravoslavného kostela výhružnými nápisy policie mávne rukou? To vše se stalo v ČR během posledních dvou let.

Stejně hrozivé je, že bezpečnostní spolupráce v rámci EU a NATO znamená spolupráci s organizacemi ovládanými džihádisty. Taková spolupráce tedy znamená obrovské riziko, a dost možná, že je to riziko smrtelné. Ostatně, sešup od státu po zuby ozbrojeného ke státu, který může být dobyt pár desítkami banditů, o něčem svědčí.

Stejně hrozivé je, že bezpečnostní spolupráce v rámci EU a NATO znamená spolupráci s organizacemi ovládanými džihádisty. Taková spolupráce tedy znamená obrovské riziko

Výjimkou je snad jedině Izrael, který se podle všeho dokázal infiltraci džihádisty ubránit, a několik málo dalších zemí. Tam má spolupráce smysl. Nejspíš.