Zahraniční investice bychom měli brát jako něco, co nás ohrožuje

ROZHOVOR „Rád bych se mýlil, ale obávám se, že dřív či později bude muset dojít na vyvlastňování korporátních majetků, razie v centrálách, nucenou správu a podobně. V každém případě platí, že obyvatelé České republiky by odchodem investorů nic neztratili. Je zřejmé, že současná podoba globalizace přináší výhody jen úzké vrstvě vlastníků a manažerů. Pro většinu obyvatel je nevýhodná. Lidem v téměř každé zemi by dnes prospělo, kdyby více vyráběli pro místní trh a kupovali více místního zboží,“ říká sociolog Petr Hampl o nadnárodních korporacích.

Ekonom Thomas Piketty ve svém blogu na Le Monde píše, že lidé ze Západu, z Paříže, Berlína či Bruselu, nechápou, že lidé z Česka či Polska projevují nedostatek vděku za dotace z EU. Upozorňuje, že ČR a Polsko to vidí jinak, protože investoři ze Západu tu vlastní zhruba čtvrtinu fixního kapitálu a více než polovinu, pokud jde o vlastnictví firem. Mezi léty 2010 až 2016 roční odliv zisku z ČR reprezentoval 7,6 procenta HDP, zatímco dotace z EU v tom samém období činily jen 1,9 procenta HDP. Analytička Lenka Zlámalová píše, že od nás za tu dobu odteklo na dividendách 2252 miliard korun, zatímco dotace z EU byly 563 miliard korun. Jsme tak prý „krmelcem Evropy“ a jsme největším poraženým ze střední Evropy… Je tomu tak?

Ve skutečnosti je to ještě mnohem horší. Čísla, která uvádíte, zahrnují pouze oficiálně vykazované a zdaňované zisky. To je jen malá část prostředků, které korporace vyvádí z České republiky do zahraničí. Většina jde přes transakce mezi pobočkami, kdy centrála účtuje české pobočce absurdní částky za služby a podobně. Můžeme vlastně jen spekulovat, jestli je skutečný odliv prostředků dvojnásobný, než uvádí Piketty, nebo třeba desetinásobný.

V každém případě je takové vysávání země něčím ojedinělým, v rámci současného světa, a dost možná i historicky. Jen málokdy se totiž stává, že by pracovní síla v podmaněné zemi byla schopnější, motivovanější a pracovitější. Svým způsobem je kolonialismus naruby. Země s méně vyspělou pracovní silou ovládá a vysává tu vyspělejší. Český dělník pracuje lépe než americký nebo francouzský dělník, a většinou i lépe než německý dělník. Proto je možné z České republiky vyvážet více hodnoty než z jakékoliv kolonie. Jenže odliv peněz je jenom jedním z mnoha problémů, které tu nadnárodní korporace působí.

Svým způsobem je kolonialismus naruby. Země s méně vyspělou pracovní silou ovládá a vysává tu vyspělejší. Český dělník pracuje lépe než americký nebo francouzský dělník, a většinou i lépe než německý dělník.

Co jsou ty další problémy?

Především ovlivňování politického prostředí.  Korporace nejsou neutrální, ale masivně podporují extrémní levici. Zapojení do Prague Pride je jenom špičkou ledovce. Většina nadnárodních korporací v České republice podporuje multikulturní neziskovky a snaží se vlastním zaměstnancům vymývat mozky neomarxistickou propagandou. Snaží se, aby Češi neměli žádný svůj životní styl, přišli o sebevědomí, v ideálním případě neměli ani rodinný život. Máme tendenci to podceňovat, ale korporace tu ovládají bilionový majetek. Když taková síla usiluje o zničení demokracie a občanských svobod, málokterá země může dlouhodobě odolávat. Ostatně, strany jako Piráti by neměly nejmenší šanci, kdyby se neopíraly o voliče s mozky vymytými korporátním prostředím.

Ještě něco dalšího?

Poškozování schopností místních lidí. Pamětníci potvrdí, že po roce 1990 byli naši partneři ze západní Evropy až šokováni, kolik toho čeští technici umí. Je to vlastně pochopitelné a logické. Zatímco oni měli za sebou řadu let, kdy neřešili nic těžšího než z jakého korporátního manuálu přečíst instrukce,  jejich kolegové v českých zemích museli zajistit chod velmi složitých zařízení bez jakékoliv podpory. K tomu potřebujete zvládnout řadu technologií opravdu do hloubky a často i pořádně pochopit fyzikální principy. Když k tomu přidáme velmi dobré technické školství a 200letou silnou průmyslovou tradici, byly tady naprosto unikátní technické schopnosti. Jak se říkalo v korporaci, kde jsem tehdy působil, „Češi, to jsou ti excelentní technici, co neumí pořádně anglicky“. I proto dnes v desítkách nebo dokonce stovkách zemí najdete dosud fungující česká zařízení.

Dnes Češi vyrábějí většinou jednoduché komponenty a až odejdou do důchodu dnešní padesátníci, 200letá tradice zmizí. To nám přinesly zahraniční investice.

Dnes Češi vyrábějí většinou jednoduché komponenty a až odejdou do důchodu dnešní padesátníci, 200letá tradice zmizí. To nám přinesly zahraniční investice.

Mluvíte o zahraničních investicích, jako by to bylo něco negativního…

Když bydlíte ve svém bytě a přijde investor, koupí si vaši kuchyni, takže tam už nemůžete vařit, je to pro vás dobré? Pak si koupí vaši koupelnu, takže se už nemůžete mýt. Jste na tom lépe? Jedinou výhodu to může mít, že za tu kuchyni a koupelnu získáte peníze, které vám umožní koupit si jiný byt. Ale my jsme svou zemi předali korporacím a nedostali výměnou absolutně vůbec nic. Jen pár výrobních hal, jaké se dají postavit za pár týdnů a které byly beztak financovány penězi daňových poplatníků.

Někdo by mohl namítat, že Češi získali prostřednictvím korporací přístup na západní trhy. Jenže se většinou jedná o komponenty a zároveň jsme přišli o možnost vyvážet na jiné trhy složitá zařízení s přidanou hodnotou. Je tedy velmi problematické, zda se jedná o přínos.

Jsou tedy zahraniční investice vůbec k něčemu dobré?

Když máte chudou a zaostalou zemi, může být výhodné, že do té země přijdou investoři, postaví silnice, vodovody, školy, továrny, vštípí lidem pracovní návyky a tak dále. Mohou neskutečně urychlit vývoj a jejich pozdější zisky jsou zasloužené.

Jenomže do českých zemí zahraniční investoři přišli, když už neměli co dát. Infrastruktura byla vybudována, místní zaměstnanci byli schopnější a vzdělanější než jejich zaměstnanci. A že přivezli modernější stroje nebo pokročilejší organizaci výroby? To si dokázaly české firmy pořídit zrovna tak.

Jenomže do českých zemí zahraniční investoři přišli, když už neměli co dát. Infrastruktura byla vybudována, místní zaměstnanci byli schopnější a vzdělanější než jejich zaměstnanci.

Je pro nás těžké si to uvědomovat, protože jsme mechanicky naučeni chápat zahraniční investice jako něco jednoznačně pozitivního. Ve skutečnosti bychom je měli brát spíš jako něco, co nás ohrožuje, pečlivě třídit, pouštět sem jenom ty nejvýhodnější nabídky a místo podpory investic řešit obranu před zahraničními investicemi.

A co pracovní místa?

Analýza paní Zamrazilové z České národní banky ukázala, že podpora zahraničních investic nevytvořila ani jediné nové pracovní místo. Lidé se pouze přesunuli z českých firem do zahraničních montoven.

S tím souvisí otázka, zda jsme v pozici kolonie Německa či obecně západních nadnárodních korporací, jak o tom píše například ekonomka Ilona Švihlíková?

Obojí. Korporace se neprosazují tím, že by poskytovaly tak úžasné služby nebo nabízely našim lidem tak skvělé možnosti. Prosazují se, protože za nimi stojí politická, a někdy i vojenská moc. Protože německá kancléřka je faktickou nadřízenou českého předsedy vlády, mají tu německé korporace privilegované postavení. Ale Američani jsou jen těsně pozadu.

Kde se vlastně vzala ta naivní víra v zahraniční investice a globální korporace?

Myslím, že se spojily dva momenty. Prvním z nich byla určitá naivita, kdy jsme po roce 1989 věřili, že západní svět nám chce pomoci s budováním vlastní demokracie a kdy jsme si odmítali připustit, že v očích západních politiků a bankéřů jsme jen snadná kořist.

Ale stejně podstatné bylo to, že nadnárodní skupiny vynaložily obrovské peníze na to, aby ovlivnily české intelektuály a novináře. Začalo to ještě před rokem 89, kdy byla vybraná část disentu placena ze západních nadací, a později se to ještě zrychlilo.

…podstatné bylo to, že nadnárodní skupiny vynaložily obrovské peníze na to, aby ovlivnily české intelektuály a novináře. Začalo to ještě před rokem 89, kdy byla vybraná část disentu placena ze západních nadací.

Jediný významný český politik, který zpochybňoval smysl zahraničních investic a chtěl klíčové části ekonomiky udržet v českém vlastnictví, byl Václav Klaus. Je tragédií, že ho tehdy žádná významnější politická síla nepodpořila v opozici proti nadnárodním strukturám a nakonec převládla propaganda, že každý, kdo se staví na odpor globálním korporacím, je zloděj. Tím neříkám, že se nekradlo – ale darovat ten majetek zahraničním investorům, jak to udělaly pozdější vlády, to není řešení.

A tedy není potřeba, aby byl v ČR silný český kapitál, aby čeští kapitalisté reinvestovali své zisky v ČR a měli zájem na tom, aby naše země vzkvétala?

Měli bychom si uvědomovat, že to nejcennější není kapitál ve smyslu peněz a strojů, ale lidé – jejich znalosti, dovednosti, snaha, kreativita. Když čeští lidé pracují na českých projektech, země bohatne. Když své schopnosti vkládají do cizích projektů, bohatne někdo jiný.

Od toho platíme vládu, aby vytvořila takové podmínky, že Češi budou moci snadno zakládat vlastní podniky a že nebudou nuceni pracovat pro zahraniční korporace. Že vláda tento úkol ignoruje, to je obrovské selhání s vážnými důsledky nejen ekonomickými, ale i bezpečnostními a sociálními.

Jediný významný český politik, který zpochybňoval smysl zahraničních investic a chtěl klíčové části ekonomiky udržet v českém vlastnictví, byl Václav Klaus.

Co banky? Nejsme jen územím, kde mají skvělý „vejvar“, obrovské zisky, zatímco naše firmy si na úvěry moc nesáhnou a nemají za co investovat? Banky jsou v cizích rukou…

Trh s úvěry prochází vývojem. Někdy jsou snadno dostupné, jindy nikoliv. A samozřejmě, že když jde do tuhého, francouzská banka raději půjčí francouzské firmě a českou pošle ke dnu. Udělá to i za cenu nižšího zisku.

Ale ještě významnější roli hrají zakázky. Přijde korporace, převezme původně českou firmy a řadu místních dodavatelů nahradí zahraničními. Nakonec tu zakázku realizuje stejný člověk, ale už ji nedělá v roli majitele či partnera, ale v roli obyčejného zaměstnance, za zlomek peněz. Tento mechanismus vytlačování českých firem z českého trhu ekonomové vesměs ignorují. Neoprávněně.

Ekonom Tomáš Munzi se ve svém článku v MF Dnes ptá: „Jak je možné, že statisticky naše ekonomika prosperuje, ale reálně jsme stále ta zoufale bohatá země chudých lidí, cen zboží jako na Západě a předražených nemovitostí? Kde jsou ty peníze a proč netečou lidem, ale spíše utíkají za hranice?“ On to vysvětluje tím, že ČNB manipuluje kurs měny. Jak byste to vysvětlil vy? A co proti tomu lze dělat?

Jestli ČNB stanovuje měnové kurzy správně, to je otázka pro ekonoma.  Ale je jasné, že když pravidla v nějaké zemi určují cizinci, určí je tak, aby to bylo výhodné pro cizince a nevýhodné pro místní lidi.

Rozhodně ale nesouhlasím s tím, že by bylo dobré, aby korporace své místní zisky investovaly v České republice. Vždyť tím by se zmocnily ještě větší části naší země. Ve skutečnosti potřebujeme, aby část korporací odešla a další začaly pracovat s dramaticky nižším ziskem. A aby na jejich místě vyrostly české firmy, podobně jako vyrostly v 90. letech na místě bývalých státních podniků.

Od toho platíme vládu, aby vytvořila takové podmínky, že Češi budou moci snadno zakládat vlastní podniky a že nebudou nuceni pracovat pro zahraniční korporace.

V roce 1950 odváděly velké firmy v Německu na daních zhruba dvakrát více než zaměstnanci. Počátkem sedmdesátých let se firmy podílely na odváděných daních z jedné poloviny, zatímco druhou polovinu platili zaměstnanci. V roce 2000 odevzdávali již zaměstnanci na daních téměř čtyřikrát tolik co firmy. K podobnému posunu dochází i v dalších zemích EU, říká v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz sociolog, profesor Jan Keller. Piketty odhaduje pro Francii, kde míra zdanění národního důchodu činila v roce 2010 celkem 47 %, že polovina obyvatel s nejnižšími příjmy odevzdává na daních 40 až 45 % svých příjmů (jedná se především o daně nepřímé, zejména DPH), střední vrstvy odevzdávají na daně 45 až 50 % svých příjmů, ale desetina nejbohatších odevzdává pouze necelých 35 % svých příjmů… Není problém, že dnes většinu daňové zátěže nesou střední třídy a financují jednak nadnárodní korporace a jednak „nepřizpůsobivé“? Korporace mohou zisky převést do daňových rájů, malí podnikatelé a občané jen těžko…

Je asi normální, že bohatší lidé mají víc možností, jak se vyhnout zdanění. Tak tomu bylo ve všech dobách a zemích a nikdy tomu nebude jinak.  Neumím si ani moc představit, jaké škody by mohlo působit, že na bankovních účtech super boháčů leží ještě víc peněz. Už tak jsou jejich prostředky neomezené.

Více by ale měly varovat statistiky o rostoucích příjmových nerovnostech.  Reálná kupní síla amerického dělníka vzrostla od roku 1978 o 11 %, což je, mimochodem, nižší nárůst životní úrovně, než jakého dosahovaly socialistické ekonomiky založené na centrálním plánování. Reálná kupní síla vrcholového manažera se ve stejném období zvýšila 10násobně. Přitom manažeři  – na rozdíl od dělníků – nenesou odpovědnost za svá rozhodnutí a jejich rozhodování podle toho mnohdy vypadá. Hospodářství, kde začnou příliš převládat příliš velké organizace, je ekonomicky iracionální a vede k nespravedlnostem.

Rozhodně ale nesouhlasím s tím, že by bylo dobré, aby korporace své místní zisky investovaly v České republice. Vždyť tím by se zmocnily ještě větší části naší země.

Jak lze docílit toho, aby v ČR byly vyšší mzdy a byl zde silný český kapitál?

Především je zapotřebí porozumět tomu, že protikladem k vládě nadnárodních korporací není vláda českých korporací, a už vůbec ne státních podniků. Vláda státní byrokracie vede ke stejným problémům jako korporátní.

Potřebujeme dosáhnout stavu, kdy české ekonomice budou znovu dominovat menší místní firmy. To je žádoucí nejen z hlediska ekonomického, ale především z hlediska bezpečnosti a sociální soudržnosti. Úspěšnost hospodářské politiky by měla být posuzována především z hlediska toho, kolik místní lidé zakládají podniků. Skutečných podniků, ne poradenských firem.

Musí okamžitě skončit veškeré zvýhodňování korporací a musí být vystavěny ostré bariéry, které zabrání ovlivňování politického života ze strany korporací. Ale to jsou jen teoretické úvahy. Dnes mají korporace dostatečnou moc, aby jakékoliv změně jdoucí tímto směrem zabránily. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že dřív či později bude muset dojít na vyvlastňování korporátních majetků, razie v centrálách, nucenou správu a podobně. V každém případě platí, že obyvatelé České republiky by odchodem investorů nic neztratili.

Hospodářství, kde začnou příliš převládat příliš velké organizace, je ekonomicky iracionální a vede k nespravedlnostem.

Co otázka našeho vymírání a rodin? Ivo Patta, jenž se dlouhodobě zabývá otázkou důchodové reformy a vlivu ekonomického systému na demografii, upozornil, že stát do roku 1992 vracel rodičům 50 procent nákladů na výchovu dětí v rodině. Ale od 1. ledna 1993 zohlednění nákladů na výchovu dětí ze strany státu podle něj kleslo na 12,5 procenta čili stát refunduje rodičům pouze osminu nákladů. Podle demografa Hiršla je jednou z důležitých věcí, na jejímž základě se lidé rozhodují, zda budou mít děti a kolik jich budou mít, materiální zajištění rodin s dětmi. Hiršl podobně jako Patta upozorňuje, že přechod od daně ze mzdy k dani z příjmu fyzických osob znamenal „drastické omezení“ daňového odpočtu za neopatřené dítě. Dle něho ani v roce 2002 se nedosáhlo původní nominální výše této slevy, jakou činila v roce 1992. V reálu tedy daňová sleva tvořila pouze 38 procent své původní úrovně z konce osmdesátých let. Hiršl připomíná, že toto finanční zhoršení pro rodiny s dětmi mělo svůj důsledek, neboť právě v letech 1994–1996 klesl počet narozených dětí v České republice o 30 tisíc ročně, tedy o zhruba 25 procent, a tato nízká úroveň porodnosti se od té doby udržuje. Člověk, který vychová dítě, si odepírá od úst, ale jeho děti pak financují i důchody těch, kteří děti neměli a užívali si mnohem víc. Neměla by tedy daňová a důchodová politika více zohlednit výchovu dětí?

Rozhodně ano! Dnes jsou podmínky nastaveny tak, že mít děti je ekonomicky iracionální. Pokud se rozhodnete mít děti, bude vás to stát neuvěřitelnou energii a neuvěřitelné peníze, státní úřady vám budou na každém kroku házet klacky pod nohy a nakonec dostanete menší důchod než vaši bezdětní kolegové. V rámci rodičovství pak stát podporuje nejrůznější alternativní formy na úkor tradiční rodiny.

Jenže současná vláda to nepokládá za špatné. Nebo snad víte o tom, že by některý vládní představitel vyhlásil záměr podporovat, aby se rodilo více dětí v úplných českých rodinách? Naprosto ne. Babišův úřad vlády je plný „expertů“, kteří usilují o likvidaci rodiny jako svazku a muže a ženy a mnohým není proti mysli ani likvidace Čechů jako etnika. Totéž platí o Ministerstvu práce a sociálních věcí.

A není to jen problém ANO. V podstatě všechny takzvané solidní strany dnes zastávají stejný přístup – do volebního programu dají nějaké neurčité fráze o podpoře rodiny a zároveň poskytnou prostor protirodinným extremistům.

Přitom by výrazná propopulační politika měla podporu značné části voličů. Vlastně je to další příklad, jak radikálně se záměry politických elit liší od voličů.

Všechny takzvané solidní strany dnes zastávají stejný přístup – do volebního programu dají nějaké neurčité fráze o podpoře rodiny a zároveň poskytnou prostor protirodinným extremistům.

Pro někoho na pravici možná kacířská otázka. Může fungovat pozitivně volný trh a kapitalismus, když nyní většinu světového kapitálu ovládá jen hrstka lidí, jak dokazuje ekonom Piketty ve své knize Kapitál ve 21. století? Piketty dokládá, že v letech 1910 až 1920 pobíralo v USA deset procent nejbohatších domácností na příjmech z výkonu profese i z kapitálu 45 až 50 % národního důchodu. Tento jejich podíl klesl v průběhu zhruba půl století na 30–35 % národního důchodu. Od sedmdesátých let 20. století však dochází opět k prudkému nárůstu příjmové nerovnosti a v letech 2000 až 2010 pobírá deset procent nejbohatších už zase 45–50 % tak jako v dobách kolem první světové války. Nejlépe placená tisícina zaměstnanců (0,1%) pobírala v roce 2000 v USA 2 % národního důchodu. V roce 2010 už pobírali 10 % národního důchodu. Výsledkem nové vlny majetkové nerovnosti je, že horních deset procent dnes vlastní v Evropě 60 % veškerého majetku. V USA vlastní horní decil dokonce 70 % majetku. Přitom dolní vrstvy, tedy chudší polovina společnosti, vlastní dnes tak jako před sto lety zhruba jen 5 % majetku. Střední vrstvy (tedy 40 % domácností mezi horními a dolními) vlastní v Evropě přibližně jednu třetinu všech majetků a v USA necelou čtvrtinu. (Přitom žije ve středních vrstvách již z definice čtyřikrát více lidí než v horním decilu.) Čistým majetkem v hodnotě vyšší než jeden milion eur disponovalo v roce 2013 zhruba 2,5 % dospělé evropské populace. Na tato dvě a půl procenta nejbohatších Evropanů připadá 40 % celkového jmění, tj. asi 200 % evropského HDP. Takový trend je po celém světě. Nesměřuje to vše pouze k monopolismu a likvidaci malých a středních firem? Neměl v tomto Marx vlastně pravdu? A i kdyby se nyní podařilo deregulovat ekonomiku podle libertariánských představ, jak mohou v takovém prostředí konkurovat malí podnikatelé, kteří prostě ve srovnání s velkými nemají kapitál?

To není otázka kapitálu, to je otázka nastavení pravidel. Když zakládáte obchůdek, nepotřebujete kapitálově konkurovat Tescu. Ale je důležité, aby ve vaší zemi byla pravidla nastavena tak, že hypermarketové sítě nebudou schopny zašlápnout malé obchůdky. A takhle je to se vším.  Někdy stačí i relativně malé opatření. Třeba zavedení progresivního zdanění v pivovarnictví vedlo k ohromující expanzi minipivovarů. Ale někde by bylo zapotřebí jít dál.

Co se týče libertariánských představ o deregulaci, to jsou jenom takové pokrytecké řeči. Ti lidé dobře vědí, že korporace nikdy nepřipustí deregulaci. Zároveň ale chtějí chránit korporace. Požadavek deregulace jim přináší politické body a poslanecká místa, ale oni sami vědí, že ty věci nikdy nebudou realizovány. Je to jen podvod na voliče.

Současná podoba globalizace přináší výhody jen úzké vrstvě vlastníků a manažerů. Pro většinu obyvatel je nevýhodná. Lidem v téměř každé zemi by dnes prospělo, kdyby více vyráběli pro místní trh…

Přichází podle vás obchodní válka USA vs. Evropa a USA vs. Čína? A pokud ano, co to pro nás znamená?

Nevím, jestli ta obchodní válka opravdu přichází. Ale je zřejmé, že současná podoba globalizace přináší výhody jen úzké vrstvě vlastníků a manažerů. Pro většinu obyvatel je nevýhodná. Lidem v téměř každé zemi by dnes prospělo, kdyby více vyráběli pro místní trh a kupovali více místního zboží.

Ptal se Lukáš Petřík.

Publikováno 12. října 2018 na Parlamentních listech