O morálce, přesvědčení, zvyklostech a penězích
Na svém webu jsem publikoval nějaké poznámky o tom, že patologická osamělost a neschopnost navazovat kontakty, typická pro japonské mladší generace, se šíří do celého světa, napříč civilizačními okruhy. Logicky se rozběhla debata o příčinách. Někdo říká, že jsou prý moc rozmazlení. Podle jiných je to zase důsledek přílišné sexuální volnosti. Někdo vinil špatné ideologie. Ojediněle se objevovaly i hlasy, že příčinou je chudoba, protože ti mladí si prostě nemůžou normální život dovolit. A na to další reagovali tím, že jsou údajně rozmazlení, protože jejich prarodiče dokázali zakládat rodiny a mít děti v mnohem nuznějších poměrech.
Výzkumy v takových případech zpravidla ukážou, že každá z těch věcí hraje určitou roli. Ano, ti, kdo nemají na bydlení, jsou osamělí častěji než ostatní. Ti, kdo věří stupidní politické korektnosti, jsou osamělí častěji než ostatní. Ti, kdo zůstávají bydlet u rodičů, těch se to opět týká častěji. A tak dále. Jenže co je příčina a co následek? A jak to jde všechno dohromady?
…někteří lidé si prostě nemůžou dovolit dlouhodobý vztah a rodičovství. Nezbyly na ně byty a nezbyla na ně ani stabilní pracovní místa.
Přitom existuje model, jak všechny ty faktory logicky spojit. Ukažme si to třeba na kultu bezdětnosti.
Na začátku je to, že někteří lidé si prostě nemůžou dovolit dlouhodobý vztah a rodičovství. Nezbyly na ně byty a nezbyla na ně ani stabilní pracovní místa. Někdo může namítnout, že jejich prarodiče bydleli i s dětmi v pokojíku někde u rodičů, takže stačí se trochu uskromnit. Jenže ti prarodiče žili obklopeni jinými očekáváními a jiným systémem zvyklostí. Jejich situace byla úplně jiná než situace těch, kdo od rána do večera slyší, že všechno musí být luxusní a kdo na každém kroku dostává zprávu, že kdo nemůže okázale vystavovat bohatství, je méněcenný.
Takoví lidé se tedy rozhodnou pro bezdětný život, a často i pro život bez dlouhého závazného svazku. Zjistí, že se v tom dá zařídit pohodlně a rychle si zvyknou. Nakonec nejsou méně šťastní než jejich vrstevníci, kteří splácejí hypotéku a řeší, jak zaplatit všechny složenky a všechny kroužky. A mají kolem sebe spoustu lidí, kteří se rozhodli pro podobný styl života.
…se tedy rozhodnou pro bezdětný život, a často i pro život bez dlouhého závazného svazku. Zjistí, že se v tom dá zařídit pohodlně
K dovršení je zapotřebí pouze jediného. Světonázoru, který tomu všemu dodá morální ospravedlnění, aby si lidé mohli připadat, že dostatečně vznešeně. Samozřejmě ho dokážou najít – třeba nauku o tom, že planeta země na svém povrchu nesnáší lidi, že by se mohla naštvat a že když se nenarodí pár dětí, bude se matička Země cítit lépe. Mohou tedy svůj životní styl vystavovat na odiv a připadat si morálnější a vznešenější než ostatní.
Ideologie bezdětnosti z důvodu záchrany planety tu už byla mnoho let. Ale dokud k ní nepasoval životní styl a ekonomický zájem, byla ta ideologie naprosto bezvýznamná. Stejně jako stovky nejrůznějších jiných bizarních ideologií pěstovaných v malých skupinkách aktivistů. Naprostá většina lidí se o existenci těch ideologií nikdy ani nedozví. Ale každou z nich může vyvolat k životu nějaká společenská změna.
Ve skutečném života to nejde takhle logicky krok po kroku. Věci se dějí zároveň, spontánně a v celých společenských vrstvách. Lidé společně tápou a společně se utvrzují ve svých světonázorech.
Jakmile ale životní styl, ideologie a ekonomické postavení zacvaknou do sebe, už se s tím nedá moc dělat.
Jakmile ale životní styl, ideologie a ekonomické postavení zacvaknou do sebe, už se s tím nedá moc dělat. Když takovým lidem nabídnete jinou ideologii, vysmějí se vám. Jsou se svým systémem hodnot naprosto spokojeni. Když chcete prosadit ekonomickou změnu, která by mladým lidem umožnila získat bydlení a dobrou práci, vystartuje proti vám právě tahle skupina. Oni jsou přece bezdětní a podpora rodin jde proti jejich zájmům.
Co se dá tedy dělat? Vlastně nic jiného než mít připravenou alternativu a čekat, až se jejich úžasný svět rozpadne.
Z vaší stati se zdá, jako by si například bydlení ve třech lidech na podnikové ubytovně a devatenáctinásobně opakované (dvakrát ročně) přeřazení na konec bytového pořadníku vybrali postižení sami. Mým žákům, kterým jsem se se svým životopisem netajil, se ovšem zdálo spíše to, že ty nejdůležitější věci jsou v socialismu na příděl (nelze na ně vydělat prací) a pokud člověk vidí, že mu komise přiděluje nedůstojné místo, měl by zmizet v zahraničí. Dodatečně jim musím dát za pravdu.
Obávám se, že jde o typický „komentář napsaný s minimálním úsilím“. 🙂
V diskutovaném článku zdůrazňuji, že zájmy, životní styl a ideologie do sebe musí zacvaknout, aby to zafungovalo. A vy na to reagujete popisem situace, kdy k takovému zacvaknutí nedošlo. Popisovaná skupiny se nepřizpůsobila, nevytvořila si náhradní životní styl, tím pádem ani nezačala hledat ideologii, která by to ospravedlnila.
Nicméně pro úplnost je třeba uvést, že v tehdejších dobách byli lidé, kteří svůj životní styl přizpůsobili (třeba přestěhováním do regionu, kde byly byty dostupné) a pak už to šlo celé jinak.
Pro Japonce je hlavně typické, že nemají nadváhu a jsou štíhlí. Když jí jenom rýži, ovoce, zeleninu a rybičky. Pan Hampl by si z nich měl vzít příklad. I během covidových roků lidé v ČR nejvíce umírali na choroby srdce a nadváhu.
Tohle je poslední příspěvek o mé nadváze, který schvaluju. Ne, že by to nebyla pravda, ale píšete pořád dokolečka to samé.