Dan Drápal: Ostrakizace nebo argumenty
Sklidil jsem kritiku za to, že jsem napsal recenzi na knihu Petra Hampla Prolomení hradeb.
Ne za to, že ta recenze byla přejná. Ne za to, že jsem neodhalil autorovy bludy. Za to, že jsem napsal kritiku na knihu Petra Hampla.
Kritika byla doprovozena varováními. Pokud budu psát takovéto recenze, sám se diskvalifikuji. A také údivem. Jak může člověk s mým rozhledem číst knihy Petra Hampla? Dokonce tím přisluhuji fašismu, a pokud u nás fašismus zvítězí, budu za to spoluzodpovědný.
Reakcí – zejména na Facebooku, ale i na Neviditelném psu, byla celá řada. Žádná z nich neobsahovala nějaký konkrétní argument – s jedinou výjimkou.
Ponechám teď stranou, že tyto reakce vesměs potvrzují to, o čem autor (také) píše: Nová aristokracie má svou ideologii, a pokud ji nesdílíte a nerespektujete, hrozí vám ostrakizace.
Nová aristokracie má svou ideologii, a pokud ji nesdílíte a nerespektujete, hrozí vám ostrakizace.
Tou jedinou výjimkou byly poznámky Arnošta Kobylky (na Facebooku). Diskuse Petra Hampla a Arnošta Kobylky by byla velice zajímavá – přinejmenším pro mě. Pro mě je Arnošt Kobylka jedním z mála glosátorů, který se dokáže k článku postavit jinak než ve stylu „všechno dobře“ nebo „všechno špatně“.
Začnu ale z jiného soudku:
Nová aristokracie byla šokována vítězstvím brexitářů, Donalda Trumpa nebo Miloše Zemana. Byla rovněž zneklidněna výsledkem nedávných italských parlamentních voleb. Itálie příliš nepřekvapila; brexit a Trump ano. A někteří lidé si začali klást otázku, jak je to možné. Většinou si odpověděli takto: Pro Trumpa a pro brexit hlasovali lidé staří, nevzdělaní a hloupí. Je potřeba poskytnout jim více vzdělání.
S určitým zpožděním se začal zmiňovat i další faktor: Ruští trollové. Osobně si nemyslím, že tito trollové rozhodli o výsledku britského referenda nebo o vítězství Donalda Trumpa, nicméně rozhodně je nepodceňuji. Považuji za pravděpodobné, že se o to pokoušeli. A z Putina mám velké, velké obavy – patrně mnohem větší než Petr Hampl. Nicméně tomuto tématu se nyní věnovat nebudu.
Sem tam se objevil názor, že by bylo třeba ty, kdo hlasovali pro brexit, kdo volili Trumpa nebo Zemana nějak oslovit a vyvést je z jejich bludu. Nejpokorněji se vyjádřila kancléřka Angela Merkelová, když těsně po volbách konstatovala, že CDU přišla o hodně hlasů ve prospěch AfD, a kdy rovněž řekla, že je třeba pokusit se získat tyto lidi zpět.
Základní postoj ovšem byl vždy zhruba tento: MY máme pravdu, ONI se mýlí. Proto jsem nezaregistroval nějakou snahu vstoupit do vážnějšího rozhovoru. Když jsem psal svou recenzi, nepsal jsem ji jako nějaký vášnivý příznivec Petra Hampla. Naopak, v minulosti mi mnohokrát vadila jeho „abrazivnost“, jak to nazývá můj bratr, jenž zastává názory podstatně levicovější nežli já. Knihu jsem si koupil, protože mě bratr upozornil, že podle paní Heroldové z aktualne.cz kniha obsahuje antisemitské postoje. To mi k Petrovi Hamplovi nějak nesedělo, tak jsem si knihu opatřil, abych se přesvědčil, zdali Petr Hampl neprodělal nějaký podobný vývoj jako Adam B. Bartoš. V podstatě jsem hledal ten antisemitismus, a jak jsem knihu pročítal, zjistil jsem, že je velmi zajímavá, možná zajímavější nežli cokoli jiného, co jsem dosud od Petra Hampla četl.
Základní postoj ovšem byl vždy zhruba tento: MY máme pravdu, ONI se mýlí. Proto jsem nezaregistroval nějakou snahu vstoupit do vážnějšího rozhovoru.
Možná se Petr Hampl v hodnocení superelit, „nové aristokracie“ a jejího fungování mýlí. Možná je jeho výklad reality, kterou vidíme kolem sebe (tedy pokud ji vidět chceme), nesprávný. Možná někdo přijde s lepším výkladem, s lepší teorií.
Vidím kupříkladu – a mám na mysli západní společnost spíše než Českou republiku – a) rostoucí napětí ve společnosti, b) stále více no-go zón, c) stále hlubší příkopy mezi lidmi, d) stále více nesmyslných regulací, e) stále méně svobody tisku a vyjadřování. Pokud to někdo nevidí, tak ho pochopitelně Hamplova kniha zajímat nebude a mé názory ho budou taky štvát.
Lidé, kteří volili Tomia Okamuru, nebo lidé jim podobní, se tak nerozhodli, protože by četli (například) Hamplovy texty. Uvedu část e-mailu, který jsem dostal od jiného kritika (který mě ovšem kritizuje z opačného spektra):
Myslím, že je to takto:
Mnoho prostých lidí si něco myslí, ale neumí to říci.
Cítí např. faleš, ale neumí říci, v čem přesně se skrývá.
Cítí např. vypočítavou nebo zbabělou konformitu, ale neumí ji přesně popsat.
Cítí kýčovistost postojů představitelů standardních stran a novodobých elit, ale neumí to vyjádřit.
Cítí se islámem ohroženi. Mají však obavy z útoků mainstreamu, který velmi umně pracuje s dehonestací a se zesměšňováním odpůrců.
(Např. – hlupáci, bojí se někoho, kdo tady vlastně vůbec není.)
A proto jsou rádi, že to někdo řekne za ně.
Myslím tedy, že je to takto.
Volba nás prostých lidí je velmi dobře zdůvodněna, jen to tak neumíme říci.
Jistě, chcete-li, můžete tyto lidi prohlašovat za „fašisty“. Petr Hampl něco „říká za ně“. Právě proto je možná považován za tak nebezpečného.
Jistě, chcete-li, můžete tyto lidi prohlašovat za „fašisty“. Petr Hampl něco „říká za ně“. Právě proto je možná považován za tak nebezpečného.
Jistě, v těch třiapadesáti procentech, kteří volili Miloše Zemana, je hodně křiklounů, kteří na sociálních sítích volají po krvi. Jsem rád, že nedávno Respekt „vystopoval“ některé z nich a přinesl o nich zajímavé zprávy. Většinou to nebyli lidé, kteří by byli ochotni přejít od (hnusných) slov k (hnusným) činům. Souhlasím ale plně s tím, že negativní potenciál těchto lidí je značný a nebezpečný. Ale myslíte si opravdu, že v těch třiapadesáti procentech jsou takoví všichni?
Osobně bych rád tyto lidi naučil argumentovat, přiznávat vlastní omyly, ocenit druhého, pokud má pravdu on, aplikovat práci s „falsifikátory“, jak ji popisuje Petr Hampl v závěru své knížky, apod.
Někdy ale na mě padá tíseň. Jak by se to tito lidé mohli naučit, když elity nic takového nepředvádějí? Když třeba hlavním argumentem je, že knihu vydaly „Naštvané matky“? Taky se mi to nelíbí. Konec konců, jsem „Spokojený otec“. (A dokonce už i „Pohodový dědeček“.) A povedu dál svůj boj za to, abychom se nenálepkovali, abychom se brali vážně, byli ochotni vidět něco dobrého i na tom, na kom se nám spousta věcí nelíbí, a byli schopni přiznat, že i „jinověrec“ měl v něčem pravdu, ale hlavně: aby nám šlo o to, druhého přesvědčit a získat, nikoli ocejchovat.
Budu rád, když se ke mně někdo přidá.
