Petr Žantovský: Recenze knihy Prolomení hradeb
Knihu Petra Hampla Prolomení hradeb provází hned od jejího vstupu na trh neočekávaná „privilej“ – jde o první knihu z oblasti společenských věd po roce 1989, kterou stihl zákaz prodeje (aspoň ve vybraných distribučních místech). Kniha je označována za pobuřující, nežádoucí, provokativní – a ještě mnoha horšími přívlastky.
Přitom jde o seriózní pokus graduovaného sociologa o vysvětlení dnešní civilizační krize, kterou prožívá naše „stará“ Evropa, proč k této krizi došlo a dochází, v čí prospěch může hrát a co se od ní dá očekávat. A konečně, byť samozřejmě nesměle, klade i otázku, co se s tím dá dělat. To všechno jsou otázky legitimní a kladou si je odpovědní vědci na západ i na východ od nás. Tak v čem spočívá provokativnost právě Hamplovy knihy?
Na titulní straně přináší faksimile starého dřevorytu s Trojským koněm. Tato metafora je až průhledně čitelná: Ano, jde o toho Trojského koně, který vnáší do civilizační kultury Evropy s jejími helénskými, křesťanskými a židovskými kořeny naprosto cizorodý proud kultury jiné, nejčastěji zobecňované jako islámské. To je jasná expozice a výchozí situace. Jenomže její geneze není v nějakém aktuálním rozhodnutí toho či onoho právě mocného evropského či zámořského politika. Tou genezí, těmi otevřenými branami, které vlastně už není zapotřebí prolamovat, když se samy nabízejí, je rozsáhlá sociopolitická proměna tzv. západního světa v průběhu 20. století, zejména pak v jeho poslední čtvrtině, na kterou tak ústrojně navázaly první dekády nového milénia.
Vstup postmoderny, která (od časů frankfurtské školy po současné NGO-multikulturalisty) zpochybnila veškerou hierarchii hodnot, a tím vlastně podkopala vůbec sám smysl o nějaké hodnoty usilovat. To byl ten vnější impuls, z něhož vzešel dnešek. Samozřejmě i tato geneze má pre-genezi, a to velkou francouzskou revoluci, která že s mečem v ruce indoktrinovala občany skrznaskrz nenaplnitelným krédem o rovnosti, volnosti a bratrství. Z toho všeho zbyla jen ta iluzorní „rovnost“ – égalité, a to je ten fenomén, který napáchal v našem moderním věku tolik škod, mnohé nenapravitelně. Vsugeroval totiž mnoha lidem představu, že jak jsou si rovni ve svých právech lidé (o povinnostech se zde ovšem, jaký div, nemluví), tak jsou si rovny všechny etické a behaviorální vzorce. Proto někdejší strukturované a hierarchické, staletími vývoje lidstva potvrzované hodnotové škály musely být popřeny. Protože jedině v ruinách lze spokojeně vládnout. A o to právě jde.
Hamplova kniha přináší velice ryzí analýzu dnešní krize společnosti jakožto půdorysu pro dominanci samozvaných (nebo třeba jen dědičných) elit, které autor nazývá poměrně přesně „novou aristokracií“. Nemají sice rodové zásluhy, ale zato mají všechna, pro aristokratické vedení společnosti typická privilegia. Disponují veškerou mocí nad jedincem, který se stává jen kolečkem ve stroji. Může mlčky sloužit, toť jeho jediné nezadatelné právo. Pokud kveruluje, nebo třeba jen pochybuje, je vyvržen, ostrakizován, zatracen, a hlavně umlčen. Protože nová aristokracie nedokáže svoje postavení obhájit v argumentačním souboji. Drží se hesla „vládnu, tedy jsem“.
Hamplova kniha přináší velice ryzí analýzu dnešní krize společnosti jakožto půdorysu pro dominanci samozvaných (nebo třeba jen dědičných) elit, které autor nazývá poměrně přesně „novou aristokracií“
A z tohoto východiska pak Hampl vyvozuje všechny další, už konkrétnější závěry, zdaleka nejen takové, které by se týkaly dnešní migrační katastrofy. Ta je jen součástí obecnějšího problému, s nímž se naše civilizace potýká, a to je samotné sebeuvědomění si své vlastní civilizační identity. To je hlavní předpoklad k tomu, abychom dokázali čelit jejímu ohrožení jakéhokoli typu.
Hamplova kniha se čte vcelku snadno, autor se vyhýbá zatěžkanému jazyku vědců, zcela zřejmě mu šlo o to oslovit širší čtenářstvo a podat mu komplikované teze přístupným způsobem, což rozhodně není na závadu, spíše naopak. Odbornická pseudořeč dnešních společenských věd je leckdy jen samoúčelnou zástěrkou, aby si čtenář nevšiml, že autor nemá, co říci. To není Hamplův případ.
Podobně neortodoxně pracuje s prameny. Rezignuje na standardní poznámkový a odkazový aparát a pouze na konci každé kapitoly upozorní na své myšlenkové předchůdce a vzory, z nich vychází při konstrukci svého pohledu na věc – od Karla Poppera, Karla Mannheima přes Iva Možného až třeba po Michela Houllebecqa.
Kniha se čte vcelku snadno, autor se vyhýbá zatěžkanému jazyku vědců, zcela zřejmě mu šlo o to oslovit širší čtenářstvo a podat mu komplikované teze přístupným způsobem,
Kniha Prolomení hradeb je jednou z mála realistických reflexí naší doby, která otevřela své brány pro Trojské koně všeho druhu, a teď si s nimi neví rady. Proto se před realitou tak často uzavírá a sama sobě namlouvá, že to, co je na první pohled špatně, je vlastně dobře. Že to odněkud známe? Ale jistě, z Orwellova románu 1984 – „lež je pravda, nenávist je láska, válka je mír…“ .
Publikováno v Literárních novinách
