Daniela Kovářová: Mám-li svobodu chovat a nosit cokoliv, pak musím přijmout i odpovědnost

První část rozhovoru je zde.

Petr Hampl: Rozumím tomu, že nechcete nikomu plánovat život. Že každý si musí svou cestu najít sám. Ale přece jen se pokusím Vás přitlačit k názoru, aspoň na obecné rovině.

Opakovaně jste varovala před tím, že přehnaný boj proti pohlavnímu obtěžování a proti maskulinitě obecně může vést k tomu, že pro mnoho žen nebudou partneři. Nebudou muži, kteří by o ně usilovali, sváděli je, snažili se je získat, nabízeli jim vztah.

To není jen teorie. Ono se to opravdu děje, a zvláště silně to dopadá na vysokoškolačky. Mají několik možností, jak situaci řešit.

• Snížit nároky na muže (a jít třeba až tak daleko, že budou muže živit)
• Vdát se za cizince (a protože v jiných zemích západního civilizačního okruhu je situace podobná, nabízejí se hlavně Afričané a muslimové)
• Počínat si na „sňatkovém trhu“ velmi agresivně.
• Zvolit osamělost, případně lesbický vztah.

Jak to vidíte z pohledu rozvodové advokátky, která viděla i mnoho smutných konců zdánlivě úžasných vztahů?

Daniela Kovářová: Jistě lze přijmout tezi, že ženy to dnes při seznamování mají těžké. Současná situace totiž potvrzuje pravdivost následující teze:

Silní muži tvoří dobré časy.

Dobré časy tvoří slabé muže.

Slabí muži tvoří špatné časy.

Špatné časy tvoří silné muže…

My dnes jsme zcela jistě v dobrých časech, protože nikdo neumírá hlady, nejsou války a lidé se mají nejlépe v historii, což platí pro kterékoliv místo na světě. A tak máme slabé muže a (kupodivu) silné ženy, které dnes mohou vše, včetně toho, že si muže sami vybírají a oslovují, a to nezakrytě a otevřeně. Jenomže síly nejsou vyrovnané, a tak se dnes nebojím o ženy (koneckonců ty nejchytřejší stále používají ženských, nikoliv mužských zbraní). Dnes je třeba se naopak bát o muže, což potvrzují i terapeuti. Nikdy v minulosti netrpěli muži tolika duševními nemocemi jako dnes, nikdy dřív se tak často nepokoušeli o sebevraždu. Zdá se, že jejich svět skončil. Muži dnes prožívají krizi identity, neznají své místo na zemi, přišli o svou úlohu – o úlohu lovce, bojovníka, ochránce rodinného trhu, ředitele zeměkoule, vrchního velitele armád. Všechny tyto role postupně přebírají ženy, ba dokonce už nastává doba, kdy muže nepotřebují ani k vlastnímu oplodnění.

Dnes je třeba se naopak bát o muže, což potvrzují i terapeuti. Nikdy v minulosti netrpěli muži tolika duševními nemocemi jako dnes, nikdy dřív se tak často nepokoušeli o sebevraždu.

 Petr Hampl: Mělo by se v tom něco podniknout? Třeba čínská vláda podporuje programy zaměřené na zvýšení maskulinity tamních mužů.

Daniela Kovářová: Otázka zní jinak: má se o výchovu chlapců či dětí vůbec starat stát? Anebo je to věcí rodiny? O tom by se měla vést společenská debata. Nevede se, a tak si stát dělá, co ho napadne, a krok za krokem ji přebírá do svých rukou.

Jenomže rodiče ovlivňují životy svých dětí mnohem zásadněji, maximálně ve věku do čtyř do pěti let. A v tom stát a právo udělají jen málo.

Petr Hampl: Pojďme ale k ženám. U nich vidíme dvě tendence, zjevně směřující proti sobě. O obou jste už opakovaně mluvila.

 Na jedné straně sněhové vločky, které se hroutí a mají dlouhodobá traumata i třeba jenom z toho, že se dozvědí nějakou informaci o mužské sexualitě, zahlédnou část mužského těla atd.

Na druhé straně nikoliv mužatky, ale ženské obdoby mačo-mužů. Když například v izraelské armádě, po změně zákona v roce 2000, začala vznikat první ženská komanda, sociologové zjistili, že si příslušnice těchto komand si osvojili mužské drsňácké zvyky jako velmi vulgární mluvu, predátorskou sexualitu, poněkud přezíravý vztah k hygieně apod.

Vstupujeme tedy do éry, kdy budu existovat dva typy žen nahrazující dřívější muže a ženy, a noví změkčilí muži (nově se tomu říká „alternativní maskulinita“) budou někde na okraji?

Daniela Kovářová: Ty dvě tendence vidím taky, ale nejspíš existuje žen celá řada, podobně jako mužů. Vidím mezi nimi rozevírající se nůžky, podobně jako u dvou skupin městských dětí – tu jednu rodiče ženou do kroužků a nutí je k vysokému nasazení a výkonu, ta druhá lelkuje a přibívá u počítačů.

Ale zpět k vaší otázce – izraelští sociologivé jen potvrzují moje celoživotní poznatky: pokud se má žena vyrovnat mužům, pak si osvojí jejich zbraně a její ženství nebude podstatné. Ženy v týmech a kolektivech přinášejí odlišný přístup právě díky svému ženství. Inkluze a kvóty nutící ženy přestat být ženami jsou jen formálním splněním parametru, pravý efekt však nepřinesou.

Pokud se má žena vyrovnat mužům, pak si osvojí jejich zbraně a její ženství nebude podstatné.

Ještě dodám, že dnešní doba dovoluje všem typům lidí najít si své místo na tomto světě, podobně jako dnes (poprvé v lidské historii) můžete na sobě i na své hlavě a na svých nehtech či obličeji nosit cokoliv, co se vám líbí. Tomu se dnes říká svoboda a já jsem tomu ráda. Řekneme-li ovšem A, musíme s tím říci i B. Mám-li svobodu chovat a nosit cokoliv, pak musím přijmout odpovědnost za své rozhodnutí, tedy musím se smířit s tím, jak na mě bude okolí reagovat. Pokud si vezmi svůdné oblečení, budou mi muži koukat do výstřihu. Pokud si potetuji obličej, budou si prohlížet mé tetování. Obleču-li si něco podivného, budou se lidé odvracet a vrtět hlavou. Tuhle fyzikálně-sociální zásadu akce a reakce mnozí idé nechápou a naivně očekávají, že ostatní se budou chovat v každém okamžiku neutrálně. Ale tak to není. Lidé jsou společenští a reagují na své okolí.